Petra podruhé

Na návštěvnickém centru visí stále onen plakát s oběma králi, kousek nad ním poznáváme malý záchůdek s korpulentní beduínkou a nepřetržitý proud lidí mizí pořád v  malé brance, vedoucí někam do tajemného města. Je to zvláštní pocit být zase tady. Tady, kde jsme poprvé stáli již před více než rokem. Před touto brankou, plni nadšení a očekávání něčeho zvláštního. To se skutečně naplnilo měrou vrchovatou. Dnes tu stojíme zas. Tady by měl člověk mít vždy trochu pocit sváteční  i kdyby tu byl třeba po desáté. Zas kolem nás uhánějí drožky a malé beduínské děti nabízejí fotoskládačky mizerné kvality za jeden dolar. Petra po druhé.

Nechceme se zdržovat společnou cestou s ostatními, kteří jsou tu poprvé. A kteří si jistě se zájmem poslechnou výklad Renáty. Prošli jsme si hlavní cestu již loni. I s podrobným výkladem. Naším cílem je dnes klášter Al-Deir. Kdesi vysoko nad Petrou na náhorní plošině, poutní místo starých Nabatejců a Edomců.

I počasí nám přeje. Před třemi týdny tu doslova lilo a soutěskou se valilo množství vody. Byť je dnes vodohospodářský systém starých Nabatejců značně zdevastován časem, beduiny i zemětřeseními, tak dokázal v krátké době všechnu vodu odvést pryč ze skalního města. A tak můžeme dnes vstoupit do království helénistických Nabatejců se sluncem nad hlavou. Snad v nás trochu toho slunce nadlouho zůstane.       

Beduini, žijící na území jordánského království, jsou národem, pokrevně spřízněným s rodem biblického Izáka. Izák byl synem Abrahama a jeho ženy Sáry a je chápán jako praotec židovského národa. Druhým synem Abrahama byl Izmael. Jeho matkou byla Sářina otrokyně Hagar. Cesty obou bratrů se ale rozdělily. Izmael se stal praotcem arabského národa a v islámu je uctíván jako prorok.

Vraťme se však k biblickému rodokmenu. A tím se také dostaneme zpátky k beduinům. Izák měl se svou ženou Rebekou dva syny – dvojčata. Ten starší byl zarostlý a jmenoval se Ezau a ten o něco mladší byl Jákob. Ezau byl lovec a Jákob pastevec. Když se jednoho dne Ezau vrátil z lovu a byl hladový, vyměnil s Jákobem své prvorozenství za mísu červené čočky. Z toho vzniklo i jeho přízvisko – Edom – což značí červený. Ezau se stal praotcem národa, který si říkal Edomité a jejichž potomci žijí na jordánských polopouštích dodnes.

Edomité žili v oblasti Petry v době železné, tj. asi v letech 1200 až 540 př. n. l. V biblické době zde byly tři království. Ammon, Moab a Edom. Edomské království bylo z nich nejjižnější. A také bylo nejvíce prosperující. Jejich přístav, dnešní Akabu, využíval již král Šalamoun i pozdější židovští králové. Někteří Edomci cestovali jako obchodníci, jiní pracovali v měděných dolech, nebo byli zemědělci. Stejně jako ostatní národy, žijící v této oblasti, i Edomci se chovali vůči Izraelcům nepřátelsky. Abychom trochu pochopili tyto složité vztahy, vrátíme se ještě jednou k Izákovu rodokmenu. Jeho syn Jákob, chráněnec Hospodina, dostal od něj nové jméno – Izrael. Měl celkem 12 synů, kteří představují dvanáct izraelských kmenů. Jedním ze synů byl i Josef, který se dostal do Egypta a díky své chytrosti a obratnosti se stal postupně prvním mužem Egypta po samotném faraonu. Pod jeho záštitou se začali v Egyptě usidlovat Izraelci. V Egyptě se jim dařilo, získávali vliv a majetky, až se jejich vzrůstající síly začali faraonové obávat. Začali Židy čím dál tím více zotročovat. A protože jejich počet dále vzrůstal, nařídil faraon zabíjet každého židovského potomka mužského pohlaví. Když se v domě potomků Léviho, syna Jákobova, narodil Mojžíš, matka ho chtěla uchránit před  jistou smrtí, tak ho v proutěné ošatce pustila po Nilu. Faraonova dcera, která se v Nilu koupala, nechala chlapce vytáhnout z vody a Mojžíš byl pak vychován na faraonově dvoře. Jako dospělý ale zabil egyptského dozorce a musel uprchnout ze země. Usadil se v zemi Edomitů, kde se i oženil. Bůh však přisoudil Mojžíšovi jinou úlohu. Vyvolil si ho k tomu, aby vyvedl zotročený židovský národ z  Egypta do Země zaslíbené. Exodus Židů, kterých táhlo z Egypta na milion, byl však provázen vyvražďováním mnoha národů, které stály Izraelitům v cestě. Vše se dělo ve jménu Hospodina a na jeho příkaz. Pro ilustraci krátký výňatek z 5. knihy Mojžíšovy, zvané Deuteronomium. Jedná se o kapitolu 20/16,17, ve které Bůh přikazuje Mojžíšovi:

16. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, Bůh tvůj do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho.

17. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kanaánce, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.

 Krutý Jahve úřaduje a Židé v krvi obsazují zem, kde žilo od staletí původní obyvatelstvo. A války pokračují. Jednou je nahoře Izrael, jindy okolní národy. Tahle zem je nasáklá krví. A války pokračují s malými, či většími přestávkami dodnes.

Nepřátelství se vyhrotilo i mezi Izraelity a spřízněnými Edomci.  Edomský  král  nepovolil  Mojžíšovi   průchod svým územím při jeho cestě do Zaslíbené Země a tak museli Židé celý Edom obejít. Edom byl v té době silným, prosperujícím státem. A Židé si asi proto netroufli  vynutit  si  průchod  silou. Takové  štěstí  jako Edomci však neměl ani král aradský, sídlící v oblasti dnešního Izraele, ani králové emorejští. Nebyli zdaleka tak silní jako Edom a stáli bohužel Židům v cestě. A tak, jak praví bible, „Izrael je pobil ostřím meče.“ Stejně tak se vedlo bášanskému králi Ógovi, který proti Židům vytáhl s vojskem. A opět citát. Tentokrát ze 4. Knihy  Mojžíšovy :

21/34 – Hospodin však řekl Mojžíšovi :  Neboj se ho, neboť ho vydám do tvých rukou se vším jeho lidem i jeho zemí. Naložíš s ním, jako si naložil se Síchonem, králem emorejským.

22/35 – A pobili ho i s jeho syny a všechen jeho lid, takže nikdo nevyvázl a jeho zemi obsadili. 

Nepřátelství vyvrcholilo za doby krále Davida, tedy asi o dvě stě let později. David vyslal do Edomu vojsko s příkazem vyvraždit všechny Edomce. Nezdařilo se jim to však úplně. V době, kdy byli izraelité v babylonském zajetí, Edomci toho využili a obsadili část jižního Judska, později známého jako Idumea. Z Idumei pocházel např. i izraelský král Herodes Veliký.

Tento biblický mýtus je však třeba brát s velikou rezervou. Historických pramenů je velmi málo. Tím hlavním jsou právě knihy Starého zákona. 

Od konce 7. stol. př. n. l. začali oblast Petry, tzn. území potomků biblického Ezaua – Edomitů, postupně osidlovat nomádské kmeny, přicházející z jižních oblastí dnešní Arabie. Mírumilovně se smísili s dříve zde usazenými Edomity a našli zde, v době Velkého stěhování národů, svůj nový domov. Nově příchozí přitahovalo totéž, co původní obyvatele. Dostatečná zásoba vody a přirozený obranný val hor okolo. Noví obyvatelé se živili zpočátku okrádáním karavan, až si uvědomili, že více získají vybíráním poplatků z nákladu procházejících karavan a z jejich ochrany. Vybírali dost vysoké částky – až 25%. Obchodovali s kadidlem, myrhou, kořením a drahými látkami. A taky rychle bohatli. Koncem 4. stol. př. n. l. byli noví obyvatelé – Nabatejci – již pevně usazeni v oblasti Petry. Svůj původně nomádský způsob života vyměnili za trvalá obydlí, která si vytesávali do skal. Ve 2. stol. př. n. l. se Petra stala hlavním městem Nabatejského království. Obyvatelstvo se zabývalo zemědělstvím a chovem dobytka. Vystavěli velké terasy, jejichž zbytky jsou ještě dnes v poušti patrné, zakládali vinice a olivové sady. Klima bylo podobné, jako dnes, s občasnými dešťovými srážkami. Nabatejci byli vynikající vodohospodáři. Vytvořili zde geniální systém zavlažování s přehradami, kanály a podzemními cisternami na vodu, do kterých přiváděli vodu z přírodních zdrojů několik kilometrů od města. Dokázali systémem terakotových trubek o rozdílném průměru rozvádět vodu i do výše položených částí města.

