Hohe Tauern
Představovat Rakousko asi není třeba. I když! Možná to třeba bude. Rakousko není totiž jen země odpůrců Temelína, jak to většinou vnímá náš občan, masírovaný sdělovacími prostředky. Rakousko je kupodivu země příjemných a kultivovaných lidí. Lidí, kteří povýšili blaho turisty na zákon. Pracovitých lidí, kteří neustále zvelebují svou zemičku tak, aby spokojený turista zde zanechal co nejvíce peněz. A daří se jim to. Aby taky ne! Vždyť jsou to většinou stejně bývalí Češi. Ale k tomu se dnes příliš nehlásí. Stačí vytvořit dobré podmínky. Dotyčný turista zde pak peníze nechá a nechá je rád. Nikdo ho nemusí nutit. Nabídka je totiž velkolepá. Je to příroda, jsou to hory, je to sportovní a kulturní program, k tomu perfektně zpracované propagační materiály a pro českého turistu i docela příznivé ceny. Kýčovité scenerie dovolenkových pohlednic jsou najednou realitou a vy zjišťujete, že celá filosofie turismu je tady úplně jiná, než u nás. Zkuste zaparkovat v sezoně někde na atraktivním místě Krkonoš. Hlídač parkoviště vás hned stáhne o slušný obnos peněz. A to jste ještě neviděli vůbec nic. Tady, alespoň na těch místech, která jsme navštívili, a byla to místa zatraceně atraktivní, byla všechna parkoviště zdarma. Zbytečné říkat něco o čistotě a záchodcích. To bylo všude zcela běžné. Člověk musí chtě nechtě srovnávat. Třeba s Chorvatskem. Nebo Řeckem. To, co tam dnes jsou schopni nabídnout, o to se vlastně ani nezasloužili. Buď to zdědili po svých dávných předcích, anebo to vytvořila příroda. Jsou to ale země krásné a budeme tam zcela určitě jezdit dál, přestože budeme i nadále nadávat na vysoké ceny a na úroveň jimi nabízených služeb. Když jsem jednoho dne odpočíval ve vysoké trávě vysoko nad údolím Raurisu a relaxoval ve výšce asi 2300 metrů pod nádherně modrým nebem, napadlo mne, jak by asi vypadala dnes například Istrie, kdyby patřila, jako za časů starého mocnáře Františka Josefa I, Rakousku. Myslím, že by to byl ráj na zemi.
Rakousko je neobyčejně krásný kraj. Je tam úplně všechno, co k takové pěkné zemi má patřit. Roviny s jezery, kopečky s jezery, hory s jezery a velehory s ještě více jezery. Všude fůra vody. Bodejť by měli rádi Temelín! Ostatně, já ho taky nemám rád. A k jezerům patří řeky a potoky, které tu všechnu vodu odněkud seshora přivádějí. A k těm zas patří malé, větší i hodně veliké vodní elektrárny, Francisovy turbiny na horských potocích, mlýny i strojírny, dodnes poháněné silou vody. No a tam, kde se vodá nedá jinak užitečně využít, tam postavili Rakušané značené turistické cesty, hospody, hotely, odpadkové koše a informační tabule. A lanovky. Spoustu lanovek. A u každé lanovky restauraci s panoramatickým výhledem. Protože turista, který hodně a rád chodí, bývá obvykle hladový a žíznivý. A ne každý si s sebou nosí chleba a řízek. Dát si pivo ve výšce dva a půl kilometru, dát si ho za cenu prakticky stejnou, jako dole ve městě a přitom se koukat z terasy na kopce kolem, ještě o kilometr vyšší, no, to je docela paráda.
Dost ale bylo superlativů. Pojďme se teď trochu projít po Hohe Tauern. Je to národní park a patří k největším v Evropě. A je to něco, co stojí za to vidět.
Grossglocknerhochalpenstrasse.
Nedělní ráno je nádherné. Po obloze se honí bílé mráčky a sluníčko pomalu vylézá nad hřebenem, který ve výši asi 2400 metrů spojuje vrcholy Bernkogelu a Kramkogelu. Správný den pro vyhlídkovou silnici.
