Úvodní stránka - Civilizační proměny starověkého světa

Civilizační proměny starověkého světa

04.07.2022 20:15

Náš současný život i zaznamenaná minulost, to je pouze to, co existuje mezi dvěma mýty. Mezi tím, co už dávno bylo a o čem můžeme mít pouze nepříliš přesné dohady na základě reálných nálezů a literární fantazie, a tím, co bude a co je pro nás příliš vzdálené, než abychom mohli tento vývoj jakkoli predikovat.

Zrod, vývoj a úpadek civilizací

Historické vědy jsou dnes, ve studiu jednotlivých starověkých civilizací, už natolik daleko, že mohou stanovit obecné zákonitosti a společné charakteristiky jejich zrodu, vývoje a úpadku, vedoucího až k jejich konečnému kolapsu. Postupné poznávání jednotlivých historických kultur a civilizací, územně ani časově spolu nesouvisejících, od jejich začátků až do samých jejich konců, přineslo důkazy o tom, že se tyto civilizace nevyvíjí náhodně, ale že jejich vývojové procesy mají hodně společných rysů. Zobecnění těchto faktorů nám umožňuje tyto civilizační procesy lépe pochopit.

Každé historické období, každá historická civilizace prožívala v průběhu své existence celou řadu vzestupů
a pádů. A následné regenerace. Vývoj probíhal v jakýchsi sinusoidách. Poznání, které nám studium starověkých civilizací přineslo, tzn., proč dochází k jejich vzestupu, co způsobilo vrcholnou fázi té které civilizace a posléze její konečný pád a jak na troskách té staré se postupně formovala civilizace nová, to vše je důležitý materiál, který nám umožňuje prognózovat i děje současné.

Zejména poznání, že samotné příčiny prosperity společnosti, jejich rozvoje a vzestupu, zakládají v sobě už
i příčiny svého pádu. Je to železná logika historického vývoje, kterou bychom měli mít na paměti a snažit se ji co nejvíce eliminovat. Protože důležité dějinné události se cyklicky opakují a opakují se i jejich důsledky. Lidstvo se z nich zatím nedokázalo naplno poučit.

Zesnulý vládce Dubaje, šejk Rashid Bin Saeed Al Maktoum, o tomto problému hodně přemýšlel a přímo se děsil časů, kdy poušť získá zpět jeho lid a období prosperity jeho země se změní v úpadek. Jednou pronesl tuto moudrou myšlenku:

„Můj děda jezdil na velbloudu, můj otec jezdil na velbloudu, já jezdím v Mercedesu, můj syn jezdí v Land Roveru, jeho syn bude řídit Land Rover, ale jeho syn bude už jezdit na velbloudu."

Na otázku, proč tomu tak bude, odpovídal:

„Těžké časy vytvářejí silné muže, silní muži vytvářejí snadné časy. Snadné časy vytvářejí slabé muže, slabí muži vytvářejí těžké časy. Mnozí to nepochopí, ale musíme vychovávat bojovníky, ne parazity.“ (cs.wikipedia.org/ wiki/Rášid bin/ Ron Gluckman's Reporting Pages, 1992).

Překotný vývoj techniky přináší většinové populaci určité uspokojení a nedostatek vůle jít vpřed. Technický vývoj tak výrazně předbíhá vývoj společenský. Tato asymetrie vede až k výrazné diferenciaci společnosti, která ztrácí soudržnost a postupně se rozkládá.

Závažné civilizační změny však nezpůsobuje jeden ojedinělý faktor, ale celá řada vlivů, se kterými se společnost jen obtížně vyrovnává. Dlouhé období prosperity je proto prokládáno kritickými obdobími proměn a chaosu. Čím má daná společnost svoji strukturu složitější, tím hůře se s negativními jevy vyrovnává. Rozkládá se zevnitř, aby posléze podlehla tlaku zvenčí.

Profesor Bárta ve své knize Sedm zákonů, píše:

„Původně pozitivní faktory – vzdělanost, věda, technologie, přerozdělování ekonomických zdrojů, úloha elit, soubor etických norem. Tyto faktory však začnou postupně systém vyčerpávat a dovedou ho až ke kolapsu. Byrokratický aparát se rozrůstá, i soubor právních norem na neúnosnou míru. Vznikají zájmové skupiny a lobisté – krize identity elit.“

I prof. Otakar Funda v knize Znavená Evropa umírá, píše:

„Svět euroamerické demokracie není nejlepší v dějinách. Technický a ekonomický boom nevede k lepším zítřkům.“

Vývoj společenského systému si vyžaduje stále více a více zdrojů a jeho efektivita klesá. Pokud se tyto zdroje ztrácí, nebo nestačí vývoji, společnost postupně padá. Kořeny pozdější krize jsou tak ukryty v samé podstatě rozvoje systému. Tento vývoj a následný kolaps může trvat i několik staletí.

