Cestou za Bohy a faraony

"Pane pravdy, otče Bohů, stvořiteli mužů, tvůrče všech zvířat, pane věcí, které existují, stvořiteli našeho života“.
/staroegyptský chvalozpěv na boha Amun-Raa/

Když někdy v polovině 16. století před n.l., Ahmose I. z  jihoegyptské dynastie vyhnal asijské Hyksosy z  Dolního Egypta, stává se jeho sídlo, Veset-Théby nejvýznamnějším správním a nábožen-ským střediskem Egypta. Na nejvyšší stupeň náboženského piedestalu vystupuje místní božstvo Amun. Patron Théb. Théby se začínají rozrůstat po obou březích Nilu. Na východní straně je město živých, na straně západní město mrtvých. Rozsáhlé pohřebiště. Monumentální chrámové komplexy, vyrůstající zejména na východní straně, nemají obdoby v tehdejším starověkém světě. A ty největší chrámy jsou zasvěcené právě tomu nejvyššímu. Amunovi. Kněží, jako zruční manipulátoři, však potřebovali upevnit moc státu, vzniklého spojením Dolního a Horního Egypta. Bylo třeba, aby boha Amuna vzali za svého i obyvatelé Dolního Egypta. Tam dominoval kult boha Ra, slunečního Boha. Centrem jeho kultu byla Heliopolis – město slunce v deltě Nilu. Pro kněze, kteří měli v egyptském nábožensko-politickém systému prakticky neomezenou moc, nebylo nic jednoduššího. Vyrobili si prostě nové státní božstvo. Spojili kulty Horního i Dolního Egypta dohromady a najednou tu byl bůh Amun-Ra. Sluneční Bůh - tvůrce života.
Egyptští kněží vůbec, mixovali různé bohy dohromady, tak, jak potřebovali. Když potřebovali třeba nějaký symbol mužnosti, který by měl skutečně váhu, tak tu byl najednou Amun-Min, jako ichtyfalický symbol. Toto pojetí náboženského systému se blíží až monoteismu. Je tu jeden hlavní Bůh, kterému jsou podle potřeby připisovány vlastnosti a zařazení jiných bohů. A tak místo početného pantheonu bohů je tu vlastně jen jediný, ve kterém se spojují ty nejlepší vlastnosti všech. Jeho role a postavení v systému se tím pochopitelně významně upevňuje. A početná vrstva kněží si touto zručnou manipulací pochopitelně upevňuje také svoji moc a vážnost.
Moc a síla velkého Amun-Raa ležela zřejmě na srdci i židovským prorokům Judského království, které koncem 6. stol. př. n. l. padlo do rukou Babylonu.  Ústy proroka Jeremiáše promlouvá sám Hospodin :
„Aj, já navštívím lidné město Nó / Théby pozn./, též Faraona i Egypt s bohy jeho i králíky jeho a ty, kteříž v něho doufají. A vydám je v ruku těch, kteříž hledají bezživotí jejich, totiž v ruku Nabuchodonozora, krále babylonského a v ruku služebníkův jeho.
Bible, Jeremiáš, 46:25
Prorok Jeremiáš i s Hospodinem se však trochu přepočítali. Doufali, že babylonský král za ně udělá tu špinavou práci. Dvojí tažení Nabuchodonozora do Egypta však skončilo nezdarem. A Egypt žil dál. Zatím co Nabuchodonozorova říše se postupně zhroutila.
Vraťme se však opět zpátky zhruba o tisíc let. Horní a Dolní Egypt se spojil v jednu velkou a mocnou říši, která zažívá období neobyčejné prossperity. Budují se paláce, budují se chrámy a to především pro toho nejvyššího Boha. Pro Amuna. Nebo vlastně už Amun-Raa. Na západním břehu Nilu jsou to především dva velké chrámové komplexy, vybudované na počest Amuna. Jeden byl na jižní straně Théb a dnes je známý jako chrám Luxorský a ten druhý, největší, je na severu města a je znám pod jménem Velký chrám boha Amuna v Karnaku. Tento chrám je vlastně trojchrám. Je zasvěcen velké thébské triádě – hlavnímu Bohu Amunovi, jeho manželce Mut a synu Chonsovi, bohu měsíce.
Pln očekávání a také pod vlivem nadšeného líčení své ženy, která tuto cestu absolvovala již před šesti lety, vystupuji z autobusu na parkovišti před karnackým chrámem.
V minulosti byly tyto dva chrámy, tedy chrám luxorský a karnacký, spojeny impozantní alejí sfing. Z menší části s beraní a z větší části s lidskou hlavou. Pokud se někdy v budoucnu oba chrámy opět propojí a ty snahy tu již jsou, bude to rozhodně příležitost k další návštěvě. Část aleje beraních sfing můžeme vidět při příchodu od Nilu před vstupním prvním pylonem. Bývalo jich zde 124, dnes jich zůstalo pouze 40.

