Jak bydleli staří Římané?
Starověká Ostie je prý zapomenutý klenot římské krajiny. Toto sdělení jsem objevil v jakémsi bedekru. S polovinou toho tvrzení se dá určitě souhlasit. Ostie je skutečně klenot. Ale nikoli zapomenutý. Když jsem doma dlouho předem připravoval tuhle cestu, moje žena mi neustále připomínala:
„Bylo by dobré udělat si malý výlet někam do okolí Říma, když už tam budeme celý týden.“
Když pominu ten prostý fakt, že týden v Římě je strašně krátká doba na poznání alespoň toho základního, co Řím zvídavému poutníku nabízí, musel jsem jí dát za pravdu. Ale jak už to na takovýchto cestách obvykle bývá, z podrobně a pečlivě připraveného itineráře se stal druhý den pouhý seznam památek, které by bylo třeba navštívit. Do plánu zasáhlo výrazně i počasí. Zatímco při naší návštěvě Vatikánu lilo jak z konve, Ostie nás přivítala blankytnou sluneční oblohou a nádherným počasím.
Kdo se chce podívat, jak žili a bydleli staří Římané, není nic jednoduššího. Posadí se na áčko metro, dojede až na předměstskou stanici Magliani a tam počká na vlak. Systém příměstských vlaků, navazujících na římskou městskou dopravu, je tu skutečně skvělý a perfektně fungující. A tak se člověk dostane bez problémů a docela rychle z centra Říma do 30 km vzdálené Ostie za necelou hodinu. A to vše za pouhé 1 €!
V antické době byla Ostie velmi živým přístavem, který spojoval metropoli celé obrovské říše se světem. Tedy asi od 1.stol. př.n.l. Do té doby byl nejdůležitějším místem, zásobujícím Řím, přístav Puteoli, dnešní město Pozzuoli, ležící jen malý kousek od Neapole. Do Říma to bylo, pravda, trochu daleko, nějakých 150 mil po Via Appia. Jen pro ilustraci, jaký musel být v přístavu asi objem přepravovaného zboží: přístavní molo bylo dlouhé 400 metrů a celý přístav zabíral 2 km pobřeží. A pořád to bylo málo. A tak vznikl u ústí Tibery do moře nový rozsáhlý obchodní přístav, který mohl lépe sloužit rostoucím potřebám rozrůstající se metropole. Víno, olej, len, otroci, obilí, papyrus, koření, vonné látky, sklo. To byl hlavní obchodní artikl.
Před námi je už Porta Romana. Od nádraží je to jen kousek přes trať. Tady končí Via Ostiensis, která začíná v Římě na stejnojmenném náměstí u Cestiovy pyramidy. Město, které nás čeká za branou, je podivuhodně zachovalé. Při pohledu na plánek je hned zřejmé, že tohle město, tak jako řada ostatních římských měst, vzniklo z vojenského tábora. Decumanus maximus, hlavní městská ulice, míří od východu k západu, aby končila až u moře. Uprostřed jí křižuje druhá hlavní ulice – Cardo maximus. Toto byla vždy hlavní dispozice římského castra – vojenského tábora, který se postupně rozrůstal až na město. A na křížení těchto ulic bývaly nejvýznamnější chrámy města. V případě Ostie je to chrám Jupitera, Junony a Minervy na ostijském Kapitolu a naproti chrám Romy a Augusta.
Ostie, což v latině znamená ústí, by měla být pro Římany docela posvátná. Vždyť tady, podle pověsti, přistál se svými lidmi bájný Aeneas, praotec všech Římanů. Poté, co padla Troja, Aeneas, jako jeden z jejích obránců, sebral svého starého otce, syna a pár přátel a uprchli na moře. No a právě tady, u ústí Tiberu, údajně přistáli.
Na to, že Ostie bylo místo tak historicky vzácné, její říční přístav byl dlouho docela bezvýznamný. Až rostoucí potřeby Říma způsobily, že přístav v Puteoli, jak jsem se již zmínil, již nestačil svou kapacitou a tak význam Ostie pomalu vzrůstal. A tak za císaře Claudia tady vyrostl nový velký přístav. S majákem, obrovským molem, skladišti, sýpkami a veškerou potřebnou infrastrukturou, běžnou v tehdejší době. To znamená, divadlo, veřejné lázně, veřejné záchody, gymnasion, školy, chrámy, obchody i nájemní byty. Bylo to zkrátka město se vším, na co byl římský občan v té době zvyklý. Claudius se ale otevření tohoto veledíla nedočkal. Jeho čtvrtá žena Agripina ho stihla otrávit dřív, než byl přístav dokončen. A tak tu symbolickou pásku střihal až Agrippinin syn Nero.