Prosperita Nabatejců vzrůstala. Jejich království sahalo od Jižní Arábie až po Damašek. Hlavní město Petra leželo na křižovatce karavanních cest a v jedné z nejnepřístupnějších oblastí Předního Východu. Oblast Petry se stala důležitou spojkou v obchodu s kadidlem, kořením a hedvábím na cestě, spojující Čínu, Indii a Jižní Arábii s Egyptem, Sýrií, Řeckem a Římem. Zajímavým obchodním artiklem byl také asfalt, získávaný z Mrtvého moře. Asfalt byl používán k těsnění lodí a v Egyptě také při balzamování mrtvých. Pro obchodní karavany bylo v Petře vybudováno místo odpočinku s bohatou zásobou vody a rozlehlým skladištěm pro zboží z celého světa. Nabatejci věděli, že obchod potřebuje mír a bezpečí a tak se snažili především zabránit jakýmkoli střetům se svými sousedy.

Nabatejské království bylo na svém vrcholu asi dvě stě let. Přibližně od prvního století př.n.l. do prvního století  n. l. V tomto čase měli Nabatejci vliv i na syrský Damašek a na jihu ovládali celou severní Arabii, značnou část Sinaje a Negevskou poušť. Vzrůstající moc a bohatství Nabatejského království však byly těžko stravitelné pro největší mocnost té doby, kterou byla Římská říše. V oblasti Petry a v přilehlých oblastech žilo tehdy asi 30 000 lidí. Největšího rozmachu dosáhli Nabatejci za krále Aretase IV, který vládl v letech 9.př.n.l. do r. 40 n. l. V r. 64 přitáhl do oblasti římský vojevůdce Pompeius s legiemi a ustavil zde římskou provincii Sýria. Tehdy Nabatejci ještě odolali. V přilehlých oblastech Římané podpořili vytvoření volného sdružení městských států - Decapolisu. Toto sdružení mělo zamezit dalšímu rozšiřování vlivu Nabatejců. Tak mocný soused jako byl Řím však nemohl navěky ignorovat sílící vliv Nabatejců. A tak v r. 106 za vlády císaře Traiana byla oblast Petry anektována římskými legiemi a Petra se stala součástí římské provincie Arabia Petraea. Římané se ale snažili o další rozvoj města. Neničili. Rozvoj provincií byl totiž jedním z principů politiky císařského Říma. Vybavení města i veřejná zařízení byla vylepšena podle římského vzoru a tvář města se výrazně zlepšila. Bylo rozšířeno divadlo a byla také vydlážděna ulice Kolonády. Petra pod římskou správou vzkvétala a ve stavebnictví se tu mísily klasické řecko-římské vlivy s nabatejskými. Římané také nechali vydláždit cestu napříč dnešním Jordánskem a nazvali ji Via Nova Traiana. Cesta měla sloužit nejen jako obchodní, ale hlavně k rychlejšímu přesunu vojska.

Když Řím ovládl tuto velkou část Předního Východu, začal pochopitelně kontrolovat i obchodní cesty, vedoucí touto oblastí. Oblast Petry začala ztrácet na svém významu a postupně chudla. Změna obchodních cest ve 3. stol. n.l. úpadek Petry urychlila. Po rozpadu Říma se Petra stává součástí Byzantské říše. Její důležitost je ale definitivně pryč. Několik zemětřesení také značně poškodilo celou Petru a hlavně to nejdůležitější, tj. celý zavlažovací systém. To byla definitivní tečka za slávou Petry. Ve středověku byla Petra zcela zapomenuta a opuštěna.