                  První pylon karnackého chrámu

Velký Amonův chrám splňuje klasické schéma egyptských chrámů. Monumentální vchod, rozlehlé nádvoří, vyzdobené sochami a sloupy, velkou hypostylovou síň, svatyni, síň obětních darů, svatyni posvátné bárky a to vše rozděleno mohutnými
pylony.
Beraní sfingy, jako symbol boha Amuna, jsou i po obou stranách rozlehlého nádvoří, kam vstupujeme branou v prvním pylonu. Už tento první pylon se svou délkou 113 metrů a tloušťkou zdí 15 metrů je grandiózní stavba. Tady se člověk může jen mlčky divit a žasnout nad neuvěřitelnými rozměry všeho, co je tu postavené. A hlavně, co vydrželo do dnešních dnů, přes nepřízeň živlů a řádění fanatických koptských křesťanů. Těžko se hledají přívlastky, abych se příliš neopakoval. Hypostylová hala o velikosti fotbalového hřiště se 134 sloupy je skutečný div světa. Nikde jinde na světě toto není možné vidět.

 Ankh, staroegyptský symbol života

Množství chrámů, svatyní, pylonů, soch i obelisků tvoří monumentální celek, který byl budován od Střední říše skoro dva tisíce let. Každý z  faraonů se chtěl zavděčit tomu nejvyššímu, Amonovi a tak hleděl, aby na tomto chrámu nechal něco vylepšit, opravit, nebo přistavět. Posledními faraony, kteří se na výstavbě karnackého chrámu podíleli, byli panovníci 30. dynastie ve 4. století př. n. l., konkrétně Nechtnebef I., za jehož vlády byl vystavěn první pylon.
Celý chrámový okrsek má dvě ústřední osy. Východozápadní osa, ta hlavní, posvátná, odpovídá dráze slunce po obloze. Osa severojižní, královská, na které leží všechny tři chrámové okrsky, tedy hlavní Amonův a dále okrsek bohyně Mut a jejich syna Chonsua, jde souběžně s tokem Nilu. Po této ose, dlouhou alejí beraních sfing, přicházela i procesí při velkých slavnostech. Tyto osy se protínají mezi třetím a čtvrtým pylonem a jejich průsečík byl vyznačen čtyřmi mohutnými obelisky, Thutmose I. a Thutmose III. Dnes však stoji již jen jeden. Obelisk Thutmose I. je vysoký 22 metrů a váží 140 tun. A jsou i obelisky větší. Je to pro mne dost neuvěřitelná záležitost. Ani dnes nevíme stoprocentně, jak byly obelisky vztyčovány. Není znám ani jejich význam. Vše jsou jen dohady, zakládající se na dostupných informacích a také na fyzikálních zákonech. První obelisky byly vztyčovány již v polovině třetího tisíciletí př. n. l.
Vzhledem k tomu, že symbolika hrála v egyptském náboženském životě velkou roli, je možné usuzovat, že tyto obelisky byly také symbolem. Symbolem něčeho, co bylo pro Egypťany posvátné. Římský filosof a přírodovědec Plinius Starší se domníval, že je to symbolické zobrazení slunečních paprsků. Obelisk je také možné chápat jako určitou formu menhiru. Je ovšem také možné, že se jedná o normální uctívání faraonů, jejichž jméno je na obeliscích vyznačené spolu s náboženskými výjevy.
Údajně na to měly stačit dvě stovky dělníků.Staří Egypťané byli docela šikovní. Dnes bychom s tím měli asi problémy.
Pylony, sloužící jako majestátní vstup do posvátného chrámového okrsku, již takovou záhadou nejsou. Před nimi stávaly obvykle obrovské sochy faraonů a obelisky. Pylonem věřící procházeli na nádvoří a dál do velké sloupové síně. Dál už obyčejní věřící nesměli vstoupit. Do prostor svatyně mohli už jen kněží.

