Kámen z rajské zahrady Eden

 „Probuď se, probuď se, oblec se v sílu,

 ó, rámě Hospodinovo. 

Probuď se, jako za dnův starodávných a národův předešlých. 

Zdaliž ty nejsi to, kteréžs poplenilo Egypt a ranilo draka?
Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione. 

Oblec se v roucho okrasy své, ó, Jeruzaléme, město svaté.
Otřes se z prachu, povstaň, posaď se, Jeruzaléme! 

Dobuď se z okovů hrdla svého, ó, jatá dcero Sionská.
Nebo napravo i na levo se rozmůžeš a símě tvé národy dědičně 

vládnouti bude a města pustá osadí“.
 

Izaiáš : 51-54
 

Jeruzalém je místem, kde je zbožný poutník na každém kroku obelháván a klamán falešnými místy a falešnými mýty. Jen vroucí modlitby židovských, křesťanských i muslimských poutníků mu zas a zas vrací jeho ztracenou identitu. Jakýkoliv popis Jeruzaléma byl, je a vždy bude tendenční. Vždy bude poplatný něčemu nebo někomu, nebo všem Bohům, kteří si udělali z Jeruzaléma své sídelní město. A Boží přítomnost je všude kolem. Vznáší se nad vámi, jsou jí prosyceny tisícileté zdi, je dokonce i hluboko pod zemí, v tunelech, v jeskyních a pohřebištích, kde čekají statisíce zbožných, aby s příchodem Mesiáše vstali k novému životu. Jeruzalémský poutník nemůže být nestranný. Toto město vás vtáhne do svého děje a nutí vás k angažovanosti. Schizofrenní město. Město božské lásky i fanatické nenávisti. Město svaté. A zoufalé volání proroka Izaiáše zdvihá posvátný kámen ze zahrady Eden, vznášející se nad vrcholem Chrámové hory. Kámen, na kterém byl stvořen první člověk Adam, kde měl Abrahám obětovat Hospodinu svého syna. Kde se modlili ke svému Bohu králové David i Šalamoun, kámen, na kterém sedával zřejmě i Kristus se svými učedníky, poté, co vyhnal obchodníky a lichváře z Chrámu. K tomuto kameni přiletěl na své noční pouti i prorok Mohamed na bájném koni Boraqovi, aby zde, z posvátného kamene vystoupil do nebe, kde dostal od Alláha ty správné instrukce pro život. Toto místo je pravé. Autentické. Nic vám nenalhává. Chrámová hora je živý organismus. Podle jedné z legend i mluví. Mluví a naříká. A ti muži dole se zatočenými, nakulmovanými pejzy, ti v černých kloboucích, a černých, dlouhých kaftanech, co se při modlení v pravidelném rytmu komíhají dopředu a dozadu, ti to volání slyší. Je to hlas proroka Izaiáše, který je volá. A kupodivu to volání slyší i Arabové. A ti se bojí. A posiluje to jejich nenávist. Jakmile kámen, vznášející se nad vrcholem Chrámové hory spadne dolů a dotkne se země, přijde Mesiáš a začne účtovat. A tak raději ten posvátný kámen uprostřed Skalního dómu obezdili. Co kdyby na té legendě bylo něco pravdy. Čekají na tu chvíli, kdy se posvátný Kaábský kámen z Mekky vydá na cestu do Jeruzaléma. Čekají na den vzkříšení. A když se posvátný kámen z Mekky setká s posvátným, základním kamenem z hory Moriah, ten domácí kámen promluví. A bude volat :

Mír buď s tebou, vzácný hoste!

                 Panorama Jeruzaléma z Olivetské hory. 

  Žlutě svítí zlatá kupole Skalního dómu na Chrámové hoře.
 

