Kamenná symfonie

        Probouzíme se se do krásného rána. Nad Popovým Poljem visí mraky a nad mořem vylézá slunce. Snad nám chce vynahradit ten předešlý deštivý den. Dubrovník je jen deset kilometrů daleko. Parkujeme na kraji magistrály, vysoko nad městem. První pohled dolů je úžasný a nepopsatelný. Tak tohle je Dubrovník. Středověké město s věncem hradeb, které jako prsten obepínají celé staré město.  A uprostřed moře střech, sluncem ozářené kopule a věže chrámů. A za nimi, až k obzoru, zářivé a nekonečné moře s jediným malým ostrůvkem.  

            Dubrovník, pohled od jadranské magistrály

 

Scházíme dolů mezi vilami  a noříme se do uzounkých uliček. Preso na terase nad mořem je minináprstek, tak na půl loku. Zapomněl jsem říci, že chci "dugo". O co je menší, o to je zas dražší. Ale chutná znamenitě.  Škoda, že ho není alespoň litr. Prodloužilo by nám to pohled na scenérii, která se před námi rozevírá. Za sebou jsme nechali bránu, zvanou Pile, kterou se vchází do starého města. Vpravo před námi se na skalnatém poloostrově tyčí do  výše pevnost Lovrijenac, vlevo se zdvihají hradby Starého města, o jejichž paty se rozbíjí pěnivý příboj. Mezi hradbami a pevností se ukrývá nevelký záliv s molem. Žádný člun zde ale nekotví. Molo je prázdné. Několik málo návštěvníků kavárny se shluklo u zábradlí a obdivuje panorama před sebou. Zbytek návštěvníků stojí opodál v dlouhé frontě u záchodků. Právě přijel autobus. Nemám štěstí. Vzdávám to. Jinak moje žena. Za dvacet minut se vítězoslavně vrací i s náležitě vystavenou stvrzenkou. Pořádek musí být.
Bláhově jsem si myslel, že v pondělí, tedy dnes,  bude ve městě méně lidí. Opak je však pravdou. To, co člověk nevidí na celém Jadranu,  vidí zde. Japonci, Angličané, Francouzi, Holanďané, Němci a pochopitelně Češi. Davy a davy lidí. Řídíme se jakýmsi  průvodcem ještě z dob staré Jugoslavie. Zde se ale vůbec nic nezměnilo, vše je takové, jaké to tu bývalo před staletími po velkém zemětřesení v 17.stol., kdy dostal Dubrovník dnešní tvář. Jen fasáda jedné kaple, poznamenaná střelami  z kulometu, vypovídá o tom, že tudy nedávno prošla válka.

Hlavní třída „Placa“ je široká a plná renesančních paláců, kostelů a kaváren. Obdivuji drobné detaily architektury, jako portály, arkády i rosety, které  jsou prostě úžasné. Pod dlážděním se skrývá navíc pětisetletý vovovod, umně zhotovený tehdejšími obyvateli. Snažíme se z té nádhery zdokumentovat co nejvíce.  Oba naše aparáty, které jsme s sebou vzali, jsou však jako tvrdohlaví mezci. Trucují a dostat do pohybu jejich závěrky a udělat  několik záběrů, vyžaduje nepředstavitelné úsilí. Nakonec jsme z nich těch 35 snímků dostali, ale byla to fuška.

                          Hlavní třída Placa, pohled z hradeb

 

