Istrijský kaleidoskop - část druhá
Slovinské intermezzo
Pro výlet za hranice Istrie je sobota určitě tím nejhorším dnem. Přechod Kaštel je zaplněn autobusy i auty. Nějak nám ušlo, že se střídají turnusy. A tak čekáme v dlouhé frontě na hraničním přechodu do Slovinska. Nakonec se přeci jen dáváme do pohybu. Silueta jakéhosi zámku na vysoké skále mizí za ohybem silnice. Za řekou Dragonjou je už Slovinsko.
Mimochodem, tohle je ta řeka, jejíž koryto vyoral již zmiňovaný bájný a dobrý obr Dragonja. Projíždíme nevzhledným předměstím Koperu, plném fabrik a reklam. Je to jako u nás. U nás ale není moře. A to tu je. Je hned za předměstskými činžáky a skleněnými fasádami bank a úřadů, lemujících pobřeží. Míst na parkování je tu pramálo a tak zastavujeme na jednom z bankovních parkovišť poblíž moře.
Dějiny Koperu kopírují věrně dějiny celé Istrie. Illyrské kmeny, Řekové, Římané, Byzance, Benátská republika. Ta se na tváři města podepsala nejvíce. Jako řada dalších istrijských, nebo dalmatských měst, byl Koper postaven původně na ostrově. Teprve v 19. stol. byl spojen s pevninou.
Koper, Prétorský palác, 15. stol.
Titovo náměstí je prý nejhezčí náměstí v celé Istrii. Je to věc názoru. Aby to člověk mohl prohlásit, musí těch náměstí vidět hodně. My jsme jich sice hodně viděli, ale netroufám si vytvářet nějaký jejich žebříček krásy. Každé město, každé náměstí je trochu jiné. To, co však istrijská města spojuje, to je 500 let benátské nadvlády. Italský architektonický vliv je tu jasně patrný. Náměstí má jednotný ráz a čistotu stylu zde neruší žádné sklobetonové hrůzy, které můžeme vidět ve starých částech některých našich městech.
Koper byl po celou dobu benátské nadvlády nad Istrií i jejím hlavním městem. Od latinského pojmenování města – Caput Histriae – hlava Istrie, je i historický italský název města – Capodistria. S benátským vlivem se tu setkáváme na každém kroku. A tak je možná dobré se krátce zmínit o tom, jakou roli hrál Benátský stát v historii Středomoří. Už od ranného středověku Benátčané expandovali vojensky i obchodně nejen do oblasti severní Itálie, kde ovládají města jako Ravenna, Verona, Brescia, Padova atd. Postupně ovládají Istrii, Dalmacii i část Hercegoviny, Albanii, Peloponés i Krétu. Prostřednictvím svých faktorií na podřízených územích kontrolují i tranzitní obchod mezi Východem a Evropou. Díky expanzi Osmanské říše se koncem 18.století Benátská republika rozpadá. Známým symbolem Benátek je okřídlený lev sv. Marka evangelisty. Nad vstupem do prétorského paláce na Titově náměstí v Koperu drží lev knihu otevřenou. Tady se tedy nebojovalo.
Snad každé chorvatské, nebo slovinské město má ulici pojmenovanou po maršálu Titovi. Proč ne. Je to pořád jejich národní hrdina. Jak Chorvati, tak zřejmě i Slovinci jsou v pojmenovávání ulic a náměstí konzervativnější, než my. Když tu jsou ulice Lenina, Engelse, Marxe a Maxima Gorkého, proč ne Titova.
Tady je po maršálu Titovi pojmenované hlavní náměstí. Ale je skoro prázdné. Jen pár lidí sedí naproti v kavárně ve staré loggii.Turistická sezóna je zřejmě definitivně pryč. Pohled s věže kostela sv. Nazariji na město a na moře je úchvatný. Jedno z mnoha istrijských panoramat, která mi zůstanou na dlouho v paměti. Dole v blízkosti města vidíme množství plachetnic a rychlých člunů které brázdí pobřežní vody a zanechávají v moři dlouhou bílou stopu. Úplně v dáli na druhé straně Terstského zálivu by se daly s dobrým dalekohledem rozeznat i městské paláce na terstském nábřeží. S naším divadelním kukátkem toho moc nevidíme. 36 metrů výšky k hornímu ochozu věže zdoláváme tentokrát bez problémů. Nahoru vedou parádní široké, železné schody. Polo shnilá, ošlapaná prkna rovinjské zvonice sv. Eufemie zůstávají jen děsivou vzpomínkou. Při pohledu shora jsou dobře vidět obě protilehlé dominanty náměstí. Na jedné straně rozlehlý prétorský palác a na protější straně gotická loggie. Obojí jak jinak než skvělá benátská gotika.
Procházíme úzkými uličkami zpět k přístavu. Benátský vliv je patrný všude. Úzká okna s charakteristickými prohnutými oblouky zdobí i obyčejné bezejmenné domy. V těch domech nejsou ani muzea, ani galerie, ani žádné jiné krámky. V gotických oknech jsou záclonky, přes ulici visí šňůry s prádlem. Historie a současnost se tady organicky prolíná. Toto spojení historie a současnosti je možné vidět na mnoha místech ve Středomoří. Obdivovali jsme to již ve španělské Tosse de Mar, dalmatském Dubrovníku i Šibeniku. Obdivujeme se tomu i zde.
Je půl jedné. Bar Battirame na nábřeží je poslední Koperskou štací. Preso v malé zahrádce je vynikající a cena více než slušná.
Piran předchází pověst jednoho z nejkrásnějších istrijských měst. Uličky jsou úzké a křivolaké a kamenná dlažba se neošlapala ani po staletích. Umělecký dojem prvotřídní. Než jsme však tohle zjistili, musili jsme auto nechat daleko na předměstí a do starého města jít asi 2 kilometry pěšky. Silnice se točí v táhlých serpentinách neustále podle pobřeží. Mapu nemáme žádnou a tak jdeme jen podle matné představy. Ta moje představa o dalším směru cesty a představa mé ženy se pochopitelně značně odlišuje. Já chci jít dál podle pobřeží až uvidím věž kostela na kopci. Eva chce jít rovnou dolů mezi vilky a do města dojít podle pobřeží. To se mi zdá ale příliš riskantní, protože na pobřeží je velký kemp a nemuseli bychom jím projít. A tak šlapeme dál. Když jsme takhle obešli úšpěšně celé město dokola, musím uznat, že blíže pravdě byla moje žena. Ale vracet se nemusíme. Po úzkých schodech, vedoucích mezi krásnými kamennými vilami, scházíme konečně dolů na náměstí.
Piran má to štěstí, že se tu narodil skladatel a „ďábelský“ houslista Giuseppe Tartini. Přiznám se, že mi toto jméno mnoho neříká. Tady je ale známý až až. Takže je tu Tartiniho náměstí, restaurace Tartinini, o kousek dál i pizzerie Tartini, tříhvězdičkový hotel Tartini, kde dáte za pouhé jedno přespání 2000,-, je tu škola jména Tartini a dokonce i Radio Tartini. Pochopitelně i ulice Tartini. Úplná inflace toho jména. Houslista je úplně všude. A tady, na svém náměstí, je dokonce osobně. Stojí uprostřed a v ruce drží housle. Jen spustit jednu ze svých sonát. Kdyby ovšem nebyl bronzový. Byla by to docela dobrá relaxace ke kávě. Usadili jsme se do kavárničky v rohu náměstí a popíjíme piranskou ledovou kávu se zmrzlinou. Koukáme přitom kolem a masírujeme si bolavé nohy. Počasí je opět skvělé a na nebi není jediný mráček. Relax je dokonalý.
Nejzajímavějším objektem na náměstí je bezesporu červený rohový palác, postavený v 15. stol. jak jinak než v krásné benátské gotice. Nechal ho prý postavit jeden bohatý kupec pro svoji milenku. A úplně nahoře, nad bílým triforiem, můžeme na kamenné desce číst nápis v benátském dialektu – „Lassa pur dir“. Má to prý znamenat „jen ať si mluví“. Dnešními slovy řečeno – trhněte si všichni nohou, já mám barák a bohatýho sponzora. Ona dáma měla zajisté pravdu.
