Honzík
Ponte Rialto
Po Ponte Rialto jdou nekonečné davy
Tvá ruka se schodů teď kyne mi a zdraví
Vítr od moře Ti zajel do vlasů
Dychtivým pohledem se díváš na krásu
Věžičky paláců polední slunce taví
V kafeterii v podloubí se zřejmě něco slaví
Slunce se po moři rozběhlo do dáli
Davem se prodírám a cítím kanály
Po břehu kanálu jdeš davem znavený
Na schodech usedáš na staré kameny
K slunci jsi hlavu zdvih a tiše nasloucháš
Jak v dáli mizí zvon a jak se zase vrací
Na Ponte Rialto sezhlavý dav ztrácí
Ještě jsi s námi ještě se usmíváš
Zrcadlo osudu
Ani jsi nestačil nikomu říci sbohem
Stokrát se vytrácíš a zjevuješ se znova
Když denně hledáme Tě za každičkým rohem
A v dlani šklebí se jen lebka Jorikova
Ani si nestačil nikomu říci sbohem
Když cestu k poznání Ti osvítila zář
Život se přetáčí bláznivým zpětným chodem
Když svírám ve dlaních marně Tvou chladnou tvář
Od moře nese vítr pozdrav létu
Prach padá na cestu a voní obilí
Zrcadlo osudu jsme v střepy rozbili
A anděl strážný zlomil křídla v letu
Když denně vidím Tě snad za každičkým rohem
Jak marnou výčitku jak nevyřčená slova
Která jak memento se krutě vrací znova
Ani si nestačil nikomu říci sbohem
Itálie, Civitanova Marche, 9. června 1994
Honzík 2
Znavený vzpomínkou zas navracím se zpátky,
až příliš daleko chtěl jsem se brát,
znavený životem, jenž pro něj byl tak krátký,
a já jsem tolik chtěl dál vedle něho stát.
Vzít plášť a hůl a zlomit osud vratký,
za obzor času na chvíli se brát.
Já vejít tam chtěl zamčenými vrátky,
však ta se nedají už ničím odmykat.
A moře zpívá, smáčí jeho vlasy
v obzoru modravém se zdvihá slunce zář,
kolem mne přešly dávno zašlé časy,
a osud nešťastně si zahalil svou tvář.