Na Michelangelově vyhlídce leje jako z  konve. Kousek nad námi na konci dlouhého schodiště svítí svou bělozelenou mramorovou fasádou údajně nejkrásnější toskánský románský kostel San Miniato al Monte a dole pod námi leží Mekka milovníků umění a architektury. Tři výrazné dominanty města ční nad mořem červených, zamlžených střech jako majáky. Obrovská kupole a zvonice gotického dómu Santa Maria del Fiore a štíhlá věž Palazzo Vecchio na hlavním náměstí Piazza della Signoria.

Schovávám svůj digitál před deštěm, když na mne kývá jeden postarší japonský turista, stojící pod stromem na kraji terasy a anglicky na mne volá:

„Come in. Here is a dry place.“

Má pravdu. Pod košatým stromem jsou asi dva čtvereční metry suchého místa. Stoupl jsem si tedy na ten druhý metr a říkám Japončíkovi thanks.

Fotíme svorně vedle sebe, a když jsme dofotili, tak se i svorně jevíme nad zamlženou vyhlídkou. On poprvé a určitě i naposled, já taky poprvé a s  největší pravděpodobností taky naposled. I když musím vzít na vědomí, že z Prahy je do Florencie přeci jen o kus blíže než z Tokia. Člověk by nikdy neměl říkat nikdy. A tak trocha naděje ve mně přeci jen doutná.

„Wonderfull wiev,“ říkám ještě Japonci a ukazuji na město.

„Yes, Florence is wonderfull,“ odpovídá a ukládá svůj drahý foťák do pouzdra.

„Have a safe journey!“ říkám mu ještě. Podává mi ruku a s japonskou zdvořilostí se při tom uklání. Mluvil anglicky mizerně asi jako já a tak jsme si docela rozuměli.

Florencie měla být malým předkrmem před prohlídkou Říma. Teď však, když stojíme nad městem a hlavou nám probíhá celá řada jmen, spojených s  historií této kolébky renesance spolu s  množstvím architektonických skvostů, přemýšlím, jestli bych neměl tuto myšlenku raději přehodnotit. To by byl příliš bohatý předkrm. Aniž chci ovšem upozadit Řím. Raději si nechám všechny přívlastky a hodnocení na dobu pozdější.  Jsme teprve na začátku.

Zdoláváme postupně jeden kostel za druhým. A je to docela náročné. San Miniato al Monte tady, na Michelangelově vyhlídce, perla toskánské románské kultury, vedle kostela typický italský historický hřbitov, který vypadá spíš jako umělecká galerie se spoustou mramoru a soch a poté gotický františkánský kostel Santa Croce s  pantheonem florentských výtečníků. 278 náhrobních desek, mezi nimi nádherné náhrobky Galilea, Michelangela, Niccoly Machiavelliho,  Danteho, Rossiniho a řady dalších. Santa Croce je skutečný skvost, takový florentský Slavín.

Všechny kostely jsou přecpané zlatem, uměleckými skvosty, zkrátka nádherou, před kterou musel středověký věřící nutně v posvátné bázni padnout na kolena. Nevím, jestli si při tom uvědomoval, kde asi církev svatá na tohle všechno a na svůj nákladný život vzala prostředky. Že jí to určitě nenadělil Pánbůh. A nejen tedy ve Florencii. Jenže onen věřící, který tady zbožně klečel a modlil se, byl určitě přesvědčený o tom, že to takhle musí zkrátka být. Že je už takový řád světa. On tedy nějaký takový řád světa skutečně dodnes je, jen s  malými dobovými a krajovými obměnami. Pravdou je ale také, že kdyby takový řád světa nebyl, neměli bychom dnes co obdivovat.