Postupná změna přírodních podmínek v době před pěti až šesti tisíci léty, donutila k rozsáhlé migraci mnohá kmenová společenství, žijící na území dnešního Předního východu. Tehdejší kolébka naší civilizace se dala do pohybu. Chudnoucí zem nemohla uživit všechny menší i větší národy, zde žijící a tak bylo toto území svědkem nemilosrdných, vyhlazovacích válek, které měly až charakter genocidy. V té době vznikají i velké civilizace Egypta, Sumeru, Akadu i neolitické kultury egejské oblasti. Vyspělá kultura se rozvinula i v okolí Jeruzaléma. Toto území, položené v nadmořské výšce 600 – 800 metrů, s častými strážkami a rozvinutým zemědělstvím, bylo natolik atraktivní pro život, že se o něj neustále bojovalo. Exodus židovského národa z Egypta nebyl nic jiného, než drsný akt genocidy, který si Židé nechali posvětit od starozákonního Hospodina. Za statisícovou židovskou armádou, stmelenou vírou v Boha a myšlenkou Země zaslíbené, zůstávala spálená země a vyvražděné národy, včetně žen a dětí. Fanatická víra zakazovala sňatky židovských mužů s pohanskými ženami a tak měly tyto ženy smůlu. To samé se dá říci i o dobytí a anexi hlavního jebuzejského opevněného sídla králem Davidem. Pro židovský národ to znamenalo potvrzení věčného nároku na Jeruzalém, který jim byl přislíben Bohem. Tuto interpretaci dějinného vývoje však ostatní národy, žijící v této oblasti a které přežily do dnešních časů, nikdy nepřijaly za své. A tak musím, nevím už po kolikáté, opakovat. Tento tragický historický vývoj má své logické vyústění v dnešním poloválečném stavu mezi Židy a arabským světem. Tam jsou kořeny všeho.
Vraťme se však k onomu záhadnému a posvátnému kameni hory Moriah. Je tak posvátný, že křesťanům je zapovězeno jej uvidět. Podle legendy je to kámen ze zahrady Eden. Tento kámen je známý v arabštině pod prostým názvem el- Sakhra – Kámen. Podle středověké legendy se vznáší ve vzduchu a vzbuzuje strach a údiv všech, kteří ho takto spatří. A tak svatyně, kterou zde nechal v r. 691 vybudovat umájjovský kalífa Abd al-Malik ibn Marwan se proto nazývá Kubbat al- Sakhra - Skalní dóm. Božský původ tohoto kamene je zdůrazněn i porcelánovou deskou s arabským nápisem, vsazenou do západního průčelí dómu tak, aby si ji mohl každý věřící přečíst. Na té desce je arabský nápis - “Chrámový kámen ze zahrady Eden”.
Ostatně, k Chrámové hoře se váže více podobných legend. Základní kámen prý leží v koruně palmy, rostoucí na břehu řeky v zahradě Eden. A pod touto palmou, v jejím stínu, sedí faraonova manželka s Miriam, Mojžíšovou sestrou a tkají oděvy pro den vzkříšení. Onen kámen je také nevyčerpatelným zdrojem vody, neboť všechny řeky celého světa mají svůj počátek právě zde, pod posvátným kamenem.
Těch legend je pochopitelně daleko více. Je jedno, jestli jsou to legendy židovské nebo muslimské.Všechny jsou poetické a plné víry a pokory před Bohem.
Ostatně, Chrámová hora je příliš posvátná i pro obyčejné Židy. Ani ti tam nesmějí. Zapovídá jim to jejich vlastní víra. Boží přítomnost na Chrámové hoře je přeci trvalá. A co když je někde v podzemních jeskyních pod horou ukryta archa úmluvy a Mojžíšovy desky! Žid nemůže vstoupit beztrestně na místa, kde stál Svatostánek. To je vyhrazeno pouze veleknězi. To, že tam skoro každý den běhá plno turistů a že tu jsou i muslimské bohoslužby, tento fakt prostě Židé neberou vůbec v úvahu. Víra je víra. Když bych měl porovnat vzájemně ona tři velká náboženství, tak se mi zdá, že křesťanství je z nich nejméně fundamentální. A pokud se dá u náboženství vůbec mluvit o nějaké toleranci, tak je i nejvíce tolerantní. Těžko se dá u muslimů i Židů mluvit o náboženské toleranci. U muslimů tolerance zřejmě umřela s Omarem Velikým, nebo Sulejmanem Nádherným. Ale to je jen můj osobní názor. A pokud se tato tři náboženství dnes na něčem domluví, je to zcela jasně akt politický, nikoli náboženský. Organizací, které se v Izraeli snaží o jakýsi ekumenický kontakt mezi církvemi, je skutečně poskrovnu. Je tu vlastně jediná. Cílem organizace Israel Interfaith Association je podporovat porozumění a vzájemný respekt mezi náboženstvími. Vydává informační materiály, organizuje různá setkání i kulturní akce. Společnost má asi 400 členů. Je ovšem zajímavé, že se na práci této společnosti nepodílejí žádní z hlavních představitelů církví. Vedle nižších duchovních se na práci podílejí i laici. Možné je zmínit i ekumenický institut Tantur, ležící mezi Jeruzalémem a Betlémem. Jako teologické zařízení dává všem církvím prostor k setkáním a vzájemnému studiu. Ekumenické aktivity, pokud vůbec nějaké jsou, se omezují víceméně na bilaterární setkávání mezi jednotlivými denominacemi. Lidé tu žijí spíše vedle sebe, než spolu. A často i v konfrontaci proti sobě. Současná nejistá politická situace ovšem nedává mnoho nadějí na rychlé vyřešení tohoto složitého problému.
Věnujme se však opět na chvíli historii. Když v r. 637, muslimové pod vedením kalífy Umara ibn Al-Chattába dobyli Jeruzalém, jedním z prvních kroků muslimského vládce bylo vyhledat onen posvátný základní kámen. Bylo mu ukázáno velké smetiště, které nechali zřídit křesťanští vládci na místě zničeného druhého chrámu. Navzdory Židům. Kalífa toto místo nechal vyklidit, aby se zde mohl pomodlit. Kalífa Umar, nebo také Omar Veliký, byl vůbec tolerantní vládce. Patriarcha Sofronius, který řídil obranu města, byl ochoten kapitulovat pouze za těch podmínek, že lidem bude zaručena bezpečnost a svoboda víry a že dohodu podepíše samotný chalífa Omar. Arabští velitelé nechtěli zbytečně prolévat krev. A tak chalífa podepsal se Sofroniem mírovou smlouvu:
„Obyvatelům Jeruzaléma se zaručuje život a držení majetku. Vaše kostely a kříže zůstanou nedotčeny. Vaše svatá místa zůstanou nedotčena a nebudou ani obsazena, ani zbořena. Lid může v úplné svobodě vyznávat své náboženství a nebude vystaven žádnému obtěžování…“
Je to obdivuhodný dokument. Omar vstoupil do svatého města a v Sofroniově doprovodu šel přímo ke starému židovskému chrámu, kde se pomodlil. Pak navštěvoval i křesťanské kostely. Když přišel čas odpolední modlitby, byl právě v Chrámu svatého hrobu.
„Můžeš se zde pomodlit“, navrhl mu Sofronios.
„Ne“, odpověděl, „kdybych tak učinil, dal bych záminku muslimům, aby vám kostel obsadili“ a pomodlil se na jeho schodech. Škoda, že takováto míra tolerance nezůstala arabským vládcům až do dnešních dní.

