Barvy moře

Dlouhá stefanoská pláž se ke svému konci postupně zužuje a do strmého svahu vysoko nad mořem se zde zařízla rozlehlá terasa kavárny Evinos. Je to velice příjemné místo k posezení. Zejména navečer, když se slunce po své celodenní pouti noří na italské straně Otrantského průlivu do vod Jónského moře. Slunce a moře zde každý den pořádá představení, kterému chybí jen potlesk na otevřené scéně.

Ale moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Tak jak slunce stoupá nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové, přes zlatavou, sytě modrou, až po ohnivě purpurovou když končí den. Při tomto představení není třeba slov. Jen mlčet a dívat se. Jakákoli jeho repríza nemůže nikdy zklamat. Ať už je kdekoli. Já, i moje žena milujeme tyto okamžiky. Chvíle, kdy s vámi zacloumají emoce a přenesou vás až někam daleko do pohádkového světa. Pohled na moře uklidňuje. A jeho nikdy nekončící hlas zní do uší vnímavého diváka jako nádherná hudba Vangelise.

Slunce teď postupně mizí za obzorem a jeho zlatavá stopa se rozbíhá napříč Otrantským průlivem až sem k nám, na terasu Evinosu. Po čtyřicetistupňovém odpoledním žáru chutná sklenice ledového frappé jako pohádková živá voda. A všechny problémy, které si člověk podvědomě nosí neustále s sebou, jsou najednou docela malicherné a rozplývají se v té purpurové záři na obzoru.

Každodenní večerní posezení s přáteli u kávy a sklínky Apélie je příjemným završením těchto neobyčejně žhavých letních dnů. Dámy právě probírají něco velice důležitého a já tiše sleduji pomalu tmavnoucí moře. A všichni intenzivně vnímáme tu lenivou atmosféru večerního řeckého léta.

/z knihy Středomořský kaleidoskop/