Dějiny židovského národa - stručný přehled

     Historiografie Předního východu je disciplina poměrně mladá, ale nesmírně zajímavá a také velmi rozvětvená. Tady se objevily první civilizace, tady byla i křižovatka obchodních cest ze severu na jih a z východu na západ, tudy často táhli orientální vládci se svými armádami, zde jsou i místa nesčetných válečných střetů i pohybu celých národů. Přední východ je i místem, kde vznikla tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Než se na oblast Předního východu v 19. století vrhly celé armády archeologů, byl obecný názor na historii této oblasti určován nepřesně především Biblí, konkrétně Starým zákonem. Ti vzdělanější mohli čerpat i z děl několika starořeckých dějepisců, hlavně z Hérodota. Biblický popis událostí ovšem nejsou dějiny starověku. Příběhy, které se udály v tomto prostoru v průběhu více než tisíc let před naším letopočtem, byly předávány po dlouhá staletí ústním podáním dál, měnily svůj obsah a teprve někdy v pátém, šestém století před naším letopočtem byly zapsány. Podle židovské ortodoxní tradice byla Tóra, tedy i Pentateuch, pět Mojžíšových knih, vytvořeny ještě před stvořením světa a předány Mojžíšovy r. 1312 př.n.l. na Sinaji.

    Víra je něco, co jde zcela mimo jakoukoli rozumovou úvahu. Ale já jsem dalek toho, někomu něco vyvracet. Biblické texty však lze kriticky zhodnotit díky úsilí celé armády archeologů a vědců, pracujících na tomto tématu již více než sto padesát let.
Celé druhé tisíciletí před naším letopočtem bylo poznamenáno neustálými změnami. Bohaté starověké civilizace Předního východu byly neustále napadány „mořskými národy“, pocházejícími odkudsi z oblasti Středozemí. Z okrajových částí arabské pouště se do oblasti dostávaly zase semitské kmeny Aramejců, kteří zde postupně získávali půdu a moc. Součástí této vlny byly i početné semitské kmeny, které svou konečnou podobu získaly až na palestinském území a které se později spojily ve svazek, nesoucí název Izrael. Jejich osud byl různý. Část z nich byla na severu, na území severozápadní Mezopotámie, část se usadila na jihu v oblasti Sinaje a část z nich dorazila až do delty Nilu, kde se podílela na stavbách Ramesse II. /Viz Mojžíš a exodus Židů str. 13 a 14 tohoto dokumentu/Tyto události se pochopitelně zachovaly ve vědomí lidí jako vzpomínky a pomohly utvořit obraz biblických dějin. Proto tato Kniha knih ani nemůže být brána jako historiografické dílo. Její literární hodnota je však vysoká.
 

David a Šalamoun/10.stol.př.n.l./
Není jasné, kdy byl vlastně Jeruzalém založen. Názory historiků a archeologů se různí. Podle židovské tradice byl založen Šemem a Eberem, Abrahamovými předky. Podle některých archeologů to bylo okolo r. 2600 př.n.l. západními Semity. V době biblického Jozua bylo toto území přiděleno pokolení Beniamina. Okolo r. 1000 př.n.l. bylo město dobyto králem Davidem a stalo se hlavním městem království Izraele. David sjednotil dvě židovská království – jižní Judeu a severní Izrael. Expanzivní politika nového židovského státu však vyvolávala stále nové a nové války. Poté, co se David vypořádal s Pelištejci, žijícími na pobřeží západně od Judska, jeho armáda zmasakrovala Moáb, ležící na východ od Mrtvého moře, potom porazil vojsko aramejského království na severu a ovládl jeho území, potom dobyl Edom na jihu Judska, podmanil si i Palmýru a Damašek. Židovský stát teď ovládal dvě hlavní obchodní cesty, spojující Egypt s Arábií. A mohl tak profitovat z vybírání průchozích poplatků.
Koncem panování krále Davida byl židovský stát největší říší starověkého Předního Východu. Poté, co nastoupil na trůn jeho syn Šalamoun, prvním jeho činem bylo, že nechal pobít všechny potenciální nepřátele svého trůnu. Postavení své říše ale neupevňoval válkami, ale raději smlouvami s okolními státy a také sňatky. Šalamoun nechal rozšířit hradby Jeruzaléma a vybudoval velkolepý Chrám Hospodinovi. Chrám zjevně vycházel z  tradic Kanaanu a z kosmopolitní kultury Středomoří. Vnitřní stěny byly obložené cedrovým dřevem, bohatě zdobené řezbami a pozlacené.
V této době, kdy klid a bohatství říše umožnilo i bohaté kulturní styky s okolím, se objevuje i skutečná literární tvorba. Do této doby můžeme klást i sepsání knih Mojžíšových, knihy Jozue, knih Samuelových atd. Tyto spisy byly psány pro celý národ a odrážely vztah mezi člověkem a Hospodinem. Obsah starých mýtů a legend celého Předního východu byl zde upraven v židovském duchu.

