Izraelská demokracie versus Židovský stát

Tato hora je v každém případě svatá
… A Hospodin oddělil od svého trůnu kámen a hodil ho do nitra země. Jeden konec je v zemi a druhý vyčnívá ven. Z něj vznikl svět a rozrůstal se okolo něj. Ten kámen se v hebrejštině nazývá Šetija – Základ. Pod Základním kamenem je ukryt zdroj veškeré vody na Zemi. A na tomto kameni bylo vytesáno boží jméno. JHVH. Ten kámen je dodnes na Svaté hoře. A ta hora se jmenuje Morija. Nejposvátnější hora Hospodinova. Mora znamená v hebrejštině úctu. A také strach. Strach před Bohem. Před tím Bohem, jehož přítomnost se neustále vznáší nad tisíce let starými kameny Svaté hory. Nad kameny, které pláčou vždy večer, devátého dne měsíce Avu, ve výroční den zničení nádherného příbytku Hospodinova, který byl někdy před třemi tisíci lety vztyčen na vrcholu hory Morija.
Zde obětoval praotec Noe Bohu, poté, co opadla povodeň. Zde se chystal Abraham obětovat svého syna Izáka, aby dokázal Bohu svou věrnost. Zde hrál na svou posvátnou harfu i první židovský král David, který vybudoval  pro  dosud roztříštěné kočovné židovské kmeny obrovskou předovýchodní říši.
Hora Morija znamená i světlo. Boží světlo, které se odsud, z posvátného Sionu, šíří do celého světa a hlásá všem, že tady je ten pravý, židovský domov.
Hora Morija je posvátná pro celý židovský národ. A je úplně jedno, jestli je to Žid ortodoxní, nebo sekulární. Hora Morija představuje identitu celého židovstva.
Zhruba o 1700 let později, po králi Davidovi, sem přiletěl na bájném oři Boraqovi prorok Mohamed, aby odsud vystoupal k Alláhovi k důležité rozpravě. A Boraqa uvázal někde na vrcholu hory u Základního kamene. Mohamed, když uviděl horu, na které žili Adam s Evou, na které obětoval praotec Noe, kde vybudovali oltář Bohu i v islámu uctívaní proroci David a Šalamoun, plný emocí zavolal :

„Mír s Tebou, skálo Alláhova!“
A jazyk skály se vysunul a skála mu odpověděla : „Pokoj s Tebou, proroku Boží“.
Od té doby sem chodí zbožní muslimové, prosit svého Alláha. Protože pro ně je tato hora posvátná. Je to Haram ash Sharif – Vznešená svatyně. Hora, na které je Alláhův kámen al-Sakhra. Kámen z Alláhovy rajské zahrady Eden. Kámen, na kterém seděl Alláhův vyvolený prorok Mohamed, aby dal odsud světu to jedině pravé náboženství.
Problém ale spočívá v tom, že už dávno před Mohamedem tuto horu prohlásili za svatou i Židé.
Když se zvídavý turista dnes prochází po areálu Chrámové hory a obdivuje všechny ty nádherné islámské stavby, z nichž některé tu stojí již více než 1300 let, přímo cítí tu hutnou duchovní atmosféru, vytvářenou miliony poutníků, ať už věřících, nebo nevěřících. Dvě obrovské islámské svatyně a jen malý kousek odtud, dole pod masivní Herodovou zdí, se v pravidelném rytmu dopředu a zase dozadu modlí ortodoxní Židé v dlouhých černých kaftanech a roní slzy nad ztracenou Boží přítomností a nad zničeným chrámem. Možná slyší i smutný hlas proroka Izajáše, který volá děti Sionu, aby povstali.

                              Nádherný Skalní dóm
 

Chrámová hora je rozbuška, která stále doutná. Je to místo, plné extrémů a paradoxů. Krajně pravicoví Židé, sdružení v organizaci „Hnutí věrných Chrámové hory“, plánují zboření obou islámských mešit a místo nich chtějí na Chrámové hoře vybudovat Hospodinu Třetí chrám. Je docela tristní, že podle průzkumu podporuje tyto myšlenky asi 80% židovských obyvatel Izraele. Islámská nadace Waqf, které byla již před dlouhým časem Moše Dajanem svěřena správa celého okrsku Chrámové hory, se zase navzdory izraelské jurisdikci nad tímto místem snaží zničit všechny připomínky bývalé židovské přítomnosti na hoře. A tak při budování velké mešity v prostoru tzv. Šalamounových stájích, nechala vybagrovat obrovské množství země, obsahující pochopitelně mnoho artefaktů, velmi důležitých pro archeology. Vybagrovaná zemina byla vyvezena na různé skládky a celá archeologie a nejen izraelská mohla jen zaplakat. Zástupce jeruzalémského starosty, Meron Benvenisti, nazývá tuto situaci „časovanou bombou apokalyptických rozměrů“. A tato bomba začíná tikat čím dál tím hlasitěji. Ani jedna ze stran nemá totiž zájem na uklidnění situace. Vůdce „Hnutí věrných Chrámové hory“  Geršon Salamon tvrdí :
„Dokud nebude Chrámová hora osvobozena a nestane se opět židovským místem s Chrámem, nebude v této zemi mír“.
Jinými slovy, dokud bude v zemi Izrael jediný Palestinec, mír nebude. Je až děsivé, kolik pravověrných obyvatel této židovské země by si přálo obnovení slávy Sionu v rozsahu starověké Davidovy a Šalamounovy říše.