 Muslimská svatyně Skalní dóm na Chrámové hoře, 7. století n.l.
 

Chrámová hora, jinak také hora Moriah, pro muslimy Haram ash Sharif - Vznešená svatyně, má prastarou historii. Tak starou, že se její počátky ztrácejí v mlžném oparu biblického dávnověku. Ve druhém a třetím tisíciletí před letopočtem bylo toto území osídleno Kanaanci, kteří zde vybudovali svou pevnost Jebuz. Jak známo, v desátem století se, nejen Chrámové hory, ale vlastně celé Palestiny zmocnili Izraelité a Davidův syn Šalamoun na hoře Moriah postavil první chrám. Ten vydržel až do r. 586 př.n.l., kdy ho zničili Babyloňané. Židé skončili většinou v babylonském zajetí. Tito Židé sice ztratili domov, ale mělo to pro ně i svá pozitiva. Mnoho Židů tam významně zbohatlo, hlavně obchodem. A tím hlavním a nejvýznamnějším kladem byl fakt, že teprve v babylonském vyhnanství si Židé uvědomili svou identitu. Pod vlivem proroků se představují jako národ, pevně spojený svým náboženstvím a staletými tradicemi. Když se po padesáti letech z babylonského zajetí vrací zpět do Judeje, perský král Kýros jim umožňuje obnovit opět jejich Chrám, jejich kulturu i náboženské zvyklosti. Kýros byl pragmatik. Měl to dobře spočítané. Židé byli vždy schopní obchodníci, řemeslníci i zemědělci. Obhospodaří opět svoji krajinu, kde budou v míru žít a odvádět Kýrovi daně. A ke komu se modlí, to mu bylo úplně jedno. Druhý chrám byl dokončen v r. 516 př.n.l. Stal se centrem politickým, hospodářským a pochopitelně i náboženským. Chrám se stal symbolem národní identity. Kolem r. 20 př.n.l. byla celá Chrámová hora přestavěna jedním z největších stavitelů antické doby, Herodem Velikým. Ten nechal zvětšit plochu Chrámové hory na dvojnásobek. Na dnešních zhruba 150000 m². Skály na severozápadní straně, které tam zůstaly po stavbě druhého chrámu, nechal odstranit a prohloubená místa zasypat. Protože se hora Moriah svažovala dost výrazně od rovné plochy na severu směrem k jihu, celý Herodův projekt začal výstavbou obřích podzemních kleneb na jihu, které měly celý prostor hory vyrovnat. Těmto prostorám se později začalo říkat, Šalamounovy stáje. Dnes v této obrovské prostoře buduje muslimská rada Waqf, která spravuje Chrámovou horu, velmi kontroverzní projekt nové mešity. Muslimové se zřejmě snaží zahladit možné důkazy židovské přítomnosti na hoře a tak se do výstavby pustili s těžkou technikou a odvezli odsud na 300 nákladních aut vytěženého materiálu. Tento barbarský akt vzbudil ovšem velké protesty izraelské veřejnosti a hlavně archeologů. Ti se vrhli na vytěžený materiál se síty a skutečně tam našli řadu cenných artefaktů z chrámové doby.

Fajánsová mozaiková výzdoba fasády je dílem tureckých mistrů 

                 při rekonstrukci dómu v 16. stol.