Káva je dopita a tak prohlídka může pokračovat. Piran nemá žádnou pláž. Kolem starého města je jen úzká pobřežní promenáda, oddělená od moře hradbou navezených kamenů. Kamenná hráz má chránit město před příliš vysokými vlnami. Občas je přerušena žebříkem, vedoucím do moře. Mladší, ale i starší dámy si nedělají velké starosti s oblečením a mezi promenujícími se turisty se opalují nahoře bez. Počasí k tomu přímo vyzývá. Na to, že je polovina září, je horko a slunce nemilosrdně pálí do kamenů i do lidí. Až na ty dámy, které patří asi k obvyklému koloritu města, tu není příliš mnoho k vidění.
Ponořili jsme se tedy opět do křivolakých uliček. V přízemí malých, úzkých domů jsou kavárničky, obchůdky a ateliery s předraženými obrazy.Ty levnější jsou docela kýčovité a ty drahé a pěkné jsou zase mimo naše možnosti. Jako všude po celé Istrii. Umění opět nebude. Piran je skutečně pěkné město. Průvodce nám nezalhal. Ale Poreč to není. Chybí mi tu ta atmosféra, kterou vyzařuje každá porečská ulička. Stejné jsou jen davy turistů. A všech možných národností. Včetně všudepřítomných Japonců. Nikdy se nebudu moci dostatečně nabažit uliček a atmosféry těchto středověkých městeček, které si jsou tolik podobné.
Piran
Pomalu jdeme do prudkého kopce ke kostelu sv. Jiří. Od kostela je krásný výhled na Piranský i Terstský záliv. Moře je poseto bílými plachtami i rychlými čluny a slunce k tomu svítí jako v plném létě. Sv. Jiří je pochopitelně zavřený. Jako většina zdejších památek. Mezi 12.00 a 18.00 se zkrátka „neradi“. Stejné jako v Chorvatsku. Bez ohledu na množství zvědavých turistů, obléhajících marně nedobytné brány. Je to zřejmě balkánská specialita. Pokud se otevřou památky, otevřou se i peněženky turistů. K této jednoduché filosofii se zde ještě nedopracovali.
Věž sv. Jiří je otevřená. Představa výstupu nahoru nás ale vůbec neláká. Už jsme dnes jednu věž absolvovali. Eva řeší problém bolavých nohou po svém. Cestou k autu jsme došli až k vnějšímu okruhu městských hradeb. Pod nimi je malý parčík s lavičkou. A to je pro Evu konečná. Já přeci jen sbírám síly a vystupuji po příkrých schodech na hradební ochoz. Výhled s hradeb je okamžitě zařazen do seznamu top pohledů. A je navíc obohacen o panorama města.
Auto je odsud ještě asi kilometr dolů po silnici. Tuhle cestu už musím absolvovat sám. Eva sedí na lavičce a rezolutně odmítá jít dál.
Přesun do chorvatského Buje je velmi rychlý. Město leží jen pár kilometrů od slovinských hranic. Za necelou půlhodinu zastavujeme kousek od starého centra. Dál to kvůli vinobraní nejde. Ulice, vedoucí na malé náměstí uprostřed města, je plná krámků a dočasných konob. Vinobraní ale bohužel končí. Venkovní hospůdky jsou poloprázdné, někteří stánkaři už balí a na kraji ulice doprodává nějaký mladík poslední nevábné zbytky oschlého vína. Vzpomínám s nostalgií na Mělnické vinobraní, kde se ve dvou dnech sešlo až sto tisíc lidí. Toto je jen slabý odvar.
Na konci ulice je ještě v provozu velká konoba, odkud voní grilované maso. Vůně masa nám připomíná naše prázdné žaludky. Eva si dává ražniči a já se na něm trochu přiživuji. Ražniči je tvrdé a bez chuti. Asi bych ho udělal líp. Chuť mi spravila až sklenice merlotu.
Trochu rozpačitý dojem z Bujského vinobraní je zcela smazán po prohlídce města. To se rozkládá, podobně jako Motovun, na úbočí nevysokého kopce. Starý, gotický palác na náměstí před kostelem, před ním starý pranýř, kulisa polozbořených středověkých domů. Malebný celek. Fascinující je ale župní kostel sv. Servola, který byl postaven v 16. stol. na místě starého antického templu. Vchod do kostela zdobí dva korintské sloupy, pocházející právě z rozebraného antického chrámu. Na zvonici kostela, stojící opodál, můžeme opět vidět relief benátského lva. Kniha, kterou drží, je otevřená. Tady měla benátská „Mletačka republika“ taky lehkou práci.“
V průčelí kostela jsou zazděné původní antické fragmenty. Díly sloupů, stély i antické nápisy. Na boční stěně kostela je umístěna dokonce i náhrobní stéla římských bratří Valeriánů v senátorském oděvu. Viděli jsme to už i na jiných místech v Chorvatsku, zejména v Zadaru. Tyto antické fragmenty nejsou pochopitelně jen stavebním materiálem. Jejich umístění ve zdech křesťanských kostelů znamená i vítězství a převahu nové ideologie – křesťanství nad pohanskou antikou. Jak tragický to byl omyl! Z pohledu vývoje civilizace a kultury středověk žádným velkým krokem dopředu určitě nebyl. Spíš naopak.
Při svém putování Istrií narážíme na antiku na každém kroku. Obdivujeme antické trosky, šlapeme po antické dlažbě. A určitě jsou mnohé zbytky antických staveb rozesety po celé Istrii ve zdech starých středověkých obydlí a paláců.
Procházíme od kostela řadou úzkých uliček s polorozbořenými domy až ke zbytkům městských hradeb. Před očima se nám otevírá panorama Bujštiny. Pohled z opevnění do hlubokého údolí, plného vinic a sadů je krásný. Stejně krásný, jako pohled na panorama moře.
Večer v Lanterně má obvyklé schema. Sladoled a západ slunce. Sedíme na lavičce poblíž majáku a před námi je opět to kouzelné divadlo, jehož účinkujícími je jedno slunce, které zapadá, jeden velký mrak a moře, které odráží v dlouhém pásu odlesk zapadajícího slunečního kotouče.
Rybáři rozsvěcují své lodě a brázdí moře v zoufalé snaze v té pustině najít nějakou rybku. Asi občas něco chytnou a proto jsou tu ryby tak drahé. Víme svoje. V Poreči na Vikingu jsme se mohli přesvědčit o tom, že v blízkosti břehu není v moři skoro žádný život.
Jak jsem si spravil náladu ve Vrsaru
Konečně jsem chtěl vidět porečské muzeum. Jedeme proto do Poreče už potřetí. Poprvé neměli otevřeno. Pracovní doba je totiž od 8.oo do 12.oo hodin. A pak až od 18.00 do 22.00 hod. To je trochu na hlavu. A tak jsme to nestihli. Podruhé jsme se do tohoto přiblblého času zase netrefili. A tak jsme to zkusili dnes. V neděli. Po jedenácté hodině jsme u muzea. „V nedelju se neradi“, oznamuje nám prodavač v muzeálním obchodě. Neposlal jsem ho někam jenom proto, že jsem si v tom vzteku nevzpoměl, jak se to chorvatsky řekne. Dokonale mne to otrávilo. A tak jsem mu alespoň česky od plic vynadal. Vyrazili jsme tedy k Porečské sněmovně trochu si spravit náladu. Stará „sabornica“ byla původně františkánským klášterem. V 19.stol. byla upravena pro potřebu Istrijského sněmu. Od r. 1861 byl Poreč totiž hlavním městem Istrie. V sněmovně se také odehrávaly velké boje chorvatských poslanců za jejich národní a sociální práva.
Stojím před sněmovnou a nakukuji dovnitř vraty. Žádné muzeum, žádná historie. Místo toho jsou tu jen hromady cihel a pytle s cementem. Sabornica se opravuje. Utíkáme rychle z Poreče.