Jenže tohle si kdysi už hodně dávno nemyslel jeden člověk. Jeho příběh mě prolétl hlavou, když jsem se zastavil před zasklenou vitrínou, ve které bylo vystaveno autentické roucho svatého Františka z Assisi. Ten byl i u založení tohoto kostela. Narodil se před koncem dvanáctého století v rodině bohatého obchodníka. Jeho mládí bylo stejné jako u ostatních jeho bohatých vrstevníků. Bezstarostný život a radovánky. Zlom v jeho životě nastal až po válečném tažení proti Perugii, ve kterém byl zajat. Ve vězení mu Bůh údajně sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Kristu. Zklamán bohatstvím církve a chudobou lidí chodil po kraji, rozdával svůj majetek a pomáhal malomocným. Jeho zdravotní stav se však neustále zhoršoval, až v roce 1226 zemřel. Po dlouhá staletí byl vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Jeho vizí byl návrat ke Kristově prvotní církvi. Dobře si uvědomoval, že prvotní křesťanské obce, vznikající v podmínkách pozdního římského impéria, měly málo co společného s  tehdejším chováním a učením katolické církve. Měl smůlu, že nepochopil trochu ujetou dialektiku historického vývoje. Tak mě napadá, jak by asi dopadl svatý František v dnešní době. Ta naše „chudobná“ církev svatá by jej nejspíše vyobcovala ze svých řad jako heretika.

V této chvíli, kdy s náležitou mírou nostalgicky krásných vzpomínek píši tyto řádky, vybavil jsem si zároveň krátké, ale moc pěkné přebásnění Modlitby svatého Františka Janem Skácelem, které jsem před nedávnem objevil na webu.

 

A dej mi sílu unésti

všechno, co změnit nemám sil.

Odvahu, abych to nač stačím,

na tomto světě pozměnil.

A také moudrost abych znal

a od sebe to rozeznal

 

Básník i novinář Skácel má už dlouhá léta můj bezmezný obdiv. A nejen kvůli této Modlitbě, kterou jsem donedávna neznal.

Nechme však Františka z Assisi spát. On byl na rozdíl od mnoha blahoslavených, kteří se každoročně rodí v  tajemných prostorách vatikánské kurie, skutečně svatý a zaslouží si hlubokou úctu i nás nevěřících.

 S pocitem skoro slavnostním jsme se dostali konečně na hlavní florentské náměstí Piazza della Signoria. Prohlídka města mi připomíná zatím spíše dostihy. Tohle skvostné náměstí nás však přímo vybídlo k tomu, abychom se na chvíli zastavili, dali si kapučíno a v kulisách autentické renesance si v klidu vychutnali úžasnou atmosféru, která tady všude kolem nás panuje. A kterou žádný milovník historie a umění nemůže intenzivně nevnímat. A možná také při proudění emocí rozjímat nad tím, co vlastně renesance přinesla světu nového na rozdíl od příliš strohé a příliš k nebi zahleděné gotiky.

Kde si však to zmíněné kapučíno dát, když je tu památek fůra a skoro u každé je nějaká menší, či větší kafetérie. Ale i na to jsem se cílevědomě nachystal. Když jsme se doma připravovali na tuto cestu, všiml jsem si na jednom obrázku tohoto hlavního florentského náměstí, rohové kafetérie jen malý kousek od Michelangelova Davida. Tuto kafetérii jsme skutečně před Davidem objevili. Cena kávy byla ovšem přímo úměrná atraktivitě náměstí. Přesto jsme se posadili. Kapučíno v sousedství gotické lodžie a přímo před ohromným medicejským Palazzo Vecchia s  vysokou věží, by muselo chutnat, i kdyby bylo úplně mizerné a jednou tak drahé. Ale nezklamalo ani jedno, ani druhé. Někde jsem četl, že tohle florentské náměstí je nejkrásnějším náměstím v Itálii. Neznám Itálii natolik, abych mohl toto tvrzení potvrdit, nebo vyvrátit. Ale těžko si zkouším vybavit něco ještě působivějšího. Uvidíme v Římě. Nebohý turista, mající na prohlídku Florencie pouze pár hodin, neví na co koukat dřív.

