Oč lépe se uvádí sbírka starých, časem již notně zaprášených veršů, než těch, které se zrodily v době zcela nedávné a to člověku, ocítajícím se div ne na sklonku svého života. Mezi první sbírkou mých básní a tímto výběrem je neuveřitelně dlouhých třicet sedm let. Je tomu skutečně tak. Co asi může dovést starého člověka, aby se po těch dlouhých letech opět chopil pera, tedy, obrazně řečeno, spíše klávesnice počítače, a začal opět přetvářet své myšlenky do více, či méně podařených veršů? Já se o to přece jen pokusil. A místo dlouhých slov se raději uchýlím opět k malé citaci z druhého dílu mojí vzpomínkové knihy „Návraty.“

 

„Čas mi už dávno vtiskl do ruky hůl a do duše dal trochu nostalgické vzpomínky. Hlavou mi nyní až nezdravě často probíhá pestrý kaleidoskop mého vzdáleného mládí. Ten pohled zpět mne však vždycky trochu rozruší. A já, skloněný před neúprosnou věčností času, mu šeptám v duchu docela malou prosbu. Ještě chvíli. Ještě se chci na okamžik ohlédnout. Ještě jsem nevyrovnal svůj účet.“

 

Honzík 1

 

Ani jsi nestačil nikomu říci sbohem

Stokrát se vytrácíš a zjevuješ se znova

Když denně hledáme Tě za každičkým rohem

A v dlani šklebí se jen lebka Jorikova

 

Ani si nestačil nikomu říci sbohem

Když cestu k poznání Ti osvítila zář

Život se přetáčí bláznivým zpětným chodem

Když svírám ve dlaních marně Tvou chladnou tvář

 

Od moře nese vítr pozdrav létu

Prach padá na cestu a voní obilí

Zrcadlo osudu jsme v střepy rozbili

A anděl strážný zlomil křídla v letu

 

Když denně vidím Tě snad za každičkým rohem

Jak marnou výčitku jak nevyřčená slova

Která jak memento se krutě vrací znova

Ani si nestačil nikomu říci sbohem

 

 

 

Ponte rialto  

 

Po Ponte Rialto jdou nekonečné davy

Tvá ruka se schodů teď kyne mi a zdraví

Vítr od moře Ti zajel do vlasů

Dychtivým pohledem se díváš na krásu

 

Věžičky paláců polední slunce taví

V kafeterii v podloubí se zřejmě něco slaví

Slunce se po moři rozběhlo do dáli

Davem se prodírám a cítím kanály

 

Po břehu kanálu jdeš davem znavený

Na schodech usedáš na staré kameny

K slunci jsi hlavu zdvih a tiše nasloucháš

 

Jak v dáli mizí zvon a jak se zase vrací

Na Ponte Rialto se bezhlavý dav ztrácí

Ještě jsi s námi ještě se usmíváš

 

 

Honzík 2

 

Znavený vzpomínkou zas navracím se zpátky,

až příliš daleko chtěl jsem se brát,

znavený životem, jenž pro něj byl tak krátký,

a já jsem tolik chtěl dál vedle něho stát.

 

Vzít plášť a hůl a zlomit osud vratký,

za obzor času na chvíli se brát.

Já vejít tam chtěl zamčenými vrátky,

však ta se nedají už ničím odmykat.

 

A moře zpívá, smáčí jeho vlasy

v obzoru modravém se zdvihá slunce zář,

kolem mne přešly dávno zašlé časy,

a osud nešťastně si zahalil svou tvář

 

 

 

Asuán   

 

Poslední verše slunce píše,

Asuán rozsvěcuje tvář.

A stíny felúk plynou tiše,

až k obzoru, kde pohasíná zář.

 

Před Fryal garden poslední drožkař čeká.

Terasa nad řekou a pozdní sklenka vína,

detektiv s motýlkem svůj černý klobouk smeká,

pod námi na řece usíná Elefantina.