Tři masivní Džinovy kameny jsou první památkou, kterou uvidíme, když projdeme necelý kilometr dlouhou roklí před soutěsku Al-Siq. Jejich původ není jistý. Objevují se však v blízkosti Nabatejských hrobek. V Petře je jich asi 40. Zřejmě symbolizují nabatejská božstva.

Obelisková hrobka s tricliniem Bab Al-Siq je přímo proti Džinovým kamenům. Čtyři obelisky, které zdobí horní podlaží, znamenají čtyři hroby. Obelisky byly běžným pohřebním symbolem Nabatejců a ukazuje to zjevně na egyptský vliv. Triclinium v dolní části bylo postavené později v klasičtějším slohu. Je první z asi stovky podobných staveb, nacházejících se na území Petry. Triclinia byly do skal vytesané pokoje se sedadly po třech stranách svého interiéru. Jsou vždy v blízkosti hrobek a byly používané jako jídelny při pohřebních hostinách. Asi kilometr dlouhá soutěska Bab Al-Siq se postupně zužuje. Je možné ji projít pěšky, nebo si pronajmout u vchodu osla, nebo drožku. Kdo si chce ale vychutnat tu kamennou nádheru, musí jít pěšky. Cestující v drožkách, které až nebezpečně rychle uhánějí soutěskou mezi pěšími, toho při té rychlosti mnoho nevidí. Cestou můžeme vidět i 80 metrů dlouhý tunel o průměru asi 1 metr, kterým byla odváděna voda, stékající z pohoří. Tunel ústil v centru města u Nymfaea a chránil Petru před záplavami. Právě tento tunel účinně pomáhá i dnes při občasných deštích v těchto horách. Zbytky vstupní brány, která byla zničena zemětřesením v 19. století jsou už jen málo patrné. Tuto bránu viděl ještě celou švýcarský cestovatel Johann Burckhardt, který v r. 1812 objevil Petru pro Evropu. Petra byla v Burckhardtově době zakázaným městem. Beduíni snad ještě dnes věří, že se ve skalách ukrývají džinové, chránící Petru před vetřelci. Značná část soutěsky je vydlážděna původní římskou dlažbou. Byla budovaná v letech 111 až 114 n. l. po anexi Petry Římem. Tato původní dlažba byla objevena paradoxně díky velké povodni, která odplavila pozdější nánosy bahna a obnažila původní silnici. Součástí zavlažovacího systému byly kanály po obou stranách soutěsky, které sváděly vodu do velkých nádrží. Nabatejci dokázali systémem kaskád a terakotových trubek o různém průměru přivádět vodu i do vyšších poschodí. Uprostřed polopouště vybudovali kvetoucí zahrady, kde pěstovali i ovoce, zeleninu, olivovníky. Skalní průrvy, ústící do Al-Siqu, zahrazovali přehradami, ve kterých byla zadržována dešťová voda. Voda byla sváděna i do velkých podzemních nádrží, vysekaných ve skále. A tak mohli Nabatejci vodu i prodávat karavanám, které se zde zastavovaly k odpočinku na svých cestách napříč Arábií.

