FRANTIŠEK

Psa viděti - mrzutosti znamenati.
„No jo,“ povzdechnul si pan František Protiva.
„To je jasné. Vždyť jsem toho psa dneska ve snu jasně viděl. Dokonce mně rafnul.“
Podvědomě se podíval na svou ruku.
„Ale co blbnu, vždyť se mi to jenom zdálo.“
Opět se začetl do objemného a častým používáním ošoupaného snáře.
„Být pokousán psem - střetnutí se sousedem,“ čte si nahlas tu osudnou větu.
„To je ono. Je za tím ten hajzl odvedle. Já ho stejně jednou zabiju.“
František se dlouze zamyslel.
„Kdybych si jen pamatoval, co v tom snu ještě bylo.“ Na chvíli se odmlčel.
„Byl tam velký černý pes a nakonec mně rafnul do ruky. Jo a ještě štěkal.“ Ruce opět sáhly po knize.
„Černý pes - veliké neštěstí. A štěká-li - hádka se sousedem. Všechno to sedí. Sny nelžou.“
František byl už starší pán. A taky nesmírně pověrčivý. Zkrátka podivín. Všechny své sny, tedy pokud si něco z nich ještě ráno pamatoval, si pečlivě zapisoval do školního sešitu. Jeho život řídil starý, ošoupaný "Snář". Nikdy by si nepřiznal, že ho jeho, silně paranoidní chování, čím dál tím více vzdaluje životní realitě. A také lidem, kteří, když ho měli potkat, se mu raději obloukem vyhnuli. Žil ve svém domku na konci vesnice, uprostřed svých utkvělých představ a šíleného nepořádku. Jen jeden člověk se mu nevyhýbal. Soused Prudil. Starý, nerudný cholerik, který si občas rád přihnul a když byl v náladě, s oblibou chodil k plotu, který dělil jejich zahrádky a odtud, z bezpečné vzdálenosti, pana Františka provokoval.
„Hele, Protivo, kdy si uklidíš ten bordel okolo baráku? Kdo to má čuchat?“
Jindy zase:
„Patříš do cvokárny a ne mezi slušné lidi.“
František mu ale nezůstal nic dlužen a tak měli lidé z okolí o zábavu postaráno.
„Tam to nemůže skončit dobře,“ řekla věštecky jedna babka druhé, když nakupovaly v koloniálu na návsi.
„Jednou se určitě pobijou,“ dodala.
Ve Františkovi pomalu, ale jistě doutnala vzpoura. To pomyšlení, že celý, ten nepřátelský svět se k němu postupně otáčí zády, mu ani nedalo spát. I sny se mu přestaly zdát.
Jednoho večera si František, po jedné zvláště podařené hádce se sousedem, dal místo jednoho panáka rumu na dobrou noc hned tři. Ještě se celý třásl.
„Ten hajzl na to jednou stejně doplatí.“
Sotva ráno vstal, hned běžel do kuchyně, podívat se do snáře.
„Oheň, oheň, plameny,“ říkal si cestou, aby na to nezapomněl. Konečně měl sen.
V kuchyni se sedl na židli a nahlas četl:
„Plameny viděti - peníze nebo šperk darem dostati.“
A o malý kousek dál:
„Požár jasně plápolající, který jedno stavení zachvátí, viděti: ke slávě přijíti, hodně dobrého zažíti.“
„To je ono, já mu dám!“ a v hlavě mu začal klíčit šílený plán.
„Tohle si bude určitě pamatovat.“
Tentýž večer se nemohl dočkat chvíle, kdy bude úplná tma. Ještě se pro kontrolu podíval do snáře.
„Je to tak. Skutečně. Jsem přeci v právu.“
Bylo krátce po půlnoci, když se František tiše vypravil z domu. V jedné ruce nesl láhev petroleje a v druhé staré noviny.
„Já mu dám,“ mumlal si cestou.
Opatrně přelezl hromady nepořádku, malebně rozmístěné okolo domu a zamířil na místo, kde k plotu, dělícímu obě zahrady přiléhala velká sousedova kůlna. Už dlouho mu to nemyslelo tak jasně a ostře jako v tuto chvíli. Opatrně odsunul špatně ukotvené plaňky plotu a vešel do kůlny. Pod hromadu naštípaného dříví nastrkal noviny, vše polil trochou petroleje a s gustem škrtl zápalkou. Rychle se opět protáhl plotem, který za sebou ještě stihl opravit, aby nebylo znát, že tudy někdo prošel. Sotva stihl dojít do svého domu, když se kůlna naplno rozhořela.
„To je ono, to je ono,“ poskakoval radostně u okna František.
„Tady to máš, prevíte,“ škodolibě vykřikoval, když oknem spatřil souseda Prudila, který jen v pyžamu vyběhl z domu směrem ke své hořící kůlně. Tady se nedalo už nic dělat. Jen uklidit pár krámů, ležících na zemi, aby se požár nerozšířil až na dům.
Leč František se neradoval dlouho. Cesty páně jsou nevyzpytatelné a snář nemusí být vždy dobrým životním rádcem. Vítr, který původně jen lehce pohyboval větvemi stromů, najednou prudce zesílil a začal z hořící kůlny odnášet žhoucí zbytky na zahradu pana Františka. Nepořádek, válející se všude okolo domu, se zvolna rozhořel a František s hrůzou sledoval, jak se rychle blíží k jeho domu. Netrvalo dlouho a oheň přeskočil i na dům. František zpanikařil a chvíli bezcílně poskakoval po kuchyni. Jeho pohled padl na snář, ležící na stole. Rychle ho popadl a vyběhl ven před dům. Plameny už začaly olizovat střechu. Bylo pozdě. Ani si nevšiml souseda Prudila, který stál poblíž dohořívající kůlny a s neskrývanou radostí pozoroval, jak plameny postupně pohlcují vedlejší stavení.
František si rezignovaně sedl na patník na ulici a bezradně otevřel Snář.
„Kde jsem vlastně udělal chybu?“ říkal si v duchu. „Všechno přeci souhlasilo. I plameny i požár.“
Náhle ztuhnul. Jeho sen se mu, pod vlivem nervového vypětí, začal konečně vybavovat.
„Někde jsem musel udělat chybu. Oheň to přeci byl. Jo, ale byla to spíš obloha, co hořela. No, jo. To přeci nebyl dům. Já jsem přeci starej trouba.“
A horečně, chvějícíma se rukama, začal ve světle, které vydával hořící dům, listovat ve svém snáři. Konečně našel to pravé. V knize stálo:
Ohnivé znamení na nebi viděti - drahota, vpád nepřítele, zlo všeho druhu.
František chvíli koukal do prázdna a několikrát si opakoval:
„Drahota, vpád nepřítele, zlo všeho druhu.“
Jeho, do této chvíle zcela bezpečný svět, se mu náhle zhroutil před očima jak domeček z karet. Pomalu a strnule vstal a kráčel k hořícímu domu. Bez ohledu na žár, který ho bolestně spaloval, přišel až blízko k ohni a širokým, rozmáchlým gestem vhodil svůj starý, ošoupaný snář do plamenů. Nevnímal už nic kolem sebe, ani plameny, ani houkačku místních hasičů, kteří se rychle blížili k požáru. Otočil se ke svému hořícímu domu zády a pevným krokem vykročil ven z vesnice směrem k řece.
Pan František Protiva se definitivně zbláznil.