 

Hasan se s drožkou do přístavu vrací,

majáky světel se rozběhly do šera,

staccato kopýtek se v ruchu města ztrácí,

po Nilu rozlévá se vůně večera.

 

 

 

Jacaranda

Příteli Ivovi Ch.

 

Až květy jacary naplní ulice

Políbit královnu za svitu měsíce

Se sklínkou ve dlani pak v ohňostroji květů

Otevřít dokořán dychtící náruč světu

Brodit se pomalu tou fialovou vůní

Kde kráska s korunkou na piedestalu trůní

Kde jižní vítr z hlouby věků

Přináší žhavý pozdrav létu

Pohladit slunce a sevřít do dlaní

A všechny zvony najednou vyzvání

Jen ještě malou chvíli snění

Než jižní vítr přeletí

Políbit krásku v rozechvění

Se sluncem usnout v objetí

 

Jen ještě prosím, malou chvíli

Ještě chci utrhnout si snítku jacaranda

 

 

Ještě malou chvíli  

 

Živote posečkej, vždyť slunce ještě září,

za oknem muškáty, pach koní, koláč sladký,

vaudeville života a slza v její tváři,

Obejmout chiméru a usnout v klíně matky.

 

Živote posečkej, vždyť slunce ještě září,

na malou chvíli jen, jen ohlédnout se zpátky,

opít se představou a hledat osud v snáři,

unaven klesnout zase do náruče matky.

 

Živote posečkej, než uschne slza v tváři,

jen vstoupit tam zas zavřenými vrátky,

kde kvítky divizen v poledním slunci září

a potom usmířen spočinout v klíně matky.

 

 

Řeka

 

Zestárla řeka, zestárla cesta,

zestárly topoly i pole nad strání,

zestárnul kostelík i zvon, co vyzvání

v neděli na mši svatou.

 

Jen život běží dál, a roky míjejí

a kolem proudí samé cizí tváře,

co v svatém Ondřeji usednou před oltářem

a do rachotu vlaku si zazpívají.

Tisíckrát pozdravujeme Tebe!

 

 

Koláč

 

Koláče od matky, večeře na stole,

vyletět ke hvězdám, políbit snění,

ulehnout na stráni, vyběhnout na pole,

při prvním polibku pocítit chvění.

 

A potom potichu zas vejít vrátky.

Čas, velký kouzelník, vrátí se zpátky.

 

 

Kalvárie

 

Ozvěna věčnosti odněkud nese hlas

Tři kříže, tajemství a hřejivý klid léta

Ve stínu akátů nad řeku vrací čas

Kam asi dolétla ta poslední až věta?

 

Tři kříže, tajemství a výkřik, marná touha

A prázdno bez konce nese se branou Čech

Tři kříže, tajemství, možná jen pověst pouhá

Ozvěnou věčnosti teď bloudí v hradních zdech.

 

Tři kříže na skále a pod ní  teče řeka

Tři příběhy, tři dívky, dávno vše odvál čas

A poutník bezděčně na Kalvárii kleká

Když slyší nad řekou bloudit ten smutný hlas

 

 

 

Ke hvězdám

 

Za noci bájí

stoupáme k hvězdám spolu.

Až dech se tají,

 

když v měsíci se svléká.

Stříbrná noc už čeká

 

krajinu bájí.

Do hvězd si lehnem spolu.

Až dech se tají,

 

když za noci se svléká.

Před oltář touhy klekám

 

 

Čas   

 

Čas tulák pospíchá

a honí listí stromů.

Jen chvíli posečkej,

chci poslouchat hlas zvonů.

 

Zas chodit životem

a cítit vůni stromů,

zas chodit po cestách,

zas vracet se pak domů.

 

 

Život pro krásu

 

Jak kvítek něžné sakury

život náš pomíjí a opět vstává.

Jak bájný Fénix z popela

zas a zas vylétá a život dává.