Na konci soutěsky Al-Siq už vykukuje nejnádhernější stavba skalního města. Je vysoká 43 metrů a široká 21 metrů. Od doby, kdy Petru spatřili poprvé na začátku 19. stol. dva velitelé anglického královského námořnictva, se tu skoro nic nezměnilo. Zjeví se vám náhle. Neustále se zužující soutěska se najednou rozevře do přírodního nádvoří a my stojíme tváří v tvář zářivé dokonalosti tohoto chrámu. V arabštině se mu říká Al-Khazneh – pokladnice, nebo Khazneh Far´oun – faraonova pokladnice. Stará pověst říká, že zde byl ukryt poklad silami černé magie. A zlé síly byly často ztotožňovány se zlým a bohatým faraonem. Pomineme-li mýtus o pokladu, tak při pohledu na celou Petru si musíme uvědomit, že nejen tento Chrám pokladu, ale vlastně celá Petra je bohatou pokladnicí, propojenou hlubokou magií. Kamenná urna na vrcholu chrámu byla považována za nejpravděpodobnější místo uložení pokladu. A každý beduín, vlastnící zbraň a nacházející se právě v blízkosti chrámu, si přivlastňoval právo vystřelit na urnu v dobré víře, že pokud trefí ten správný bod, všechny faraonovy poklady se mu sesypou k nohám. Komplikovaně vytesávaná fasáda chrámu je plná soch nabatejských božstev i výjevů z řecké mytologie. Můžeme vidět jezdecké sochy Castora a Polluxe, dvou Dioscurů, kteří v řecké mytologii působili jako ochránci králova domu. Jsou tam tančící Amazonky, hlava Gorgony Medusy, okřídlená bohyně vítězství a různé mytologické příšery. To vše sloužilo jako pohřební symboly. Ve středu tholosu, stavby kruhového půdorysu pod samým vrcholem fasády, je poškozený reliéf postavy bohyně, držící v levé ruce roh hojnosti. Soudí se, že je to Al-Uzza, nejvyšší bohyně Petry a manželka boha Dushary. Je přirovnávaná i k Afroditě, řecké bohyni lásky. Socha má obsahovat i znaky bohyně Isis, nejvyšší bohyně egyptského pantheonu, dárkyně života, zdraví a pořádku ve světě. Přesto, že je většina postav silně zerodovaná, květiny, listy a ovoce na vlysech a frontonech vypadají překvapivě křehce jako ve dnech svého zrodu. Řada vědců soudí, že se jedná o královskou hrobku s pohřebním místem v malé komoře vzadu. Jiní soudí, že to byl chrám. Soudí tak podle honosné fasády a nedostatku pohřebních komor. A ještě jiní tvrdí, že to má být mauzoleum, vybudované  pro  kult krále Obodase I. Pohřební symbolismus na fasádě však jasně prokazuje asociace se smrtí.

Datum vybudování chrámu Pokladnice je nejasné. Můžeme ho odhadovat jen na základě slohových prvků. Někteří vědci udávají r. 25 n. l., tedy dobu krále Aretase IV., který inicioval mnoho staveb a který zřejmě přivedl řemeslníky až z Alexandrie. Nyní je favorizována doba Aretase III, tj. r. 86 až 62 př. n. l. Aretas III velmi ctil řeckou kulturu a v jeho době je také možno zaznamenat velkou expanzi helénistických idejí. Prostranství před chrámem nemá původní dlažbu. Ta je skryta asi 4 metry pod úrovní dnešní naplaveniny. Při archeologických vykopávkách zde byly nalezeny dvě původní hrobky. Ty dnes vypadají spíše jako sklepení. A jsou zatím bohužel nepřístupné.

Pantheon nabatejských bohů byl zřejmě dosti chudý. Víme, že jejich hlavním bohem byl Dushara, jehož pravděpodobně převzali od Edomitů. Dushara je symbolizován kamennými bloky a obelisky, které jsou po celém údolí. Manželkou Dushary byla Al-Uzza, která přišla s Nabatejci z Arabie pod jménem Allat. Byla bohyní vod a pramenů a oba s Dusharou byli i bohy úrody. Později byl Dushara spojován s Dionýsem, řeckým bohem vína. Můžeme tak soudit i podle nabatejského pohřebního ritu, při kterém bylo ve skalních tricliniích podáváno víno. Existence posvátných obětišť ukazuje, že zvířecí oběti bohům byly v té době běžným zvykem. Ostatně, zvířecí oběti božstvu byly běžné už za dob Mojžíšova putování do Země zaslíbené. A to bylo před více než 1200 léty před Nabatejci. Tyto oběti byly  chápány  jako obnova  lidské  příbuznosti s s bohy. Mrtví tak byli pohřbíváni v rodinných hrobkách i s obětinami.

O nabatejské domácí architektuře toho mnoho neznáme. Stavby jsou značně poškozené. Obytné domy i hrobky byly vytesávané do skály. Stavělo se zásadně odshora dolů. Ne všechny stavby byly ale vytesávané do skal. Archeologický výzkum odhalil i domy, vystavěné z vápencových bloků s kamennou střechou. Na otevřeném prostranství byly vystavěné i některé chrámy, jako např. Chrám okřídleného lva nebo chrám Qasr Al-Bint. Skalní obydlí i hrobky vypadaly tenkrát trochu jinak. Už Edomité stavby omítali, štuk byl jak v interiérech, tak i na fasádách. V řadě skalních staveb bydlili později beduíni a jsou proto dnes značně začouzené od otevřených ohňů. V některých stavbách byla zřízena i skladiště. Některé prostory sloužily k sakrálním, nebo  pohřebním  účelům, většinou se však jednalo o obytné stavby, dokonce i o obytné paláce.

