Když se večer po venčení převlékám ke spaní, malá Britney opatrně nakoukne do ložnice s tázavým pohledem, jestli to se spaním myslím vážně. Po mém ujištění, že je na spaní ještě brzy, se otočí, zamíří do pracovny a lehne si vedle počítače. Už mne zná a ví, kam zamířím.

Jo, moje malá, takhle rychle usínat bych taky potřeboval. Než se totiž usadím k  pracovnímu stolu, Britney už spí. Má na to, ostatně, při svém babičkovském věku, nárok. Se mnou je to horší.

Špatné usínání mě provází celým životem. Když pominu léta studentská, kdy jsem po nocích flámoval a přes den spal na přednáškách, pominu i dlouhá léta třísměnného provozu v  tiskárně, kdy jsem se, kvůli nočním směnám, pořádně nevyspal, dostanu se až do doby poměrně nedávné, kdy jsem měl přes den obvykle dost práce a starostí o nemocnou ženu a na svoje literární aktivity jsem neměl čas ani náladu

V noci byla pohoda. Britney spala vedle mne a pokud nepustila svůj občasný vydatný pšouk, mohl jsem si v klidu vychutnávat sklenku vína spolu s  náklonností múz, které mi přinášely tolik potřebnou inspiraci, klid i laskavý soucit nad mými občasnými literárními nezdary.

Když jsem se konečně pozdě v  noci dostal do postele, hlavou mi vířila fůra myšlenek, dozvuky nedopsaných textů, až jsem spaní raději vzdal a v domnění, že karty přinesou kýžený klid, opět zapnul počítač.

Britney mi bylo líto. Moc se v těch chvílích nevyspala.  Provázela mě po bytě jako stín, hlavně do kouta kuchyně, kde občas dostává nějaké dobroty.

S Britney jsme na tom zhruba stejně. Chuť na jídlo nás, bohužel, málokdy opouští. Nevím, jestli máte podobnou zkušenost, ale s prázdným žaludkem se nedá ani spát, ale ani psát.

Konečně jsem opět v  posteli. A pevně rozhodnutý usnout. Jenže hlavou se mihl nápad. Dobře vím, že pokud si ho okamžitě nepoznamenám, ráno nebudu nic vědět. Otevírám tedy opět počítač a píši. Mezitím jsem si raději vzal prášek na spaní. Pro jistotu. Britney na mne mžourá a ani nestihne usnout, když se opět a už definitivně stěhuji do postele. Nezlob se, moje malá, ale teď už jdeme definitivně spát. Fakt.

Nakonec jsem ale nad těmi občasnými nápady vyzrál. Na stolek vedle postele si beru blok a tužku. Pokud mne ještě něco napadne, nemusím vstávat k  počítači a znervózňovat pejska.

Po takové noční aktivitě obvykle vstávám velmi pozdě.  V devět, v deset, jednou dokonce v půl dvanácté. Nejdříve se ale jdu podívat do pokoje. Mé obavy se obvykle naplňují. Beru tedy papírové utěrky a jdu po Britney uklízet. Moje malá nemá pro mé spaní přílišné pochopení. A pokud to potřebuje, klidně to udělá v pokoji. Co má, ostatně, dělat, když její páníček v noci řádí a dopoledne spí. Nadávat jí nemohu. Je to přece – moje malá.

 *

                        *