Kdo to byl profesor Shahak?
Skladba současné izraelské společnosti a vnitřní i zahraniční politika její reprezentace nedává žádné záruky toho, že izraelsko-palestinský konflikt bude v dohledné době mírově vyřešen. V Izraeli sice existuje několik aktivistických organizací, které se snaží o jakýsi kompromis mezi oběma stranami a kterým vadí neobyčejně tvrdý a necitlivý přístup izraelské vlády k Palestincům. Tyto organizace však mají jen malý vliv. Jedním z jejich protagonistů a kritiků izraelské politiky byl i profesor Shahak.
Dnes již zesnulý izraelský publicista Israel Shahak byl profesorem chemie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ale nejen to. Profesor Shahak byl především zdrcujícím a neúnavným kritikem politiky sionismu a z něj vyplývajících praktik izraelské vlády, která hrubě potlačuje práva nežidovského obyvatelstva Izraele. Byl také předsedou Izraelské ligy pro lidská práva. Jeho hlavní myšlénkou bylo, že antisemitismus, sahající historicky daleko do minulosti, v žádném případě neopravňuje dnešní židovský stát, aby dělal to samé jiným národům. Odmítá pojímat náboženství, jako způsob výkladu historických událostí. Nutno ještě dodat, že profesor Shakak byl přesvědčeným sekularistou.
Historie židovského rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti je stará, jak je starý sám judaismus jako filosoficko-náboženské učení. Z lidského hlediska nelze ospravedlnit žádný čin agrese, žádný čin s podtextem rasismu, ukrývající se za fundamentální ideologií. Je úplně jedno, jestli za tím činem stojí Alláh, Jahve, či křesťanský Bůh. O to víc je nutné ocenit i lidskou statečnost profesora Shahaka, který až v hystericky nesnášenlivém ovzduší ortodoxního judaismu dokázal pozvednout svůj hlas ve prospěch utlačovaného nežidovského obyvatelstva Izraele.
Profesor Shahak, jako vynikající znalec židovské historie a halachy, byl velmi plodný publicista. Není divu, že za své názory nebyl mezi vyznavači ortodoxního judaismu příliš oblíben. Dokonce mu bylo vyhrožováno i smrtí. Profesor Shahak však nebyl příliš oblíben ani palestinskou správou. V zájmu objektivity poukazoval i na fundamentální přístup Palestinců, kritizoval zkorumpované palestinské vedení a vysloužil si tak nepřátelství ze všech možných stran. Rád bych zde přiblížil jednu z jeho myšlenkově klíčových prací a tou je publikace, nazvaná „Historie a náboženství Židů“, s podtitulem – „Tři tisíce let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti“.
Následující text není citací Shahakovy práce. Jsou v něm vysvětleny pouze některé jeho zásadní myšlenky.

Budování Izraele jako „Židovského státu“
Stát Izrael byl ustaven 14. července 1948 v Tel Avivu Židovskou národní radou těsně před vypršením britského mandátu nad Palestinou. V Deklaraci nezávislosti Státu Izrael, kterou o půlnoci toho dne přečetl budoucí izraelský premiér David Ben Gurion, je jasně označen budoucí izraelský stát jako stát židovský. Již toto označení však předznamenává, pro koho byl stát Izrael ustaven a kdo se zde stane občanem pouze druhořadým.
Budovaná koncepce Izraele jako státu židovského je stejně nebezpečná, jako případné označení státu jako křesťanský či muslimský. Je to něco podobného, jakoby se například USA jmenovaly Spojené křesťanské státy americké. Už předem by byli vyloučeni z politického i společenského života ti ostatní. Ti, co vzývají jiného Boha. Zdá se to být v dnešní době až neuvěřitelné. Ale ve státě Izrael je to realita. Ten není otevřen pro každého. Plnoprávným občanem zde může být pouze osoba, uznaná za Žida. Znamená to mimo jiné, že nežidovské obyvatelstvo je v tomto státě logicky diskriminováno. Projevuje se to ve více oblastech života. Zejména v právu na práci, v právu na trvalý pobyt a v právu na rovnost před zákonem.
Tato diskriminace se projevuje i v politickém životě. Politické strany, které chtějí kandidovat do Knesetu, se nesmí stavět proti principu státu jako státu „židovského“, Tato dominantní ideologie má vliv i na zahraniční politiku Izraele a pohříchu i na politickou reprezentaci USA.  A tak tvrzení, že Izrael je jediným demokratickým státem v oblasti Předního Východu, je z tohoto pohledu značně pochybené.

Ideologie „vykoupené země“
92% izraelské půdy vlastní stát a spravuje ji Izraelský pozemkový úřad podle směrnic Židovského národního fondu. Nevěřící mají přísně zakázáno na tomto území pracovat. Židé, usazení na této národní půdě, nesmějí však pronajímat půdu Arabům. Je to součást židovské ideologie, uplatňované státem.
Země spravovaná státem a soukromými židovskými vlastníky je tzv. země vykoupená. Země, náležející nežidovským vlastníkům je země nevykoupená. Pokud koupí Žid půdu od nevěřícího, stává se tato zem zemí vykoupenou. Účelem této ideologie je ztížit usazování nevěřících v zemi a jejich postupné vysídlení z židovského státu. Za státním záborem země v padesátých a šedesátých letech a za záborem okupovaných území po r. 1967 stojí tedy tato  ideologie, snaha o změnu demografického složení obyvatelstva, nikoli bezpečnostní důvody.
Nežidovští obyvatelé Izraele nikdy nebyli před zákonem Židům rovni. Osoba, uznaná za Žida, může kdykoli do Izraele přijet a usadit se tam. Rodina přitom dostává značný finanční benefit. Takoví přistěhovalci mají okamžitě volební právo. To, že třeba vůbec neumí hebrejsky, nehraje vůbec žádnou roli. Důležité je pouze to, že je uznán úředně za Žida a že toto označení dostane i do svého osobního průkazu. Na průkazech totožnosti musí být totiž uvedena národnost. Tzn. národnost židovská, arabská atd. Nikoli tedy státní příslušnost izraelská. Tato praxe velmi usnadňuje úřadům diskriminaci všech Nežidů. Cílenou snahou státních orgánů je tak posílit charakter státu jako státu židovského.