Vrsar
Vrsar je kouzelné městečko. Tady jsme si skutečně spravili náladu. Krátce po poledni zastavujeme kousek od náměstí. Krásně udržované staré domy, mezi tím i pár nových. Ty jsou však skoro stejné, jako ty staré. Stejný materiál, stejná podoba. A všude jsou květiny. Prostě nádhera. Historické slohy se tu prolínají, mezi tím se suší na šňůrách prádlo, úzkými uličkami probíhají psi a před vchody domů hlídá bezpočet koček. Idyla. To prolínání slohů můžeme pozorovat vlastně na celém chorvatském pobřeží od Istrie až k Dubrovníku. Ale tady je to prostě jiné. Vedle gotických paláců tu jsou docela normální gotické domy, skoro k nepoznání od těch o 200 let mladších. Jen podle zvětralejšího zdiva poznáte, že je to už hodně staré. A hlavně, město není tak rozbořené, jak jsme to viděli v Lovreči, nebo v Buje.
Vrsar má, stejně jako ostatní města na západním pobřeží, své kořeny již v antické době. Římané říkali osadě Ursaria, podle slova UR, které v jakémsi starém jazyce znamená pramen vody. Římské loďstvo si zde prý doplňovalo zásoby vody.
Z nově upravené terasy na hradbách je možné obdivovat široké panorama pobřeží směrem k Poreči. Desítky malých a ještě menších ostrůvků se táhnou až k samému obzoru.
„Molim Vas, gdje načemo crkvu svete Mariji od mora“ ptám se jednoho dědy, sedícího na lavičce před domem. Když jsem mu to opakoval již potřetí, pochopil jsem, že je hluchý jako poleno. Nicméně děda vyndal po chvíli z bezzubých úst cigaretu a říká :
„Idite prema dolje do mora.“ Zasunul cigaretu zpět a ponořil se opět do letargie, ze které jsme ho vyrušili.
Jdeme tedy k moři. Cesta dolů vede krásně upraveným parkem. Konečně jsme slezli vysoký kopec. Kostel jsme sice nenašli, ale zato jsme tam objevili malý hotýlek se záchodky. A to bývá na cestách objev důležitý ne méně než starokřesťanský kostel, za kterým jsme sem přišli. Tady jsme se dozvěděli, že kostel, který tolik hledáme, je úplně nahoře na kopci v centru města. Uvědomili jsme si ale, že jsme tam už byli. Přesto šlapeme zpět. Nakonec to stejně nebyla pravda, jak se ukázalo později. Náštěva Vrsaru byla vůbec poznamenána zmatenými informacemi. Ale to jsem poznal až doma, když jsem sbíral na webových stránkách jak českých, tak i chorvatských, všemožné podrobnosti o městě. Nejvíce nás popletl náš průvodce severním Jadranem od autora J.P. Kapitola, pojednávající o Vrsaru je plná vážných chyb. Podezíral jsem nahluchlého dědu, že nás poslal někam úplně jinam při hledání mariánského kostela. Poslal nás ale správně dolů k přístavu, kde kostel skutečně je. Byl ale trochu dál podél pobřeží. Autor našeho průvodce umisťuje kostel sv. Marie od mora ale až nahoru na vrchol kopce. Hned vedle zvonice, která byla postavena až v 90tých letech 20.stol. A ani slovem se nezmiňuje o ještě starší raně křesťanské bazilice ze 4.stol., jejíž zbytky jsou hned vedle.
A tak nám to uniklo. Když si nyní pročítám webové stránky Vrsarské „opčiny“, musí než litovat, že jsme z Vrsaru viděli jen polovinu.
Bazilika sv. Marie mořské má zajímavou histori.Ta začíná ještě za římských dob, kdy podél pobřeží i ve vnitrozemí Istrie bylo množství římských farem, tzv. villae rusticae. Na místě jedné z nich, blízko přístavu, byla ve druhé polovině 8. stol. vybudována starokřesťanská svatyně. Během dalších 300 let byla postupně rekonstruována. Současná podoba je z 12. stol. Řadí se tak k nejpřednějším románským stavbám v celé Istrii. Těžko o tom říkat ale něco více. Kostel jsme neviděli a bude mne to ještě dlouho mrzet. Je to ale dost dobrý důvod se sem ještě vrátit. Ostatně těch důvodů k další návštěvě se již nahromadila celá řada. Vracíme se domů. Vesnička Vabriga je hned u odbočky k Lanterně při hlavní silnici. U malého krámku s potravinami je strategicky umístěn i malý obchůdek s točeným vínem. Konec cesty už řídí Eva. Směs Merlotu a Teranu je skutečně vynikající.
Vodnjan, Pula, Bale – historický exkurs pokračuje
Málokteré místo, jež jsme na svém putování Istrií mohli poznat, vyvolává nyní, při zpracovávání cestovních poznámek, tolik nejasností jako Vodnjan. A tak mám dilema. Poučení pro příště. To poučení spočívá hlavně v poznatku, nespoléhat se stoprocentně na různé bedekry, které mohou obsahovat řadu nepřesností. Pro běžnou orientaci v chorvatských reáliích a historii jsou však dostačující. Nikoli však pro toho, kdo chce poznat místa i historii přeci jen trochu podrobněji. Ten musí čerpat informace nejlépe z webových stránek jednotlivých městeček a z odkazů, tam uvedených. Co se Istrie týče, zdaleka nejlepším zdrojem informací jsou nádherné stránky jedné nadšené obdivovatelky a znalkyně chorvatské historie, nazvané Cvergla blog – Moja Istra. Vyzařuje z nich nejen vřelý vztah k Istrii, ale i snaha o popularizaci i méně turisticky známých míst. Když se nyní probírám celým tím rozsáhlým blogem, vidím teprve, co všechno jsme na námi navštívených místech neviděli. Značný díl je ovšem nutno přičíst té nesmyslné pracovní době, kterou jsem již zmiňoval. Přes den se nepracuje a drží se siesta. A skoro všechny památky jsou uzavřené. V Itálii se taky drží siesta. Ale ta se vůbec netýká turismu. Z turisty je nutné vytěžit co nejvíce a tak jsou památky přes celý den většinou otevřené.
Surfování po chorvatských webových stránkách má jednu velkou výhodu. Člověk se musí, chtě nechtě, ponořit do chorvatského jazyka, aby si neprohlížel jenom obrázky. A tak jsem si teprve v klidu doma u počítače mohl správně identifikovat vodnjanské paláce.
Pojďme ale konečně na prohlídku. Parkujeme dost daleko od centra a tak procházka kilometr dlouhou ulicí Trgovačka čili Obchodní ulicí, přeci jen chvíli trvá. Zpočátku široká ulice se postupně zužuje, čím více se blížíme do centra na Narodni trg. Ulice vznikla při rozšiřování města někdy v 17. a 18.stol. Bývalo tu kdysi mnoho obchodů a řemeslných dílen. Krejčí, brašnáři, kováři, ševci a další řemeslníci zaplňovali svou prací těch dvěste čísel, které tato ulice dodnes má. Jen ševců bylo ve Vodnjanu na 140. A všichni se uživili. Konkurence byla značná a množství řemeslníků drželo proto ceny nízko. A shopping centra nebyla zapotřebí. Obchod byl zároveň i společenskou záležitostí.
Jednou dominantou rozlehlého náměstí Narodni trg je novogotický palác, ve kterém je dnes radnice. Druhou a největší dominantou náměstí je určitě palác rodiny Bradamante s krásným triforiem ve druhém patře. Caffe bar „Al Fondaco“ hned vedle radnice sice nepatří mezi výrazné dominanty, ale správný turista by jej neměl při svém putování Vodnjanem minout. Zvláště, když je běháním za bohatou istrijskou historii unavený. Z kavárničky je pěkný pohled na celé starobylé náměstí. A navíc - preso s mlíčkem je tu podstatně levnější, než v naší venkovské cukrárně. A kafíčko, popíjené v teplém a slunném zářijovém dni někde daleko ve světě, který je na hony vzdálen stresu pracovních dnů, no to je přeci něco! Má to svoji hodnotu. A zvlášť když na druhé straně náměstí z tmavé ulice vykukuje jakýsi gotický dům. Jdeme si ho prohlédnout.