Dlouhá Ulice fasád je neporušená ulice s asyrskými typy staveb. Dvojité svazy stupňovitých dekorací běží podél stěny skály. Není známo, jestli tyto stavby sloužily jako hrobky, či obydlí. Jsou však velmi starého data. Stěny hrobek jsou zdobeny pohřební ornamentikou. Z ní jsou nejlépe patrné a také nejrozšířenější symbolické schody, vedoucí vzhůru. Ty sloužily k tomu, aby duše zemřelých mohla lépe stoupat nahoru. Je to velmi častý motiv.

Amfiteátr divadla leží na druhé straně ulice Fasád. Byl postaven Nabatejci v 1. stol. n. l. a po římské anexi Petry byl Římany prodloužen a vylepšen. Stalo se tak na úkor ulice Fasád, která byla zčásti vybouraná. Po úpravách pojalo hlediště asi 3 000 diváků. Byla vylepšena akustika a kolem divadla byl vybudován kanál, ve  kterém tekla voda. Původně sloužilo divadlo k obřadním účelům, za římské doby bylo stejně tak, jako na ostatních územích říše, používáno k zábavě obyvatel města. Panem et circenses – chléb a hry. To platilo i zde. Jak je vidět, lidstvo od doby věčného Říma mnoho nepokročilo. Tenkrát měli gladiátorské hry a v cirku si pochutnávali lvi na zajatých křesťanech. Ve středověku měli vládcové pro zábavu lidu autodafé a lámání v kole, spojené s lidovou veselicí. Dnes nám toto vše nahrazuje komerční televize. Jen arénu jsme vyměnili za pohodlí obýváku. Královské hrobky jsou vybudované ve stěně skály Jabal Al-Khubtha. Od divadla k nim vedou úzké schody. Zdá se, že i dnes uvidíme tyto hrobky jen zdáli.Času je málo.

Tyto  hrobky  patří  rozhodně k nejpůsobivějším z asi 500 hrobek, nalezených zatím v Petře.Urnová hrobka byla vybudovaná okolo r. 70 n.l. Uvádí se, že zde bylo prostranství se sloupovou kolonádou po obou stranách. Nahoře na fasádě jsou tři niky, směřující k malé pohřební komoře. Nedostupnost měla zajistit bezpečí hrobky před vykrádači. Uvnitř je masivní jednoduchá komora, která původně sloužila jako triclinium pro pohřební hostiny. V r. 446 n. l. byla přestavěna na byzantský kostel.

Široká třípodlažní Palácová hrobka je zajímavá tím, že její spodní část je tesaná do skály, zatím co horní část je dozdívaná. Tehdejší architekt si to asi špatně spočítal a kus skály mu chyběl. Ale poradil si.

Cestou k hrobce Sixta Florentina míjíme velkou skalní cisternu, která sloužila městu jako zásobárna vody, přiváděné sem potrubím z ohromných cisteren blízko dnešního hotelu Petra Forum. Hrobka Sixta Florentina byla vybudovaná v r. 130 n.l. a je jednou z mála hrobek, které můžeme přesně datovat. Nad vchodem je latinský nápis informující, že hrobka byla vystavena pro Sixta, římského místodržícího provincie Arabia, na zvláštní přání jeho syna a otce. Je určitě zajímavé, že tak vysoký římský státní úředník byl pohřben v typicky nabatejském stylu.

Představme si teď ulici, vedoucí důležitým obchodním centrem ve stínu sloupoví po obou stranách. Okolní svahy jsou zastavěné budovami, sloužícími různým účelům. Pokud má člověk trochu fantazie, je možné si představit Petru v době její největší slávy.

Kolonádou dojdeme k Velkému chrámu. Je to největší chrám v Petře. Celý komplex má rozlohu 11524 m2, a samotný chrám 7560 m2. Archeologický výzkum, prováděný Brown University Sydney, probíhá od r. 1993 až do dneška. Tento Velký chrám představuje jednu z největších archeologických a architektonických zajímavostí Petry. Je postaven na jih od říčky i hlavní silnice a je největší samostatně stojící stavbou ve městě. Je orientován od severovýchodu na jihozápad nad cestou, která spojovala střed města s Wádí Musa.