Izraelská expanze
Izraelská snaha o územní expanzi vyústila v minulosti v řadu válečných konfliktů. Nešlo tu vždy o bezpečnostní či obranné potřeby Izraele. Jeho expanzivní politika vychází z židovské náboženské víry a z historických nároků Židů, které jsou od této víry odvozené. Židovská ideologie silně ovlivňuje izraelskou politiku. Podle této ideologie všechna zem, kde kdysi ve starověku vládli židé, nebo zem, která byla Židům přislíbena Bohem podle rabínské interpretace Bible, by měla náležet Izraeli. Je to oblast zhruba v rozsahu státu Davida a Šalamouna. To znamená přibližně dnešní celý Přední Východ včetně Sinaje a malá část afrického Egypta. Tuto teorii zastával i známý Ariel Šaron. Tato ideologie vychází z tradičně pohrdavého postoje Židů k nevěřícím. Židovský šovinismus, rasismus a xenofobie, podporovaný USA, tak dnes výrazně brzdí mírové vyřešení již tisíce let trvajícího konfliktu. 
Se vznikem evropského moderního státu v 19. století, ztratily tamější židovské rabínské soudy své pravomoci trestat vzpurné Židy za nedodržování všech nesmyslných nařízení, které jim předepisuje Halacha. V západních zemích byli tak Židé osvobozeni od tyranie vlastního náboženství. Jen pro ilustraci. Rabínské soudy, které do této doby působily na evropském území, měly rozsáhlé pravomoci vůči „neposlušným“ Židům. Žid, který porušil ortodoxní zásady náboženského života, mohl být odsouzen k bičování, vězení, vypovězení ze země a dokonce i k smrti. Ve východních zemích a arabském světě došlo k liberalizaci židovského života daleko později. Zvláště v Izraeli přežívá ještě starý koncept společnosti. Přežívá i tisíce let starý negativní vztah k nežidovskému obyvatelstvu a je patrná i snaha o vylepšování své historie.

Ideologie xenofobie a fanatismu
Židovstvo, to jsou dnes dvě velké a protichůdné sociální skupiny :
Ta první, opírající se o tradice ortodoxního judaismu je silně totalitární se svou xenofobií a rasismem. Druhá skupina vyznává „otevřenou společnost“ a chce se více přiblížit světu. I tato skupina se opírá o tradice, ale o ty dobré tradice, které judaismus přináší a které jsou obsaženy v Talmudu. Ovšem bez bigotního fanatizmu a xenofobie. Tato skupina je zaplaťpánbůh početnější, což dává do budoucna přeci jen určitou naději. Shahakova práce hovoří především o těch Židech, pro které je nejvyšší autoritou náboženský text a rabín, nikoli stát Izrael.
Židovská totalitární společnost byla ve své historii vždy spíše uzavřená. Neexistoval humor, nebo satira, učení se omezovalo na Talmud a mysticizmus, ostatní normální vědy byly přísně zakázány. Byl to svět fanatizmu, ignorance a pověr. Dnešní izraelská společnost je pochopitelně už někde jinde. Snahou současných sionistů však je přiblížit se této uzavřené společnosti. V otevřené společnosti nutně musí docházet k sebereflexi a to vede k nežádoucím kritickým myšlenkám.    
Talmud i talmudická literatura obsahuje řadu velmi útočných prohlášení, zejména proti křesťanství. I řadu urážek na křesťany a Ježíše Krista. Navádí Židy i k veřejnému pálení Nového zákona. Poslední takové výzvy se objevují v literatuře i v r. 1980.
Některé pasáže nově vydávaného Talmudu byly proto rabíny modifikovány a zaměřeny spíše proti imaginárnímu nepříteli. Tím možným nepřítelem byli například Indové, australští černoši atd. Jedná se zejména o talmudickou literaturu, vydávanou v západních zemích, kde by původní útočná prohlášení proti křesťanům byla jen těžko průchodná. Po ustavení státu Izrael byly všechny útočné pasáže v Talmudu opět obnoveny. Tedy alespoň v literatuře, vydávané v Izraeli. Jen malý příklad. Děti jsou např. nabádány k tomu, aby při chůzi kolem nežidovského hřbitova proklely matky mrtvých!! Podobných útoků a návodů je v talmudické literatuře, vydávané v Izraeli, víc než dost. Pochopitelně to samé se nemůže objevit v literatuře, vydávané v západní Evropě, nebo USA. Kritická místa jsou tam vynechávána a když je přeci jen nutné uvést něco podobného vzhledem ke srozumitelnosti a návaznosti textu, je to uvedeno hebrejsky. Pro průměrně vzdělaného člověka je to samé jako kdyby to bylo psáno čínskými znaky.
Ortodoxní Chasidisté, oddaní svým rabínům, tvrdí například, že nevěřící jsou Satanova stvoření, ve kterých není nic dobrého. Existence nevěřících je zbytečná. Vše bylo stvořeno jen kvůli Židům. Toto učení je už odmala vtloukáno do hlav malým žáčkům v židovských ješivách. Tak mají ortodoxní vyznavači judaismu zaručenou kontinuitu své víry.
Citace profesora Shahaka:
„Není pochyb o tom, že za nejstrašnějšími příklady útlaku na Západním břehu Jordánu stojí židovský náboženský fanatismus“.                                                                    
Rozšířený názor, zejména v USA - jak se vyrovnat s perzekucí židů v minulosti, s holocaustem a antisemitismem – je neprotestovat proti zlu, které Židé páchají na Palestincích dnes. A tak západní svět dnes podporuje židovský rasismus a fanatizmus jen proto, že sami Židé tímto procesem prošli za nacistického Německa. A hlavně celý západní svět není schopen si hloubku onoho rasismu a xenofobie uvědomit, neboť židovská literatura, vydávaná na západě je, jak už bylo řečeno, cenzurovaná a útočné pasáže jsou zmírněny, nebo pojmenovány hebrejsky. A tomu málokdo rozumí. A tak celá početná a bohatá židovská diaspora v USA, mající silný vliv na zahraniční politiku Spojených států, díky své jednostranné informovanosti, masivně podporuje agresivní izraelskou politiku anexe palestinského území. Podporuje tak něco, co by na území Spojených států, tedy země s hlubokými demokratickými tradicemi, bylo zcela vyloučeno.