Vodnjan, gotický palác Bettica
Ulice Pino Baticin je jen krátká. Ale na jejím začátku, kousek od náměstí, stojí monumentální stavba gotického paláce. Palác Bettica má zajímavou historii. Dříve se soudilo, že dům byl postaven v 16.stol. jako obytný palác hraběcí rodiny Bettica. Při výzkumech před dvaceti lety však bylo zjištěno, že základem paláce je daleko starší stavba ze 14.stol. Každé poschodí mělo původně jen jednu místnost. Dělící přepážky byly postaveny až daleko později, při přestavbě domu. Stěny původního domu zdobily krásné fresky. Do dnešního dne se zachovaly jen fragmentální zlomky. Objekt byl zřejmě postaven pro zábavu tehdejší vodnjanské elity. Dnes je v paláci museum.
Pokračujeme dál ulicí Pino Baticin. Vodnjan jakoby z oka vypadl ostatním vnitrozemským městům. Skvělá benátská architektura – od gotiky, přes renesanci až po benátský barok. Gotické oblouky v úzkých uličkách a labyrint kamenných středověkých domů, o něž se dělí divně mluvící obyvatelé s množstvím koček. Pohled do průvodce nám říká, že tu od nepaměti žijí jacísi Istrorumuni, kterým nikdo z Chorvatů nerozumí. Natož my.
Když v r. 177 př.n.l. porazili Římané u Nezakcie illyrský kmen Histriů, dostali váleční vysloužilci podle římského zvyku dobyté území do své správy. Území dnešního Vodnjanu dostal přiděleni jakýsi Attinius. Kraj se podle něj začal nazývat Attinianum. Od toho se odvíjí italský název Dignano a chorvatský Vodnjan. Ve městě není mnoho těch skutečně starých památek. Je to způsobeno tím, že v r. 1413 Vodnjan dobyli a zcela zničili Maďaři. Nejznámnější památkou a taky dominantou města je tedy kostel sv. Blažeje. Podle městských webových stránek je to největší istrijský kostel. Byl postaven ve 2. pol.18. stol. na místě staré románské basiliky z 11.stol. A ještě jedno nej. Zvonice, která byla postavena o sto let později, je se svými 62 metry nejvyšší zvonicí celé Istrie. Každý průvodce udává jinou výšku, ale věřme oficiálním stránkám. Kostel je ovšem zavřený, jako většina kostelů v kraji. Můžeme si jen přečíst průvodce, kterého jsem si vyjel na internetu. Nevidíme nic. Ani klíčovou dirkou. Kostely mají tady bohužel vložkové zámky. Tam, kde je v dosahu okno, dá se fotit interiér přes sklo. Okna jsou ale moc vysoko. A tak se vydáváme na další pouť.
Nemusí to být ohromný kostel, nemusí to být ani nejvyšší zvonice. Oko laika může potěšit i docela malá, trojlodní románská stavba, kterou je rozhodně bazilika sv. Justa v Galižaně. Po kratším bloudění jsme se sem přesunuli z Vodnjanu. Polozbořená starobylá obec má pohnutou historii. Dokonce sem podle lidové legendy připluli i mytologičtí Řekové s jakýmsi bohem v podobě kozy. Koza se také postupně stala i symbolem celé Istrie.
Basilika sv. Justa je zajímavá především tím, že má do své vnější zdi vestavěny starší románské ornamenty z 5. až 9. stol. Pletencová ornamentika je zabudovaná i do dalších galižanských kostelů. Je to prostě nádhera.
V tomto kraji je vůbec inflace kostelů. Některé z nich jsou dokonce až ze 6.stol. a ve svých základech mají staré antické stavby římských „villae rusticae“. Např. přestavěné lisovny olivového oleje. Ale na ně dnes není čas. Stejně bychom k nim dorazili mimo „radno vrijeme“. Čeká nás Pula.
Největší istrijské město, největší přístav, ale hlavně druhá, nebo až pátá největší antická aréna po římském Koloseu. Každý průvodce to uvádí jinak.
Sotva jsme zaparkovali kousek od přístavu, už ji vidíme. Vysoko nad přístavem vykukuje mezi mohutnými platany.Trochu ji ovšem od doby svého vzniku, tzn. od 1. stol. n. l. ubylo. Mohou za to hlavně Benátčané, kteří používali amfiteátr jako levný zdroj stavebního materálu pro stavbu svých paláců. Benátčané se vůbec chovali k tomuto významnému městu dosti macešsky.
Vezměme to ale chronologicky. Podle literatury založily město Illyrové někdy v 6.stol. př.n.l. Nejstarším městem na Istrii však nebyla Pula, ale Nesactium, dnešní Vizače. Leží na severovýchod od Puly, blízko letiště. Bylo založeno někdy už v 15. stol. p. n. l. Ve druhém století před Kristem však město dobyli Římané. A s ním vlastně velkou část Istrie, která byla připojena k Cisalpinské Galii. Když v r. 54 př. n. l. převzal správu Galie Gaius Iulius Caesar, byl Řím zmítán dlouholetou občanskou válkou. A Istrijci měli tu smůlu, že byli pokaždé na straně poražených. César byl však zavražděn. Jedním z vrahů byl známý Brutus a druhým jakýsi Cassius Longinus.Tato událost nepřímo souvisí i se vznikem Puly. V té době totiž připluli na místo dnešní Puly Calpurnius Piso Caesonius a Lucius Cassius Longinus s úkolem, vybudovat zde opevněné město. Caesonius byl Caesarův tchán, ale Cassius Longinus byl bratrem Caesarova vraha. Tady se naskýtá otázka, jestli v době, kdy Oktaviánus Augustus pronásledoval všechny ty, kteří měli cokoli společného s Caesarovou smrtí, by bratr Caesarova vraha dostal tak důležitý státní úkol. Ale budiž. Nové město se nazývalo Colonia Iulia Polentia Herculanea. V některé literatuře je uváděn název Pietas Iulia. Byly zřejmě používány oba názvy. Na místě starého histrijského hradiště bylo již za Caesarovy správy vybudováno římské město Colonia Iulia Polentia. Pokud toto latinské označení převedeme do češtiny, znamená to moc, nebo síla Iuliova. Tzn. Caesarova. Město bylo ovšem za občanských válek zničeno. A tak přicházejí okolo r. 40 př. n. l. ti dva zmínění Římané a budují zde nové opevněné město, které dostává název Pietas Iulia, což znamená oddanost Iuliovi. Ať je tím myšlena oddanost k památce Iulia Caesara, či k císaři Augustovi, který se plným jménem jmenoval Gaius Iulius Caesar Oktaviánus Augustus. To už je jedno.
Největší rozkvět zaznamenalo město za doby císařství, zejména za vlády císaře Augusta, na přelomu našeho věku. Stejně jako u celé řady měst, vznikajících v té době na západním pobřeží Istrie. Ať už se jedná o Poreč, Rovinj, Novigrad nebo Vrsar. V antické době žilo v Pulské aglomeraci na 30 000 obyvatel. A to je na tu dobu skutečně hodně. Před pozdějším dobytím Puly Benátkami mělo město ještě asi 6 000 obyvatel. Po morových epidemiích a pětisetleté benátské vládě klesl počet obyvatel na 300. Pád Benátek a převzetí Puly Rakouskem znamenal pro město nebývalý rozvoj. Pula se stala hlavním válečným přístavem Rakouska-Uherska a před první světovou válkou měla již na 60 000 obyvatel, tedy skoro týž počet jako dnes.
Pula, římská aréna
Vraťme se však do současnosti. Stojíme s náležitou pokorou a obdivem před Arénou, tímto nádherným výtvorem římského stavitelství. Tady si člověk teprve naplno uvědomí, co to byl antický Řím, kam až ve svém vývoji došel a kde byl v té době zbytek Evropy. Ten pocit, stát tváří v tvář tisícileté historii, se jen těžko popisuje. Člověk jen stojí a dívá se. A v němém údivu a mimoděk si klade otázku, kam by dospěl vývoj lidstva, kdyby probíhal kontinuálně, bez válek a vnitřních otřesů. Pochopit všechny souvislosti historického vývoje. Proč společnost, umírající na vlastní dokonalost, se začíná hroutit jak domeček z karet pod tíhou vnitřních problémů. I tělo, které si příliš užívá, onemocní. V jednoduchosti je větší síla. Jak aktuální a věčné je toto téma. I nás to bohužel jednou čeká. Je to logika historického vývoje. Tak padnul i Věčný Řím.