Vyrovnáním šikmého svahu hory vznikl nepravidelný lichoběžník, jehož dvě delší strany, východní a západní, měří každá bezmála 500 metrů. Na tomto obrovském prostranství vyrostl velkolepý chrám se svatyní uprostřed. Historikové si dali skutečně velkou práci, aby se dobrali pravděpodobné podoby Herodova Chrámu. Ta pravděpodobná rekonstrukce chrámu je uvedena zde na straně 145. Ve velesvatyni uprostřed chrámu však již chyběla Archa úmluvy, která měla tajemnou moc, danou jí samotným Hospodinem. Ta zmizela zároveň se zničením prvního chrámu, o které se zasloužil babylonský král Nabukadnezar II v r. 586 př.n.l. Z prvního chrámu zde zůstal jen kámen, na kterém archa úmluvy stála, nádoba s manou, která zde byla uchovávána ještě z dob putování Židů do Kanaánu a Áronova hůl. Není ovšem jasné, co se s Archou úmluvy stalo. Neexistuje žádný doklad o tom, že by si Babyloňané posvátnou schránku odvezli. Možná, že byla někde ukryta kněžími již dříve, při blížícím se nebezpečí. Jedna z mnoha teorií říká, že Archu úmluvy odvezl syn krále Šalamouna a královny ze Sáby, princ Menelik a že je dodnes ukryta v etiopském posvátném městě Aksúmu. Těch teorií je mnoho a figurují v nich i Templáři, kteří ji údajně vykopali, dokonce existuje i teorie elektronická, která říká, že schrána je vlastně velký kondenzátor, dřevěná bedna, pobitá zevnitř i zvenčí zlatými pláty se čtyřmi svody na statickou elektřinu v podobě čtyř zlatých cherubů na rozích. Možná, že autoři této trochu divoké teorie byli inspirování i známým filmem Dobyvatelé ztracené archy s Harrisonem Fordem.
Vraťme se však k Chrámové hoře. Okolo celého areálu chrámu nechal Herodes vystavět masivní zeď. Kolem celé hory byl proto vykopán příkop a do základů opěrné zdi byly uloženy obrovské kameny až do váhy několika set tun. Těžko říci, jak by se to zvládalo dnes. Tehdy tu náročnou přepravu zvládli. Tyto základy je možné vidět i dnes. V tunelu, vykopaném v polovině 19. století podél západní zdi. Tunel
vede v délce skoro 500 metrů až pod arabskou čtvrť. Na to ale pro nás tentokrát čas nezbyl. Běžný turista však může stejně denně obdivovat fortel a um Herodových dělníků. A nemusí k tomu lézt až do Warrenova tunelu. Vezme si na hlavu jarmulku, projde bezpečnostním rámem a pak se jen kouká. Zeď nářků, prostoupená dva tisíce let trvajícími modlitbami zbožných Židů, to je to, co zde zbylo po řádění Titových legionářů v r. 70 n.l. Zeď nářků však není dnes naším cílem. Už včera, když jsme se večer vraceli z Getsemanské zahrady do hotelu, nás Helena, tak, jako každý den, informovala o dnešním programu :
„Možná, že Chrámová hora bude otevřená jen ráno a ještě na zkrácený čas. Nějaká židovská skupina totiž plánuje na zítřek pochod do Davidova města a do přilehlé palestinské vesničky. Není vyloučeno, že budou chtít vstoupit také do areálu Chrámové hory. Tak se může stát, že policie nedovolí areál hory vůbec otevřít. Může to dopadnout jakkoli. Musíme udělat vše pro to, abychom tam dorazili co nejdříve. Proto budeme vyrážet ráno už v 6.45 z hotelu. Musíme počítat i s tím, že ve městě bude už normální doprava na rozdíl od včerejška, kdy byl šabat. Pojedeme ke Hnojné bráně a uvidíme. Jestli budou kolem města policejní kordony, tak budeme mít smůlu. Pokud nebudou, tak se zařadíme do fronty, která se tam určitě vytvoří. Pak projdeme bezpečnostní kontrolou. Nikdo nesmí mít u sebe náboženské předměty, růžence, bible, křížky. Ty musí zůstat v autobuse. Co se týče oblečení, je třeba mít zahalená ramena až po lokty a kalhoty musí být několik centimetrů pod kolena.“