Ulice kolonády končí Klenutou branou, postavenou ve 2. st. n.l. Brána měla sloužit jako ceremoniální vstup do posvátného okrsku chrámu Qasr Al-Bint. Trojitá klenutá brána byla uzavřena masivními dřevěnými vraty. Nese standardní klasické řecko-římské stopy, ale je dekorovaná nabatejskými geometrickými a zoomorfními motivy. Je to další zajímavý příklad smíšení dvou různých kultur. A také tolerance Říma ke kulturám a náboženstvím svých provincií.

Dvě beduinky si rozložily svůj krámek s tradičními suvenýry hned u paty brány. Šátky a korálky, beduinské šperky. Pár úplně malých dětí běhá kolonádní ulicí a nabízí korálky a fotoskládačky. Té malé holčičce je sotva šest let. Asi je pro ni samozřejmostí, že musí místo hraní si s panenkami přinášet každý den své rodině pár vydělaných dolarů. A tak s ní moje žena udělala obchod. Holčička se usmívá a má žena také. Obě jsou spokojené. Ta dívenka dnes určitě nepřijde domů s prázdnou. Vydělala dolar.

Když projdeme zbytky Svaté brány, vstupujeme do posvátného okrsku, známého dnes jako Chrám Qasr Al-Bint. Dnes je to jediná dochovaná stavba, postavená z kamene a nikoli  tesaná  do skály. Chrám byl postaven někdy mezi lety 30 př.n.l. a r. 40 n.l. Jeho masivní, 23 metrů vysoké zdi dominují celému okrsku. Můžeme zde vidět i venkovní oltář. Je to nejdůležitější chrám města, zasvěcený hlavnímu bohu Dusharovi. Chrám je uvnitř rozdělen na tři místnosti, které sloužily jako svatyně. Uprostřed měly zvýšené podium, nesoucí zpodobnění boha Dushary. Typicky nabatejské znaky mají kamenné bloky, zpodobňující jejich božstva se stylizovanýma ušima, očima a nosy. Teprve později, pod vlivem klasických předloh, začínají zobrazovat svá božstva v podobě soch. Z jiných zdrojů je známo, že interiér Qasr Al-Bintu byl zaplněn zlatými obětinami. Chrám byl poškozen na konci 3. stol. při silném zemětřesení. Je zajímavé, že masivní zdi zůstaly zachovány.

Uvnitř pahorku Al-Habees, který je hned vedle, je vytesána zajímavá stavba s pěti okny. Uvnitř je malé muzeum. Na toto muzeum jsme už neměli bohužel čas. Škoda. Žádné příště už asi nebude.