Snad si zatím stihnu prohlédnout i zbytek Istrie. Teď momentálně listuji v průvodci, který mne vůbec neuspokojuje svými příliš strohými fakty. Tak přidávám raději pár faktů z chorvatského „Cvergla blogu“.
Výstavba arény probíhala v několika fázích. Ta první za císaře Augusta probíhala v létech 27 př. n. l. do r. 14 n. l. Byla postavena o něco menší aréna, než je ta dnešní. Za císaře Claudia 41 – 56 n. l. a Vespasiána 79 – 81 n. l. byla aréna rozšířena. Amfiteátr byl postaven až za městskými hradbami. Stejně jako velké divadlo. Jejich rozměry byly pro omezený okruh hradeb příliš veliké. Mezi arénou a mořem vedla Via Flavia až do dnešní Italie. Podle velikosti se jedná o pátý až šestý největší amfiteátr na světě. V několika charakteristikách se však pulská aréna liší od těch ostatních.
Do vnějších zdí byly vsazeny čtyři věže se schodišti, kterými se diváci dostávali do hlediště. Na vrcholu věží byly vodní nádrže, ze kterých byla rozstřikována po divácích voda s různými vůněmi. Amfiteátr je postaven na svahu. Svah byl využit jako základ pro východní stranu hlediště. Půdorys je eliptický. Dovnitř vedlo 15 vstupů. Centrální díl arény, určený ke hrám, byl vysypán pískem a byl ohrazen zdí, vysokou 3 metry.Mezi touto zdí a první řadou hlediště byl prostor, kterým procházeli gladiátoři do arény. Pod arénou se nachází rozsáhlé podzemí, určené pro gladiátory a pro zvěř. Našly se i zbytky cesty, spojující arénu s domem, kde gladiátoři žili a cvičili.
V dochované vnější zdi amfiteátru je 72 oblouků ve dvou poschodích nad sebou. Ve třetím poschodí, ve kterém byla galerie na stání, je 64 čtvercových oken. Jak vysoká je vnější zeď, tak vysoko bylo i hlediště. Lóže nejváženějších římských občanů byly pochopitelně hned v první řadě u bojiště.V hledišti byla označená sedadla. Nebylo ani výjimkou označovat sedadla jmény. Byl to jakýsi způsob rezervace. Do hlediště se vešlo 23 000 lidí. Aby nenastal chaos a zácpy, bylo možné volně procházet po chodnících v jednotlivých patrech. Na straně moře byla v přízemí také řada prostor, potřebných pro tak velký počet lidí. Místa na odpočinek, na občerstvení a také několik svatyň. V r.1933 byla na jedné straně obnovena část hlediště v prvním patře. Dnes je zde místo asi pro 5 000 lidí. Uvádím zde tyto podrobnosti proto, aby bylo z toho jasné, o jakou monumentální stavbu se tady jedná. A jak náročné muselo být asi i řízení a správa takového kolosu.
Moje žena viděla arénu již loni a tak volí raději poklid kavárničky na druhé straně arény. Při kafíčku ostatně přehlídne celou plochu arény a má to zdarma. A ještě si odpočine. Putování Istrií je docela únavné. A já to také náležitě cítím v nohou, když pečlivě prolézám každičký kout tohoto veledíla. Působí to tu na mne dokonce ještě víc, než Koloseum v Římě. Tam nám ovšem pršelo na hlavu. Tady je celkový dojem umocněn sluncem, které nám usilovně svítí na hlavy. .
Nedá mi ovšem, abych na tomto místě neuvedl ještě jednu možnou alternativu vzniku Arény.
Mimo četných pověstí o obrech, má Istrie i řadu pověstí o vílách. Jedna z nich říká, že se víly rozhodly jedné noci, že si postaví město „Divič grad“. Od chvíle, kdy se setmělo, přínášely pilně kameny z pohoří Učka, které leží na severovýchodě Istrie a kladly je na sebe, řadu po řadě. Tak pomalu vznikala aréna. Před svítáním jim zbývalo ještě postavit krovy a střechu. Náhle však zakokrhal kohout a bylo po práci. Víly musely zmizet, aby je neviděli lidé. Tak zůstala Aréna bez střechy. Podobná legenda se vypráví i o aréně v italské Veroně. Ta byla také postavena za jedinou noc. Tu ovšem nestavěli víly, ale čert.
Muzeum v podzemí Arény je nevelké, ale stojí za návštěvu. Antické lisy na víno a na olivy, množství amfor, dokumentace římského osídlení Istrie, nákresy „villae rusticae“ i rekonstrukce Arény, jak vypadala v 1. st. n. l. Ovšem i to, co z celé Arény zbylo dodnes, co nestačili Benátčané rozebrat, je skutečně monumentální.
Eva je odpočatá a sluní se kousek nad arénou v kavárničce u sklenice oranžády s ledem.
„Tak co aréna?“, ptá se skoro zbytečně. Musí na mně přeci vidět ještě zbytek doznívajícího nadšení. A to jsme teprve začali s prohlídkou města.
Postupujeme cílevedomě podle mapy. Pozvolna klesající Istarska ulica nás přivádí až k Herkulově bráně. Nejstarší městská brána působí bez příkras docela obyčejně, až všedně. Stejně tak jednoduše působí i dvě okrouhlé věže, vsazené do zdiva po obou stranách brány. Brána je až z 1. stol. p. n. l. Při její rekonstrukci kolem r. 1900 byly nalezeny i kosterní hroby z antické doby.
Jen malý kousek za bránou je Archeologické muzeum. Stejně jako Aréna, je i muzeum prvotřídním zážitkem. Obrovská budova je až po střechu nacpaná exponáty z antické doby. Fragmenty výzdoby antických paláců a chrámů, sochy, nápisy, předměty denní potřeby, skleněné nádoby, mince, šperky atd. Úžasná přehlídka. V žádném jiném muzeu jsem toto zatím neviděl. A v takovém počtu. V závěru muzea je popsána i Pula ranného středověku. Z oken vidíme zbytky antického malého divadla. Divadlo bylo schopné pojmout asi 2000 diváků a vešlo se tak do okruhu městských hradeb. Vcházelo se do něj, stejně jako dnes, Dvojitou branou/Porta Gemina/, která je v ulici Carrarina hned vedle Herkulovy brány. Mnoho se z něj ale nezachovalo. Pouze část polokruhového hlediště a zlomek reliéfu průčelí, který můžeme vidět právě v Archeologickém muzeu.
V 1.st.n.l. měla Pula však divadla dvě. To větší, do kterého se vešlo na 4000 diváků, bylo pro svoji velikost postaveno vně hradeb na jednom ze sedmi Pulských pahorků. Bohužel se stalo zásobárnou kamene pro stavbu dalších istrijských měst. Ale hlavně pro stavbu pulské pevnosti. A tak z něj dnes mnoho nezbylo. Za vidění rozhodně nestojí.
Právě pulský „Kaštel“ je naším dalším cílem. Když procházíme Malým divadlem hned vedle muzea, vidíme nad sebou, na jakýchsi hradbách, množství lidí, kteří se tam nahoře procházejí. Ale ať se snažím sebevíc, nemohu najít žádnou cestu, která by mne tam nahoru dovedla. Všude je jen vysoká zeď. Je potřeba se poradit s mapou. Když se mi konečně povedlo mapu správně orientovat, tak zjišťujeme, že tyto masivní hradby, které se nám nedaří žádným způsobem dobýt, je pulská pevnost, čili Kaštel, jak tomu tady říkají. A ten má na druhé straně velkou bránu, střeženou venku stařičkými děly na betonových podstavcích a uvnitř přísnou biletářkou. Ale my se po zralé úvaze rozhoduje jít dál. Je už odpoledne a tak se s těžkým srdcem vzdáváme prohlídky Historického muzea Istrie i celé pevnosti. Máme málo času.