část mozaiky lázní
Z Neptunovy lázně se toho moc nezachovalo, ale to, co vidíme z malé plošinky na podlaze lázní, stojí za to. Čtyřspřeží Neptunových koní se vzpíná nad mořem, provázeno suitou mořských tvorů. Mozaik, krásně zachovalých, je v Ostii skutečně hodně. Ostatně všude tam, kam dosáhla ruka římské správy, jsou mozaiky. Můžeme je vidět po celém Středomoří. Více, či méně zachovalé. Od Španělska a severní Afriky až po Přední Východ. Římské stavitelství se vyznačovalo nejen svou monumentalitou a účelností, ale také vysoce estetickým cítěním.
Význam Ostie jako římského přístavu začal upadat už za Konstantina Velikého začátkem 4.stol. n.l. Přispěl k tomu významně i fakt, že Tiber změnil své koryto a přístav byl postupně zanášen bahnem. Když byla Ostie v moderní době postupně odkrývána, archeologové s úžasem objevovali jedno z nejlépe zachovalých antických měst. Tady skutečně můžeme vidět, jak staří Římané žili, pracovali a trávili svůj volný čas.
rekonstruované divadlo
Příliš známé ale není, jak Římané vlastně bydleli. Nájemní domy, tzv. insulae, tvořily mnohdy obrovské tří až pětipatrové bloky v pravoúhle se křížících ulicích. A bydlení v nich nebylo vůbec levné. Stavěly se z cihel, spojovaných zvláštní maltou z vulkanické hlíny, dovážené z města Puteoli a z vápna. Měly většinou otevřený vnitřní dvůr se sloupy. Někdy měly i balkony kvůli provzdušnění domů, které se jako dnes zdobily květinami. Byty měly okna do ulice, na rozdíl od těch bohatých, jejichž rozsáhlé domy byly směrem do ulice zcela uzavřené a otevíraly se jen do vnitřního atria. Některá okna byla opatřena okenním sklem, většinou byla ale použita slída. Byty ale nebyly nijak veliké a tak jejich nájemníci trávili většinu dne buď ve svém zaměstnání, nebo potulkami po ulicích a po Fóru. Oblíbeným místem shromažďování byla i agora a pochopitelně i lázně. Bez veřejných lázní nemohlo existovat žádné město. Římské lázně nebyly jen místem očisty těla, ale bylo to i místo společenských setkávání. Co se týče jídla, většinou se občané už tehdy stravovali ve veřejných vývařovnách. Jednoduché to neměli ani v zimě. Na rozdíl od bohatých domů, které měly topení většinou v podlaze, museli si ti chudší, bydlící v bytovkách topit v železných pekáčích dřevem, nebo dřevěným uhlím. To vše platilo pochopitelně nejen pro přístavní město Ostii, ale obecně pro městské bydlení. Rekonstrukce, prováděné velmi fundovaně historiky, nám ukazují, že takové římské město byl dokonale urbanisticky zvládnutý celek. Když pozoruji dnešní chaoticky rostoucí výstavbu satelitních městeček kolem Prahy, mám obavu, že jsme se ani dnes tomuto antickému standardu nepřiblížili. A určitě ještě dlouho nepřiblížíme. Renesance, šířící se do Evropy od 15.století, přinesla sice určité oživení antických ideálů a myšlenek, i ve stavitelství, ale jen pro vyvolené.
odpočinek na Foru
Ale to jsem trochu odbočil. Jedna a ta samá myšlenka mne už dlouho pronásleduje. Honila se mi hlavou už při našem toulání antickou Istrií, napadla mne v jordánské Petře a zde, v Římě mne provází den co den. Co kdyby vývoj společnosti probíhal plynule, bez válek a historických zlomů? Kam bychom se dostali? A v jaké fázi jsme vlastně dnes? Odpovědět se na to jednoznačně asi nedá. Nechme tedy toto filosofické rozjímání učenějším a pojďme dále po antické dlažbě směrem k Fóru. Tady bylo politické, obchodní a náboženské centrum města. Tady se kříží, jak jsem se již zmínil, dvě hlavní ulice města, Cardo Maximus a Decumanus Maximus. Ostijský Dekumans byl ve své době dlouhý celou jednu římskou míli, tzn. asi 1,5 kilometru. Ulice byla rovná, široká a vydlážděná.
Kousek před fórem je antická taverna. Jinými slovy antická hospoda. Už tehdy to bylo, jak už jsem se zmínil, vedle Fóra a Agory místo velmi vyhledávané. O čem si tady lidé povídali, to netuším. Možná o filosofických otázkách, možná o děvčatech. Kdo ví? Přešli jsme ji bohužel trochu rychle. Ale na chvíli jsem dovnitř nakoukl. Má docela zajímavý interiér. Ale už se tu nějaké to století nenalévá. Máme smůlu.