Celý starý Dubrovník je jedna veliká kamenná symfonie. Z kamene jsou kopce podle pobřeží, ze stejného kamene jsou i domy, schodiště, nábřeží,dláždění ulic, všechny architektonické detaily i desítky portálů a portálků. Dalmatští stavitelé si zřejmě na ty krásné portály potrpěli, celé dalmatské pobřeží je jich plné a každý je neopakovatelně jiný.
Románskou křížovou chodbou  františkánského kláštera minoritů je nutné chodit se zakloněnou hlavou. Jen tak je možné obdivovat hlavice sloupů, obkružujících ambit, z nichž ani jedna není stejná. Románské fresky s biblickými výjevy jsou trochu  omšelé časem a málo čitelné. Kolem se ale pilně opravuje a restauruje. Tak máme naději, že budoucí Dubrovník bude sice o něco starší, ale určitě ještě krásnější. A když člověk skloní hlavu zpět, vidí za sloupy ambitu nádhernou zahradu, tak trochu ve francouzském stylu, která zaplňuje celý rajský dvůr. Pár palem, upravené záhonky a středová cesta, ukončená malým lavatoriem. krásný pohled. Na samý závěr prohlídky středověká klášterní lékárna. Je stará neskutečných 650 let a člověk aby kolem těch exponátů chodil s posvátnou úctou.
Procházka po Dubrovníku je únavná  a tak, než se vydáváme nahoru k mohutné pevnosti, stojící mimo hradby na skále nad mořem, sedáme si  do parku poblíž městské brány a popíjíme horký prsní čaj z termosky. Zakoupen v bašské lékárně a uvařen v kuchyni zatonské paní domácí, by měl pozastavit příznaky chřipky, která se jak u mne, tak i u mojí ženy neodbytně hlásí. Svačina je vskutku pestrá - sušené fíky, sušenky, nektarinky a již zmíněný léčivý čaj. Osvěženi vystupujeme vzhůru na skalnatý polostrov a noříme se do nitra rozlehlé pevnosti Lovrijenac. Tak, jak je město dole pod námi plné lidí, tak tady je klid a mír. Jsme tu skoro sami. Jen jakýsi mladík s batohem na zádech prolézá, tak jako my,  pečlivě všechny kouty, aby na závěr skončil na té nejvyšší terase. Mohutné starobylé dělo střeží asi již hodně dlouho poklid tohoto místa. Dlouho se nemůžeme odtrhnout od vyhlídky na nekonečné moře. Je bezvětří a modravé vlnky se jen jemně čeří. Jen příboj tak trochu nelogicky v tom poklidu, se prudce tříští o skálu pod námi. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                     Pevnost Lovrijenac

 

Scházíme dolů a noříme se zas do nekonečné spleti uliček pod hradbami. Některé z nich jsou zcela pusté a neobydlené.  Jedna část jezuitského kláštera je ověšena schnoucím prádlem a ta jeho druhá část, která je v dezolátním stavu, slouží jako ubytovna místních koček.  A  také jako záchod pro zbloudilé turisty. Není těžké to identifikovat. Hlavně čichem. Smutný pohled. A z té dlouhé řady potlučených a špinavých fasád této čtvrti, jako perly září nádherné renesanční portály a drobné, zdobné architektonické články.  Zejména množství různě tvarovaných krakorců s kulatými otvory po stranách, o nichž se můžeme jen dohadovat, k čemu asi sloužily. Domnívám se, že sloužily k dopravě zboží, zejména jídla z ulice nahoru do domu. Když se do otvorů v krakorcích zasunou tyče, jednoduchá kladka je na světě.

Jedinečnou podívanou je procházka po „gradské zidine“. Městské hradby, jak už bylo řečeno, obklopují v délce asi dva kilometry celé staré město. Uličky, kterými  procházíme těsně pod hradbami, nás zavádějí na nábřeží malého polostrova, na kterém se tyčí, jako součást hradeb, mohutná tvrz Sv. Ivana. Zde je jeden ze vchodů na hradby. V přízemí tvrze, v úrovni moře, jsme objevili i mořské akvarium. Když jsem si ale sečetl vstupné, které bychom museli zaplatit při prohlídce všech zajímavých objektů v Dubrovníku, včetně tohoto akvaria, uvědomil jsem si, že bychom pravděpodobně museli jet domů stopem, protože by nám nezbylo na benzin. A tak jsme bez lítosti minuli akvárium, neboť těch je ve světě víc než dost. Dubrovnické hradby jsou jen jedny.

Lezeme teď po úzkých schodech  neustále vzhůru. Jsme vysoko nad městem i nad mořem a mě se  klepou kolena a trne v lýtkách a raději se nedívám moc dolů. Nejde se ale nedívat. Na jedné straně je modré moře, krásné ve své nekonečné prázdnotě, jen s jedním malým ostrůvkem při pobřeží, na straně druhé  úzké středověké  uličky, které se jako dlouhé  nudle rýsují mezi  mořem střech. Do skal pod hradbami bije pěnivý příboj a sluníčko se snaží odčinit  ten včerejší nečas a svítí ze všech svých podzimních sil. Moře malých krámků ve městě i tady, na  hradbách, nabízí  turistům předražené suvenýry, kýčovité kresby a různé cetky. A také "bezalkoholna piče" a Red Bull za našich 100,- korun.J e to tu zřejmě s horskou přirážkou. Ale celkový umělecký dojem - jednička s hvězdičkou. Hradby se v místech bašt rozšiřují a to je dobrá příležitost si odpočinout od permanentní závrati a taky zahánět naši společnou chřipku horkým čajem z termosky. Teď už smrkáme oba. Nemáme si co vyčítat.