Takový vývoj je charakteristický zejména pro posledních několik staletí Římské říše, kdy dekadence života římských elit, úpadek zaběhlých životních hodnot, stoupající migrace, a zejména zvyšující se složitost celého řídicího systému rozsáhlé říše způsobily její dlouhodobou krizi a nakonec definitivní zánik. Téma zániku Římské říše je mimořádně zajímavé a pro současný svět i poučné, a proto je obsahem samostatné části této knihy.

Civilizační kolaps však neznamená zánik určité společnosti, ale její postupnou transformaci do společnosti jiné, a hlavně nové nastavení hodnot. Důležité jsou ty hodnoty, na kterých byla ona civilizace vybudovaná a které společně sdílí. Ztráta těchto hodnot je počátek úpadku nejen mravního, ale i celospolečenského, který vede posléze až ke konečnému kolapsu. Značnou roli v celkovém úpadku společností hrála v historii i velká migrace cizinců, kteří nebyli schopni se cele identifikovat s odlišnými společenskými hodnotami.

Dalšími faktory, negativně ovlivňujícími stabilitu společnosti, byla i často mizející, či měnící se základní idea, která onu společnost sjednocovala, a již vzpomínaná krize elit, které by měly být tvůrci a hlavními nositeli společenských hodnot. Společnost se postupně rozděluje. Na jedné straně stojí tzv. elity společnosti, které mají zřetelnou převahu jak v bohatství, tak i ve svém vlivu, a na druhé straně je většinová společnost, která sdílí pochopitelně odlišné životní hodnoty. Tato asymetrie postupně vede až k výrazné diferenciaci a dekadenci společnosti, která ztrácí soudržnost a rychle se rozkládá.

Společenskou dekadenci charakterizuje úpadek všeobecné morálky, přehnaný důraz na materiální hodnoty, který společnost rozděluje, vysoká migrace, defenzivní postoj k pozitivním změnám i nevázaný způsob života elit.

Ve výčtu faktorů, které výrazně ovlivnily a ovlivňují
i nadále vzestup a pád civilizací, nesmíme zapomenout ani na jednu z klíčových okolností. Tou jsou výrazné klimatické změny přírodního prostředí a schopnost společnosti se na tyto, až dramatické proměny svého životního prostředí, adaptovat. Hledání přijatelnějšího životního prostředí vedlo starověké národy k častým válečným střetům, které měnily výrazně tvář Předního východu.

Náš současný svět, naše civilizace, však dosud stojí na pevných pilířích. Jedním z nich je odkaz náboženství starověkého Izraele, druhým je myšlenkový odkaz antického světa a tím třetím je křesťanství, zrodivší se na troskách světa antiky. A na těchto třech pilířích vyrostl i sekulární evropský humanismus, který všechny tyto myšlenky absorboval a stvořil tvář dnešní Evropy.

Vliv klimatických změn na utváření starověkého světa

Významnou roli v historii starověkých civilizací hrály i postupné klimatické změny, které byly potvrzené při výzkumech v některých částech Předního východu, v deltě Nilu a také na Sahaře. Vědcům se díky systematickému výzkumu a při použití těch nejmodernějších metod podařilo tyto změny poměrně přesně časově určit a doplnit tak výsledky, kterých dosáhla archeologie. Ať už to byly změny, vyvolané přímo člověkem, nebo daleko častěji změny, vyvolané nežádoucími přírodními jevy, jakými byla častá zemětřesení, nebo sopečné výbuchy.

Cristopher Bernhardt a Benjamin Horton z Pensylvánské univerzity prováděli výzkum sedimentu v deltě Nilu. Pomocí hloubkových sond zkoumali vzorky starověkého pylu a spáleného dřeva. Jejich studiem došli
k závěru, že před 3000 až 8000 lety došlo ke čtyřem velkým obdobím sucha, které zasáhlo nejen Egypt, ale všechny tehdejší starověké civilizace.

