Mít, či být?

Tato otázka mohla být otázkou přímo hamletovskou, kdyby ovšem slova mít a být, takto vymezená vůči sobě, dávala nějaký smysl. Smysl dává položit proti sobě protiklady. Na příklad snít, či bdít, mít, nebo nemít, být, či nebýt.  Žít, nebo nežít, to je oč tu běží. Ale od Hamleta zpět k naší otázce.

Mít, či být, je otázkou, tvářící se moudře a filosoficky a očekávající odpověď, vlastní určité části dnešní společnosti, masírované veřejnoprávními médii, či různými aktivistickými organizacemi. Mít a být. Postavit proti sobě takto tyto dva nesouměřitelné pojmy je logický nesmysl. Jedno přeci nevylučuje druhé. Právě naopak. Jedno to druhé podmiňuje. Pokud bych měl najít spojnici těchto dvou veličin, musím se uchýlit k filosofii.

Být, bytí, je abstraktní, obecná filosofická kategorie, označující naši existenci. Existenci, která je podmíněna materiálním charakterem onoho bytí. Jedno od druhého lze jen těžko oddělit. Tím méně je stavět proti sobě. Je mi ale jasné, co tím chtěl básník, obrazně řečeno, v tomto případě říci. Autor to myslel dobře. Postavit proti sobě hromadění hmotných statků na straně jedné a ten správný duchovní charakter našeho života na straně druhé. Prosím, nic proti tomuto výkladu nemám.  Až na formulaci té prvotní otázky.

Já jsem realista. Nemyslím si ale, že bych postrádal ten vyzdvihovaný duchovní rozměr. Nehodlám však podléhat jakýmkoli módním myšlenkám, které se snaží dirigovat náš život a myšlení tím jedině správným směrem. Dnešní doba je těmito sluncem ozářenými myšlenkami přímo těhotná. Ale já se jejich porodu možná ani dočkat nechci. Nemám rád krajní extrémy, krajní názory a situace, které nejsou schopny vyřešit ani ten nejzákladnější problém.

Každá doba, každý politický systém, má své ideje. Obávám se však, že naše doba jich má až příliš mnoho. Víří éterem, střetávají se, perou se mezi sebou a soupeří o své místo na slunci.

Stará dialektická poučka říká, že v řešení rozporů je zdroj veškerého vývoje. A my se stále vyvíjíme a mnohdy ani nevíme, k čemu a kam a pro co. Naše vlastní existence a další její vývoj je podmíněn právě její materiální podstatou. Tyto dva pojmy nelze oddělit. A tak na otázku mít, či být, mohu jen odpovědět. Být i mít. A obé přiměřeným způsobem, který pomáhá pozitivnímu vývoji a nezakládá živnou půdu vlastnímu sebezničení. Budiž nám výstražným příkladem poslední stovky let antického Říma. Ta paralela jeho zániku s vývojem dnešní civilizace je více než patrná.  

* * *