Když jsme procházeli soutěskou Al-Siq, tak jsem se zmínil o švýcarském badateli a dobrodruhovi Johannu Burckhardtovi. Burckhardt, který Petru objevil pro svět v r. 1812 se asi tetelil trochu víc než my, když přišel poprvé do těchto míst. Burckhardt se na cestu do arabského světa cílevědomě připravoval. Strávil několik let studiem arabštiny a islámu a sháněl všechny možné dostupné  informace  o  tomto  kraji. Pod patronací londýnské „Společnosti pro propagaci výzkumů vnitřní části Afriky“ se vydal v přestrojení za indického muslimského kupce do Káhiry. Jeho švýcarský přízvuk přesvědčil každého, že se jedná o pravověrného muslima. Při cestě přes oblast Nového Jordánska mu jeho plynulá znalost arabštiny umožnila naslouchat podivuhodným příběhům starověkých měst, utajených  daleko v nedostupných horách. Aby získal přístup do těchto končin, potřeboval nějaký hodnověrný důvod. A ten se našel. Uvedl, že chce vykonat oběť u náhrobku proroka Árona. Získal tak povolení ke vstupu do zakázané oblasti Petry. Dnes si dokážu představit dojem, který muselo toto skalní město zanechat na tomto švýcarském dobrodruhovi. Hned však poznal důležitost svého objevu, který musel dlouho před světem tajit. Své poznatky si zapisoval a doplňoval nákresy. Tiskem však byly vydány až v r. 1822, tedy deset let po jeho cestě. V Evropě vzbudila kniha značnou pozornost a podnítila zájem o tento zapomenutý kout Arábie. Řada cestovatelů pak Burckhardta následovala. A je jich skutečně čím dál tím více. A zdá se, že Petra tím náporem desetitisíců turistů trpí. Jordánská vláda ovšem vymyslela geniální plán na záchranu města. Zdražila vstup z dnešních 50 $ na 90 $ od podzimu 2010. Návštěvníků bude pochopitelně méně, ale příjem jim zůstane. Ale je to docela pochopitelné už kvůli tomu faktu, že se jedná o unikátní oblast, zapsanou i v seznamu památek UNESCA. Když se vracíme zpět dolů od kláštera Al-Deir, je už pozdě odpoledne. Beduinský mladík už kávu nevaří. Dávno už sebral vydělané peníze, zavřel krám a jel domů. I beduinské stánky jsou prázdné. Zboží je uloženo v rezavých plechových bednách a pečlivě uzamčeno. Směna skončila. Jen pro nás ještě ne. Jsme jedni z posledních, co sestupují dolů. Nijak ale nespěcháme. Pískovcové schody jsou strmé a nebezpečné. A já bohužel nemám tu jistotu, se kterou kráčí dolů beduinští osli. Tento fakt je ovšem pro mne trochu deprimující. Utěšuje nás jen to vědomí, že od Pokladnice si budeme moci pronajmout drožku, abychom nemuseli tu zpáteční asi dvoukilometrovou trasu jít pěšky. Ten výstup na samou střechu Petry byl hodně náročný a vzal nám většinu sil. Vlečeme se pomalu a i ti poslední opozdilci nás předhánějí. Konečně jsme dole u muzea a brodíme se pískem Kolonádní ulice. Obloha za námi se barví do ruda. A slunce nám pomalu, ale jistě zapadá někde nad skalami Negevské pouště. Před chrámem je pusto a prázdno. Drožky i velbloudi jsou už dávno pryč. V té tmě by stejně neviděli na cestu. Zklamání je obrovské. Mám chuť si lehnout do některé jeskyně a přespat tam do rána. Už nejsem schopen zrychlit a žena na mne musí každou chvíli čekat. Mezi stometrovými stěnami úzké soutěsky je úplná tma. V této zeměpisné šířce se bohužel stmívá velmi rychle. A tak jdeme spíš po paměti. Na konci soutěsky nás předhonili dva opozdilci z naší výpravy. Teď už jsme skutečně poslední.

Malá branka do Petry je ještě otevřená. Asi tu mají své zkušenosti. Ale hotel Edom je odtud ještě dlouhých 200 metrů. Má žena odmítá jít dál a mermomocí si chce vzít na ty poslední metry jeden ze dvou taxíků, stojících na parkovišti před vstupem. Rozmluvil jsem jí to.

Všechno ale dobře dopadlo. Neskončili jsme jako čundráci pod otevřeným  petrským  nebem.  Nemuseli  jsme  ani  přespat v jeskynní rezidenci krále Aretase IV. Dokonce jsme se mohli pokochat pohledem na noční novou Petru, rozloženou malebně po okolních kopcích, z malého balkonku našeho hotelového pokojíku. 

Ma ´assalama, Petra.

Jordánsko, březen 2010

                               Jordánsko, Petra

               Co je komu libo. Drožka, nebo velbloud?

                            I děti musí pracovat

                Monumentální průčelí chrámu Al-Khazneh

                 Barevná nádhera pískovcových skal

                Jakýsi duch kráčí noční Petrou

/Výňatek z mé knihy Snítka olivy ze Země zaslíbené/

Literatura:

Potok Chaim, Putování, ARGO 2002

Kolektiv, Encyklopedie antiky, Academia 1973

Kolektiv, Svetové náboženstvá, Mladé Letá 1993

Jepsen Alfréd, Královská tažení ve starém orientu, Vyšehrad 1987

Pro biblické citace byla použita „Biblí svatá, dle původního vydání kralického“, vydaná Josefem Růžičkou v r. 1863

Visit Jordan.com

Sacred destinations.com