Výzkumy starověkého klimatu dokazují, že zkoumání pylových zrn a dalších mikroorganizmů, např. uhlí, ve starověkých archeologických vrstvách, může významně přispět k rozšíření našich poznatků o starověkých civilizacích a také podpořit a upřesnit výsledky zkoumání klasické archeologie.

Podobný výzkum prováděli i odborníci z univerzity v německém Bonnu v oblasti Mrtvého moře. Postupné klesání hladiny Mrtvého moře umožnilo výzkumníkům provádět hloubkové sondy do pobřežních sedimentů. Zkoumání pylových zrn umožnilo zjistit, které rostlinné druhy se zde v různých historických obdobích nacházely. Zda to byly rostliny pouštní, stepní, nebo vlhkomilné. Zjištěné údaje byly porovnávány s výzkumy izraelských vědců. Tyto údaje byly velmi podobné. Potvrdilo se, že hladina vody Mrtvého moře v různých dobách klesala a stoupala podle množství srážek a teploty vzduchu. Zjistili, že dlouhé období sucha nastalo v oblasti Mrtvého moře asi před 5200 lety, což zhruba koresponduje s egyptskými výzkumy.

Výrazné civilizační změny, ať už byly způsobené čímkoli, však obvykle bývají počátkem nového vzestupu a bývají nedílnou součástí každé civilizace. Pokud mají ale za následek výrazné snížení populace, spolu s hlubokým sociálně ekonomickým propadem, můžeme mluvit až o civilizačním kolapsu. Profesor Miroslav Bárta na toto téma píše:

„Primárním hnacím motorem veškerých společenských změn a převratů je změna přírodního prostředí, která vystupuje jako determinant historického vývoje. Druhý možný scénář vychází z toho, že společnosti mají bez výjimky tendenci ničit své životní prostředí. Konečně třetí scénář je do jisté míry kombinací dvou předchozích, s tím, že dominantním faktorem je zde vybraný přírodní úkaz. Výbuch sopky, tsunami a podobně.“(Bárta, Sedm zákonů, 2021)

První období sucha nastalo před více než 5000 lety, kdy došlo ke sjednocení Dolního a Horního Egypta. Každoroční nilské záplavy umožňovaly velice intenzivní a efektivní zemědělství. Na jejich pravidelnosti byl závislý život celé říše. Od 23. století se však úroveň záplav začala postupně snižovat a tím se snižoval i zemědělský výnos a výběr daní. V Egyptě zavládl proto hladomor a vzrůstající nepokoje vedly posléze až k decentralizaci ústřední moci do jednotlivých nomů. Stará egyptská říše zaniká. První egyptské přechodné období, které je datováno zhruba do let 2150 až 2000 př. n. l., bylo pak dobou společenských zmatků a bojů mezi jednotlivými nomarchy.

Dlouhodobé období sucha trvalo více než 200 let a negativně dopadlo nejen na Egypt, ale i na území celého Předního Východu. Výrazně ovlivnilo produkci potravin a mělo dalekosáhlé společenské dopady. Toto sucho mělo, podle archeologických výzkumů, zřejmě výrazný vliv i na úpadek mezopotamského Akkadu.

Četné zmínky o tomto kolapsu je možné nalézt v dochovaných sumersko-akkadských textech. V textu Prokletí Akkadu se píše:

„Města, jež kdysi postavili, zničena byla.

Pole širá tehdy obilí žádné nerodila,

zahrady nedávaly šťávy na sirup a hroznů,

z oblaků nadmutých nepršelo, rostliny nerostly.

Z hladu se lidé navzájem požírali.“

Další podobné zmínky jsou v textu Innana a Ebech, nebo v textu Zúrodnění Sumeru.

Z oblasti Palestiny téměř vymizely početné městské civilizace té doby, došlo ke snížení populace a do oblasti začaly násilně pronikat velké skupiny kočovných kmenů. Tyto kočovné kmeny vpadly i do Mezopotámie a do Nilské delty. A ze severu i do Malé Asie a Řecka.

K oživení městských aglomerací ve východním Středomoří došlo až po roce 2000 př. n. l., s návratem vlhčího klimatu. Do nového a klimaticky lepšího období vstoupila i egyptská Střední říše, datovaná do let 2000 až 1700 př. n. l. Státní správa se opět centralizovala, moc nomarchů byla omezena a rozvinul se čilý obchod s Minojci, Předním východem a africkou zemí Punt.