Jak Židé interpretují Bibli
Texty judaismu, psané hebrejsky, jsou dost odlišné od jejich anglického překladu. O tom už byla řeč. Biblické texty jsou chápány klasickým i ortodoxním judaismem zcela odlišně, než je chápou a čtou křesťané. I v samém Izraeli je tento rozdíl patrný u lidí vzdělaných v ješivách a sekulárních školách.
Příklady :
- Oko za oko, zub za zub – je to chápáno spíše jako hodnota oka za oko. A je tedy možné finanční vyrovnání.
- Přikázání nepokradeš je chápáno jako zákaz krádeže, nebo únosu židovské osoby. Únos nevěřícího Židem je povolen.
- Budeš milovat bližního svého jako sebe sama – znamená to příkaz milovat pouze Žida, nikoho jiného.
- Nebudeš ukládat bližnímu o život – opět, zasáhnout jen tehdy, když je ohrožen život Žida. Ortodoxní Žid má zakázáno zachránit život nevěřícího, protože ten není jeho bližní.
- Žid musí mít také v úctě židovské hřbitovy, ale hřbitovy nevěřících nic neznamenají. Proto byly v Izraeli zničeny stovky muslimských hřbitovů. Pro objektivitu je nutné říci, že stejně devastujícím způsobem nakládali Jordánci s židovskými hřbitovy v Jeruzalémě, když toto území spravovali. Náboženský fanatizmus je hrozná věc, ať už přichází odkudkoli. S čistou vírou nemá nic společného. Při pohledu na jakékoli náboženství je třeba si tyto rozdíly uvědomit. 
Příkladů je mnoho a mnoho. Biblické texty znamenají pro ortodoxní Židy zpravidla něco úplně jiného, než pro ostatní. Pro ortodoxní judaismus představuje Starý zákon soubor posvátných formulací, které mají jasně stanovený význam.

Struktura Talmudu
V talmudu je popsán podrobně každý individuální a sociální aspekt židovského života. Zcela vyčerpávající a strnule autoritářský. I s uvedením sankcí a trestů za jejich porušení. Základní fakta nelze zpochybňovat. V Talmudu jsou zcela absurdní zákazy.
O šabatu se například nesmí provádět spousta činností. Psaní, léčení, jakákoli práce.
Jeden zákaz implikuje další a další.
Příklad :
Zákaz sklizně – bylo by možné zlomení větvičky – totéž by se mohlo stát při jízdě na koni – z toho vyplývá  i  zákaz jízdy na kole. Jeden zákaz vyvolává další a další. A k tomu všemu je rozsáhlá a většinou zcela zbytečná písemná diskuse – gemara, která tyto zákazy rozvádí do absurdních podrobností.
Aby mohli Židé o šabatu vůbec přežít, existuje tzv. systém úlev.
Zákazy Talmudu jsou jasné, proto je nutné je nějak obejít a Boha obelstít.
Příklady :
-Šabatový rok – každý sedmý rok musí být židovská půda ponechána ladem. I to se dá obejít. Před začátkem šabatového roku ministr vnitra předá hlavnímu rabínu dokument, ve kterém ho pověřuje vlastnictvím veškeré židovské půdy. Hlavní rabín jde k nevěřícímu a prodá mu půdu za nominální cenu. K tomu je oprávněn. Po roce prodá kupující půdu zase zpět. Důležitý je pouze fakt, že Žid v šabatovém roce půdu neobhospodařuje. Co dělá s půdou o šabatovém roce  nevěřící, to je už jiná věc. Žid je tak před Bohem čistý.
-Dojení krav o šabatu. Sionisté zakazují zaměstnávat Araby. Podle rabínů je však možné dojit, když se mléko obarví na modro. Barva se pak při dalším zpracování odstraní. Daleko důmyslnější způsob je tento:
Podle starého nařízení je možné o šabatu vyprázdnit vemena, aby krávy netrpěly. Mléko se musí nechat vytéci na zem. A proto se to dělá následovně : jeden zbožný ráno postaví pod krávy vědra. To zakázáno není. Pak jde do synagogy a modlí se. Druhý jde a chce ulevit kravám od bolesti. A tak jim vyprázdní vemena. Jeho povinností ovšem není odstranit ta vědra. A tak kravám uleví a jde do synagogy. Nakonec přijde třetí zbožný a „překvapený“ nalezne plná vědra. A tak je odnese do skladu, to také není zakázáno. Vše je v pořádku a Bůh je obelstěn.
-Zákaz setí dvou plodin na stejném místě. Opět zcela nesmyslný zákaz, sahající hluboko do historie. Jeden muž udělá venku hromadu osiva a přikryje ji plachtou, nebo dřevem. Nahoru poklade osivo jiné plodiny. Přijde druhý a před svědky prohlásí. „Potřebuji toto dřevo, nebo tuto plachtu.“ Sebere si dřevo a osivo se promíchá. Nakonec přijde třetí a je mu řečeno, aby osel pole. Je to docela úsměvné, kdyby to nebylo děsivé.
-Šabat-gójim. Komuna, složená výhradně z ortodoxních Židů by byla o šabatu zcela bezradná a nemohla by vůbec přežít. Je problém dát si i šálek čaje. Rozsvítit světlo, přivolat výtah atd. Těch omezení je spousta. A zaměstnávat nevěřící jen pro tyto sobotní práce nelze. Ale dá se to, jako vše, obejít.
První postup :
Nejasná, nebo méně zřetelná nápověda. Izraelská armáda vydala dokonce o tomto problému pro vojáky brožurku, jak se při šabatu chovat k arabským gójim, které armáda k tomuto účelu zaměstnává. Například je zima. Voják nesmí přikázat Arabovi, aby zatopil. Řekne jen : „Je tady zima“. Nebo : „Bylo by dobré, aby tu bylo teplo“.
Druhý postup :
Užívá se v případě stálých prací, či obsluhy něčeho. Nevěřící je najmut na celý rok. Nesmí být najmut jen na šabat. Užívá se např. pro zhasínání svící v synagoze, obsluhu vodního hospodářství, atd. Práce ale provádí jen o šabatu.
Ve všech případech systém úlev znamená podvod, který rabíní provádějí na Bohu. Klamání Boha je ale také klamání ostatních Židů. Systém úlev byl vytvořen především pro ty bohaté. Ti ultraortodoxní nejsou proto v izraelské populaci příliš oblíbení. S náboženským fanatismem jde zde ruku v ruce i ziskuchtivost a korupce. Všechny tyto dnes zcela nesmyslné zákazy mají své kořeny v hodně vzdálené minulosti. V minulosti až dva tisíce let staré. Většinou dnes postrádají jakýkoli racionální základ. Pro ortodoxního Žida jsou však posvátné a je nutné je plnit přesně tak, jak je psáno v posvátných knihách. Zde v plné míře platí ono okřídlené rčení, parafrázující známý Tertulliánův výrok. Credo, quia absurdum. Věřím, protože je to nesmysl. Přednost víry před rozumem. Ono to platí často nejen pro ortodoxní Židy. Platí to vlastně pro každou fundamentální ideologii.