 

Rozpad židovského státu na sever a jih. /zač. 9.stol.př.n.l./

Po smrti Šalamouna kolem r. 925 př.n.l. se židovský stát opět rozpadl na severní a jižní část. A opět se začíná válčit. Království Severního Izraele mělo hlavní město Samaří a sdružovalo deset izraelských kmenů. Vlády se ujala na nějaký čas dynastie z rodu Efrajim. Severní království bylo velké a bohaté a mělo blíže ke křižovatkám obchodních cest. Na jihu se ustavilo království Judské, sdružující území kmenů Judy a Benjamina. Zde vládli králové z rodu Davidova. Zvláštní roli v židovských dějinách hráli tzv. proroci. Byli to náboženští a sociální reformátoři, střežící striktně ortodoxní židovské tradice. Nevyhýbali se ani ostré kritice krále, pokud se nějakým způsobem odchýlil od prastaré dohody mezi Hospodinem a jeho lidem. Tito proroci – Gád, Nátán, Elijáš, Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel, atd – oznamovali králi boží slovo a žádali ho, aby ho i naplnil. Měli velkou moc a často způsobili i králův pád. V dobách Davida a Šalamouna nebyl monoteismus ještě převládajícím náboženstvím. Postupně se však, možná i díky působení proroků, ustálil názor, že Žídé mohou mít jen jediného Boha. Asi od 8. stol. př.n.l. začali Židé věřit tomu, že Hospodin /Jahve/ je Bohem všech lidí, nejen Židů. Od této víry a jistoty byl jen krůček k přesvědčení, že pokud ostatní národy nepřijmou tohoto Boha za svého, nemůže nastat ten vytoužený Zlatý věk. Znamená to, že ostatní národy žijí v klamu a že jen Židé jsou tím výlučným, vyvoleným národem Hospodina. Z tohoto židovského dogmatu pramenila i všeobecná averze, se kterou se Židé v průběhu starověku i později setkávali. Ale na druhou stranu tato víra, pevná a neochvějná, způsobila, že židovský národ dokázal přežít až do dnešních dnů.
Velkým přínosem proroků byl jejich neochvějný monoteismus, založený na hluboce etických základech. Je jeden Bůh. A ten Bůh je dobrý. A smlouva s ním vyžaduje, aby i jeho vyznavači byli dobří. A tyto myšlenky proroci jasně formulovali ve svých knihách a ty pak po staletí provázejí Židy v dobrých i špatných dobách.
 

Pod nadvládou Assýrie. /7.stol. – pol.9.stol.př.n.l./
Poté, co se rozdělil židovský stát na sever a jih, oslabily se jeho mocenské pozice v regionu a čím dál tím větší roli hraje obnovená Asýrie. Celý region se zmítá neustálými válkami, až v r. 722 dobyla Assyrie Samaří a stát Izrael přestal existovat a stal se asyrskou provincií. Skoro 30000 židů bylo deportováno do Asýrie. Na jejich místo přišli obyvatelé jiných dobytých území – Babyloňané, Midjánci, Arabové z jihu. Postupně se smísili se zbytkem původních Židů a stali se národem, který dnes nazýváme Samaritánci. Jejich nejasný etnický původ byl však vždy předmětem pochybností těch ortodoxních židů.
Obrovská a nenasytná Asýrie pohlcovala další a další území. Maličký stát Izrael jí nemohl čelit. Ortodoxní židé na to však měli jiný názor. Podle nich to bylo proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu. Izrael porušil smlouvu s Bohem a ten na něj seslal prokletí.
Jižní Judsko bylo formálně samostatným státem v lenní závislosti na Asýrii. Asyrský vliv se pochopitelně odrazil i v duchovním životě Judska, které postupně přejalo asyrský pantheon bohů.
Babylonské zajetí./2.polovina 6.stol./
Počátkem 7.stol.př.n.l. vypukla v Asýrii občanská válka. Oslabená Assýrie padla postupně do rukou Babylonu. Asýrie jako stát zmizela a lid byl odvlečen do otroctví. Koncem 6.stol. dobyl babylonský král Nabukadnezar Jeruzalém. Tím přestalo existovat i Judské království. Okolo 10 000 obyvatel, včetně krále i celým dvorem bylo odvlečeno do babylonského zajetí. Judsko odteď spravoval regent, jmenovaný Babylonem. Zastánci nezávislosti se však spojili s Egyptem a vzbouřili se. R. 587 oblehl Nabukadnezar Jeruzalém podruhé. Po roce obléhání Jeruzalém padl. Byl zcela vyrabován a srovnán se zemí. Skoro všichni obyvatelé byli odvlečeni do babylonského zajetí.
Prorok Jeremiáš, který chtěl, aby se Judsko podrobilo bez války, mohl zůstat v zemi. Ovšem, jako pokaždé, zkáza Judska není Židy připisována Babylonu a jeho „právu silnějšího“, ale pouze proviněním vlastního lidu proti smlouvě s Bohem. /Viz Bible – Pláč Jeremiášův./ Sounáležitost židovského národa s Bohem, na základě prastaré smlouvy Mojžíšovy, se tím jen posílila. Diaspora se pro židy stala jednou pro vždy prokletím, kterým stíhá Hospodin hříšný lid.
Vzhledem ke svému svéráznému způsobu myšlení ani židé v různých diasporách nejevili snahu k asimilaci. Původním obyvatelstvem byli vždy pokládáni za cizorodý prvek a zde také můžeme hledat kořeny antisemitismu. I v diasporách totiž židé dodržovali staré zvyky a náboženské tradice. Ale je nutné připomenout, že Židé v diasporách žili daleko lépe, než v Judsku.
S první vlnou vystěhovalců z Judei přišel do Babylonu i prorok Ezechiel. Odmítal princip kolektivní viny a trestu za ně, zdůrazňovaný v Mojžíšových knihách. Burcuje lid, aby činil pokání a dodržoval boží přikázání. Tak, jako byl potrestán Hospodinem Egypt i Assýrie, tak bude potrestán i Babylon a židé se vrátí zpět do své země.
 