Katastrofou pro celou oblast východního Středomoří a malé Asie byl sopečný výbuch na ostrově Santorini, zvaný v té době jako Théra. Proběhl někdy na počátku 17. století př. n. l., tedy v čase druhého egyptského přechodného období. Radiokarbonové datování upřesnilo výbuch mezi roky 1627 př. n. l a 1600 př. n. l. s 95% mírou pravděpodobnosti.

Sopečný výbuch na Santorini byl jedním z největších v dosud známých lidských dějinách. Gigantická erupce způsobila mohutné pyroklastické proudy, které ohrozilyi okolní ostrovy. Desítky metrů vysoké vlny, některé prameny uvádějí výšku vln až 100 metrů, a déšť sopečného popela, zdevastovaly celé východní Středomoří i část Malé Asie. Stopy tehdejší erupce se dnes nacházejí v celém Středomoří.

Největší nápor vln pocítil ostrov Kréta, kde sídlila vyspělá minojská civilizace. Katastrofa způsobila postupný zánik celé minojské kultury. Ta přišla o lodě i přístavy a byla zdecimována neúrodou, vyvolanou chladným klimatem, díky sopečnému popelu v atmosféře. Oslabená Kréta byla časem ovládnuta válečníky z Peloponésu. Na troskách minojské kultury vznikla na přelomu 15. a 16. století př. n. l. postupně nová krétsko-mykénská civilizace.

Klimatické změny a společenské nepokoje jdou obvykle ruku v ruce, vedou k výrazným změnám v politice a mohou způsobit až celkový civilizační kolaps.

Obrovskou katastrofou pro celou oblast Palestiny byl pravděpodobný pád meteoritu, který okolo roku 1600 př. n. l. zasáhl město Tall el Hamman na severním okraji Mrtvého moře v dnešním Jordánsku. Tato lokalita byla v době střední doby bronzové vyspělým civilizačním centrem, které velikostí i počtem obyvatel až čtyřikrát převyšovalo nedaleké Jericho, a dokonce i Jeruzalém.

Celá oblast Jordánského údolí měla tehdy vynikající podmínky pro zemědělství, proto se zde od starověku usazovaly civilizace, které toho dokázaly využít. Svůj vrchol prožila tato oblast ve vrcholné době bronzové, kdy zde existovala tři významná sídla: biblické Jericho, největší město Tall el Hammam, a město Tall Nimrin. Celkem v regionu žilo asi 50 tisíc lidí.

Archeologických vykopávek, které v této oblasti začaly v roce 2005, se kromě archeologů zúčastnili také vědci, zabývající se místy, kterými v minulosti prošly teplotní a destruktivní změny v důsledku pádu mimozemského tělesa. Veškeré získané poznatky, dovedly celý vědecký tým k myšlence, že zde šlo zřejmě o pád velkého mimozemského tělesa – tedy události podobné pádu tunguzského meteoritu.

Dalším velkým obdobím sucha, které přineslo zhroucení některých předovýchodních civilizací, především velké říše Chetitů, byla doba kolem roku 1200 př. n. l. Suché období ale začalo již daleko dříve, jako následek sopečného výbuchu na Santorini. Říše doby bronzové tomu však dlouho dokázaly čelit.

Velmi nepříznivě ovlivnilo klimatickou situaci zejména velké zemětřesení, které, podle vědců, kolem roku 1200 př. n. l., zasáhlo východní Středomoří a skoro zničilo vyspělou mykénskou civilizaci, po níž se dochovaly trosky opevněných paláců v Mykénách, Tíryntu či Pylosu. Ta, do té doby, ovládala většinu východního Středomoří. A, jak je již výše uvedeno, kolem roku 1450 př. n. l. zničila i mínojskou civilizaci na Krétě.

Je samozřejmě pravděpodobné, že zemětřesení nezničilo celou mykénskou kulturu, ale ze ztráty většiny elit se tehdejší městské státy již nevzpamatovaly. Silné zemětřesení během noci mohlo zahubit vládce, vojáky, kněží, úředníky i řemeslníky, kteří žili v paláci a tvořili osu společnosti.

