Úvodní stránka - Kaňonem řeky Cetiny

Kaňonem řeky Cetiny

19.02.2011 23:10

Tohle staré městečko je opěvované ve všech turistických prospektech. Šestitisícové letovisko s kilometr dlouhou, rozlehlou pláží a benátskou pevností nad městem je docela oblíbeným cílem. Dlouhá hlavní ulice rozděluje město na starou a novou část. Nová část města je docela fádní a nic ji neliší od ostatních jadranských středisek. Avšak staré město s pirátským hradem na kopci má krásné, staré uličky s úzkými průchody a podchody a nádherný renesanční portál kostelíka z počátku 17.stol. Jsme v Omiši.
Řeka Cetina zde ústí do moře širokým korytem, lemovaným po obou stranách vysokými skalami a spoustou lodí a lodiček. Podíváme-li se zpět proti proudu, vidíme meandry řeky, ztrácející se mezi vysokými štíty pohoří Mosor.Tady někde začíná onen proslulý kaňon Cetiny a nad ním se tyčí na skále jedna socha kterou bychom docela rádi viděli.

Ústí Cetiny do moře
Mila Gojsalič. Tak se jmenovala jedna odvážná dívka, která roku 1570 vyhodila do povětří celý turecký vojenský tábor. A protože nechtěla padnout Turkům do rukou, raději se vrhla z vysoké skály nad řekou Cetinou do hlubiny, ze které nebylo návratu. Chorvatský sochař Ivan Meštrovič vytvořil někdy v polovině 20. století na její památku sochu, která byla umístěna na autentickém místě, odkud dívka skočila dolů. Město sice válkou s Turky docela utrpělo, ale zůstalo svobodné. Turci ho nikdy nedobyli.
Trochu jsme se prošli po městě. Má docela pestrou historii, jako asi většina podobných starých městeček na Jadranu. Od nepaměti město ovládali piráti, kteří odsud přepadávali byzantské a později i benátské obchodní lodě. Jak ponižující muselo asi být pro mocné Benátky, platit pravidelné poplatky malému neretvanskému knížetství. Při jejich tažení proti malému Omiši utrpěli totiž ostudnou porážku a dokonce zde zahynul i vládnoucí benátský dóže. Ale to už je dávná historie. Po pirátech tu zbyla jen jejich pověst a zřícenina jejich pevnosti s věží. Po Benátčanech zase obvyklá pevnost na vysoké skále.
Z uličky Kněza Kačiča, plné obchodů a kaváren jsme vystoupali po nekonečných schodech až ke zřícenině pirátského hradu. Žádný div, že je zavřeno. I podle skoro prázdné pláže je možné usuzovat, že je už dávno po sezóně. Málo platné, je konec září. Prošli jsme se, pokochali pohledem na jiskřící Jadran a sestoupili zase dolů. Ale i samotná cesta k hradu je estetickým zážitkem. Schody jsou totiž po celé své délce lemované kvetoucími keři a množstvím kvetoucích skalniček. A z kamenných zídek se sklánějí dolů větve fíkovníků. Člověk by musel být fundovaným botanikem, aby všechny ty rostliny dovedl pojmenovat. My jsme se museli spokojit s pouhým obdivem.

Na břehu řeky za mostem proti proudu je seřazena řada lodí,čekajících na výletníky k Radvanově mlýnu. Majitelé lodiček doslova přepadají v tomto pozdním termínu kolemjdoucí turisty a nabízejí se na čtyřicetiminutovou plavbu. 60 kun je ale částka, která příliš mnoho lidí neláká. Uprostřed řeky vidíme jen jednu lodičku se dvěma turisty. Jinak je řeka prázdná. Na rafting na horním toku zase nemáme potřebná léta a praxi a tak startujeme raději auto. Neúspěšně se vyptáváme několika lidí na sochu dívky. Každý nás ale posílá někam jinam. Jedeme tedy krásným údolím Cetiny, která je s obou stran lemována až sto metrů vysokými a skoro kolmými skalními stěnami. Bizarní scenérie. Řeka tu rozděluje dva horské masivy.Na severozápadní straně Mosor a na jihovýchodu Biokovo s nám již dobře známým Svatým Jurem.

