Když jsem se nedávno vracel od lovosického zubaře s bolavými zády a skoro vykloubenou sanicí, neměl jsem zrovna optimistickou náladu. Navíc mě pronásledovala neodbytná myšlenka. A trápila mě celou cestu až domů. Nejsem náhodou hypochondr? Hlavou mi totiž začaly vířit všechny moje možné a nemožné choroby, až jsem se toho zhrozil. Při této chmurné úvaze jsem si bohudík vzpomněl na knihu vynikajícího anglického spisovatele Jeroma Klapky Jeroma – Tři muži ve člunu /o psu nemluvě/.

V této knize jeden ze tří přátel, Jerome, si pročítá lékařský slovník a při tom s hrůzou zjistí, že má všechny uvedené choroby, kromě sklonu k samovolným potratům.

Tato humorná vzpomínka mě uklidnila a uvědomil jsem si, že jsem se až takhle daleko s uvažováním o svých zdravotních patáliích ještě nedostal. Zůstávám zatím na svých patnácti diagnózách. Nebo že by jich bylo jen čtrnáct? Červík pochybnosti opět ve mně zahlodal.

Našel jsem si raději heslo „hypochondrie“ na webu. Ten mne dokonale uklidnil. Podle jednoho článku je hypochondrie charakterizována úzkostným pozorováním sama sebe a strachem z nemoci. Takový člověk je vlastně zdravý. Jen se bojí. Takže já se svými patnácti diagnózami nemohu být v  žádném případě hypochondrem. Je to uklidňující zjištění.

Podle článku požívá takový hypochondr množství vitamínů a nejrůznějších podpůrných prostředků. A navštěvuje mnoho doktorů, jen aby mohl doma vítězně prohlásit:

„Tak vidíte, vždyť jsem vám to říkal.“

Tak tohle se mě vůbec netýká. Vitamíny ani nějaké podpůrné prostředky nekupuji, a tedy nepožívám. I když bych možná jeden podpůrný prostředek potřeboval. Ale tyto potravinové doplňky, jak se jim odborně říká, jsou jeden obrovský komerční byznys a ten nehodlám podporovat.

A co se týče doktorů, tak ty nemám rád od doby, kdy jsem zjistil, že po každé návštěvě doktora mi přibyla do seznamu jedna nová choroba. Děkuji, ale ta patnáctka mi úplně stačí. Nebo že by těch diagnóz bylo přece jen čtrnáct? Raději to půjdu přepočítat.

* * *