Pevnost stojí na nejvyšším místě pulské aglomerace. Tady nechala benátská správa města postavit v 17. stol. francouzským stavitelem Antoinem de Ville velkou pevnost. De Ville nebyl jen architekt Ovládal dokonale vojenskou strategii a taky matematiku. Měl tedy všechny předpoklady k tomu, vystavět na tomto místě pevnost, která by chránila nejen město, ale i značnou část pobřeží kolem. Kvůli výstavbě pevnosti nechal však dokonale zozebrat antické Velké divadlo. De Ville tak mohl být pro historii geniálním stavitelem. Pro mne je to však kulturní barbar. Díky tomu se však nyní přesouváme pomalu k Františkánskému klášteru a ne k Velkému divadlu. To za prohlídku, jak už jsem uvedl, rozhodně nestojí.
Prohlídka Puly je náročná. Není pomalu čas ani na kafe. Historický kaleidoskop je pestrý a jedna památka střídá druhou. Zatímco auto odpočívá kdesi daleko na parkovišti v přístavu, nás odpočinek zcela míjí.
Nádherným portálem s rozetou v průčelí vstupujeme do nejkrásnější památky středověké Puly. Františkánsky kostel byl dostavěn zároveň s klášterem v r. 1314. Kostel je jednoduchý, ale působí monumentálně. A je kupodivu otevřený. Pozoruhodnou zvláštností je apsida v prostoru kněžiště s gotickým žebrováním a hlavně venkovní balkonek – kazatelna ve výši několika metrů nad terénem. Zevnitř k němu vedou schody, začínající ve výši asi 2,5 metru nad podlahou. Ta kazatelna chtě nechtě vzbuzuje pozornost. Jak se tam nahoru dostal kněz, je mi záhadou. A není tu ani nikdo, koho bych se zeptal. Když s odstupem času listuji několika chorvatskými stránkami, marně tento fakt hledám. Nemám rád záhady. Pravděpodobné je, že se v průběhu staletí přední schodiště kamsi ztratilo. Kdo by dnes chtěl z balkonku pronášet plamenné projevy, musel by si ke schodům přistavit žebřík. A to by se do tohoto krásného interiéru těžko hodilo. A hned je po záhadě.
Kostel tvoří s klášterem jeden celek. Klasická dispozice. Obytné budovy, uvnitř krásný ambit a velký kostel. A vše úžasně zachovalé. Ve své době byla součástí kláštera i soukromá kaple rodu Castropola. V kapli je i mozaika z římské doby, ale pro samé mříže není skoro vidět. Předpokládá se, že zde bylo místo, kde se tajně scházeli křesťané v době svého pronásledování. Je zajímavé, že jedním z motivů na mozaice má být i svastika. Bohužel jsme ji neviděli a tak alespoň stručná informace. Svastika – čili hákový kříž, je známá z většiny filosoficko náboženských systémů. Obecně je chápána jako symbol štěstí už od doby neolitu. Tuto svastiku zdiskreditovalo až nacistické Německo. Svastiku jsme neviděli, což mne dnes docela mrzí. A tak jsme si alespoň obešli ambit. Do lapidária antických a starokřesťanských zlomků jsme ani nešli. Viděli jsme toho dost v muzeu. Vraťme se však k rodu Castropola. Historie tohoto rodu je docela zajímavá.
Rod Castropola z Puly vznikl zřejmě z římského rodu Sergiů. Zpočátku se rod nazýval De Pola. Z toho vzniklo pozdější příjmení Castropola. V průběhu staletí doznal rod jak pády, tak i vzestupy, ale stále to byl jeden z nejmocnějších rodů pulského středověku. V době, kdy Pula patřila Aquilejskému patriarchátu, bylo uděleno právo vlády nad městem právě tomuto rodu. Na místě dnešní pevnosti měli svůj zámek se čtyřmi věžemi a kostelem. Nic ale netrvá věčně. Vzrůstající moc tohoto rodu se nelíbila Benátčanům. A tak nechali celý rod vyvraždit tlupou najatých zbojníků. Zachránil se jen jeden malý chlapec, kterého sluha ukryl ve františkánském klášteře. A tam také vyrostl až do dospělosti. A protože byl nejen nositelem rodového jména, ale také majetku, daroval na znamení díků klášteru velký les, který se dodnes nazývá „Šijanská šuma“. Dnes je tam park. Za doby Rakouska-Uherska to bylo oblíbené místo výletů rakouské elity. A v blízkosti parku končila také linka Pulské tramvaje, která jezdila až do r. 1934.
Klášter pomalu mizí za obloukem ulice Castropola. Názvy ulic nám však trochu komplikují orientaci ve městě. Pula se totiž značně vymyká tomu, co jsme viděli v jiných městech Istrie. Tam bez ohledu na to, jaký režim je právě u vesla, zůstávají beze změny původní názvy ulic. Tita, Lenina a Marxe nevyjímaje. V Pule je to zcela jinak. Tady z původního značení nezůstalo skoro nic. V našem bedekru z r. 1994 jsou zcela jiné názvy, ještě poplatné jugoslávskému režimu. Na současné, velmi schematické mapě, kterou jsme tady někde získali, jsou v drtivé většině zcela jiné názvy ulic i nábřeží. Zmizela dokonce i Obala maršála Tita, což je zcela nevídané. Tito je totiž doposud všude uctíván jako místní pánbůh. V Pule to neplatí. Tady jsou v módě jiní hrdinové. A možná proto chodíme tak trochu nesystematicky po pulských uličkách. Ve starém bedekru si čteme o památkách a v nové mapě je pak hledáme.
A tak se teď, trochu oklikou, ocítáme před jednou z antických pulských památek. Avizuje jí i název dlouhé ulice, kterou jsme procházeli. A protože se ulice jmenuje Sergievaca, tou památkou je Vítězný oblouk rodu Sergiů, nebo Sergievců. Nevím co je správnější. V literatuře je používán obojí překlad. Rod Sergiů přišel do Puly asi třicet let po římském záboru této oblasti. Podle některých archivních dokumentů pulský rod Castropola, o kterém jsem se již zmiňoval, má původ právě v římském rodu Sergiů.
Vítězný oblouk byl postaven asi v r. 30 př. n. l. na oslavu tří členů tohoto rodu – Lucia, Gnea a Gaia Sergiů. Tito mužové zastávali vysoké vojenské a úřednické funkce v místní římské správě. Památník oslavuje jejich účast a hrdinství v bitvě u řeckého Aktia v r. 31 př. n. l., kde císař Oktaviánus Augustus definitivně porazil spojená vojska Antonia a Kleopatry. S definitivní platností tak pohřbil veškeré republikánské naděje. Krize římského státního zřízení si vynutila nastolení vojenské diktatury. A tak bitvu u Aktia můžeme počítat jako počátek římské císařské éry. A právě za první císařské dynastie, tzn. Za Augusta, Tiberia, Caliguly a Claudia, můžeme zaznamenat značný rozkvět celé Istrie. Poučení pro přítomnost – jak vidno, bezbřehá demokracie nemusí vést vždy k blahobytu. Někdy může skončit i v nekonečných partikulárních sporech parlamentních žvaníren.
Vraťme se ale k oslavnému oblouku. Ten je od severní strany, tedy od ulice Giardina, zcela bez ozdob. Je to dáno tím, že s této strany přiléhal ke Zlaté bráně /Porta Aurea/, kterou se vcházelo do města přes opevnění. Porta Aurea byla v té době jednou z dvanácti městských bran. Zbourána byla v r. 1826. Se strany, obrácené ke Starému městu je ale oblouk bohatě vyzdoben zvířecími i rostlinnými reliéfy. V každém případě se zde jedná o velmi řídký případ vítězného oblouku, který byl postaven soukromými osobami a neslavil kult císaře.
Slunce, které nás dosud věrně provázelo pulskými ulicemi, se schovalo za šedivý závoj mraků. Klima je příjemné a naše pulské putování se dostává do své druhé části.