Dolní tok Cetiny
Radvanův mlýn je rozlehlé stavení na břehu řeky, ale v tuto roční dobu zcela pusté. Obvykle zde bývá konec raftingovvých výletů, které začínají daleko ve skalách několik kilometrů proti proudu řeky. V sezoně tu bývá jistě plno žíznivých a hladových poutníků, ale teď nám nezbývá, než jet dál bez kávy. Silnice se z roviny zdvihá strmě vzhůru a opouští koryto řeky. Auto opět sténá a vrže v ostrých a nekonečných horských serpentinách. Opět visíme nad stametrovými skalami a děsíme se nad každým vrznutím poškozené nápravy. Nahoře na náhorní rovině nás láká malá cedule ke konobě "Kunjak". Reklama na tuto hospodu nás ostatně provází už od Jadranské magistrály přes celý Omiš. Majitele musí stát asi hodně peněz,vylákat turisty do této naprosté pustiny. Je vůbec zajímavé, kde všude zde lidé žijí. Daleko od města, vysoko v horách, po špatných, úzkých silnicích, plných serpentin. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit již před lety v horách Paklenice, kde jsme objevili obydlené příbytky až vysoko ve skalách. Dokonce i s kravami.
Vyjeli jsme nahoru. Kaňon i se skalami zůstal někde daleko pod námi. Po obou stranách silnice se objevily bílé domky s červenými střechami. Před malým obchůdkem stojí pár místních mladíků a cosi popíjejí. A když pohlédneme nahoru nad červené střechy stavení, vidíme šedomodrý hlavní hřeben pohoří Mosor. Jsme v malé horské vísce Kučice. Vzduch je prosycen pachem koní, za polozbořenou, dlouhou zídkou dozrává víno, fíky a olivy a na stráni voní mateřídouška. Konobu Kunjak netřeba dlouho hledat. Rozlehlé bílé stavení a hned vedle zastřešená veranda s červenou střechou jsou na kraji vísky. Paní hospodská je z naší návštěvy trochu vedle. Zdá se, že jsme po dlouhé době jediní blázni, co si vyjeli do tohoto krpálu na kafe a palačinku. Možná bych tomu za pár let ani nevěřil sám. A tak jsem raději, na důkaz naší přítomnosti v tomto krásném koutu Dalmácie, sebral z terasy poslední prospekt, zapomenutý zde zřejmě nějakým posledním letním turistou. Prospekt je honosně vyvedený v barvách a ve třech řečech, s rozzářenými tvářemi hostů i pana hostinského. Nabízí se tu vše, co tento kraj poskytuje. Výborné víno ze skalnatých strání, domácí kořalku i bohatou kuchyni. Dokonce i apartmány. A bůhví, co ještě. Při odjezdu se z nás hospodyně snaží vyrazit so nejvíce a nabízí kořalku a víno. Je mi docela líto, že musím její snahu odmítnout. S pocitem upřímné lítosti opouštíme toto místo božského klidu a míru. Míjíme opět malý obchůdek ve vesnici a vydáváme se dál za hledáním oné nedosažitelné sochy.
Zastavujeme o pár kilometrů dál u jakéhosi horského rozcestí. Dál už jdeme raději pěšky. Lesní serpentiny stoupají stále výš a výš a já mám stále větší podezření, že až vylezeme pracně nahoru, objeví se silnice a parkoviště, jak v tom večerníčku se Spejblem a Hurvínkem. Tušení mne vskutku nezklamalo. Splnilo se to doslova. Řev motorů, vytáčených do vysokých obrátek, nás přivedl na hlavní silnici, která zde překonává jeden hřeben Mosoru a míří do Splitu. Podnikáme poslední pokus a kolem kapličky se noříme do řídkého porostu na vrcholu hřebenu. Odměnou je nám fantastický pohled na město Omiš, tok řeky i moře v dáli, ležící pod námi v tisícimetrové hloubce. Mezi záchvatem závratě si ovšem uvědomuji, že onu vysněnou sochu tady těžko najdeme. Ta leží určitě někde úplně jinde a daleko doleji. Moje žena rezolutně prohlašuje, že se na sochu vykašle a že chce domů. Prohlížím ještě vrchol a průzkum odhaluje zbytky hradeb a nějakého sídla. Zdá se že tu byl kdysi dávno nějaký hrad. Pokud je to pravda, měl vskutku skvělou polohu. Když by chtěl někdo ten hrad dobýt při tehdejším stavu komunikací, tak by v polovině kopce vypustil duši, natož ještě něco dobývat.

Zpátky k autu jdeme raději po objevené silnici. Mezi hromadami odpadků po obou stranách silnice omamně voní mateřídouška a vrcholky Mosoru, tyčící se nad námi, se začínají zahalovat do šedavých mraků. A auto opět skřípe a vrže po serpentinách dolů. Na místech bez zábradlí mám chuť zavřít oči, abych neviděl tu hlubinu pod sebou. A taky vraky aut, držící se nad hlubokým údolím jen díky nevysokým stromům, o které se při svém pádu zachytily. Omišem projíždíme už bez zastávky. Byť je teprve odpoledne a život ve městě se teprve pomalu rozbíhá, padám doma do postele a rychle usínám. I ve spánku ale slyším vrzání poškozené nápravy našeho auta nad kaňonem řeky Cetiny.