Pod nadvládou Persie /r.550 – 332 př.n.l./
V polovině 6.stol. se objevuje na scéně člověk, jehož jméno je neznámé a který je nazýván jako druhý Izajáš. Před pokořený národ předkládá vizi brzkého návratu do vlasti, když se budou držet Boha a věřit v jeho moc. A pokoření Židé opět zvedli hlavu, drželi pospolu a začali opět dodržovat všechna pravidla. Diaspora se rozrůstala a začal proces transformace, při které vznikla nová židovská společnost. Uprostřed pohanského světa, uprostřed pohanských bohů zavrhují definitivně pohanství, uctívají svého boha a věří v návrat do staré vlasti.
Právě v době, kdy druhý Izajáš hlásá lidu své vize, objevuje se na Předním Východě nová velká síla. Perský král Kýros se zbavuje vazalské podřízenosti v Médské říši a postupně dobývá Přední Východ i Anatolii. V r. 539 překročilo perské vojsko hranice Babylonu a Kýros se bez větších problémů zmocnil celé země, ovládané slabým králem. Pro židy to byla ona trestající metla Hospodinova, která potrestala Assýrii. Kýros zem nevyplenil. Uznává assyrský pantheon bohů, s obyvatelstvem zachází mírně, je tolerantní ke všem náboženstvím a nechává obnovit staré chrámy. Je přesvědčen o tom, že když ponechá všem jejich kulturní autonomii, bude se mu v říši lépe vládnout. A proto r. 538 př.n.l. povolil Židům návrat do Judeje a obnovení chrámu. Zpět se vrátilo asi 50 000 vysídlenců. Většina jich zůstala v Babylonu, kde už měli majetky.
Prvním činem navrátilců bylo obnovení chrámu. Zde se poprvé uplatnil termín Žid a také čistota rasy. Samaritáni žádali o to, aby se mohli na obnově chrámu podílet. Nebylo jim to umožněno, protože to nebyli etnicky čistí židé. A tak se tehdejší společnost rozdělila na dva nepřátelské tábory. Jeruzalémské židovské společenství bylo novým experimentem. Byla to teokracie. Vládu Hospodina na zemi zastupoval velekněz s radou starších. Ti konsolidovali náboženské a právní předpisy a judaismus se stal nejenom vírou, ale i způsobem života.
R. 515 byla dokončena obnova jeruzalémského chrámu. V té době dosáhla perská říše za krále Dareia svého největšího rozmachu. Také umírá i poslední izraelský král z Davidova rodu – Zerubábel. Až do r. 332, kdy Alexandr Makedonský si podmanil perskou říši, žili Židé v poklidu v závislosti na tolerantních perských vládcích. V polovině 5. stol. dostali dokonce povolení od perského vládce obnovit městské hradby. Peršané podporovali i kodifikaci práva a zákonů na celém území říše, tedy i židovských Mojžíšových zákonů v Judei.
Židovské obce byly teď roztroušené po celém území perské říše, měly svou autonomii a uznávaly za své centrum Jeruzalém.
Židé v době hellénistické./r. 332 – 200 př.n.l./
Když Alexandr Makedonský dobyl perskou říši, pro Židy to znamenalo pouze, že se vyměnil jejich vládce. Změnilo se však to, že se židé od orientálních despocií dostali do přímého kontaktu s evropskou, helénistickou civilizací. Alexandr se choval k židům stejně jako Peršané. Velmi tolerantně. Naopak vystoupil velmi tvrdě proti Samaritánům, kteří se vzbouřili proti guvernérovi a zničil Samaří. Ortodoxní židé pokládali Samaritánce za poloviční pohany, protože uctívali Boha jinak, než předpisoval Jeruzalém. V době Alexandra zůstal Jeruzalém jediným čistě židovským městem a Judsko byla zcela autonomním nábožensko-etnickým útvarem.
Po smrti Alexandra Velikého se jeho říše rozpadla na tři velké celky. V Makedonii vládli Antigonovci, kteří ovládali i Řecko, v Mezopotamii a Sýrii vládli Seleukovci, kteří ovládali i část Malé Asie a Persie a v Egyptě vládli Ptolemaiovci, kteří ovládli i dnešní Libanon a Izrael. Hlavním městem Ptolemaiovců se stala Alexandrie, která byla zároveň i velkým židovským centrem. Ptolemaiovci jim zde nabídli výhodné životní podmínky. Měli i rozsáhlou autonomii, vládla jim rada starších v čele s ethnarchou. Ptolemaiovci uznávaly i jeruzalémskou Radu starších, která měla právo uplatňovat zákon Tóry, a nepřipouštět vliv cizích kultů. A země pod vládou Ptolemaiovců vzkvétala i ekonomicky. Židé byli i v přímém kontaktu s řeckou kulturou, protože Ptolemaiovci nechali vybudovat poblíž židovského regionu řadu nežidovských řecko-makedonských měst. Židé ovšem odmítali jakékoli duchovní kontakty a snažili se žít izolovaně s odporem ke všemu nežidovskému.
Právě alexandrijští židé pořídili řecký překlad Starého zákona, tzv. Septuagintu. Obsahovala překlady hebrejských a aramejských textů zhruba v dnešní podobě, ale obsahovala i texty, později označené jako apokryfa. Septuaginta vznikala v průběhu 3.stol. Pro svobodomyslné Řeky představovala tato židovská bible nestravitelné a těžko pochopitelné čtení.
Doba klidu pod Ptolemaiovskou vládou skončila ale kolem r. 275, kdy se celý Izrael stal místem válečného střetu mezi Ptolemaiovci a syrskými Seleukovci. Kolem r. 200 celou oblast ovládli Seleukovci.
 