Ale hradby, to není jen historie. Že staré město není jen historický skanzen, ale že tu žijí také lidé se svými normálními starostmi, dokládá jeden dům v samé blízkosti hradeb. Na jeho střeše je v úrovni hradeb malá terasa se stolkem a židličkou a dveřmi na půdu.Terasa jak dlaň - dvakrát dva metry. Na kraji terasy je natažena šňůra na prádlo. A na té šňůře, v moři historie kolem, jako vlajka nové doby vlají krajkové kalhotky s podprsenkou. Tento až surrealistický výjev mi toto město docela zlidštil.

Procházka po hradbách, které obtáčejí celé staré město, je úchvatná
 

Když jsme konečně slezli z hradeb, dopřáváme si další čajový dýchánek na lavičce před Knížecím dvorem a vychutnáváme si pohled na panoráma města, které prudce stoupá vzhůru až k Jadranské magistrále. Tam někde nahoře je i naše osamocené auto. Bronzové postavy zvoníků na nedaleké věži zvonice nám právě sdělují, že je již pozdní odpoledne. A slunce, blížící se k obzoru, pozlacuje štíhlou věž dominikánského kláštera, která se zdvihá vysoko nad střechy honosného paláce.
 Při pohledu do průvodce zjišťuji, že jsme dosud neviděli hlavní dubrovnický kostel a to katedrálu Velika Gospa. Míříme tedy na náměstí , které je plné židlí a stolků, turistů a koček. V boční uličce konečně rozměňuji ve slušném kurzu eura na kuny. Kde jinde je ale možné dát nabyté kuny lépe do oběhu, než v jedné z kavárniček poblíž sloupu s rytířem Rolandem.   Popíjíme kávu a pozorujeme dubrovnické kočky, kterých je tu ne méně, než  turistů. Tyto kočky si zasluhují malé zastavení. Zjišťujeme, že každá kočka, případně kočičí rodina, má zde svůj rajón, který se zřejmě kryje s jednotlivými kavárnami, kterých je tu víc než dost. Běda však cizí kočce, která jim tam vleze. Okamžitě jsou chlupy i drápy v pozoru a ozve se kravál. V našem případě střeží prostor naší kavárny dvojice černobílých koček, které leží na stole u vchodu a ospale pozorují okolí. Neprozřetelně k nám vnikl cizí kocour a bylo zle. K velikému pobavení turistů se obě naježené kočky s ušima sklopenýma dozadu jaly vyhánět vetřelce a cholericky u toho vřískaly. Cizí kocour měl toho kraválu za malou chvíli asi dost a  otráveně  odešel. Ale  žádný  kvalt. Pomalu a důstojně, s  hrdě  zdviženým ocasem, aby bylo zřejmé, že je přeci jen frajer. Obě vítězné kočky si opět spokojeně vylezly na stůl a předstíraly, že spí a že je nic kolem nezajímá.
Blíží se večer a my opět stoupáme do kopce mezi vilami k autu. Klouby, bolavé chřipkou, se u nás obou ozývají, ale spokojenost převládá. Ještě se naposled díváme shora na město, kde jsme strávili dnešní, těžko zapomenutelný den. Je to i jakési poslední rozloučení s podzimním Jadranem, vše ostatní bude už jen cesta domů.
Páni domácí jsou konečně doma a zvou mne na rakiji. Domácí rakije je vynikající a tak tam klábosím asi hodinu. Než je lahev prázdná.Probrali jsme snad všechno mimo fotbalu a hokeje - rodinné poměry, politiku, hospodářství, rok 1968, cestování a já nevím už co ještě. Zajímá je slovenské hospodářství, nadávají na Miloševiče a vzpomínají s nostalgií na Tita. Já jim zase sděluji  dojmy z naší předcházející cesty do Dalmacie těsně po válce. Měl jsem se svoji zásobou chorvatštiny co dělat. Ale tak, jak ubývala rakije v lahvi, ubývala i jazyková bariéra. Vždyť slovan všude bratry má.

Dalmácie, září 2002

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/