Loggia dei Lanzi, hned vedle kavárny, postavená ve florentské gotice, je plná soch. Hned na kraji stojí řecký hrdina Perseus a v natažené ruce ukazuje návštěvníkům useknutou hlavu Gorgony. A o kousek dál jeden z hrdinů trojské války Menelaos drží v náručí umírajícího Patrokla. Tahle socha je skutečně nádherná a zcela mimořádná. Kontrast mezi živým, svalnatým tělem řeckého hrdiny a bezvládným tělem mladého Patrokla je zobrazen mimořádně. Neznámý řecký sochař někdy ze čtvrtého století před Kristem byl skutečným mistrem. Nic na tomto faktu nemění ani skutečnost, že tato socha je pouhou kopií. O malý kousek dál krotí Herkules Kentaura, vedle je únos Sabinek. Zkrátka nádhera. Samá antika.

Před palácem Uffizi hned vedle Davida stojí socha Herkula, o kousek dál Donatellova biblická Judita s Holofernem, uprostřed náměstí jezdecká socha Cosima I. Medicejského, zkrátka, samé skvosty.

Množství soch, Neptunova kašna, fůra renesance a k tomu ještě trochu gotiky. Přehlídka antiky a biblické historie. Nutno přičíst ještě Galerii Uffizi, palác Obchodního soudu nebo palác Uguccione. Jenom tohle náměstí by nám zabralo celý den. Ale nemá cenu popisovat jednotlivé památky. K tomu slouží nejrůznější bedekry a katalogy. Já v sobě zatím potlačuji emoce, jinak bych je musel vykřikovat nahlas do zaplněného náměstí.

Ale ještě jedno jméno je neodmyslitelně spojeno s Florencií. Jen malý kousek od kafetérie, která se stala na malou chvíli naším útočištěm, je v  dlažbě zasazena pamětní deska se jménem nelítostného kritika církve Girolama Savonaroly. On měl ve své době skutečně co kritizovat. Na papežském stolci seděl totiž v té době nechvalně známý Alexander VI. z rodu Borghiů, otec stejně tak známé Lukrécie Borgie, známý svými výstřednostmi. Savonarola, bezohledný náboženský fanatik, za kterým zůstaly stovky mrtvých a řada zničeným uměleckých děl, skončil ale špatně. Když přivítal invazi vojsk francouzského krále Karla VIII. do Itálie, naštval papeže, na jehož zákrok byl Savonarola uvězněn a posléze spolu se dvěma druhy i upálen. A tak místo jeho vysněné republiky Kristovy se na plné pecky mohla rozvíjet až ke své dokonalosti florentská renesance.

Kafe je dopito a naše znavené nohy si odpočaly. Poslední pohled patří nahatému Davidovi, který stojí u vchodu do Palazzo Vecchio. Znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem. Tahle Michelangelova socha je sice symbolem Florencie, ale pochopitelně to není originál. Ten je natolik vzácný, že se ukrývá v  bezpečí Akademie krásných umění, kam se dnes zcela určitě už nestihneme podívat. Ale nejen tam. Ve městě je totiž 65 muzeí. Počítám, že bychom tu museli být alespoň měsíc a ne jeden den, kdybychom měli prohlédnout všechno, co nám tohle město nabízí.

Z Piazza della Signoria jsme se přesunuli na nábřeží Arna.  Ponte Vecchio, nejstarší most, který vede přes řeku Arno, je vedle sochy Davida jedním z hlavních symbolů celého města.  Byl postavený na nejužším místě řeky, tam, kde se původně nacházel brod. Teprve dvanáct let po jeho dokončení pokládá Karel IV. základní kámen k mostu pražskému. Takže tenhle florentský už něco pamatuje. Války i povodně, ovšem nejhorší okamžiky zažil při ústupu Němců za druhé světové války, kdy Němci tento most poškodili a ostatní florentské mosty zničili.

Ponte Vecchio má zvláštní ráz, který mu dodává řada obchodů i malých krámků po jeho obou stranách. Původně zde sídlili řezníci, ale typický zápach, spojený s jejich živností, obtěžoval vznešené obyvatele nedalekého paláce Pitti natolik, že řeznická živnost byla v prostorách mostu zakázána. Usídlili se zde zlatníci a stříbrotepci, kteří zde zůstali až do dnešní doby. Jak se ale všech těchto třicet šest zlatnických krámků uživí, to je mi docela záhadou. Stejně, jako i většina ostatních, procházíme jednotlivými obchůdky, abychom si nakonec nic nekoupili. Ale určitě existují i movitější turisté, kteří tu nějaký ten peníz nechají. Na památku.