Pod nadvládou Sýrie
Za Seleukovců si podržela židovská rada starších své postavení. Židé měli i nadále značnou autonomii. Jejich daňové zatížení bylo však čím dál tím větší. Důvodem pro to byla série těžkých porážek, které utrpěl Antiochos III od Římanů v letech 191-190 př.n.l. Tyto porážky znamenaly nejen ztrátu velmocenského postavení Sýrie ve Středomoří, ale i značné odvody, které musel Antiochos Římanům platit. Proto Seleukovci sháněli peníze, kde se dalo a tak vybrali i jeruzalémskou chrámovou pokladnici.
Porážka Antiocha Římany znamenala další vlnu židovského exodu. Velkým židovským centrem se stala i Antiochie v dnešním jihovýchodním Turecku, kam nechal Antiochos přesídlit tisíce židovských rodin.
Uvnitř Izraele však probíhal velký boj mezi ortodoxním judaismem a neustále sílícím helénismem, pod jehož vlivem byl celý Izrael již od dob Alexandra Makedonského. Pravověrní zastánci Tóry striktně odmítali řecké vlivy, zvláště po nástupu Antiocha IV, který dovolil židům vybudovat i gymnasion v řeckém stylu. Závodění nahých židovských mladíků hluboce uráželo náboženské cítění ortodoxních. Avšak stále více Židů začalo podléhat pro ně přitažlivému životnímu stylu Řeků. To vyvolalo i krvavé nepokoje mezi oběma stranami. Antiochos proto poslal do Jeruzaléma vojsko, které rozbořilo hradby, ortodoxní židé byli pobiti a město dostalo trvalou vojenskou posádku. Nesměl se držet šabat, byla zakázaná obřízka a v Chrámu byla vztyčena socha Dia.
Divoká perzekuce proti „zbožným“ vyvolala mimo jiné i úplnou posedlost po náboženském mučednictví. Jeho vrcholem bylo povstání, jehož vedení se chopil rod Hasmonejců. Bylo to kolem r. 160 př.n.l. Vzbouřenci porazili syrské vojsko a dobyli posvátnou Chrámovou horu. Povstání vedl Juda, zvaný Makabejský. Dodnes si tuto událost připomínají Židé jako „svátek zasvěcení“ zvaný Chanuka. R. 161 uzavřel Juda i smlouvu s Římem, která mu zaručovala ochranu a vzájemné přátelství.
Syřané byli nuceni zrušit dekret o náboženském pronásledování. Neskončila však syrská nadvláda. Boje pokračovaly a Hasmonejci neustále rozšiřovali hranice své země. Náboženská válka se změnila v politický boj, který dostával charakter občanské války.
R.142 př.n.l. syrský král Demetrios II zprostil Judsko povinných dávek a uznává jeho nezávislost. Představitelé Hasmoneovského rodu si od té doby přisvojili titul „velekněze/ethnarcha/ a vůdce židů“. R 139 byla smlouva s Římem obnovena. Zajišťovala Židům svododu vyznání v celé Římské říši. Jeruzalémský velekněz Jan Hyrkános I. rozšířil svou vládu i na Samaří, Galileu a Idumeu a obyvatelé těchto území byli přinuceni násilím ke konverzi k judaismu. Židovský stát získal postupně tak velkou rozlohu, jako za krále Davida.
 