 

Ten život pro bolest i život pro krásu,

rozkvetlou sakuru ti vetknu do vlasů.

 

 

Čas hasne

 

Čas hasne zvolna jako svíce

a nebem září létavice,

den za dnem, stokrát, tisíckrát,

honem teď řekni, co si přát?

 

Ta přání, touhy, dávný sen,

jak ranní hvězdu rodí den.

Ten den, jež tenkrát zrozen z jara

naplnil čas i přání stará.

 

Nad časem bloudí den co den

Jak dávná hvězda marný sen

Jak nocí padlá létavice.

Honem si přej, než dohoří ta svíce.

 

 

Naděje

 

 

Čas tulák odchází

A ozvěnou se vrací

Jak věčná naděje

Jak nebem tažní ptáci

 

Snad ještě chvíli půjdeme

Tím časem, jenž se ztrácí

Za věčně živou nadějí

Jak nebem tažní ptáci

 

Tvá ústa voní podzimem

Osud teď dluh svůj splácí

Snad ještě vzlétnem ke slunci

Jak nebem tažní ptáci

 

 

Hledání

 

Hledal jsem život, hledal čas,

a často padal jsem a opět zvedal,

ač věk se schýlil, tak chtěl bych zas

plout k Modrým ostrovům, které jsem hledal.

 

Hledal jsem život, vůni jeho květu,

hledal jsem smysl, hledal řád,

hledal jsem kouzla tisícerých světů

a já tou cestou chodil rád.

 

Hledal jsem život, hledal taje světa,

i čas jsem zastavil a uviděl jsem zář,

stranou jsem šel, kol přešla dávná léta

a já jsem ke slunci rád nastavil svou tvář.

 

Ty chvíle vytrácí se v mystériu času,

prchavé chvíle, touhy, ideál,     

až uslyším ozvěny známých hlasů,

je třeba zvednout se a jít zas o kus dál.

 

 

 

Smutek slov

 

Ten výraz hledám, znova a znova.

Vždyť všechno jsou jen slova, slova,

A venku zatím plyne den

A všechno jsou  to  slova jen

Já spojit bych je chtěl tak rád

Ať hledím na ně tolikrát,

Vše slova jsou, jen slova

A všechna marná jako prošlý den,

Jak v ruce Hamletově lebka Jorikova

Já marně čekám, co přinese sen.

Tady je drahá každá rada

S Becherem se jdu poradit

Z těch slov už na mě smutek padá

A já chci mít už od nich klid.

 

 

Moudrosti života

 

Když moudrý dělá hlouposti,

tak svět se smíchem baví,

za hlavu hází starosti,

vždyť smích je přeci zdravý.

 

Když hlupák moudrost předstírá

a chce jí lidu hlásat,

tu smích najednou umírá,

však dav má nad čím jásat.

 

Je moudré dělat hlouposti

kde moudrosti se daří?

anebo dělat moudrosti

kde hloupost hospodaří?

 

Když hloupost krásně vykvete

máme tu problém rázem

jak nejlíp přežít tento svět?

jak moudrý, nebo blázen?

 

 

Povzdech bezdomovce

Parodie na báseň Fráni Šrámka - Splav

 

Myslím a myslím, trápím se,

co bych tak mohl kde sníst.

Obchody střídám, masny a pekárny,

bojím se prošlých dat.

Bojím se hladu. V mé boudě v lese,

je nevlídno. Zima i na houmlese.

Přes můj práh pokud bys vstoupila,

bylo by dobré, kdyby ses umyla.

Chtěl bych tě potkat v masně.

V masně je vůně

na všechny strany, má duše stůně.

V masně je život, buřty a stůl

Rozlomíš buřta, podáš ženě půl,

rohlík voní životem a naše hvězda svítí,

až k pláči je prosté to bezdomovské bytí.

A oblaka jdou a vítr skučí,

zas bude pršet, krucinál,

a mě v břiše tak kručí.