Trochu historie /pochopitelně se vztahem k dnešku/
Vztah Židů k rolnictvu
V období klasického judaismu /asi od r. 1100 n. l. / židovská společnost nemá rolníky. Na rozdíl od minulých dvou center – Palestiny a Babylonu. V tomto období měly všechny nerolnické minority daleko větší svobodu. A Židé navzdory všem perzekucím byli vždy součástí těch privilegovanějších vrstev. V zemích, kde bylo rozvinuté nevolnictví – Polsko, Rusko, Rakousko, se spíše podíleli na útlaku rolníků. Klasický judaismus se vyznačoval proto až fanatickou nenávistí k rolníkům jako profesi i třídě. Židovská, až rasistická propaganda je založená na předpokládané nadřazenosti židovského intelektu nad rolnictvem. Opět to souvisí s vědomím výlučnosti židovského národa.
Židovská komunita se v období klasického judaismu řídila statusem, který jí uděloval král, nebo vládnoucí šlechtic. Rabíni měli moc rozkazovat ostatním Židům, vybírat od nich daně a také je trestat. Tam, kde byla početná židovská komunita, rabíni tvrdě utlačovali chudé Židy ve svůj prospěch. A také ve prospěch státu. Rabíni byli v tomto období loajální k vládnoucímu režimu, protože jim přinášel trvalý zisk. Čím větší měla židovská komunita privilegia, tím víc utlačovali a persekvovali rabíni obyčejné Židy.
Se vznikem moderního státu, zrušením nevolnictví a většími právy jednotlivců mizí pochopitelně i sociálně ekonomická funkce Židů. A také moc židovského společenstva nad jeho jednotlivými členy. Židé se začínají začleňovat do společnosti zemí, kde žijí. Vyvolávalo to negativní až zuřivou reakci rabínů, kteří ztráceli postupně svou moc.

Antisemitismus a xenofobie -  touha po čisté společnosti
Jedním z faktorů antisemitismu byla vždy sociální role Židů a její začlenění do bohatší, vyšší třídy.
Druhým jeho důležitým faktorem je náboženský protiklad mezi křesťanstvím a židovstvím.
Sionismus byl vlastně reakcí na antisemitismus. Sionisté i antisemité sdíleli podobnou teorii o historické neslučitelnosti Židů a nevěřících. Jak sionisté, tak i antisemité mají odpor proti asimilaci Židů mezi árijce. Každý ovšem z jiného hlediska. Např. němečtí židovští sionističtí vůdci vítali nástup Hitlera k moci, protože s ním sdíleli podobnou teorii o nadřazenosti rasy. Sionistický rabín Dr. Prinz ve své knize „Wir Juden“ vydané v r. 1934 oslavuje Hitlerovu německou revoluci a porážku liberalismu.
Citát :
„Stát, vytvořený na principu čistoty národa a rasy, může být uctíván a respektován pouze Židem, který uzná příslušnost ke svému rodu.“
Než si dr. Prinz uvědomil, kam nacismus směřuje, bylo pozdě. Židovská teorie o čistotě rasy dopadla velmi tvrdě na samotné Židy. Holocaust zůstane navždy černou skvrnou v dějinách a nejen v dějinách dvacátého století. Stejně tak si dnes lidé neuvědomují, kam směřuje sionismus. Ortodoxní sionismus se vůbec nepoučil z omylů historického vývoje. Sionismus vede k obnovení všech starých nenávistí judaismu k nevěřícím a zneužívání historické perzekuce Židů k ospravedlnění dnešní perzekuce především Palestinců, kteří jsou podle Židů podřízenou rasou. 
Pro Židy je dnes jakákoli kritika jejich chování k Palestincům považována za antisemitismus a rasismus. Židé se stávají otroky své minulosti a to se projevuje i v dnešní izraelské politice. Viz vyzbrojování diktátorských režimů izraelskými zbraněmi a třeba i postoj Izraele k současným revolucím v arabském světě.

Židovské zákony  a  postoje proti nevěřícím
Zde je jádro současných problémů
Systém klasického judaismu, praktikovaný Židy od 9. stol. až do 18. stol. se zachoval dnes ve formě ortodoxního judaismu. Jeho jádrem je babylonský Talmud. V praxi se ale používají spíše praktičtější kodifikace tohoto Talmudu, zejména Mišne Tóra, sepsaná Maimonidem ve 12. století. Nejpoužívanější je ale Šulchan Aruch, kodex, vypracovaný rabínem Karem v 16. století. Souhrnem talmudické literatury je Talmudický kodex, editovaný dnes nejvyššími rabínskými učenci.
Je ale nutné říci, že v řadě případů jsou tyto talmudické zákony a výklady v rozporu s dnešním izraelským trestním právem, které je přeci jen bližší evropskému chápání práva.