Chmurné předpovědi se bohudíky nenaplnily. Malé zdržení, které jsme cestou nabrali, nebylo způsobeno policejními kordony, ale docela hustým provozem v jeruzalémských ulicích. V osm hodin se řadíme do neveliké fronty, táhnoucí se podél jižní části západní zdi. A po další půl hodině už stoupáme po provizorní rampě, která je navršená v jižní části Západní zdi nahoru k Mughrabské bráně. Ta je dnes jediným vstupem pro nemuslimy do oblasti Chrámové hory. Před pár lety byla rampa poškozena zemětřesením a dešti. Jestli měly izraelské úřady tehdy ještě jiné plány, než pouhou opravu zborcené rampy, to se neví. Ale její oprava vyvolala až paranoidní reakce muslimské veřejnosti. Přitom mešita Al-Aqsa je odsud vzdálena 75 metrů a tak žádné ohrožení její stability určitě nehrozilo. Pokud ovšem dělníci při opravě nezamířili někam do nitra Chrámové hory, aby třeba našli ztracenou archu. Nebo nějaký jiný doklad existence židovské přítomnosti na hoře Moriah, kterou muslimové popírají. Menší, či větší střety mezi židy a muslimy jsou tu neustále a zřejmě budou bohužel i do budoucna patřit ke koloritu Jeruzaléma.
Teď ovšem myslíme jen na jedno. Na to, co se skrývá za touto masivní zdí. Procházíme kontrolou v Mughrabské bráně a najednou se ocitáme ve sluncem zalité minulosti. Na ohromném prostranství, zcela osamocená, se před námi náhle zjevila nejstarší a určitě jedna z nejnádhernějších islámských staveb. Kubbat al-Sakhra. Skalní dóm se zlatou kupolí, ozářenou raním sluncem, se již 1320 let hrdě tyčí nad tímto zkoušeným městem jako jeho nejkrásnější dominanta. Je to fascinující pohled. Jak už jsem uvedl, tuto nádhernou stavbu nechal vybudovat umájjovský kalífa Abd al-Malik ibn Marwan v r. 691 nad posvátným kamenem. Měla to být jakási protiváha ke krásným křesťanským kostelům, které umájjovští vládci poznali na svých taženích po Předním východě. Není to přímo mešita, ale svatyně, určená k rozjímání věřících. Skalní dóm se tak stal až do dnešních dob nepřehlédnutelnou dominantou, která je vidět z celého města.
Muslimský středověký učenec al-Wasiti píše o této stavbě:
„Když se Abd al-Malik rozhodl postavit Skalní dóm, přišel z Damašku do Jeruzaléma. Abd al-Malik zamýšlí postavit kopuli nad Skálou pro ubytování muslimů před chladem a vedrem a pro konstrukci mešity. Ale předtím, než začal, chtěl vědět osobní názory. S jejich schválením zástupci odepsali: „Nechť Alláh povolí dokončit toto dílo a považuje stavby kopule a mešit za dobrý skutek pro Abd al-Malika a jeho předky.“ On pak shromáždil řemeslníky ze všech svých panství a žádal je, aby mu poskytli popis a formu plánované kopule předtím, než bude zaneprázdněn její výstavbou. Takto to bylo pro něj psáno v sahnu mešity. Pak objednal výstavbu pokladnice (dnešní Řetězový dóm) na východ od Skály. Pak jmenoval Radžu ibn Hajwa a Jazída ibn Saláma, aby dohlíželi na stavbu a nařídil jim nešetřit na ní. Poté se vrátil zpět do Damašku. Když ti dva splnili svůj úkol, napsali al-Malikovi zprávu, že Dóm a al-Masdžid al-Aksá jsou hotové. Řekli mu: „Ve stavbě není nic, co by poskytovalo prostor pro jakoukoli kritiku“. Nabídl jim peníze jako odměnu, ale oni odmítli a dali na srozuměnou, že už byli velkoryse odměněni. Abd Al-Malik objednal zlaté mince, které byly roztaveny a naneseny na kopuli. Ta měla v té době takový třpyt, že se žádné oko nemohlo podívat přímo na ni.
Abu-Bakr Al-Wasiti.
Stavba Skalního dómu pohltila obrovské prostředky. Stavitelé měli za úkol postavit něco jedinečného a tak mohli velkoryse utrácet. Jakýsi al-Makdisi v té době vysvětluje svému synovci, proč kalífa vynaložil na stavbu takové takové prostředky:
„O můj synovče, nemáš žádné pochopení. Skutečně byl v pravdě a byl vybídnut, aby činil hodnotnou práci. On spatřoval Sýrii jako zemi, která byla dlouho obsazena křesťany a viděl, že jsou tam jejich krásné kostely, tak okouzlující a tak proslavené díky jejich nádheře, jako jsou Chrám Božího hrobu a kostely z Lyddy a Edessy. Tak usiloval o to vybudovat pro muslimy mešitu, která by byla jedinečná a celý svět by se jí podivoval. A stejně tak je jasné, že když chalífa Abd al-Malik viděl velikost Chrámu Božího hrobu a jeho velikost ho dojímala, nechtěl, aby oslňovala mysli muslimů a tak postavil nad Skálou kopuli, která je tam k vidění nyní.“
Shams al-Din al-Makdisi