               Karnak, obrovské sloupy hypostylové haly

Vnější stěny pylonů byly zdobeny reliéfy, oslavujícími  faraona a jeho válečné úspěchy. Samotný pylon představovaly dva velké bloky kamenného zdiva, spojené překladem. I v tomto případě se jedná zřejmě o sluneční symboliku. Na několika docela dobře zachovalých pylonech nilských chrámů jsme mohli všechny tyto znaky pozorovat. Ten vstupní první karnacký pylon má vskutku gigantické rozměry. 113 metrů šířka, 15 metrů hloubka a 40 metrů výška. Na jeho monumentalitě nemění nic ani skutečnost, že nebyl nikdy dokončen, tzn, že nebyl obložen žulovými deskami a opatřen výzdobou.
Pro mne je toto vše novum a tak se nad tou vší kamennou symfonií i patřičně jevím. Není to ovšem ono povinné nadšení turisty, který nahlas vykřikuje nad každým starověkým šutrem a když přijde domů, tak si jen odfajfkuje další štaci a druhý den neví, kde byl. Jevím se tiše a bez halasu. Moje fascinace starověkem dnes dostala další impuls a je uspokojena v plné míře. A to jsme teprve na počátku naší nilské cesty.
Postupme však dál do chrámu.  Prošli jsme  prvním pylonem, nádvořím, hypostylovým sálem, minuli jsme Thutmosův obelisk a dostali jsme se do prostoru mezi čtvrtým a pátým pylonem. Jasnou dominantou tohoto prostoru je 30 metrů vysoký obelisk královny Hatšepsut. Při šířce strany 2,6 metru je udávána jeho váha na 323 tun. Pěkný kousek. Královna ho nechala postavit v 16 roce své vlády někdy na přelomu 15. a 14. století př. n. l.
A lidé, tehdy před třemi a půl tisíci lety, ho dokázali naprosto přesně vytesat v lomu někde u Asuánu, naložit na loď, a v Karnaku postavit a vyzdobit reliefy, jak se slušelo a patřilo na takovýto symbol. Jen znovu připomínám, že tenhle kus krásné žuly měl 323 tun!
Pojďme dál. Šestý pylon, který nechal vystavět Thutmose III. z 18. dynastie, je posledním v této východozápadní orientaci. Z dalších sálů jsou dnes jen pouhé zbytky. Ať už je to svatyně Filipa Arrhidaia, bratra Alexandra Velikého, nebo svatyně královny Hatšepsut. Dostali jsme se na nejstarší nádvoří celého chrámového okrsku, zbudované již za faraona Senusreta I. z 12. dynastie. V jeho čele stojí velká, trochu nezvyklá budova, zbudovaná za Thutmose III. Okolo tohoto nádvoří jsou vůbec vesměs thutmosovské stavby. Ta největší z nich je Sál slavností, známý také pod středověkým názvem Ach-Menu. Rozměry sálu jsou taktéž úctyhodné. 44 x 16 metrů.
Střechu podpírá dvacet sloupů, které nesou ještě zbytky barevné výzdoby. Nejzajímavější část chrámu je ale úplně vzadu. V místnosti, jejíž zdi jsou pokryty reliéfy rostlin a zvířat, které získal Thutmose III. na svých válečných výpravách. Místnosti se říká Botanická zahrada.

Kolosální socha Ramesse II. s dcerou princeznou Bintanath

Vracíme se zpátky. Chrámové okrsky boha Chonsua i bohyně Mut jsou bohužel pro veřejnost uzavřené, protože tam probíhají archeologické výzkumy.
Jižně od nádvoří Střední říše je posvátné jezero, napájené spodní vodou, prosakující sem z nedalekého Nilu. Při obřadech byly na jeho hladinu přeneseny posvátné bárky, aby symbolizovaly cestu slunečního boha Ré. Symbol boha Ré stojí také na žulovém podstavci hned vedle jezera. Vruboun posvátný, jinak řečeno skarabeus.