Konkrétní příklady výkladu talmudu
Vražda Žida je hrdelní zločin. A jeden ze tří ohavných hříchů /další jsou modlářství a cizoložství/. Židovské náboženské i světské soudy musí trestat kohokoli, usvědčeného z vraždy Žida.
Pokud je obětí nevěřící, je situace jiná. Židovský vrah nevěřícího se provinil pouze proti nebeskému zákonu, který netrestá soud. Způsobit smrt nevěřícího není hřích.
Podle kodexu Šulchan aruch není možné přímo zabít nevěřícího, ale je možné např. odstranit žebřík, když spadl do jámy. Nepřímé zabití nevadí.
Nežidovský vrah musí být popraven, ať byla oběť Žid, nebo nevěřící. Pokud byla oběť nevěřící a vrah konvertuje k judaismu, vyvázne bez trestu. Je to dost neuvěřitelné!!
Toto se praktikuje jen v ortodoxním judaismu. Izraelský trestní zákoník nerozlišuje mezi Židem a nevěřícím. Přesto taková praxe existuje.
Zajímavé jsou rady, které rabíni dávají ortodoxním vojákům.
Příklad :
Pokud vojáci při útoku nebo pronásledování narazí na civilisty a není jisté, jestli jim tito nechtějí nějak uškodit, je nutné je zabít. Nelze věřit Arabovi, i když vypadá civilizovaně!!! Pokud Židé ve válce útočí na nepřítele, mají podle Halachy zabít i ty dobré civilisty. Co když se přetvařují!!! Vraždění civilistů při izraelských vojenských akcích je do dnes posuzováno velice benevolentně.

Záchrana života
Podle halachy je povinností každého Žida chránit životy svých bližních. Tedy opět Židů.
Nevěřící životy nesmí být chráněny i když je zakázáno je zabít přímo. Nevěřící není totiž jejich bližní. Židovský lékař nesmí léčit nežidovského pacienta. Ve všech případech však, pokud by zabití nevěřícího nebo neposkytnutí pomoci vyvolalo nebezpečí pro ostatní Židy, tak toto nařízení neplatí. Opět neobyčejně pokrytecké.

Šabat
Znesvětit šabat je možné pouze při záchraně židovského života. Toto je možné porušit pouze v případě, že se jedná o záchranu bohatého nevěřícího, který by mohl Židům následně uškodit. Toto je neobyčejně pokrytecké nařízení. Je těžké pro to hledat slova!!!
Pokud židovský lékař léčí o šabatu nežidovského pacienta, nesmí být léčení primárním cílem. Tím primárním cílem je zabránit nepřátelství nevěřících a obvinění z diskriminace. Tohle je vrchol pokrytectví!!

Diskriminace nevěřících
Sexuální přestupky
Soulož provdané Židovky s kýmkoli je hrdelní zločin pro oba.
Soulož mezi Židem a nevěřící ženou není ovšem cizoložství. I když je třeba žena znásilněna, je nutné ji zabít. Protože kvůli ní se dostal Žid do problému. Žid vyvázne pouze s mrskáním. Toto se pochopitelně v dnešním Izraeli nesmí praktikovat.
Společenské postavení
Podle halachy nesmí mít nevěřící vedoucí postavení nad Židy. Nevěřící také nesmí svědčit u rabínských soudů. Přímá odpověď nevěřícího na přímou otázku Žida je považována za lež.
Peníze a majetek
Talmud zakazuje dávat dary nevěřícím. Půjčky mezi Židy nesmí být úročeny, naopak půjčka nevěřícímu úročena být musí. Je povinností Žida získat z nevěřícího co možná nejvíce.
Podvést Žida je smrtelný hřích. Nevěřícího je možné podvést nepřímo. Např. špatný výpočet ceny nákupu.
Židé se mezi sebou nesmí okrádat. Oloupit nevěřícího však není absolutně zakázáno. Upřesnit to může rabín. Na základě tohoto bylo Židy nakradeno mnoho palestinského majetku.
Nevěřící v Izraeli.
Halacha kromě obecných zákonů obsahuje také nařízení ohledně nevěřících, kteří v zemi Izrael žijí, nebo kteří jen projíždějí. Účelem je podpořit židovskou nadřazenost v zemi.
Země Izrael zahrnuje podle ortodoxních maximalistů nejen oblast Palestiny, ale také Sýrii, Libanon, Sinaj, Jordánsko, část Turecka a Kypr.
Židé v zemi Izrael nemohou prodávat majetek nevěřícímu. Pronajímaný dům nesmí být pro obytné účely. Aby se nevěřící zde neusadil trvale.
Kromě těchto zákonů existují v halaše další, namířené proti původnímu obyvatelstvu Palestiny – Kananejcům a ostatním národům. Všechny tyto národy je nutné podle halachy vyhladit do posledního obyvatele / viz Bible, 5. kniha Mojžíšova/. Rabíni považují Palestince za potomky těchto národů a tak vraždění Palestinců a Arabů je pro ortodoxní Židy náboženskou nutností.
Podněcování nenávisti vůči nevěřícím.
Zneužívání modliteb – při povinných denních modlitbách Žid děkuje Bohu, že ho neudělal nevěřícím. Někteří ultras se modlí starou modlitbu ještě z 1. stol.: „Nechť odpadlíci nemají naději a všichni křesťané zhynou okamžitě. „
Pokud Žid míjí židovský hřbitov, musí velebit Boha. Pokud míjí hřbitov nežidovský, proklíná matky zemřelých. Když uvidí skupinu nevěřících, musí pronést kletbu. Žid také nesmí chválit nevěřící za jejich činy. Měl by pochválit pouze tehdy, když by to vyvolalo nebezpečí pro židy. /opět to pokrytectví/.
Vůči muslimům jsou pravidla daleko benevolentnější. Např. když se křesťan dotkne vína, musí se vylít. Když se ho dotkne muslim, nesmí ho Žid pít, ale může ho prodat.
Ve všech případech ovšem existuje dovětek, že vše je možné, v případě, že by striktní dodržení zákona vyvolalo nepřátelství mocného nevěřícího.
Všechna tato nařízení jsou součástí studia halachy v ješivách. Je to považováno za náboženskou povinnost Žida. Je jim tam vtloukáno do hlavy, že nevěřící jsou psi a že se nesmí za nic chválit, že jsou jen podřadnou rasou. Tyto základní texty jsou nebezpečné hlavně tím, že ovlivňují Židy již od dětského věku.
Veškeré dobré skutky, veškeré milosrdenství a láska k bližnímu se vztahuje pouze na Židy. Nevěřící jsou ve všeobecné nenávisti. Diskuse o tom není možná. Ortodoxní judaismus je tak vrcholně pokrytecké náboženství.
Gush emunim je radikálně pravicové politické osadnické hnutí – jejich cílem je vyhnat Araby z Izraele. Budují i nelegální osady na okupovaných územích s  tichou toleranci izraelské vlády. Farmáři Gush emunim zaměstnávají Araby, zejména děti – tvrdí, že nevolnictví je přirozeným údělem nevěřících. Osady na okupovaných územích se staví především tak, aby co nejvíce rozdrobily území a zabránily vytvoření celistvého palestinského státu. Státu, který byl přiřčen Palestincům již rezolucí OSN z r. 1947. Do žádného mírového plánu, který by jednal o rozdělení Palestiny na izraelský a palestinský stát, nebude možné pak začlenit ta území, kde byly vybudovány tyto nezákonné osady. Těžko připustit myšlenku, že v budoucím palestinském státě budou žít židovští osadníci a že se budou řídit palestinskými zákony. Je přeci známé, že Izrael nemá ani vlastní ústavu, jen několik základních zákonů. Pro ultraortodoxní Židy, jejichž vliv neustále stoupá, je nepředstavitelná myšlenka, že by byla jakákoli ústava nadřazená jejich svatým knihám. Tato skutečnost vytvoření samostatného palestinského státu významně ovlivňuje.  
Vztah ke křesťanství a islámu
Celý judaismus je prostoupen hlubokou nenávistí ke křesťanům. Tato averze pochází ještě z doby, kdy křesťané byli nepočetnou, pronásledovanou sektou. Pronásledovanou jak římskými úřady, tak hlavně ortodoxní židovskou veřejností. Jsou pro to dva hlavní  důvody:
1. Nenávist a ostouzení Ježíše. Nemá to nic společného se spory ohledně odpovědnosti za jeho popravu. Podle Talmudu byl Ježíš odsouzen řádným rabínským soudem za modlářství a za pohrdání rabínskými soudy. Některé verze ho obviňují i z čarodějnictví. Jméno Ježíš se stalo pro Židy symbolem všeho ohavného.
2. Důvody teologické. Rabínská učení klasifikují křesťanství jako modlářství. Vychází to z křesťanské tradice Božské trojice a božské podstaty Ježíše. Křesťanské symboly a vyobrazení jsou považovány za modly.
K islámu se Židé staví docela vlažně. Korán se na rozdíl od Nového zákona nepálí. Je považován za obyčejnou knihu. Podle rabínů není islám modlářský, protože je přísně monoteistický.