„Tady někde blízko by měla být římská mozaika“ připomíná Eva. „ Loni jsme ji s Maruškou nemohli najít „
„Když vyjdeme z předpokladu, že Chorvati nejsou schopni vymyslet jakýkoli inteligentní informační systém, tak to musí být někde úplně mimo turistických tras“, reaguji na základě dosavadních zkušeností a jdu se ptát. Eva zatím zpovídá nějakou babku s taškami od nákupu. Evidentně domorodka. Já se nořím do blízkého obchodu a vyzvídám to samé. Staré přísloví říká, že kdo hledá, ten také nalézá. Nechápu, proč loni děvčata tu mozaiku nenašla. Směr mám a tak se vydávám na cestu přes travou zarostlé rumiště. Skutečně originální přístup k jedné z atrakcí antické Puly. Hlouček diváků u nenápadného domku s mříží dává tušit, že jsem na místě. A tak volám Evu, která hledá opodál.
Mozaika je krásná, špinavá a špatně osvětlená. Jsme přeci v Chorvatsku. Tady si s tím nikdo hlavu neláme. Ještě, že není v uzavřené budově, ale jen venku za mříží. Jejich „ radno vrijeme“ totiž drží přes den siestu a tak bychom viděli, stejně jako u ostatních památek v celé Istrii, pouze zavřená vrata.
Mozaika je impozantní. Dlouhá 12 a široká 6 metrů. Je to jedna z nejzachovalejších antických mozaik vůbec. A po právu patří vedle Arény k nejcenějším pulským památkám. Ústředním motivem mozaiky je potrestání Dirké.
Dirké byla manželkou Thébského krále Lýka. Velice žárlila na svoji sestru Antiopé, která byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Zeus. Jak je známo, Zeus byl starý proutník a tak se z této lásky Dirké narodila dvojčata – Amfión a Zethos. Žárlivá Dirké nechala zavřít Antiopé do temnice a výchova jejich synů byla svěřena jednomu pastýři. Když byla Antiopé konečně ze žaláře propuštěna, hledá především své syny. V domnění, že synové matku nepoznají, Dirké jim namluvila, že Antiopé je zběhlá otrokyně. A pak jim přikázala, aby jí přivázali býkovi na roky a ten ji usmýká k smrti. / byl to běžný trest zběhlých otroků/. Když Amfión a Zethos hledali býka, pastýř, který je vychovával, jim řekl pravdu. Na místo své matky pak oba mladíci uvázali na rohy býka Dirké a ten ji usmýkal k smrti. A když už byli v tom zabíjení, tak zabili i krále Lýka, který Dirké pomáhal. Sami se pak stali vládci Théb. Potud mythologie. Poněkud drsná, ale mythologická doba byla taková.
Za druhé světové války byla Pula několikrát těžce bombardovaná. Nejvíc byla postižena stará část města mezi Fórem a kostelem sv.Panny Marie Formose. A to je právě ta část, kde teď stojíme. Po válce bylo třeba tuto část města znovu obnovit. Při odstraňování ruin byly v hloubce asi 2 metry nalezeny zbytky zdiva několika římských vil a také zbytky několika mozaik. Jednou z těchto mozaik byla právě ta, na kterou teď zvědavě hledíme. Potrestání Dirké. Na rozdíl od ostatních byla tato v dobrém stavu a tak byla zrestaurovaná a ponechaná na svém místě. Při obnově domů byly ostatní zbytky zakonzervovány, pořízena fotodokumentace a znovu byly zakryty. Podobně bylo po provedených vykopávkách zakryto i nedaleké Fórum.
Při hledání mozaiky jsme narazili na kapli Panny Marie Formose. Byla by to opět jedna z pulských rarit. Kdyby byla ovšem zpřístupněna. V době byzantské nadvlády, konkretně v 6.st., byla na tomto místě vystavěna velká trojlodní bazilika. Byla postavena, tak, jako i mnoho jiných raně křesťanských kostelů, na ruinách antického chrámu. V tomto případě na zbytcích chrámu bohyně Minervy. Kostel měl původně dvě symetricky umístěné kaple. Na postupné devastaci kostela se nejvíc podíleli Benátčané, kteří odvezli mramorové sloupy i část skvostné výzdoby do Benátek. Do dnešních dnů se zachovala jen jižní kaple a část zdiva, oddělující kostel od sousední zahrady.
Od kostela Panny Marie Formose je to na rozlehlé Fórum jenom kousek. Ulice Sergievaca, kterou teď pomalu jdeme, je ovšem plná lákadel. Kavárničky, suvenýry, pizzerie, cetky levné i drahé, zkrátka to samé jako v minulých dnech. A tak se nám cesta na hlavní náměstí, jak Římské, tak i současné Puly trochu protáhla. Přednost dostalo kapučíno a jedna kavárnička na dohled od Fóra. Na to, že jsme již za polovinou září, je tu všude kolem spousta turistů ze všech možných koutů světa. Pula je skutečnou turistickou atrakcí. A zdá se, že jí byla i mnohem dříve. Vzpomeňme tu tří nejznámějších návštěvníků. Začátkem 14.stol. navštívil Pulu i italský básník Dante Alighieri. Pulský jižní hřbitov na něj působil natolik, že mu věnoval i pár veršů ve své Božské komedii. Další celebritou, která navštívila Pulu, byl známý svůdce a dobrodruh Giacomo Casanova. Navštívil Istrii v letech 1743 a 1744. Pobýval ve Vrsaru, o kterém se zmiňuje také ve svých pamětech. Píše tam v této souvislosti o dobrém jídle, pití a o krásných ženách. Kromě Vrsaru navštívil i Pulu. A také Bale. V Benátském archivu byl nedávno objeven dokument, který dokazuje, že navštívil i tehdejší majítelku zámku Bembo z rodu Soardo.
No a aby byl výčet slavných lidí úplný, je třeba se zmínit i o slavném irském spisovateli Jamesi Joyceovi /1882-1941/. V době, kdy byla Pula hlavním válečným přístavem rakouského mocnářství, pobýval zde Joyce nějaký čas jako učitel angličtiny. Joyce byl skutečný polyglot. Ovládal totiž aktivně 14 jazyků, což je číslo sotva uvěřitelné. Po půl roce svého působení byl však z Istrie vypovězen, stejně jako ostatní cizinci. Starý mocnář měl totiž strach ze špionů. Joyce ale nešel příliš daleko. Přemístil se jen do nedalekého Terstu, kde působil zase jako učitel angličtiny. Jeho sedící socha je v ulici Giardini nedaleko Sergiova oblouku. Sedí před domem, kde bývala tenkrát Berlitzova jazyková škola a dívá se na kolemjdoucí, kterým jeho jméno dnes už skoro nic neříká.
Čas už značně pokročil. Kávička je dopita a znavené nohy dostaly přeci jen nějaký odpočinek. Cestou k Fóru míjíme rozsáhlé vykopávky, kde probíhá intenzivní archeologický výzkum. Nejnověji zde byl odkryt 7 metrů dlouhý mramorový sloup. Je to pořádný kus kamene. Co metr, to jedna tuna. Zkrátka, kde se v Pule kopne do země, tam se určitě něco najde. A tady se nejprve koplo při opravě kanalizace. A to nastartovalo rozsáhlý výzkum. Bylo už řečeno, že značná část Benátek je postavena z Istrijského kamene. A že istrijské antické památky se staly levným zdrojem stavebního materiálu pro Benátčany. Sloup, vykopaný na Fóru, pochází zřejmě z velkého antického divadla a byl připraven k odvozu do Benátek. Z nějakého důvodu se na něj zapomnělo. A tak tam po staletí ležel a čekal na opravu pulské kanalizace.