S příjemným očekáváním jdeme vstříc bufetové snídani. Nezklamali jsme se. Je zbytečné připomínat, že jsme ochutnali od každého něco. Zvedáme se teprve, když jsme si zcela jisti, že nám tahle snídaně vydrží až do večera. Ještě, že pojedeme autem.
Turistická kancelář je jen kousek od hotelu. Množství nejrůznějších prospektů musí nutně uspokojit každého. Rodiny s dětmi, cyklisty, motoristy, raftaře, milovníky hor i ty líné, co se chtějí jen vozit a v klidu horské chaty se pak z prosluněné terasy kochat výhledem do údolí. Vybrali jsme si taky. A ještě jsme si koupili Salzburger Land card. Za 39 € nabízí asi 200 míst, která je možné navštívit buď zcela zdarma, nebo se slevou. Je to výhodné hlavně pro ty, co preferují akční dovolenou. Měla by se nám tedy vyplatit. Náš zdejší pobyt má být totiž zcela akční.
Míříme na Grossglocknerskou panoramatickou silnici. Cesta není dlouhá. Kousek před Zell am See odbočujeme na Fusch a po pár kilometrech zastavujeme na rozlehlém parkovišti ve Ferleitenu. Naše auto však, jak se zdá, vůbec nerespektuje náročnost dnešního cíle. V tu nejméně vhodnou chvíli začíná prokluzovat spojka. Naše Landkarta nám tady nebyla moc platná. Sleva je pouze 2€. A tak plni nadšení vyrážíme do oblak. Kulisa okolních štítů je fantastická. Od parkoviště se po pravé straně zdvihají strmé skály Wiesbachhornu a Hohe Docku až do výše 3500 metrů. A podíváme-li se ve směru stoupání silnice daleko dopředu, tak tam někde, schovaný za ostrým štítem Sonnenwellecku, je Grossglockner, zahalený závojem mlhy. Auto vytáčí ostré serpentiny a zjevně má na tuto cestu jiný názor, než my dva cestovatelé. Odpočivadlo Pifkar jsme ještě zvládli. To je na 1600 metrech. Museli jsme ale zastavit a nechat auto vychladnout. Na Hochmaisu v 1850 metrech už byla silně cítit spojka. Ve 2000 metrech už byla voda na bodu varu. Tady jsme se museli bohužel rozloučit s plánem, projet celou panoramatickou silnici i s odbočkou na vyhlídku Franz Josefa a cestou na ledovec. Auto jsem otočil předkem dolů a zaparkoval na malém parkovišti na okraji silnice. Prohlídka auta nepřinesla žádný výsledek. Jen se mi zdá, že ta nešťastná spojka právě dosluhuje. Uvědomuji si, že máme před sebou celou dovolenou a navíc cestu domů do Prahy a pokouší se o mne další infarkt.
Vláďa tuto novou situaci bere s filosofickým klidem. Bere batoh, kameru a foťák a říká :
„Jdeme dál pěšky. Tedy, pokud můžeš jít,“ obrací se na mne. To se ví, že můžu. Musím. Tenhle zážitek si přece nenechám zkazit. Cesta nahoru je ale nekonečná.
Na 2260 metrech je Haus Alpine Naturschau s malým muzeem. A taky s krásným výhledem nahoru k Edelweiss Spitze. A tady je pro mne konečná. Vzdávám to. Srdce mám někde nahoře v krku a s pusou otevřenou dokořán chytám kyslík.
Počasí se ale kazí. Muzeum jsme jen rychle proběhli. Mineralogie, fauna, flora. A taky stavba silnice.
Je 13 hod. 20 min.
“Ještě máme docela čas,“ říkám Vláďovi. Ten je plný energie a nabuzený na všechny kopce v celém Rakousku.
„Běž tedy nahoru sám a zkus se vrátit asi za dvě hodiny. Když nepřijdeš, volám horskou službu. Já tu na tebe u kafe počkám. Jo, a jak budeš vědět, kolik je hodin, když nemáš hodinky?“, vyzvídám ještě.