Nástup Říma
R.63 př.n.l. Řím obsadil Sýrii a učinil z ní svou provincii. V té době vypukla v Izraeli občanská válka. Do Jeruzaléma, který žil v závislosti na Římu, vstoupil s vojskem Pompeius Veliký a dobyl Chrámovou horu, na kterou se uchýlila část zbožných. Kněží byli pobiti a Pompeius vstoupil až do svatostánku Hospodina. Ale chrámový poklad nechal na pokoji. Pompeius si tím vysloužil věčné prokletí Židů. Pompeius dosadil zpět loajálního velekněze Jana Hyrkána II, ale Jeruzalém ztratil Samaří, Galileu, Zajordání a pobřežní pás u Středozemního moře. Tyto oblasti se dostaly do správy řeckých úředníků, podléhajícím římskému guvernéru Sýrie. A Judsko bylo nuceno odvádět Římu každoroční daň. Tato opatření vedla ale k další emigraci Židů a posílení diaspor, včetně té římské.
Židovská společnost
Roztříštěnost názorů v židovském světě byla veliká. Velmi časté byly i krvavé střety mezi stoupenci jednotlivých proudů.
Saduceové – skupina vlivných a bohatých mužů a dědičných kněží – pro ně byly důležitější chrámové obřady, než studium Tóry. Nezabývali se koncem světa, nebo spasením. Byli spjati s Hasmoneovskou dynastií. Tolerovali povrchní hellénismus.
Farizeové – skupina zbožných, která formálně podporovala režim, ale netolerovala hellénistický vliv. Stavěli se proti kombinaci královské a velekněžské funkce. Věřili v konečné vzkříšení těla, a chtěli boží království na této zemi. Z jejich řad pocházeli presbyteři synagog a rozhodovali o tom, co je, či není žádoucí s hlediska Zákona. Chtěli zachovat teokratickou podstatu židovství.
Kumránské svitky –/na severním okraji Mrtvého moře/. Příslušníci sekty Esejců pokládali náboženské vůdce za zkažené, věřili, že jen oni sami jsou pravými dědici Smlouvy s Hospodinem. Odmítali helenizaci židovského světa a uchýlili se do pouště, aby tam žili sami s Bohem.
Hasmoneovská dynastie ve svých dobyvačných snahách válčila i s bohatou Nabatejskou říší. Po dlouhých válkách se museli Nabatejci vzdát dvanácti měst na druhém břehu Jordánu a také Gazy.
V občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem se Židé postavili na stranu Caesara a významně mu pomohli i v jeho tažení proti Alexandrii. Za to se jim Caesar odvděčil několika edikty, které posílily postavení židovských diaspor na území říše. Synagogy byly vyňaty ze zákazu spolčování, a byla potvrzena svoboda židovského vyznání a jeho ochrana. Židé byli osvobozeni od vojenské služby, mohli dodržovat šabat a také mohli svobodně posílat své tradiční a pravidelné příspěvky jeruzalémskému chrámu. I přes židovskou intoleranci ke všemu nežidovskému Římané tolerovali jejich odlišný způsob života, protože to byl odvěký princip římské vlády. Dokonce sankcionovali rady provinčních měst za případnou diskriminaci židů. V časech Julia Caesara se odhaduje celkový počet Židů na 8 milionů, z čehož asi 1 milion žil mimo území římské říše. tzn. hlavně v Parthii a Babylonii.
Židé v diasporách si uchovali své autonomní instituce, díky Caesarově nařízení. V čele těchto komunit stáli příslušníci urozených, bohatých rodin a dědiční soudní administrátoři a k demokratickým ideálům hellénistické společnosti nejevili žádné sympatie.
Caesarův smířlivý postoj k Židům souvisel i s jeho dobrými vztahy s židovskými vůdci v Izraeli – veleknězem Janem Hyrkánem II a jeho rádcem Antipatrem. Jan Hyrkán II obdržel od Caesara opět titul knížete – ethnarcha a Idumejec Antipatros funkci prvního ministra. Antipatrovi synové Fazael a Herodes se stali guvernéry. Fazael v Jeruzalémě a Herodes /později zvaný Veliký/se stal guvernérem Galileje. Fazael i Herodes se udrželi ve svých funkcích i po zavraždění Caesara, když byli nuceni finančně pomoci Caesarovým vrahům Brutovi a Cassiovi v jejich válce proti Antoniovi a Oktaviánovi. Když byli Cassius a Brutus poraženi Antoniem u makedonských Filipp r. 42 př.n.l., Fazael a Herodes opět přísahali věrnost Římu a byli Antoniem potvrzeni ve funkcích.
R.40 však vtrhli na území Sýrie a Malé Asie Parthové. Obsadili i Izrael a dosadili do funkce velekněze synovce Jana Hyrkána Antigona, který zastával nacionalistické protiřímské postoje. Židé rychle zapomněli na podporu Říma a protože nesnášeli konvertované Idumejce Fazaela a Heroda, vítali Parthy jako své osvoboditele. Fazael byl zabit a Herodes musel uprchnout i s rodinou.
 

Židé za vlády Heroda Velikého
Herodes uprchl do Říma, kde byl na přímluvu Antonia jmenován senátem nejen „přítelem a spojencem římského lidu“, ale také králem Izraele a Judska. Dostal ale podmínku, že musí ze své země vypudit hasmoneovce Antigona a Parthy. Byl to definitivní konec Hasmoneovské dynastie a nástup Idumejců, tedy Arabů, kteří konvertovali k židovství. Rozdělila se i královská a kněžská moc, protože Herodes jako Idumejec neměl nárok na úřad velekněze.
Herodes se vrátil na Blízký východ s armádou žoldnéřů, vedených římským vojevůdcem Ventidiem. Ten vyhnal Parthy ze Sýrie a r. 37 porazil Antigona, který byl Římany popraven.
Herodes byl dosazen na izraelský trůn. Po svém nástupu na trůn se Herodes v prvé řadě pomstil sanhedrihu /královské radě/, který nadšeně uvítal parthskou anexi. Nechal popravit 45 jeho členů a zbavil tento orgán politické moci. Zlikvidoval prakticky vrstvu saduceů, ale nechal na pokoji farizeje, kteří ho nepřímo podporovali. Tím si zajistil klid v zemi. Krvavá vláda Heroda bylaprovázena bezohlednou likvidací jeho možných protivníků. Nevyhnul se ani popravám ve své rodině. Tak přišli o život i jeho manželka, tchýně a tři jeho synové, kteří se údajně pokusili vzpouru. Po porážce Antonia a Kleopatry v námořní bitvě u Aktia r. 31 byl Herodes potvrzen v úřadu Oktaviánem. Snaha o postupnou helenizaci říše vedla k velkolepé výstavbě. Nechal obnovit Samaří, vybudoval nové město – Caesarea Maritima a nechal zbudovat důležité pevnosti – Masadu, Herodiu a Jericho. Obyvatelstvo těchto území bylo židovské jen zčásti a vyznávalo helénizmus. Ty zbožné si chtěl Herodes usmířit velkolepou přestavbou jeruzalémského chrámu. Ta byla dokončena v r.18 př.n.l. Architektonicky byl chrám kombinací řeckého a židovského stylu. Herodes byl úspěšným vládcem, což židovští spisovatelé nechtějí přiznat a označují ho za římského kolaboranta.