K úpadku mykénské civilizace významně přispěly i nájezdy tzv. „mořských národů“, které napadaly i Egypt. Jako hlavní a nejpravděpodobnější příčina všeobecného úpadku civilizací východního Středomoří se však, s novými výzkumy, ukazuje hlavně ničivé zemětřesení kolem roku 1200 př. n. l.

Výzdoba minojského paláce. Knossos, Kréta

V období zhruba padesáti let došlo k několika opakujícím se zemětřesením v oblasti východního Středomoří, kterou procházejí četné tektonické zlomy. Ta se stala jednou z příčin kolapsu civilizací pozdní doby bronzové v této oblasti. Archeologové zde nalezli téměř 50 lokalit zničených katastrofou. Mezi postižená města východního Středomoří patřily, z těch známějších, Trója, Chattušaš, Ugarit, Ašdod, Megido, či Knósos i Théby.

Silná zemětřesení, pravděpodobně, podle vědců, během krátké doby zničila prosperující města, pobořila paláce a zlikvidovala většinu vládnoucích elit, tvořících páteř společnosti. A také zlikvidovala většinu obyvatel i zásoby potravin. Nutným následkem bylo dlouhodobé sucho, neúroda, hladomor a všeobecný chaos. Dlouhodobá sucha způsobila nejen výrazný pokles hladiny Nilu, jak je výše zmíněno, ale také mezopotamských řek Tigridu i Eufratu, na kterých byl závislý život lidí.

Ze ztráty elit se tehdejší městské státy jen těžko vzpamatovávaly. Honosné paláce jsou nahrazovány chudými zemědělskými osadami, lidé se z ohroženého pobřeží stěhují do horských oblastí. Tyto, velmi dramatické změny v životním prostředí, uvedly do pohybu rozsáhlé „stěhování národů“. A nakonec vedly ke ztrátě schopnosti obrany vůči nepřátelům a kolapsu celých kultur.

Samotné série zemětřesení však nezapříčinily zánik kultur doby bronzové. Mnohá společenství zanikla, ale jiným se uvolnila cesta k rozvoji. Některá města byla znovu obnovena, např. Mykény. Padesátiletá vlna zemětřesení však byla provázena obdobími výrazného sucha. Rozsáhlé změny klimatu, doprovázené četnými zemětřeseními, tak způsobily kolaps celých společenských systémů. Centralizovaná společenství se pod tlakem ekonomických a demografických katastrof začala hroutit.

Negativně do klimatických změn však zasahoval i člověk. Zemědělec. Intenzivní žďáření lesů s cílem získat zemědělskou půdu, způsobilo vyšší koncentraci kysličníku uhličitého v atmosféře. Nedokonalé spalování lesů uvolňovalo metan, který účinně zabraňoval úniku tepla ze Země do vesmíru. Kombinace všech těchto faktorů vyvolávala následně, díky migraci obyvatelstva, i rozsáhlé změny společenské.

V různých částech Předního východu a severní Afriky však probíhaly klimatické změny rozdílně. V otázce vlivu klimatických změn na společenské pohyby ve starověku se vědci neshodují. Někteří tvrdí, že hlavní motivaci pohybu celých národů nebyly ani tak změny klimatu, jako přirozená touha po změně a hledání příznivějších životních podmínek. To tvrdí na příklad archeolog Guy Middleton, který nějaký čas působil v Českém egyptologickém ústavu Karlovy univerzity. Ten tvrdí, že spíše než souběžný civilizační kolaps, nastaly v různých částech světa a v různé době rozdílné typy změn. Nebyly náhlé, ale postupné, a nevyvolala je jen jedna výrazná klimatická změna.

Co se týče severní Afriky, tak tam probíhaly klimatické změny velice výrazně. Vědci mluví v té souvislosti o vlhké epoše před více než 6000 lety př. n. l., kdy poušť Sahara ještě skoro neexistovala a byla osídlena pasteveckými kmeny. Postupné vysychání, způsobené změnou klimatu, trvalo bezmála tisíc let a nutilo nomádské pastevecké kmeny se postupně přesídlit blíž k životodárnému Nilu. Pozdější Egypťané proto považovali západní kraje své země za oblast smrti a zkázy a na západní břeh Nilu umísťovali své pohřební komplexy.

Výzkumy starověkého klimatu ukázaly, jak zranitelný byl celý tehdejší ekosystém. Dlouhodobější změna klimatu dokázala proměnit během několika desetiletí krajinu
s bujnou vegetací ve step, nebo poušť.