Jak už jsem výše uvedl, Fórum bylo hlavním náměstím nejen antické Puly, ale i dnes zůstává hlavním prostorem města. Jeho dnešní podoba je samozřejmě jiná. Jen Augustův chrám svědčí o starobylosti tohoto místa. V antické době byly na severozápadní straně Fóra tři chrámy. Na ostatních stranách byla podloubí se sloupy, bohatě zdobená reliéfy a sochami podle tehdejší módy. Náměstí bylo 80 m dlouhé a 30 m široké. Augustův chrám, který se jako jediný zachoval, je vedle Arény symbolem města dodnes. Byl postaven na přelomu starého a nového věku. Ve druhé světové válce byl značně poškozen bombardováním a musel být rekonstruován. Prostřední a největší chrám byl zasvěcen trojici bohů – Jupiteru, Junoně a Minervě. Z tohoto chrámu se nezachovalo vůbec nic. Byla zcela zničen křesťany po pádu Říma. Třetí stavbou na této straně náměstí byl tzv. Dianin chrám. Byl stavebně zcela totožný s chrámem Augustovým. Na místě tohoto a prostředního chrámu stojí dnes městská radnice. Chceme-li vidět zbytek Dianina chrámu, musíme obejít celou radnici. Zadní stranu radnice totiž tvoří neporušená zeď Dianina chrámu s tympanonem, dnes už bez nárožních akroterií a s dvěma korintskými sloupy.
Augustův chrám je nádhera a připomíná římský Pantheon. Uvnitř jsou opět nějaké antické zlomky. Pula je zkrátka inflace antiky. Magistrát by mohl část těchto památek klidně prodat do světa a ještě by toho tady spousta zbyla.
Na příkladu Puly vidíme, jak promyšleně stavěli Římané svá města. Stavitelé nejdříve vyhotovili plány. A teprve potom se hledalo místo, které bylo pro ten plán vhodné. V případě Puly nebylo zapomenuto ani na infrastrukturu, vzhledem k velkému počtu obyvatel. Pula měla kromě jiného jednu velkou přednost. A tou byla voda. Vydatný pramen, vyvěrající na samém pobřeží a říčku, tekoucí k moři kolem pulských Martových polí. A toho dokázali Římané dokonale využít. Vody bylo dost a tak s ní nijak nešetřili. Každý větší dům měl svůj bazén, někdy i lázeň a v některých domech byly i vodotrysky. Největší pramen Nimfej vyvěrá u Arény v blízkosti moře. Krom toho měla Pula i čtyři vodojemy. Pomocí tehdejších technických prostředků byla voda z Nimfeje přiváděna do vodojemů. Odtud byly vodou zásobovány výše položené městské části. Pro připojení k vodovodu bylo potřeba císařské povolení. Pokud ho majitel domu dostal, voda byla připojena přesně danou šíří roury. A za vodu se platilo. I kanalizace byla chytře vymyšlena. Odpadní roury byly pokládány v ulicích s největším provozem a byly přikryty kamenými plotnami. Ještě dnes jsou některé ulice staré Puly napojené na tuto římskou kanalizaci.
Prohlídka Puly je skoro u konce. Znaveni usedáme na lavičku v malém parčíku před Pulskou katedrálou. V batohu už jsou jen nějaké šušenky a trochu zteplalé vody. Na malé občerstvení to musí stačit. Katedrála je, jako ostatně většina památek, zavřená. Tak alespoň opět něco z historie. Na místě dnešního chrámu byl v antické době Jupiterův chrám. Byly zde objeveny i zbytky staré lázně a tajné křtitelnice. Ve 3. a 4. stol. zde existoval celý komplex starokřesťanských staveb. Dnešní podoba chrámu vznikla postupným rozšiřováním starších staveb a jejich přestavbou. Klasicistní průčelí je ze začátku 18. stol. V tom samém čase byla postavena i zvonice, bohužel však z kamene, který byl vzat z amfiteátru.
Jedeme pomalu po nábřeží k autu. Aréna se postupně vzdaluje a zahaluje se do stínu pobřežních platanů.
Náš průvodce naléhavě upozorňuje na jeden velmi starý kostelík, údajně ze 6.stol., který leží při pobřeží nedaleko vísky Peroj. Není to daleko od naší trasy domů a tak jsme tam zamířili. Jedeme směrem na rekreační středisko Fažana a hned za Fažanou má být Peroj. Nejedeme pochopitelně přes Istarský ypsilon, ale po nějakých úzkých, klikatých silničkách, kde není skoro žádný provoz. Vyptáváme se místních, bloudíme, zase se vyptáváme a zase bloudíme. Skutečné silnice vedou jako na vztek někudy úplně jinudy, než uvádí náš, docela podrobný autoatlas. Ale nakonec jsme se dočkali. Stojíme před krásným, romanticky osamoceným, trojlodním kostelíkem Sv. Fosky ze 6. stol. Kostel má vnější předsíň, které se zde říká „lopica“. Navnaděni internetovým průvodcem se těšíme na nejstarší fresky v Istrii a předrománský interiér. Marně. Je opět zavřeno. Dvě fotky, pořízené přes okenní skla,ukazují jen část postranních lodí. Závěr kostela s apsidou a triumfálním obloukem a zřejmě i freskami nám zůstává za uzamčenými dveřmi. Kostelík je přitom velmi frekventovaným poutním místem. Hlavně 13. února, na svátek sv. Fosky, se po mši celé rodiny věřících rozloží okolo kostela na nově rašící trávě a až do západu slunce tady jedí a popíjejí. Chvályhodný zvyk. A je to také velká společenská událost. Po straně kostela je dřevěná pieta, ověšená korálky, visačkami, dárky, přáníčky a vším možným. A na zemi pod křížem je to samé. Dokonce je tu i chorvatský řidičák i ochranná přilba. Věřící tu dávají dárky a vzpomínají na své zemřelé blízké. Dnes tu vidíme ale jen jakéhosi dědu, který se tu snaží prodávat nevábně vyhlížející pálenku a sýr.
Peroj, sv. Fosca
Patronka kostela, sv. Fosca, se narodila v Ravenně r. 235. V době největšího pronásledování křesťanů však přijala křest. Její otec, zuřivý nepřítel křesťanů, jí za to v jejím patnáctém roce věku sám setnul hlavu.
Docela otrávení všemi zavřenými památkami i chorvatskou netečností k turistům otáčíme konečně domů. Na Istarský ypsilon se už dostáváme bez problémů. Problémem ovšem je, že na Istarském ypsilonu leží další z řady pozorohodných středověkých zástaveb. Je to město Bale. Je sice už půl sedmé večer, ale rozhodujeme se rychle. Máme to přeci při cestě.
Bale je velmi staré a neuvěřitelně zachovalé město. Gotické domy se zajímavými architektonickými detaily, malé náměstí s nezbytnou lodžií a palácem prétorů v krásné benátské gotice, uprostřed města goticko-renesanční palác a hned vedle obrovský kostel. Umělecký dojem prvotřídní. Je však zbytečné připomínat, že kostel je zavřený. Úzké uličky tvoří dokonalý labyrint. Občas jsou přerušeny nízkými, klenutými podchody pod kamennými domy, ve kterých si musíme dávat pozor na hlavu a které nás zavádí do dalších úzkých a klikatých uliček. A tak, když jsme už potřetí vylezli u kostela, poznali jsme, že docela bloudíme. Ale tady to tak nevadí. Čas se tady pro nás zastavil. Mlčky bloudíme městem a necháváme se unášet atmosférou dávných časů.
V konobě „ Kamenné priče“ sedí pár domorodců a popíjí kafe. Rádi se k nim připojujeme a stejně jako oni si vychutnáváme s kafíčkem onu „kamennou pohádku“, kterou má tato příjemná konoba ve svém názvu. No, a právě tady, v tak dokonale fotogenickém prostředí, mi došla baterie ve fotoaparátu. Stihl jsem bohužel jen tři fotky. Mám na sebe vztek. Ale to také znamená, že sem musíme přijet ještě jednou. A to je zase docela příjemná vyhlídka.
Večerní procházka kolem moře je stále úžasná. Několik otužilců se ještě koupe a po promenádě běhá pár dovolenkových sportovců. Postarší dáma rázně kráčí po pobřežní cestě a zuřivě zapichuje do asfaltu trekkingové hůlky. Její aktivita mně evidentně ruší. Moře se jemně perlí, dáma s hůlkami konečně mizí za hradbou borovic a navzdory ošklivé „vremenské prognoze“ je neobyčejně krásný večer.
/z knihy Středomořský kaleidoskop/