Politické důsledky ortodoxního judaismu.
Prostřednictvím sionistů a jejich následovníků, se tato ideologie čím dál tím víc objevuje v politice izraelského státu. Tyto zhoubné židovské vlivy nejsou ale dostatečně vnímány v zahraničí, které náboženské vlivy na izraelskou politiku spíše podceňuje. Analýzy izraelské politiky bohužel pomíjejí zhoubný vliv označení státu jako státu židovského. Židovská ideologie nepřipouští, aby byla jakákoli část země Izrael uznána za zemi, náležející nevěřícím. Žádná známka cizí suverenity nesmí na území státu být. Proto ta snaha o vyhnání Palestinců, proto se staví osady na okupovaném území. Historicky je všechno Davidova říše. A proto musí být pouze židovská. Snahou je vykoupit, tj. vyvlastnit všechnu půdu. Toto nemá nikde ve světě obdobu. Izraelská politika ovlivňuje však také Židy v diasporách. Tato politika je do značné míry závislá i na podpoře, kterou Izraeli poskytují američtí a kanadští Židé. Ti o rasistické podstatě židovské politiky mnoho nevědí. Přesto, že mluví o dodržování lidských práv všude jinde ve světě.  Američtí Židé nemohou v amerických podmínkách vyjadřovat nahlas své negativní postoje k nežidům. Tak alespoň podporují židovský stát a způsob americké podpory Izraeli.
Američané volají po dodržování lidských práv všude po světě a sami pokrytecky podporují režim, který velmi hrubým způsobem omezuje práva jiných národů a etnických skupin ve své zemi. A to vše kvůli své náboženské nesnášenlivosti, xenofobii a bigotnímu fanatismu.

 

Vysvětlivky některých použitých pojmů :
 

