Vnouček

Vnouček mé klubové kolegyně je velmi živé dítě. Známe se už dlouho, a když ho občas vidím, pokaždé mi přijde líto, že mi osud takového vnoučka nedopřál. Vnoučka, který by žil zde, jako já. Osud mi sice dopřál dva pravnoučky, ale ti žijí příliš daleko ode mne, až v Praze, a v dnešní covidové době není dobré moc cestovat po světě. Byť po tom našem malém světě.

Když jsem na podzim seděl před ostrovní restaurací a popíjel svou dvojku červeného, najednou mne někdo plácl silně přes rameno. Otočím se, a on to malý Marek. No, malý, jak se to vezme, ve svých skoro dvanácti letech. Ale jeho familiární pozdrav mě docela potěšil.

Když jsme se pak s ním a jeho babičkou chvíli procházeli parkovými cestami, vyprávěl jsem jim oběma něco z historie, už ani nevím co. Marek bedlivě poslouchal, a ani nevnímal své kamarády, kteří na něj volali. A jeho zájem mě opět moc potěšil. Doma si s ním, jak mi jeho babička říkala, nikdo moc nepovídá. A určitě ne o historii. Škoda.

Nedávno jsem se dozvěděl, že ve škole dostal pětku z Newtonova zákona. To sice příliš pozitivní není, ale přesto mne tento fakt potěšil. Pětku si určitě opraví, ale skutečnost, že se v šesté třídě už učí o Newtonových zákonech, znamená, že to s vědomostmi našich školních dětí nemusí být do budoucna zase tak špatné.