Dalmácie není jen moře

        Je sedm hodin ráno. Město se pomalu probouzí. Já mířím na rybí trh, který mě večer tak barvitě vylíčila jedna babka. Asi jdu pozdě. Celý trh představuje jeden děda, jeden malý stolek a pár rybiček ve třech malých vaničkách. Vybírám si dvě největší a otráveně odcházím. Tuňák letos asi nebude.
Město pomalu ožívá. Babky s taškami spěchají po nákupech a dědové sedí v otevírajících se kavárnách u kafíčka a cigarety a čtou noviny. Turisté ještě vyspávají. Odkudsi zevnitř se ozývá „Laku noč“. Pro některé šťastlivce zřejmě noc teprve začíná. Končím svůj ranní nákup na pláži, která je pustá a prázdná. Moře je po ránu jako kafe a vycházející sluníčko pozlacuje krajinu a ohřívá vzduch.
Bez bližšího plánu vyrážíme autem směr Makarská. Na svetišti Vepric zapalujeme svíčku a za chvíli již sjíždíme dolů do Makarské. Podzim se zde neomylně přihlašuje poloprázdnými kavárnami. Barmani otráveně vyhlížejí hosty a kýčovité pohledy na palmovou promenádu stále uchvacují. Stoupáme nad město, na skalnatý poloostrov, ze kterého je nádherný výhled na panorama moře s ostrovy Brač a Hvar. Na pláži je jen pár lidí. Krátkou prohlídku města končíme pochopitelně zase v kavárně na pobřeží.
Malé letovisko Podgora je asi deset kilometrů od Makarské. Dlouhá řada domů, roztahaných podle pobřeží, samá jednosměrka, sotva se dá tudy projet. Nic moc. Spontáně se tedy rozhodujeme pro cestu dál. Chceme vidět alespoň kousek hor, které se tyčí do závratné výše jen pár kilometrů od pobřeží. A tak jsme odbočili vzhůru mezi podgorskými vilami do neznáma. Cesta se ještě v městečku prudce zdvihá do kopce. Jedeme strmými a úzkými serpentinami vzhůru do malé podhorské vísky s pár domy. Gornja Podgora. Člověk, opravující zde dům, mi vysvětluje další cestu. Musíme pokračovat serpentinami pořád nahoru až na rozcestí. A tam máme dvě možnosti. Buď doprava, kde je horská ves Kozica, nebo doleva na Svatý Jure. Protože nevíme, co nás tam nahoře čeká, rozhodujeme se odhodlaně pro Svatého Juru, tedy rovnou pro nejvyšší vrchol celého horského pásma Biokovo. Už taky proto, že jsme si ho vyhlédli jako možný cíl již doma. Vždycky se přece můžeme vrátit, říkáme si jakoby na omluvu. Jakási zadní vrátka. Auto skřípe, vrže a klepe v nekonečných a strmých serpentinách. Mechanik v servisu, když si v Praze před naším odjezdem prohlížel poškozenou přední nápravu auta, nás ujistil, že pokud nebudeme dělat s autem žádné vylomeniny, tak bychom měli dojet domů v pořádku. Ale to už stojíme před „ulazem“ do jiného světa. Všechna varování onoho mechanika jsou najednou ta tam. Dáváme 30 kun mladíkovi v dřevěné boudě a vyrážíme vzhůru do Národního parku. Docela pohodlná cesta vede zprvu lesem a serpentiny nejsou příliš náročné. Les ale náhle skončil, cesta se výrazně zúžila a stoupá strmě vzhůru. Minuli jsme poslední stromy a pohled dolů doleva k moři nám až brutálně připomněl, že nejsme na pobřežní promenádě. Výrazně jsem zpomalil. Kdybych byl věřící, asi bych se v této chvíli pomodlil. Jedeme po kolmé skále, kde je vytesaná úzká kamenitá cesta, většinou bez zábran. Pod námi je několikasetmetrová kolmá stěna. Tato cesta je kupodivu obousměrná. Dvacet tři kilometry na vrchol, říkal mladík u vchodu. Zdá se to až neskutečné. Máme za sebou několik set metrů a auto nejde otočit, i kdybych chtěl. Žena se prozíravě vymluvila na chřipku ještě dole v Podgoře a tak musím řídit. Nevím ale, co je víc na nervy. Řídit, nebo se koukat na druhého, jestli neudělá nějakou chybu? Raději jsem u volantu. Protisměrné serpentiny se po několika desítkách metrů pravidelně střídají a cesta stoupá neustále vzhůru. Je mi teď zcela jasné, že pokud nevydrží naše vadná poloosa, budeme se muset rychle naučit létat. Na cestě je kupodivu provoz. Pokud se ale s někým potkáme, musí někdo couvat až k trochu rozšířenému místu v ohybu serpentiny, kde se můžeme minout. To je dobré, pokud jsem zrovna u skály, ale není to vůbec dobré, když musím jet po kraji propasti.
