JEDEN OBYČEJNÝ, VENKOVSKÝ DEN

Na stráni pod bažantnicí se pase stádo ovcí, velký chundelatý pes běhá kolem nich a zcela zbytečně štěká. Možná má jen radost ze života a z hezkého slunečného dne. Jeho ovečky se spořádaně pasou na stráni a blízký lesík je vůbec nezajímá.

Ovčák se vyhřívá opodál ve dvoře Ovčína a v poklidu si vykuřuje cigaretu. Jeho mladá žena stojí vedle něj a něco mu povídá.

Na druhé straně cesty, hned vedle budovy hájovny s velkou zahradou, dozrávají třešně v rozlehlé třešňovce, která zabírá celou stráň, až nahoru k lesu.

Prašnou údolní cestou jede žebřiňák státního statku s několika ženami, tažený koňmi, a míří za prací až na konec údolí, kde se cesta zdvihá a míří do polí.

V dřevěné boudě na svahu není dnes žádný hlídač, a tak procházíme s  Jirkou třešňovkou a vybíráme si dozrávající třešně.

Na vrcholu Šibeňáku, pod stožárem vysokého napětí, je sezení s parádním výhledem. Naše oblíbené místo. Dáváme cigaretu.

Vlastnicky obhlížíme údolí pod sebou, železniční trať i domek u trati, kde Jiří bydlí. Je to přece naše údolí. S třešňovkou, hájovnou, velkým smetištěm, kde jsme jako děti odpalovali parní rakety, s pískovnou, budovou Ovčína, i s prudkou cestou dolů, po které jsme se občas riskantně pouštěli v primitivně vyrobených dřevěných čtyřkolkách, kterým jsme říkali „trapiče“.

„Nepodíváme se, jestli není na zahradě ševcova Helenka?“ ptá se Jiří a tázavě se na mne dívá. Přemlouvat mě nemusí.

„A pak dáme zase s tátou mariáš, ne?“ dodává ještě.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ hubuje mě doma maminka.

„Ani jsi nepřišel na svačinu.“

Táta sedí, jako vždy, na stoličce u kamen a mlčí.
Maminka začíná chystat večeři. Je podzim, roku1960.