Kalífa al-Malik chtěl zkrátka ukázat světu velikost nového náboženství – islámu. Povedlo se mu to dokonale. Jednoznačně se zde jednalo o soupeření s nejrozšířenějším tehdy náboženstvím, křesťanstvím. Jasně to dokazují i arabské nápisy uvnitř dómu, které zdůrazňují, že Ježíš je pouze apoštol Boží, i když je zrozen z neposkvrněné matky.
Citát : „Bůh nemá žádného společníka“ se zde opakuje několikrát a jen zdůrazňuje ten fakt, že podle islámu je Bůh jen jeden, jedinečný ve své velikosti, panování a slávě. Islám zcela odmítá křesťanské pojetí trojice Boží – tedy Otec, Syn a Duch svatý. Ježíš přesto patří mezi pět nejvýznačnějších islámských proroků. Dokládá to i modlitba, citovaná zde vedle ostatních súr Koránu :
„Ve jménu jednoho Boha, modlete se za vašeho proroka a služebníka Ježíše, syna Marie.“
Vedle popření božského původu Ježíše Krista je dalším argumentem islámu ten fakt, že křesťanská věrouka není založená na autentických pramenech a na zjeveních, ale na dogmatech, na nichž se domluvili lidé. Do křesťanských svatých textů byly podle islámu zahrnuty jen ty texty, které to domluvené dogma podporují. Na tomto tvrzení je skutečně hodně pravdy. Stačí si přečíst vynikající práci J.R.Portera: Ztracená Bible, vydanou v r. 2005, která publikuje materiály a texty, které se nedostaly do oficiální verze Bible, protože nebyly zařazeny mezi texty kanonické. Islám také nepřipouští, aby kdokoli svou smrtí vykoupil cizí hříchy, neboť to odporuje Boží spravedlnosti. Vykupitelské dogma je pro běžného člověka skutečně těžko pochopitelné.
Stojíme osamoceni na rozlehlém prostranství. Před námi se tyčí Kubbat al-Sakhra. Skalní dóm je určitě jednou z nejnádhernějších staveb na světě. Islámští stavitelé neměli ve své době ještě žádný vzor, co se týče vlastní kultury a architektury. Proto Umájjovci, kteří stavbu nechali vybudovat, povolali do Jeruzaléma ty nejlepší mistry tohoto oboru, to znamená Byzantince a Peršany. Proto má tato stavba tak trochu křesťanský charakter. Je vysoká 54 metrů a má tvar osmiúhelníku. Celou stavbu můžeme barevně rozdělit na jednotlivé části. Ve spodní části je mramorové obložení. To mramorové obložení se během doby několikrát měnilo. To nejkrásnější dnes můžete vidět na jižní straně, kde mramorové desky vytvářejí jakýsi kaleidoskop. Zajímavé je i to, že sloupy jsou různě barevné. Je to proto, že Umájjovci dali stavitelům pokyn, aby jako stavební materiál využili ruin křesťanských kostelů, zničených při perském nájezdu.
Ta modrá část byla původně obložena malými kostičkami modré, zlaté a žluté barvy. V 16. století, kdy už byla tato výzdoba hodně zničená, Turci využili svých znalostí výroby fajánsových dlaždic a obložili jimi samotnou stavbu. Pokud jde o ty modré, žluté, zelené a bílé části, vidíte, že jsou sestaveny do geometrických a rostlinných tvarů. Víte i z ostatních muslimských staveb, že islám, jako přísně monoteistické náboženství nezobrazuje živé postavy, ale soustřeďuje se na zdobnou kaligrafii. Vidíme to jak dole po obvodu základní stavby, tak i na tamburu nahoře, kde je arabský text, hovořící o Mohamedově noční pouti. V modrých částech jsou okenní oblouky. Ale ne každý oblouk je funkčním oknem. Pouze tam, kde je kolečko, je vloženo sklo. Sluneční světlo, dopadající dovnitř, vytváří v dómu zvláštní barevnou atmosféru.
Kupole byla za Umájjovců pozlacená. Ale Abbásovci, kteří v polovině 8. století nahrazují Umájjovce, nejsou při přestavbě dómu tak velkorysí. Nechávají zlato z kupole sejmout, přetavit ho na peníze a těmi pak financují stavbu. Dnes je ta kupole zčásti zlatá. Na obnovu kupole, tak, jak ji vidíme dnes, přispěl zejména jordánský král Hussein v osmdesátých letech 20. století. Prodal některé své nemovitosti a za utržené peníze bylo zakoupeno osmdesát kilogramů zlata, ze kterého byly vytvořeny plechy na pokrytí kupole. Nahoře na kupoli je symbol islámu – půlměsíc. Ten se občas mění, tak, jak postupně chátrá vlivem počasí. Naposled byl vyměněn loni v srpnu před ramadánem. Bohužel dovnitř nemůžeme. Škoda. Mají tam být nádherné sloupy, které stojí tak, aby nebyly v zákrytu. A hlavně. Uprostřed je ona posvátná skála, ten zvláštní, vznášející se základní kámen, na kterém spočinul Mohamed na své noční pouti z Mekky na koni Boraq. Tak to i určil kalífa Umar.