Největším přínosem jeho vlády byl třicetiletý mír, který přinesl zemi i ekonomickou prosperitu. Obchodní kontakty měla země po celém Předním Východě, Herodes uzavíral významné obchody i s císařem Augustem. Před represemi se strany Říma volil Herodes raději dobré vztahy s Římem, které zajišťovaly jeho lidu klidnější život. Proto také vystupoval velmi ostře vůči excesům se strany „zbožných“, které mohly dohnat Řím k represím proti lidu.

Po Herodově smrti r. 4.př.n.l. bylo židovské království rozděleno Římem podle Herodovy závěti mezi jeho tři syny. Filip dostal území severovýchodně od Galileje, Antipas Galileu a Pereu. Ale oba bratři byli jako tetrarchové podřízení třetímu z bratrů – Archelaovi, který jako ethnarcha vládl v největším Judsku.
Ti zbožní však, ve svém fanatismu, odmítali všechno nežidovské. A vyvolávali neustálé spory a krvavé nepokoje. Tyto vzpoury Řím krvavě potlačil. Archelaos byl poslán do vyhnanství a správu Judee převzal Řím. Provincie Judea spadala administrativně nyní pod guvernéra Sýrie. Sídlem prefektů, řídících Judeu, byl přístav Caesarea.
Přímá římská okupace ale vyvolávala trvalé nepokoje a gerilové hnutí. Byla obnovena činnost velerady, která se stala poradním orgánem prefekta a velekněze, který byl jmenován prefektem. Ve veleradě zasedali jako dříve saduceové a farizeové. Velerada měla i soudní pravomoc, ale nemohla vynášet hrdelní rozsudky. K výkonu exekuce předávala odsouzeného prefektovi.

 