Má žena se netváří příliš nadšeně, když chci udělat jednu její památeční fotku spolu se skarabem. Nakonec se nechala ukecat, ovšem výraz její tváře vyjadřuje nesouhlas s  tímto vynuceným aktem. Zdokumentováno to ale je. A to je hlavní. Několik návštěvníků teď obchází skaraba několikrát kolem dokola. Nějak jsem při tom fotografování zapoměl si také skaraba obejít. Pověst říká, že ten, kdo si skaraba třikrát obejde, tak se určitě do Egypta vrátí. U římské fontány Di Trevi se nám vyplatilo dodržet pověst. Jeden vhozený drobný peníz tak způsobil, že jsme si mohli po dvou letech znovu vychutnat, spolu se stovkami dalších nadšenců, barevnou noční nádheru této světoznámé fontány. A moje žena tam na rozloučenou pro jistotu hodila jeden padesátieurocent. Snad to pomůže i potřetí. Ale skaraba jsem si neobešel. Škoda. A tak nevím, jak naše příští cesta do Egypta dopadne. Možná nedopadne. Kdo ví. Možná zbyde jen vzpomínka. A také těchto pár řádek. To pro jistotu. A pro potencionální sklerozu pomalu se plížícího se stáří.
Nicméně čas pokročil a musíme jít dál. Hned vedle posvátného jezera je menší nádvoří, známé jako dvůr se skrýší. Když říkám menší, musím brát v úvahu gigantické rozměry všeho, co se v tomto okrsku nachází. Ono není vůbec malé. Je jen menší, než ta nádvoří obrovská. Když tady začátkem 20. století kopal francouzský archeolog Legrain, dostal se až tak hluboko, že ho zastavila spodní voda. K úžasu všech v  té jámě objevil 780 kamenných soch v nadživotní velikosti, 17 000 bronzových sošek a stovky stavebních součástí, které tam uložili kněží kolem roku 300 př. n. l. To vše je nyní uloženo v Egyptském muzeu v Káhiře.
A jsme opět na velkém nádvoří mezi prvním a druhým pylonem.
„A kde je vlastně ta bílá a růžová kaple? Tenkrát jsme je nenašli. A ani na to nebyl čas.“ ptá se žena. Otevírám tedy svého průvodce a studuji mapy.
„Je to jen kousek odtud. Vpravo od prvního pylonu,“ říkám. Máme ještě chvíli času. Čtvrt hodiny. Víc už ne. Když jsme došli na místo, bylo na první pohled jasné, že vstup do „open air“ muzea nebude vůbec jednoduchý. Oplocený areál, před ním budka a před budkou Egypťan v dlouhé galábiji, vyhřívající se na jejím na prahu. Bílá i růžová kaple je tam někde za plotem a Kerberus u brány na nás chce nehorázné vstupné. Vzdali jsme to. Stejně už není čas. Vracíme se zpět na nádvoří. Marie i s Julií na nás mávají. Dorazili sem chvíli před námi. 

Vracíme se k autobusu opět alejí beraních sfing. Je půl čtvrté a slunce, které rychle klesá k obzoru, vrhá po zemi dlouhé stíny. Tady se rychle stmívá.
Polední žár pomalu ustupuje podvečernímu příjemnému teplu. Stojíme na luxorském nábřeží a právě začíná představení, které bych mohl pozorovat každý den. A nikdy by nezevšednělo. Sotva jsem si stačil připravit fotoaparát. Jsou čtyři hodiny a slunce se právě dotklo korun palem na druhém břehu řeky. Nejsme tu sami. Představení má více diváků, než jen nás dva. Obloha se začíná barvit do červena. Je sedm minut po čtvrté. Slunce už zapadlo a nad korunami palem se objevují dlouhé šarlatové pruhy. Není třeba nikam spěchat. Na večeři je ještě čas. Je deset minut po čtvrté a celá obloha postupně rudne a na hladině řeky jsou vidět jen černé siluety člunů, mířících na druhý břeh.
Otevřeli jsme okno kajuty dokořán. Máme štěstí, že je při této cestě na západní straně. Alespoň nemusíme chodit na horní palubu. A konečně se dostalo i na kávu.

             Crocodilo, náš dočasný nilský domov