„Žádný strach, u mé navigace je taky čas. Za dvě hodiny jsem zpátky.“
Ty dvě hodiny jsou nekonečně dlouhé. Preso v teple kavárničky mi vrací náladu. Venku je pár Rusů. Přijeli v nablýskaném mercedesu a potřebují rodinné foto. Jeden z nich, přitloustlý mafián v drahém saku mne o to anglicky požádal. Odpovídám mu rusky a beru jeho kupodivu obyčejný digitál. Pak už jen strnulé pózy v pozadí s Grossglocknerem, schovaným v mlze. Paní s velmi šikmýma očima se přesouvá na druhou stranu a tak bude ještě druhé foto. Mafián si na to zapnul své drahé sako.
„Thank you“, říká mi.
Odpovídám mu „ ně za što“. A jdu na druhé kafe. Hodina je pryč. Poflakuji se kolem domu a je mi zima. Ještě, že Vláďa má s sebou i teplou bundu a rukavice, říkám si v duchu a navlékám se do bundy i s kapucí. Padá sníh s deštěm. Dva čeští cyklisté se vracejí seshora a tak je zpovídám, jestli někde kamaráda neviděli.
„Jo,“ říká jeden, „nějaký starší člověk nasedal do autobusu k Francouzům.“
To byl asi on, říkám si. Jinak hoši sotva mluví a zuby jim cvakají od zimy. Venku je natolik zima, že jdu zase dovnitř a dávám si polévku. Kafí už bylo dost.
15 hod. 35 min. Nahoře na svahu se objevuje nějaká osamělá postava. A rychle se blíží. Úvaha je prostá. Kdo jiný by se v tomhle marastu procházel po silnici pěšky? Frajer v klobouku a tričku s krátkým rukávem. Při pohledu na rychle se vracejícího kamaráda mne zebe až na zádech. A teplou bundu má v batohu. Ještě, že si nevzal na sebe plavky. Má jen 15 min. zpoždění. To docela jde.
„Paráda“, rozplývá se nadšením.
„Prosím tě, to ti není zima? Vždyť chvílemi padá sníh“
„Mě to nevadí, zahřál jsem se chůzí, šel jsem docela rychle“.
Když se podívám, kam až za tu chvíli vylezl, tak toto prohlášení zní docela logicky. Stihl toho dost. K Fuscherské bráně to není sice daleko, ale je to 168 výškových metrů. Je tam vyhlídková terasa a památník obětí této monumentální stavby. Potom kousek cesty na jižní straně směrem k Hochtoru k asi třicátému kilometru. No a na zpáteční cestě malá odbočka na Edelweissspitze s nádhernou vyhlídkou na nejvyšší část rakouských Alp. Výškový rozdíl dalších asi 230 metrů. Je to nejvyšší úsek celé silnice. Stihl to za dvě hodiny a ještě přitom filmoval.
Průsmyk Hochtor je nejvyšším místem Grossglocknerské silnice. Už ve 2. tisíciletí př. n. l. byl místem, kterým procházely obchodní stezky ze Středomoří. Lákavá byla hlavně bohatá naleziště zlata vysoko v horách. Při archeologických výzkumech zde bylo nalezeno množství antických i keltských artefaktů. Literatura uvádí, že jen v jednom roce, v r. 1557, bylo v oblasti Hohe Tauern vytěženo skoro 900 kg zlata. Průsmykem procházely na sever koňské karavany s vínem, jižním ovocem a kořením. Opačným směrem proudily kožešiny, sůl, jantar a drahé kovy. Po první světové válce si rakouští odborníci uvědomili, že tato horská oblast v sobě skrývá ještě jiný druh zlata. Mysleli tím turistický ruch, který měl přinést Rakousku velké finanční prostředky. Myšlenka vybudovat v oblasti Grossglockneru vysokohorskou silnici se zrodila již na počátku dvacátých let. K její realizaci se však mohlo přikročit až v období velké hospodářské krize ve třicátých letech. A tak stavba dala práci tisícům dělníků a techniků. Silnice byla otevřena v srpnu r. 1935. A je to unikátní dílo. Dílo, které se zrodilo v nesmírně tvrdých podmínkách vysokohorského klimatu.
Na Hochtor jsme se bohužel dnes nedostali, ale já jsem docela spokojen s tím, co jsem viděl.
Rychle se vracíme k autu, které na nás čeká asi o 300 metrů doleji. Cesta domů je už bez větších problémů. Pouze v prudkém stoupání na začátku Rauristalu opět cítím dosluhující spojku.