Kilometry jsou nekonečné, pohled na moře skal je úchvatný a adrenalin vesele proudí tělem. Tam někde nahoře, na malé náhorní rovině, ve více než tisícimetrové výši, je po úbočí vápencových skal roztroušeno několik stařičkých kamenných domů, kam kupodivu jezdí Chorvaté asi na víkendy. Budou to zřejmě zbytky středověké vesnice, kam se kdysi uchylovali obyvatelé Dalmácie před mořskými piráty. Pár aut ve velice krkolomných pozicích je odstaveno na skalách vedle cesty. Jeden domorodec vytahuje právě z auta bednu jakéhosi alkoholu a pracně ji vleče po skalách k domu. Nevím ovšem, co tu bude dělat, když se náhodou namaže. Mejdan bych si představoval v trochu pohostinějším prostředí.
Nemohu se bohužel příliš kochat tou kamennou nádherou okolo nás. Více než hodinová cesta nahoru s propastí pod nohama je vyčerpávající. Žádná fotografie nemůže popsat ten autentický zážitek z cesty, která se zvedá od moře a končí ve výši 1760 metrů na špici skály. A to jsem zatím pominul tu skutečnost, že ve výškách mívám silnou závrať a pohled na ty hloubky ve mně vyvolává nejen pozoruhodné hnutí mysli, ale také žaludku. Má žena, která by své pocity za normálních okolností nahlas vykřikovala a šťouchala do mne, byla docela zaražená a kochala se jen potichu.
Posledních asi 20 metrů na vrchol se už musí bohužel pěšky. Stavitelé této hrůzy by asi těžko zvládli vybudovat na té špici místo pro otočení auta. Tam stojí jen televizní vysílač. Je to sice nedostatek, ale bereme to jako fakt a šplháme se nahoru po svých. Odměnou za tuto cestu je nám nádherný pohled na širé moře, které se v hloubi oněch 1760 metrů ztrácí v dáli v mlžném oparu. A když se otočíme zády k moři, vidíme to druhé moře, moře bělošedých skal, které nás až k obzoru obklopují. Nemám rád adrenalinové sporty, ale na tuto cestu budu vzpomínat jako na nejúžasnější a zároveň nejhroznější okamžiky svého života. A to nás čeká ještě 23 kilometrů dolů po úplně stejné cestě. Stojíme mlčky u nízké kamenné zídky, ohromeni tím pohledem. Ta úděsná propast pod našima nohama přitahuje pohled. Hornaté ostrovy Hvar a Brač se zdají být odsud docela maličké. A pobřežní letoviska jsou titěrná k nerozeznání. Přírodní katedrála. Jen ten hlas varhan tu chybí.
Blíží se večer a aut zde už mnoho nevidíme. Ta, která potkáváme, jsou buď Chorvaté, jedoucí na svou horskou daču, anebo Češi. Inu, jako dole u moře, i zde v oblacích mají Češi drtivou převahu. Jen jakýsi Maďar se mezi nás Čechy připletl a mě najednou stouplo sebevědomí, protože Maďar jel ještě pomaleji, než já a asi se i víc bál. Kde taky má v Maďarsku cvičit jízdu v horách! Když jsem se pověsil za něj, spíš ještě zpomalil. Pak už to ale psychicky nevydržel. Odbočil z cesty právě na té náhorní plošince, kde stojí ještě pár kamenných domů a najel na kus ploché skály, div, že se nepřevrhnul. Opatrně jsme se prosmýkli kolem něj. Cestou dolů jsme zastavili na několika odpočívadlech na kus řeči s podobnými blázny jako my. Byli nadšeni těmi nádhernými vyhlídkami. Jazykové bariéry nebyly pochopitelně žádné. Vždyť to byli samí Češi.
Konečně se objevuje les. Mám dojem, že cesta dolů je přeci jen kratší. Poloosa v zatáčkách hlasitě naříká, ale cestu přežila ve zdraví. Ten mechanik měl pravdu. Teď už zbývá jen maličkost. Přežít dvanáct set kilometrů zpět do Prahy.
Bouda u vstupu je zavřená a auta, mířící ještě v tento pozdní čas nahoru, už nemusí nic platit.
Když se doma převlékáme na večerní procházku, cítím se, jako bych složil fůru uhlí, i když jsem se skoro nezvedl od volantu. Náladu mi zlepšila až smažená rybička, která v kavárničce na pobřeží chutnala skvěle.
Večerní promenáda je opět plná lidí. Místní gigolové ležérně projíždějí na skútrech davem dychtivých turistů a vyhlížejí své oběti. Prodavač cédéček pouští značně přisládlé dalmatské písničky a zdá se, že život v městečku právě začíná.

Baška Voda, Chorvatsko.
Září 2002