Vstupy do stavby jsou čtyři. V dnešní době se pro vstup používá jen ta brána od západu, které se také říká brána žen. Od jihu je brána modliteb, od východu je brána soudu a od severu je brána nebeská, protože podle islámu tam na obloucích budou viset váhy, které budou vážit duše. Pokud byl člověk za života pravověrným muslimem, tak tou severní bránou jeho duše vystoupí na nebesa.
Malý chrámek po pravé straně vypadá jako zmenšenina velkého dómu. Říká se mu Řetězový dóm. Ten byl využíván jako pokladnice. Když přicházeli poutníci, tak tam dávali peníze a tak bylo jasné kolik z toho lze použít na přestavby a kolik je možné použít na sociální účely. Také k tomuto místu se váže legenda. Říká se, že tam za Šalamounových dob visel řetěz. A když Šalamoun nevěděl, jestli mu někdo říká pravdu, nebo lže, tak mu řekl, ať se dotkne toho řetězu. Podle jedné verze, když ten člověk lhal a chtěl se řetězu dotknout, tak ten před ním uhýbal. Podle jiné verze, když se lhář řetězu dotknul, tak ho srazil blesk.
Samotný Skalní dóm stojí na vyvýšené terase uprostřed Chrámové hory. Na terasu vede osm schodišť zakončených krásnými arkádami. Pod terasou, na západní a jižní straně hory, je několik kašen, které sloužily k rituální očistě věřících.
Největší z nich je kruhová stavba se zelenými dveřmi, která má nahoře reliefní kupoli. To je Qwajit bejova kašna z r. 1487. Je to dar sultána, který ji nechal zřídit „pro dobro věřících“.
Na jižní straně stojí druhá nejstarší stavba Chrámové hory. Nejvzdálenější mešita. Al-Masjid Al-Aqsa. Tak jí říkají muslimové.
„Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého Muhammada z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení.“
(Korán, 17:1)
Ten pojem nejvzdálenější znamená nejvzdálenější od Mekky. Je to třetí nejposvátnější místo islámu po islámské svatyni v Mekce a Prorokově mešitě v Medině. Stojí na jižním konci Chrámové hory, tak trochu ve stínu velkolepého, zlatem zářícího Skalního dómu. Celých sedmnáct měsíců se prorok Mohammed podle tradice modlil po své noční cestě do Jeruzaléma směrem ke Chrámové hoře. K tomuto místu. Teprve potom mu Alláh přikázal obracet se při modlitbě směrem k Mekce. Až do 16. století byl myšlen pod názvem Al-Masjid Al-Aqsa celý okrsek hory Moriah. Teprve od počátku osmanské nadvlády bylo ujasněno názvosloví v tom smyslu, že pod názvem Haram ash Sharif – Vznešená svatyně, byla myšlena celá oblast hory. A nejvzdálenější mešitou Al-Aqsa byla jednoznačně myšlena tato rozlehlá stavba na jižní straně. Tato nejasnost v názvosloví trochu zmátla i několik lidí z naší skupiny. I mou ženu.
„To je přece Al-Aqsa, ne?“, říká mi a ukazuje na Skalní dóm.
„Al-Aqsa je tohle“, odpovídám a ukazuji na jižní stranu nádvoří. „Tahle zlatá kupole je Skalní dóm“.
„Ale jak se jmenuje tahle mešita vedle Skalního dómu?“, nevzdává se ještě a ukazuje na Al-Aqsa.
Trochu jsem znervozněl.
„No, Al-Aqsa přece“!
„Vždyť jsem to říkala“, odpovídá vítězně.
„Ale ty jsi to říkala obráceně“, nenechávám se odbýt. „To je Skalní dóm tohleto, to není Al-Aqsa. Al-Aqsa je támhleto“.
„Al-Aqsa, neboli Skalní dóm“, nenechává se žena odbýt.
„Ta zlatá mešita je Al-Aqsa“, přichází ženě na pomoc sousedka.
„No, že jo?“
„Ne“, říkám už poněkolikáté. „Támhleto je Skalní dóm a támhleto je Al-Aqsa. Vždyť si to slyšela od Heleny. Skalní dóm je ten na skále“.
Žena mi konečně uvěřila. Její sousedka nikoli. Má smůlu. Když se člověk ale probírá nejrůznějšími islámskými webovými stránkami, tak zjistí, že se tam pod pojmem Al-Aqsa myslí skutečně celá Chrámová hora, tedy celá Haram ash Sharif. A tak jsme měli pravdu oba. Je ale potřeba si na tento zvláštní způsob názvosloví dát pozor.
Máme asi hodinu čas a tak chodíme po celém areálu, v hlavě poznatky nabyté od Heleny a v ruce průvodce, kterého jsem si sepsal ještě před odjezdem.