Chtěl bych tě potkat v masně, půjdeš mi vstříc.

Ne že mi zdrhneš zas, tak jako včera.

Schoval jsem lahváče, tak dej si říct.

Vyslyš ten prosebný můj hlas,

jako bych zas frajerem byl,

co dokáže na chvíli zastavit čas.

 

 

Dvě parodie na báseň Vítězslava Nezvala - Sbohem a šáteček

 

Zpověď zloděje

 

Sbohem, a kdyby zas mne policajti jali,

Bylo to divoký a bylo toho dost.

Sbohem, a kdybych se ti neozval tam z dáli,

Už na mě nečekej, snad přijde jiný host.

 

Bylo to světový, však život lehký není,

Mlč, holka, neplakej, vždyť já to tam už znám.

Pár známých, palandy, bohužel žádné ženy,

Kdyby mne chytili, snad nebudu tam sám.

 

Sbohem a co ti ještě říci více,

Naposled udělej mi křížek na čele,

Možná už nepřijdu, možná jen pohlednice,

Mlč, holka, neplakej a tvař se vesele.

 

 

Zpověď politika

 

Sbohem, až jednou zase volby budou,

bylo to překrásné, vždyť nahrabal jsem dost.

Sbohem a ať zvolíte modrou, rudou,

Přijde to nastejno, jen přijde jiný host.

 

Bylo to výživné, žel všechno má svůj konec,

Mlč, můj voliči, mlč, já tvoje kecy znám,

Výslužné, trafiky, možná, že pro mne zvonec,

Politik, pamatuj, ten nikdy není sám.

 

Sbohem, a kdybychom se nesetkali více

ať po mně zůstane jak věčná památka

mé konto v Švýcarech a plná pokladnice,

plamenné projevy a pachuť pozlátka.

 

 

Tulák čas

 

Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci

a mrcha artróza se zas a zase vrací,

ploužím se o holi, jak mořem starý vrak,

paměť je mizerná a ztrácím sluch i zrak,

 

Však jedna vzpomínka mě často spáti nedá

Plzeňská nokturna, hned krevní tlak se zvedá

Krym světla zhasíná, poslední sklenka vína

Polibky milenců na svazích Lochotína

 

Park voní podzimem a mládí touhou žije

A Vláďa za noci do rolet klackem bije

Táhneme ulicí a zpíváme ta slova

A s námi Mikuláš, a ožralej je znova

 

Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci

Jenom ta vzpomínka, ta potvora se vrací

Do dnů, kdy sluchadla a zuby stále hledám

Do dnů, kdy bohužel, jen krevní tlak se zvedá

 

Až někdo přijde zas mi dlouhá léta přát,

přiznám se, že mívám chuť ho někam nakopat.

 

Pozvedám sklenku

 

In vino veritas se píše

A pijan další číši zdvih

Hledaje pravdu v prázdném klišé

Už čtvrtou sklenku vína stih.

 

Ve víně pravda, tak se píše

Strhaný pohled, kalný zrak,

Nepoznav pravdu, zvrací tiše

Rozum mu ulétá jak pták.

 

Co je to pravda, moji drazí?

Proč hledat mám ji ve víně?

Tu pravdu, jež tak často schází

A tváří se tak nevinně.

 

Pozvedám sklenku, moji milí,

Mé přání je snad nevinné

Abychom v pravdě, zdraví žili,

Byť našli jsme je ve víně.

 

Akrosticha

Sad   

Sníh větrem rozvátý do běla zbarvil sad,

A venku na louce už usíná i tráva

Do věků od věků tak odměřuje čas.

 

Jablko 1  

Jablko řekni mi, co osud dává

A co mi ukážeš? Hvězdu, či kříž?

Bolest i veselí, smutek i sláva

Lodička osudu připlouvá blíž

Kolik je příběhů?  Kam plyne řeka? 