Židé za prefekta Piláta Pontského - doba Ježíše Krista
Židovský fanatismus ale způsobil, že vztah Římanů k Židům, který byl vždy tolerantní, se změnil. Od r. 25 do r. 36 byl prefektem v Judei Pilát Pontský. Jeho vláda v Judei probíhala ve znamení neustálých střetů s ortodoxními židy, neboť Pilát příliš nerespektoval jejich náboženské cítění. Na obou ostatních územích, kde vládli Herodovi synové Filip a Antipas, byl relativní klid, protože oba vládci pokud možno ctili náboženské cítění obyvatel.
Významným problémem se však záhy stalo působení Jana Křtitele v letech 27 – 29. Jan Křtitel byl zřejmě dříve příslušníkem kumránského společenství, tzn. lidí, kteří žili asketicky, prováděli očistné rituály, spojené s křtem a očekávali apokalypsu. Později se stal přímým pokračovatelem židovských proroků a působil jako kazatel v oblasti Jordánu, jehož vodou křtil. Rituální očista byla u židů známa již dříve. Janův křest byl symbolem pokání a usmíření, akt komplexní obnovy a očištění hříšníků. Kázání Jana Křtitele vyvolávalo nepokoje mezi lidmi. A nejen na území Antipa, ale i přímo v Samaří, které leželo už v římské provincii. Když Jan obvinil Antipa z bezbožnosti, byl Jan zatčen a na popud Antipovy dcery Salomé posléze sťat v pohraniční pevnosti Machaireus. Podle historiků byl Jan Křtitel spřízněn s Ježíšem Kristem. Matka Janova Elizabeth a Panna Maria byly údajně sestřenice. To by vysvětlovalo i domněnku, že Jan pokřtil i Krista. Není to však úplně jasné, protože Kristus podle Janova Evangelia nebyl zastáncem křtu a sám také nekřtil. Nový Zákon, stejně jako starší židovská literatura, neměl za cíl přesný popis dějin. Jeho účelem je zdůvodnění božské podstaty Krista ve světle nadpřirozených a zázračných událostí. Mezi jednotlivými evangelii jsou významné rozdíly, které zpochybňují celou řadu faktů. Podle Matouše a Lukáše se Ježíš narodil v Betlémě, podle Jana a Marka v galilejském Nazaretu. Nedá se přesně určit ani datum narození, ani datum Ježíšovy smrti. Podle Lukáše je narození Krista spojené se sčítáním lidu za Sulpicia Quirinia, který nastoupil do svého úřadu teprve po římské anexi Judeje v r. 6 n.l.
Ježíš při svých kázáních vyhledával spíše venkovská sídla s židovskou populací a vyhýbal se helenizovaným městům. Jeho stoupenci ho prohlašovali za mesiáše a židovského krále. Vyvrcholením jeho životní dráhy byl vstup do Jeruzaléma. Jeho příchod provázely velké lidové bouře. Tím, že Ježíš se svými stoupenci vyhnal z Chrámu směnárníky a obchodníky, porušil hrubě římské provinční zákony a poškodil i kněžskou aristokracii, která z toho měla prospěch. V evangeliích jsou zaznamenány četné útoky na vysoké židovské představitele, ale žádný na četné podvratné skupiny, např. kumránskou sektu, se kterými Ježíš sympatizoval. Podle Lukáše byli Ježíšovi stoupenci vyzbrojeni a představovali značnou sílu. Proto byl Ježíš také uvězněn a odsouzen k smrti.
Evangelia byla sepsána asi 30 – 40 let po Ježíšově smrti. Tj. v době první židovské revoluce a silných protižidovských nálad v Římě. A proto jsou v evangeliích z Ježíšovy smrti obviňování spíše Židé, než římský guvernér Pilát Pontský, který údajně zemřel jako křesťan. Podle židovské tradice berou Židé za proces odpovědnost a tvrdí, že proces byl plně oprávněný a v souladu se zákony. Ježíš byl vyslýchán židovským představitelem Kaifášem a veleknězem Annášem. Pilát však nechal rozhodnutí na vládci Antipovi, neboť Ježíš podléhal jeho pravomoci. Ježíš byl obžalován z rouhání za své výroky o Chrámu a hlavně proto, že vystupoval jako mesiáš a Syn Boží. Tím porušil nejen židovské, ale i římské zákony. Proto v jeho případě rozhodovala židovská velerada. Nemohla vynášet hrdelní tresty a proto ho předala Pilátu jako římskému prokurátoru k potrestání. Svou roli hrály i velké nepokoje, které byly vyvolány i Ježíšovým vystoupením a kázáním. Vláda Piláta Pontského v Judei byla natolik špatná, že byl nakonec císařem Tiberiem odvolán.
Hrstka Židů, kteří zůstali věrni Ježíšově učení, a kteří věřili na jeho zmrtvýchvstání, učinila první krok k definitivní odluce křesťanství od judaismu. Ježíšovo učení sice obohatilo a rozšířilo judaismus o nové myšlenky, ale představa Krista, který vstal z mrtvých byla pro Židy zcela nepřijatelná. Ti neustále očekávají svého mesiáše a tak byla ideová odluka nového náboženství definitivní.
Za vlády císaře Caliguly byli Židé tvrdě pronásledováni. V té době se nejmocnějším mužem židovského světa stal Agrippa, vnuk Heroda Velikého a synovec vládnoucích knížat Filipa a Antipa. Agrippa vyrůstal v Římě na císařském dvoře, kde se spřátelil s Caligulou. Po smrti Filipa, který vládl severovýchodní částí židovského území svěřil Caligula toto území Agrippovi s titulem krále. Antipas, vládnoucí dlouhá léta v Galileji a Pereji a byl věrný Římu měl nižší titul tetrarchy. Když si šel stěžovat Caligulovi, byl sesazen a jeho území připadlo také Agrippovi.
Po zavraždění Caliguly se Agrippa I., který pobýval právě v Římě, postavil za nového císaře Claudia. Ten z vděčnosti nad jeho pomocí zrušil Judeu jako provincii a celé území svěřil Agrippovi I. Židovský stát se tedy opět spojil do celku, ještě většího, než v dobách Heroda Velikého. Claudius chtěl mít ve východních provinciích klid a tak se svými edikty snažil především smířit dva tehdy nesmiřitelné tábory – Židy a hellénistické Řeky. Agrippa se obratnou politikou snažil smířit oba tábory a zavděčit se i židovskému kléru. Proto se ostře obrátil proti malé skupině Nazarejců, kteří věřili v Ježíšovo mesiášství. Tím spíš, když se na jejich stranu postavil jejich dřívější odpůrce Pavel z Tarsu. Po Agripově smrti císař Claudius opět zrušil židovské království a zřídil na celém území opět římskou provincii. Tato doba je ale také dobou misijních cest apoštola Pavla po Řecku a Blízkém východě, na kterých získával přívržence nového křesťanského hnutí.
Židovské povstání
Po celé židovské provincii se šířila anarchie, nového náboženství zneužívala i řada falešných proroků–mesianistů a banditů, kteří rozvraceli ustálený pořádek a porušovali římské zákony. Římská správa musela často tvrdě vojensky zasahovat, aby zjednala pořádek. V centru pozornosti byli i křesťané a zejména apoštol Pavel, kterého židé fanaticky nenáviděli a chtěli ho za každou cenu zabít. Byl židy obžalován, několik let vězněn a nakonec poslán do Říma, kde byl osvobozen. Bezpečnostní situace v Judei se neustále zhoršovala, židé zavalovali římskou správu i císařský dvůr v Římě neustálými stížnostmi, židovské bojůvky bojovaly mezi sebou a situaci nebyli schopni zvládnout ani římští guvernéři, ani král Agrippa II,  který měl právo jmenovat velekněze. R. 64 vyhořel Řím. Dodnes není jasné, zda nechal Řím zapálit sám císař Nero, nebo ho zapálili křesťané, kteří uvěřili slovům apoštola Pavla, že konec světa může nastat každým dnem. Římský dějepisec Tacitus ovšem uvádí, že byla zadržena řada křesťanů, kteří bránili hašení a sami vrhali smolné pochodně na domy. Zatím co římská správa tolerovala odlišný způsob života židů, neboť ti byli chráněni zákonem, velmi tvrdě zasáhla proti křesťanům, kterých zahynuli tisíce.
V Judei se zatím král Agrippa II marně snažil přesvědčit židovské obyvatelstvo, že povstání proti Římu zničí nejen je, ale i židy v diasporách. Přesto v r. 66 vypuklo otevřené povstání. Vzbouření židé zaútočili nejdříve na velekněze a jeho stoupence a vojsko, poslané králem Agrippou II. Dobyli chrámovou pevnost a také Herodovu pevnost Masadu, chráněnou mohutnými hradbami a zmasakrovali jejich římské obránce. V zápase o titul národního vůdce Menachem, který vedl povstání, nechal zavraždit i židovského velekněze. Tato událost rozpoutala bratrovražedný boj mezi samotnými židy. Povstání se mezitím rozšířilo na celý Blízký východ a provázelo ho nekonečné vraždění na obou stranách. Tedy mezi Řeky na jedné a Židy na druhé straně.