Hned za tavernou je obytná čtvrť. Faktem je, že tenkrát byly domy trochu vyšší. Zub času zapracoval a nějaké to patro ubral. Antické insulae měly obvykle 3 – 4 patra. Čím byl byt výše položen, tak byl levnější. Insulae byly dokonce vybaveny vodovody a kanalizací. Původně se stavěly domy až osmipatrové. Po pár malérech, když některé domy spadly nájemníkům na hlavu, stanovil císař Augustus a později i Nero svým ediktem maximální výšku těchto nájemních domů. Ne vždy se to ovšem dodržovalo. Stavební parcely byly drahé a tak bylo snahou antických developerů hnát stavby do výšky. Tohle bydlení bylo pochopitelně určeno pro střední a nižší společenskou vrstvu. Tedy pro obyčejné Římany. Ti bohatí bydleli ve svém. Ti mívali ve svých domech velká vnitřní atria, podepřená mramorovými sloupy, lázeň, mnohdy i vodotrysky a taky docela nákladné ústřední topení v podlaze. Římský domus byl velmi rozsáhlý a míval až 900 m². Obytné místnost, přijímací haly, triclinia pro podávání jídla, komůrky pro otroky, zdobená atria, oltáře domácích larů atd. U těch bohatších sídel byly vedle kanalizace a vodovodu samozřejmostí i soukromé lázně, sloupové peristyly a vodotrysky. Jedna věc je ale zajímavá. Při té velmi vysoké a komfortní úrovni bydlení alespoň u těch bohatších Římanů, bychom v těchto luxusních vilách marně hledali komín. Římské stavitelství neznalo komíny. A tak kouř z kuchyně odcházel otvorem ve stropu. Tehdejší kuchyně byly proto trochu začouzené.
Důležitým faktem ovšem je, že Římané byli první civilizací, která stavěla bytovky. V přízemí těchto domů bývaly obchody, sklady, řemeslnické dílny. Byty byly ve vyšších patrech a byly přístupné po vnějším schodišti. Pokud se člověk začte do způsobu života a bydlení starých Římanů, tak nevychází z údivu.
Barbarské kmeny, které postupně rozvrátily celé obrovské římské impérium, neznali vymoženosti, kterých antická civilizace dosáhla. Nebyly schopny ji pochopit a tedy ji ani převzít. Bořili akvadukty, amfiteátry, chrámy, vyrabovaly a zpustošily celá města. Válčily a kořistily. Když se na troskách antické civilizace rodil nový hospodářský řád, jen málo zkušeností antického světa byly schopny nově vznikající mladé civilizace převzít. Celé kulturní dědictví antiky tak postupně zanikalo. Z tohoto pohledu se přímo nabízí myšlenka, co znamenal pro vývoj kultury a civilizace vůbec náš barbarský středověk.
muzeum s restaurátorskou dílnou
Celá antická Ostie se svou perfektně zachovanou městskou strukturou nám teď umožňuje pohlédnout do běžného života antického světa.
Posadili jsme se na zídku před kapitolským chrámem a odpočíváme. Ostie je vrcholný zážitek. Jen škoda, že není možné si prohlédnout každý dům, každou památku trochu podrobněji. Není mnoho času. Římané toho času měli dost. Tohle město budovali a zdokonalovali asi 700 let. V době, kdy se dostavěl nový přístav, tedy v době šíleného císaře Nerona, mělo tohle město před sebou ještě 300 let slávy a blahobytu. Potom ještě asi 100 let umírání. A pak přišli barbaři. A z velkého města zbyly jen trosky, trčící z bažin Tiberu. A tak si tady, na ostijském Fóru, před zbytky městské kurie, můžeme jen povzdechnout. Stejně tak, jako z terasy senátorského paláce nad troskami Fora Romana. Sic transit gloria mundi. Tak pomíjí sláva světa.
Koho tato problematika více zajímá, vřele doporučuji tuto literaturu.
Ürõgdi, Gyõrgy: Tak žil starý Řím. Orbis, Praha 1968.
Cornell T., Matthews J.: Svět starého Říma. Knižní klub, Praha 1995.
Encyklopedie Antiky. Akademia 1973
/Z mé knihy Středomořský kaleidoskop/
Literatura:
Grant Michael, Židé v římském světě, BB art 2003
Kolektiv, Encyklopedie antiky, Academia 1973
Encyklopedia Wikipedia.org
Zamarovský Vojtěch, Dějiny, psané Římem. MF Praha, 1967