                   muslimské stavby na Chrámové hoře

Zastavme se ještě u mešity Al-Aqsa. Spolu se Skalním dómem jsou to nejstarší muslimské stavby. Přesto, že muslimové tvrdí něco jiného. Podle nich je nejstarší muslimskou stavbou jejich svatyně v saudsko arabské Kaabě, kterou údajně stavěl praotec Adam a později i prorok Abraham. Zůstaňme ale raději u faktu, že stavby na Chrámové hoře pamatují skutečně ty nejprvnější začátky islámu. Později na Chrámové hoře vyrostla řada drobnějších staveb, jak muslimských, tak i křižáckých, ale Skalní dóm i mešita Al-Aqsa zůstávají nejstaršími dominantami celého chrámového okrsku. Z původní stavby, která byla započata ještě za kalífy Umara v 7. století, nezůstalo do dnešních dnů vůbec nic. Za Al-Malika a jeho syna al-Valida, tedy asi dvacet let po dokončení Skalního dómu, byla malá mešita přestavěna a rozšířena. Několik zemětřesení v příštích tři sta letech stavbu vážně poškodilo a musela být znovu vystavěna. Skalní dóm, stojící na pevné skále, nebyl zemětřeseními tolik poškozen. Al-Aqsa, postavená z části na podzemní antické Herodově klenbě, takovou stabilitu neměla. Dnešní podoba mešity je z roku 1035. Pochopitelně, že pozdější vládci se snažili podobu mešity vylepšit a tak byly přidávány minarety, kupole, pozměněna fasáda, a provedeny i vnitřní úpravy.
Těžké chvíle zažila mešita v r. 1969, kdy jakýsi Denis Rohan, australan, člen sekty Celosvětová Boží církev, mešitu Al-Aqsa zapálil v domnění, že tím uspíší návrat Krista na zem. Skončil pochopitelně v ústavu pro duševně choré, ale škody, které požár způsobil, byly nenahraditelné. Především shořela nejnádhernější součást mešity a tou byla slavná Saladinova kazatelna z cedrového dřeva. Fanatizmus je skutečně duševní úchylka. Bohužel nelze do ústavů zavřít všechny fanatiky. Asi by se dlouho na světě nestavělo nic jiného, než blázince. Pochopitelně arabská veřejnost z tohoto činu obvinila Židy. Jak jinak. Přímo se to nabízelo. A protižidovská propaganda se rozjela na plné obrátky. Ještě dnes se můžeme dočíst například na stránkách jedné renomované jordánské cestovní kaceláře, že mešitu Al-Aqsa zapálil fanatický Žid. Židé ovšem nezůstávají ve svých útocích proti islámu Arabům nic dlužní. Ultraortodoxní židovská skupina, která si říká “Věrní Chrámové hory“, plánuje zničení jak Skalního dómu, tak i mešity Al-Aqsa a na jejich místě chtějí vystavět dva židovské chrámy. Egyptský velký muftí Nasr Faríd Muhammad Vásil reagoval na tento plán prohlášením, že to Arabové nedovolí a že by tento akt mohl vyvolat třetí světovou válku. Status Chrámové hory je vůbec velkým zdrojem problémů. Hora totiž patří do okrsku východního Jeruzaléma, který Izraelci obsadili v r. 1967. A podle Palestinců by jim ho měl Izrael vrátit. Doufejme, že se tu nic nesemele dříve, než si všechno pořádně prohlédneme.
Nemá cenu zde jmenovat všechny stavby, které na Chrámové hoře jsou. A je jich dost. Dívejme se na dnešní Chrámovou horu jako na celek. Jako na učebnici islámské architektury, jejíž charakteristické znaky zde můžeme v hojné míře obdivovat.
Poklid a mír vládne nad celou Chrámovou horou. Jen hlasy nečetných turistů narušují posvátnost tohoto místa. Jakoby tato hora nebyla v samém ohnisku střetu islámu a židovství. Jakoby nedokázala během okamžiku probudit ve zcela obyčejném a mírumilovném člověku ty nejhorší nacionalistické a náboženské vášně, jaké si jen umíme představit. Středoevropan a k tomu ještě notorický ateista, má věru těžkou úlohu, logicky pochopit ten neúprosný a nelítostný střet dvou kultur, vzniklých na jednom geografickém prostoru Předního východu.
Během studia různých materiálů jsem narazil na jeden názor, uvedený na českých informačních stránkách o islámu. Dovolím si ho zde ocitovat:

„Islámské vědy jsou natolik obsáhlé, že pokud by jste chtěli dopodrobna znát vše a perfektně chápat veškeré logické souvislosti, bylo by třeba studovat některou z islámských univerzit, ukončit tam doktorát a ještě stále by jste se měli co učit“.
Myslím, že se s tímto názorem nelze než souhlasit. A totéž by se dalo říci i o judaismu. Jsme ve Svaté zemi. A tak nechme logiku doma a snažme se pochopit, že to, co tady dnes vidíme, to, co se tu děje, má své hluboké kořeny v daleké minulosti.
A tak jsme se posadili na zídku nad východní zahradou, vytáhli svačinu a při pohledu na Skalní dóm a minaret al-Ghawanima jsme se nechali ovívat geniem loci této Svaté hory.

Jeruzalém, březen 2010

 

/výňatek z mé knihy Snítka olivy ze Země zaslíbené/

 

Literatura:

Potok Chaim, Putování, ARGO 2002

Kolektiv, Encyklopedie antiky, Academia 1973

Kolektiv, Svetové náboženstvá, Mladé Letá 1993

Jepsen Alfréd, Královská tažení ve starém orientu, Vyšehrad 1987

Pro biblické citace byla použita „Biblí svatá, dle původního vydání kralického“, vydaná Josefem Růžičkou v r. 1863

Sacred destinations.com

A virtual travel through the Holy places

Islam.mypage.cz

Encyklopedia Wikipedia.org