První reakce římské správy byla neúspěšná. Syrský guvernér Gallus utrpěl cestou do Jeruzaléma těžké ztráty a musel se stáhnout. Herodovští princové museli utéci k císaři Neronovi a informovali ho o povstání. Nero odvolal jak syrského guvernéra Galla, tak i prokurátora Judeje. Na místo prokurátora jmenoval senátora Tita Flavia Vespasiána, budoucího císaře. Ten okamžitě vytáhl s vojskem do Judeje. Pomoc mu poskytli i odvěcí nepřátelé židů – Nabatejci a Syřané. Vojsko dosáhlo síly asi 60 000 mužů. Vítězný postup Vespasiána a jeho syna Tita byl umožněn stále trvající občanskou válkou mezi židy, která nabyla charakteru třídního boje. Jednotlivé znesvářené skupiny židů se mezi sebou vraždili s neobyčejnou brutalitou a za oběť fanatické chudé lůze padli především příslušníci střední a vyšší vrstvy židů. Povstání tak zcela ztratilo charakter osvobozeneckého boje a stalo se prostředkem k uvolnění těch nejnižších lidských pudů. Dějepisci té doby o tom vydávají hrozná svědectví.
Vespasiána, který v té době pacifikoval pobřežní oblasti, dostihla v r. 68 zpráva o smrti Nerona. Uznal nového císaře Galbu a odložil zatím útok na Jeruzalém. Po krátkém čase Galbu vystřídal Otho a hned nato Vitellius. Situace v Římě byla neudržitelná a tak 1.července r. 69 pozdravily legie egyptského prefekta Tiberia Alexandra Vespasiána jako nového římského císaře. Uznaly ho i legie syrské a i jeho vlastní legie. I král Agrippa II si pospíšil uznat Vespasiána jako svého nového vládce. Koncem roku 69 Vespasián dorazil s armádou do Říma, nechal popravit Vitellia a byl uznán císařem.
Vespasián pověřil svého syna Tita dokončit přerušené tažení do Judeje. Po 139 dnech Jeruzalém padl, jeho obránci byli většinou pobiti, nebo prodáni do otroctví a město, včetně chrámu bylo zcela zničeno. Podle židovského dějepisce Josepha Flavia zahynulo během obléhání asi 1 milion, sto tisíc obyvatel, většinou židů. V červnu 71 uspořádali Titus a Vespasiánus v Římě tradiční triumfální pochod. Titův oblouk na římském Fóru je památkou na tyto události.

Židovské povstání ale ještě neskončilo. Herodovu pevnost nad Mrtvým mořem – Masadu, držela ještě skupina sicariů. Sicariové představovali tu nejfanatičtější a nejradikálnější jeruzalémskou lůzu. Bojovali nejen proti Římanům, ale hlavně proti těm vlažným z řad ostatního židovského obyvatelstva, které vraždili s neobyčejnou brutalitou. Kolem roku 66 byli proto vypuzeni z Jeruzaléma a uchýlili se právě sem, na bývalou Herodovu pevnost. Obléhání ukončila v r. 73 až hromadná sebevražda jeho obránců.

/Podrobnější informace o židovském povstání a o pádu Masady je možné najít v mém článku „Mýtus jménem Masada“./
Na značném hospodářském úpadku země měli hlavně vliv židé sami, svou taktikou spálené země. Jeruzalém byl z poloviny zcela zničen a zůstalo v něm asi 40000 obyvatel. Chrám byl zničen, bohoslužby zakázány a úřad velekněze byl zrušen. R. 70 znamenal konec samostatného státu Izrael až do r. 1948.
Tato opatření se však netýkala Židů v diasporách, kteří si udrželi všechna svá privilegia. Ovšem daň, kterou doposud Židé odváděli ve prospěch Jeruzalémského Chrámu, plynula teď do římské státní pokladny.

 

Literatura:

Potok Chaim, Putování, ARGO 2002

Grant Michael, Židé v římském světě, BB art 2003

Kolektiv, Svetové náboženstvá, Mladé Letá 1993

Rousset C.,Chemla Ch.,Rastetter N., Klíč k náboženství, Albatros  2006

Porter J.R., Ztracená Bible, Trio publishing 2005

Jepsen Alfréd, Královská tažení ve starém orientu, Vyšehrad 1987

Biblical chronologist.org

Christus Rex et Redemptori Mundi

Studium biblicum Frabciscanum Jerusalem

A virtual travel through the Holy places

Jerusalempedia.com

Jewishvirtuallibrary.org

Ancientneareast.tripod.com/Nachman ben Jehuda : The Masada Myth