Osudí točí se a já si klekám

 

Jablko 2   

Jablko poznání svůj osud čeká

A za sklem pokoje dál plyne řeka

Běží a vypráví staleté báje

Loď času vyplouvá v daleké kraje

Koruny palem se v poušti až ztrácí

Ozvěna času se po řece vrací

 

Meruňka

Moře a rybáři a zástup mává,

Elixír života, smutek i sláva.

Rekviem rozezní kostelní zvony

Udeří vzpomínkou, hlava se skloní,

Někam tam do dáli, na konec světa

Kouzelná pohádka ve stínu léta

A slunce zpívá si a mořem voní

 

Žezlo

Žezlo a koruna jsou insignie moci

Erb visí na stěně a příběh vypráví

Zámeckou zahradou čas zvolna prochází

Lehounce zavěsil se do genia loci

Ozvěnou  marnosti pak mizí v stínu noci

 

Mráz 1

Mráz větrem rozvátý

Rampouchy městem nosí

A v stráni smutné akáty

Za teplé jaro prosí

 

Mráz 2

Mráz smutnou krajinu jak v kleštích svírá

Rozum chce za létem, marně se vzpírá

Árii ledové, jež sílu sbírá.

Za kapkou naděje zemřela víra

 

 

Zima

Zima už táhne po kraji

Invence ztrácí se potají

Mráz leží na duši, těžko se píše

A múza odchází, po špičkách, tiše.

 

 

Rampouch

Rampouchy proklátý zimní čas

A holé paže stromů

Městem spěchají 

Pozdní večer zní tryznou za podzim

                                                                          Občas se vzduchem mihne pták                                                                                 

Utápím oči v černobílé samotě

Cestou naděje 

Halím se do pláště noci

 

Trojverší - haiku

podzim přichází     

holé větve žalují

sychravé noci

x

městem jdou stíny    

do barevné palety

padáme nocí

x

když slunce stoupá

moře k obzoru zlatí

tisíce tváří

x

zima odchází

sakura květy svléká

růžové snění

x

sakura září

růžový oblak květů

hanami v trávě

x

v sakuře stínu

se usadíme ránem

k slavnosti květů

x

 

 

život pomíjí  

jako stín, který běží,

chyť ho do dlaní!

x

země přináší   

zas křehkou vůni květů

oči milenců

x

hořící svíce

a stín dávného času

vůně chryzantém

x

obraz s patinou   

a milované tváře

hledí a mlčí

x

lístek olivy

a magický svět víry

země krvácí

x

prastará řeka

od věků život dává

ve stínu chrámů

x

modravé štíty

v květech se cesta ztrácí

pohádkou voní

x

Přichází podzim,

pomalu padá listí

a barevný splín

x

medina hlučí 

za girlandami květů

bizarním davem

x

Na Bílé stráně

barevné listí padá,

mne bolí záda

x

slova, jen slova

jen dát jim správný smysl

je věru těžké

x

Na Bílých stráních   

strakatý podzim létá

země usíná

x

země už dává

poslední pozdrav létu,

no, žádná sláva

x

barevný západ   

na představení čeká,

po ladech stéká

x

Jsou smutná rána

když noc, ta černá dáma,   

přichází sama

x

Když slunce stoupá,   

moře k obzoru září,

kolik má tváří?

x

Šumící moře   

a piazza pod smokvoní,

kouřící káva voní

x

jaro přináší  

tu křehkou vůni květů

vykroč vstříc létu

x

čistý list čeká,

dobrý nápad se cení,

myšlenka není

x

na střeše zámku

sedí dva krásní pávi,

řvou jako krávy

x

haiku je prosté

proč mě však napadají

spíš verše sprosté?

x

Pětiverší - tanka

Moře  

Vlna za vlnou

si na moři jen hraje,

barevné kraje,

a racek, co tam létá

přináší pozdrav léta

 

Nil

S věčností plyne

životadárná řeka

v stínu lotosu,

čas tam vepsal do břehů

magické runy věků