Halacha
Je to obecně označení židovského práva, včetně biblického práva /613 micvot - přikázání a návodů, podle kterých musí ortodoxní Žid žít/ a práva rabínského a talmudického. Patří sem ještě zvyky a tradice. Halacha je vlastně jakási cesta, průvodce náboženskou praxí a vírou. Některé oblasti rodinného a osobního života jsou dodnes v pravomoci rabínských soudů, které se řídí Halachou. Je to komplexní průvodce všemi oblastmi života.
Konzervativní judaismus
Objevuje se asi od poloviny 19. stol. Je kompromisem mezi reformním a ortodoxním judaismem. Je rozšířený zejména v USA. Podporuje sionismus a stát Izrael.
Ortodoxní judaismus
Vyznává jej asi 20 – 30% židů na světě. Zdůrazňuje věrnost tradičnímu náboženskému životu.
Ultraortodoxní vyznavači judaismu se nazývají Charedim – tvoří asi 10% celkové světové židovské populace.
Ultraortodoxní Charedim se dělí na dvě skupiny : chasidim a mitnagdim
Uznávají absolutní závaznost jak psané, tak i ústní tradice judaismu. Největší autoritou není stát, ale rabín. Nebrání se moderním technologiím, ale museli pro ně vytvořit zvláštní halachoty a zahrnout je do halachy. Charedimská ortodoxie se týká záležitostí ideologických, nikoli technologických. Charedim Židé využívají izraelskou státní správu, ale zároveň ji odsuzují jako vzpouru proti Bohu. Odsuzují stát, protože byl vytvořen sekulárními Židy a nikoli Hospodinem. Děti nechodí do státních škol, ale do škol náboženských, kterým se říká ješivy. Vyučuje se tam hlavně Tóra, Talmud a Halacha.
Reformní, progresivní judaismus
Objevuje se již v polovině 18. stol. Tvrdí, že judaismus podléhá civilizačnímu vývoji. Snaží se odstranit z života znaky, které odlišují Židy od ostatní společnosti, kázání je v národních jazycích, v synagogách jsou muži i ženy spolu, povoluje určité práce při Šabatu.
Sionismus
Židovské politické hnutí, které nemá jednotnou ideologii. Společným jmenovatelem všech možných směrů, které v sionismu existují, je nárok na Zemi Izrael, jako na společnou vlast všech Židů. Židovské národní sebeurčení je založeno na historických vazbách a náboženské tradici. Hnutí bylo založeno sekulárními Židy koncem 19. století jako reakce na rostoucí antisemitismus v tehdejší Evropě.
V r. 1975 schválilo valné shromáždění Spojených národů rezoluci, která označovala sionismus jako formu „rasismu a rasové diskriminace.“ Rezoluce byla pod tlakem Spojených států sice v r. 1991 zrušena, ale přesto ukázala sionismus v jeho pravém světle. Izraelský sionisticko-náboženský rasismus se projevuje hlavně v léta již probíhajícím izraelsko-palestinském konfliktu.
Sionismus práce – přichází z východní Evropy, zahrnuje i budování kibuců – politickým představitelem je Izraelská strana práce
Sionismus liberální – chce se přiblížit evropskému pojetí liberalismu – volný trh, lidská práva, je pro vytvoření palestinského státu.
Sionismus nacionalistický – preferuje tvrdý postup vůči palestinské populaci, obhajuje kontrolu nad Západním břehem Jordánu a nad východním Jeruzalémem. – představitelem tohoto směru je strana Likud. Je to převládající směr izraelské politiky.
Sionismus náboženský – vítá tradiční a náboženské hodnoty sionismu, odmítá  některé protináboženské směry v tomto hnutí. Hlásá, že ortodoxní judaismus obsahuje pozitivní ideály sionismu, vytváření a udržování židovského státu Izrael. Je to jakýsi most mezi sekulárními a ortodoxními Židy. Je to nejradikálnější a nacionálně orientovaná složka izraelské společnosti.
Sionismus a Charedim Judaismus
Většina organizací ortodoxních Charedim odmítá sionismus jako sekulární směr i s jeho nacionalismem. Za hlavní směr považují náboženský Judaismus. Rabíni Charedim mají výhrady i ke státu Izrael, tvrdí, že je sekulární, nikoli halachtický. V Izraeli prý není možné uplatňovat v plném rozsahu židovské právo a tak termín „židovský stát“ je protimluv.
V Izraeli jsou dvě hlavní charedim strany. Ta první je strana sefardských židů – ŠAS. V  r. 2010 vstoupila do Světové sionistické organizace. Podporuje kompromis s Palestinci. Tvrdě však hájí tradiční židovská místa.
Druhá strana je strana aškenázských Židů – Agudat Izrael/UTJ. Její členové jsou proti sionismu, neslouží v armádě a jsou pro plné uplatnění halachtického práva v Izraeli.
Sionismus byl založen s cílem vytvořit židovský stát. Židé, žijící mimo Izrael, jsou podle nich v exilu. Diaspora prý omezuje plný rozvoj jedince a židovského národního života.
Talmud
Je to hlavní text Judaismu. Je to soupis rabínských diskusí, týkajících se židovského zákona a etiky, vycházející z židovské tradice.
Talmud má dvě části – Mišna a Gemara.
Mišna je sepsaný ústní zákon judaismu. Gemara je diskusí nad Mišnou. Talmud je kolektivní dílo a rodilo se 500 let.
Mišna je souhrn tradic, sepsaných někdy v průběhu prvních 200 let n. l. Jeho konečná redakce je dílem rabiho Jehudy ha-Nasima.
Další sto let rabíni Mišnu rozebírali a diskutovali o ní. Tyto zapsané diskuse, to je Gemara.
Práce na Gemaře probíhali ve dvou centrech židovské učenosti. V samotné Palestině a v Babylonii. Talmudy jsou tedy dva. Jeruzalémský - konec 4. stol. a Babylonský – důležitější, zač. 6. stol. 
Ortodoxní judaismus tvrdí, že ústní zákon byl zjeven současně s psaným zákonem. Odmítají pozdější redakční úpravy. Je to základ studia v Ješivách.
Konzervativní judaismus – studuje talmud jako historický zdroj pro halachu. Má kritičtější přístup.
Reformní judaismus – odmítá závaznost halachy a Talmud používá jako zdroj inspirace a mravních zásad.
Tanach
Posvátné spisy, které jsou součástí Bible. Jsou psány hebrejsky – hebrejská Bible. Podle židovské tradice má Tanach 24 spisů. Židé uznávají tzv. Palestinský kánón. Stejně jako protestanté. Tanach je rozdělen do tří částí :
- Tóra – Pentateuch – prvních 5 knih Mojžíšových.
- Knihy prorocké
- Spisy
je to vlastně Starý zákon bez deuterokanonických knih /apokryfních/. Křesťané a pravoslavní uznávají Bibli v rozsahu Alexandrijského kánónu, tzn. včetně apokryfních textů.
Tóra
Pentateuch – prvních 5 knih Mojžíšových :
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium
Základní dokument Judaismu. Tóra dala základ celému židovskému právu, kterým je  Halacha

Prameny :
Israel Shahak  : Historie a náboženství Židů
Zev Vilnay       : Legendy Jeruzaléma
Sean Kingsley : Záhada jeruzalémského pokladu
Encyklopedie Wikipedie