O POŽITCÍCH A ŠTĚSTÍ

Nihil est ab omni parte beatum – není úplného štěstí.

Horatius, Ódy.

Podle Horatia bychom se neměli oddávat přílišné radosti, neboť štěstí je vrtkavé a pojem velmi relativní. Ale ta jeho představa o štěstí se stejně týká spíše rozumně vedeného
a spořádaného života než nějakého náhlého pocitu euforie. Holt, to je ta racionálně uvažující antika.

My starší máme ještě v  živé paměti filmový šlágr režiséra Martina Friče z roku 1938 - Škola základ života. Ladislav Pešek, ve filmu coby čutálista Čuřil, se snaží recitovat báseň Adolfa Hejduka Dědův odkaz. Otráveným hlasem deklamuje:

„Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,..“

A tak dále. Ke chmurnému pokračování se už nedostal, neboť ho rozčilený profesor Kolísko označil za cynika a posadil s nedostatečnou. Další, až pesimistický pohled na štěstí. Ale abych básníku Hejdukovi nekřivdil. Báseň končí přece jen mírným optimismem, když říká, že štěstí se „snad jinovatkou na tvou kadeř vrátí“. Počkejme si tedy do stáří.

Představa o podstatě štěstí měla ale i v antice svůj vývoj. Někdy, již v 5. století př. n. l., prohlásil athénský státník Periklés, že: „štěstí spočívá ve svobodě a svoboda v odvaze“. Myšlení antického Řecka je i na dobu antiky poměrně výlučné. Na rozdíl od Perikla si ale myslím, že i v dobách antiky se lidé dovedli radovat i z  drobných, všedních věcí, a nejen z  filozofických idejí svých státníků a učenců.

Nechci zde rozebírat, jak se k pojmu štěstí stavěli lidé v různých historických obdobích. Pocity štěstí byly vždy ovlivněny možnostmi doby a podmínkami, ve kterých tehdy lidé žili.

Každý z  nás má o štěstí jinou představu. Tu svou, vlastní. Tu, která se zrodila v průběhu jeho života, tu, která je dána jeho možnostmi, postavením, vzděláním nebo inteligencí. U někoho je to pocit radosti a veselí, u jiného spokojenost s  poklidným průběhem svého života, u dalšího pocit vzájemného partnerského milování nebo smysluplnosti svého konání.

Pocity štěstí se rodí pomalu a nejsou to jen nějaké náhlé emoce. Rodí se z našeho vnímání světa, z našeho očekávání, ideálů i z drobných maličkostí, ze kterých se náš život skládá. Životní události nás postupně formují a dlouhodobě ovlivňují. Partnerský život, sex, občasné požitky, ať už jsou jakékoli, vztahy s přáteli, s rodinou.
A kupodivu i dobré jídlo a pití. I sám biblický Kazatel v kapitole II, verš 24, na tyto okolnosti pamatuje. Cituji:

„Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti,
a učiniti životu svému pohodlí z práce své?“

 Naše požitky jsou neoddělitelnou součástí spokojeného života. Jejich míra však záleží na tom, jaká je míra našeho pocitu štěstí. Když zhodnotím svou současnou seniorskou existenci, vrátím se raději od velkých myšlenek a antických ctností pokorně k  moudrému biblickému Kazateli. A budu své štěstí plánovat a tvořit podle vlastních představ, potřeb a možností. I s těmi požitky. Dnes už mohu bez výčitek svědomí „učiniti životu svému pohodlí z práce své“. A uvědomit si, že mám to štěstí, že mohu všechny ty požitky s někým sdílet. A sdílím je velmi rád.