CESTOU K LITERÁRNÍMU EXHIBICIONIZMU
Kdysi před lety jsem čas od času vytahoval z šuplíku své, už padesát let staré deníky, poznámky a verše, abych si na chvíli oživil dávno zmizelý čas starých příběhů a lásek. Chvíli jsem s trochou nostalgické lítosti listoval zažloutlými stránkami a potom jsem vše opět s náležitou pietou uložil k zapomnění spánku.
Jednou jsem však ten, mládím vonící dávný svět, nestrčil zpátky do šuplíku, kde spí věčným snem všechny mé staré myšlenky a představy bláhového mládí, ale pokusil jsem se ho přenést do literární podoby. Ze starých poznámek, starých stesků i radostí, studentských lásek i životních zklamání se v tvůrčích problémech zrodila kniha. Ta cesta zpátky časem nebyla ale vždy jen pohodová a úsměvná. Mne tahle trochu pozdní literární aktivita kolikrát připadala, při psaní svých vzpomínek, jak masochistické sebemrskačství.
Protože jsem byl při psaní pod permanentním vlivem neustále se vybavujících nových a nových asociací a vzpomínek, mnohokrát jsem text přepisoval a upravoval, než z toho vznikla konečně útlá kniha pod názvem Pouť na horu Montsalvage.
Problém nastal ale hned poté, co kniha vyšla v roce 2014 v jednom brněnském nakladatelství. Moje, tehdy až patologická chuť něco pořád psát způsobila, že v rozmezí jednoho roku mi vyšly další tři knihy a to cestopisné reportáže z našich cest Egyptem, Předním východem a celým Středomořím za posledních dvacet let. A záhy na to vyšlo i druhé vydání vzpomínkové Pouti, doplněné o druhý díl a nesoucí prostý název Návraty.
Musím ovšem přiznat, že občas jsem lezl na nervy své ženě, která si pravidelně během mého psaní předsevzala uklízet byt, prát, nebo s něčím jiným pomoci v domácnosti.
Nemám takové vyrušování rád. Byť by to byl i náš hyperaktivní pejsek. A tak jsem se, alespoň při této tvůrčí aktivitě, raději vrátil do praktik svého studentského mládí, kdy jsem veškerou duševní činnost, ať už šlo o psaní deníku, nebo studijní povinnosti, přesouval do nočních hodin, kdy byl konečně na koleji klid. Zbavil jsem se tím nekonečných diskusí s kamarády o ničem, dnes jsem se při svém pozdním literárním snažení zbavil luxování a utírání prachu a také věčného dotírání pejska, který mi neustále nosil míček a přemlouval mě ke hraní.
