Istra - Terra Magica
Touláme se Istrií, točíme kilometry a máme oči dokořán. Je polovina září a počasí je navzdory „vremenské prognoze“, vyvěšované každý týden na tabuli před recepcí Lanterny, přijatelně pěkné. V Praze je zima a déšť. Tady slunce příjemně pálí a 25 stupňů je přesně to, co potřebujeme. Istrie nás přivítala příjemnou tváří, minimem turistů a perfektním bydlením. Poddáváme se zcela atmosféře pohody, obklopení mořem a historií. Dokonalé dolce far niente. Ovšem v pohybu. Po našem. Celou Istrii jsme cílevědomě rozdělili na denní úseky, ve kterých jsou malebně rozmístěny staré raněkřesťanské kostely, středověká města a městečka, kavárny a restaurace s kafem i antické památky. A samozřejmě moře. Moře, které každý večer umocňuje dojmy, nabyté za dne na prašných istrijských cestách. To moře, které nabízí každý večer o sedmé hodině na pobřeží Lanterny nádherné představení, jehož hlavním aktérem je slunce, zapadající někde v dáli nad odsud neviditelnou Itálií. Chybí už jen potlesk davů, které stojí na pobřeží a sledují ono představení. Oni vlastně nemohou tleskat. Mají v ruce foťáky a zvěčňují onu atmosféru, aby si ji mohli doma zavřít do rodinného alba. Jedině dva milenci, sedící na kamenné zídce blízko břehu nefotí. Mají totiž plné ruce. Jednou rukou drží jeden druhého a v druhé mají sklenici vína. Láhev stojí vedle nich na zídce. Těm se tu zjevně zastavil čas. A tak jediným rušivým momentem je tady cvičitelka aerobiku, řvoucí nechutně do posvátného ticha povely z terminologie, která je mi neznámá. Před ní na betonovém platu se potácí skupina zoufalců, kteří se snaží hýbat tak, jak cvičitelka huláká. „Svižně, do tempa, jedeme, jedeme“. V mylné představě, že tady shodí přebytečná kila, si tady huntují zdraví. A ještě si za to platí. Jsou to pochopitelně skupiny českých turistů, kteří mají v ceně zájezdu aerobik.Potěšila mne ovšem skupina, cvičící až na konci poloostrova u majáku. Když se slunce sklonilo k obzoru, přerušili cvičení a šli se kochat. Jako ti ostatní normální. Tohle v Čechách skutečně neuvidí. Nekochali se ovšem dlouho. Slunce zapadlo a ostrý hlas cvičitelky je vrátil zpět do reality. „Tak, děti, do práce, jedeme, jedeme“. A ta skupina zoufalců, pokoušejících se o televizní úsměvy, se dala opět do pohybu. Tělo bolí už jen od toho koukání. Honem na zmrzku, ať přijdem na jiné myšlenky.
Když jsem někdy před pětadvaceti lety poprvé stál na břehu Baltu, měl jsem pocit objevitele neznámých světů. Nevysoké vlny s bílou čepicí pěny zalévaly písečný břeh a do borového lesíku na písečných dunách vanul chladný vítr. Působivou kulisu ještě dotvářely trajekty, kotvící na obzoru. Kdo vlastně ví, co se všechno skrývá v tom slově.“ Moře“. Ví to asi jenom děti. Děti a dobrodruzi. Věděl to Jules Verne, který moře miloval. Verne, který si na sklonku svého života koupil výletní jachtu a s ní se plavil vysněnými krajinami svých knih. A starý pán byl také na vrcholu blaha, když jeho jachtu u jednoho středomořského ostrova poblíž Afriky jednou přepadli piráti. Konečně prožil to, o čem celý život psal. Moře se stalo neodmyslitelnou kulisou skoro všech jeho knih.A já jsem první verneovku dostal už v první třídě. Školní atlas a Verne se od té doby staly mým průvodcem životem. A taky pramenem poznání. A všude bylo moře.
Na světě je mnoho krásných míst.Člověk má ale v drtivé většině tu smůlu, že o nich neví. A když ví, tak se tam stejně nikdy nedostane. Je to pro něj „pevnina neznámá“. Jak Modrý květ romantiků. Těžko splnitelná touha po pozemském štěstí. A to štěstí má různou tvář.
Když stojím na břehu a dívám se na moře, mám silný pocit poznání. Je to krásný pocit.A asi nikdy nevymizí. Možná jsem se špatně narodil. Tedy, na špatném místě.
Některá vyznání se říkají lehce, u některých stačí mlčet. Moře je všeobjímající fenomén. Mlčme tedy a dívejme se. Jako ti dva na pobřeží Lanterny.Ti nepotřebují vůbec nic. Slunce právě zapadlo a lahev vedle nich na zídce je už z poloviny dopitá.
Istrie, září 2007 /výňatek z povídání o čtrnáctidenním putování Istrií/
/z knihy Středomořský kaleidoskop/