Poslední úžasný pohled na most  z nábřeží a jsme před Palazzo Pitti. Sedm muzeí z těch šedesáti pěti florentských je v tomhle kolosálním baráku, jehož průčelí je dlouhé 205 metrů a 36 metrů vysoké. Zatím, co v Praze ještě doznívá gotika, tady ve Florencii už dávno, více než sto let, frčí renesance. Můžeme jen litovat, že neuvidíme obrazárnu toskánských velkovévodů, která je ve 30 sálech prvního patra. Jen namátkou pár jmen. Je tam Tizian, Rafael, Tintoretto, Giorgione, Rubens, Caravaggio, Velasques a mnoho dalších.

Najednou nás přestalo bavit chodit v balíku s ostatními a tak jsme se radši odtrhli a řídíme se nadále naším malým marcopolovským průvodcem. Získal jsem od rána takový dojem, že mě zde už nemůže nic překvapit. Jsme doslova ubíjeni množstvím architektonických skvostů a nádherným mixem renesance, gotiky a románského umění. Jasně, že převažuje medicejská renesance.

Prošli jsme kostel San Lorenzo s  náhrobky příslušníků medicejského rodu a chystáme se na to hlavní. Na florentský dóm. Kousek od San Lorenza na Via Cavour jsme však potkali malou kafeterii s  několika stolky venku. Takový objekt nelze minout bez povšimnutí. Tím spíše, že naše znavené nohy již naléhavě volaly po odpočinku. Takže malá pauza. Při kapučínu studujeme další postup a přemýšlíme o tom, co jsme doposud viděli a co bychom mohli ještě stihnout.

Renesance znamená v  širším slova smyslu znovuzrození. Nebo obnovu.  Znovuzrození ideálů antiky, humanizmus, důraz na individualitu člověka, na jeho rozum a schopnosti.

„Homo sum, humani nihil, a me alienum puto.“ Jsem člověk, nic lidského mi není cizí. Tohle je sice citát z jedné komedie starořímského dramatika Terentia, ale docela vystihuje přerod člověka gotického do daleko uvolněnějšího člověka doby renesance. Florencie je taková otevřená učebnice renesance.  Třeba jen v ní listovat. Jenže času k tomu máme zoufale málo.

Pokud význam slova renesance zúžíme, mluvíme o novém uměleckém proudu, o obrodě antického umění, které se od patnáctého století začalo postupně šířit z Itálie do celé Evropy. Itálie byla díky své zeměpisné poloze a čilému obchodu ve Středomoří ve středověku na čelním místě v hospodářském životě Evropy. Bohaté městské státy - signorie - vzkvétaly výrobou a obchodem a jejich vládci pečovali nejen o průmysl, ale také o vzdělání a kulturu v souladu s myšlenkovými proudy té doby. Humanismus znovu objevoval antický ideál člověka a přinášel nové estetické cítění. Itálie zůstávala ale vždy věrná antice a proto zde gotika, až na některé velké výjimky, nezapustila hlubší kořeny.

V době, kdy Evropu na sever od Alp ovládala ještě vrcholná gotika, v Itálii umělci jako Bruneleschi, Donatello, a další, vytvářejí nový umělecký směr, důsledně vycházející z antické architektury. A právě Florencie se stavitelem Bruneleschim byla na samém počátku zrodu renesance. Kdo chce pochopit renesanci, musí do Itálie. A italská renesance, to je Florencie. Jsou to její paláce, medicejské vily, Piazza della Signoria.

Dopili jsme kávu a dostudovali svého průvodce. To, co ještě plánujeme spatřit, má být na Piazza del Duomo všechno pěkně pohromadě. Baptisterium, Giottova Campanilla a hlavně čtvrtá největší chrámová stavba křesťanského světa – Santa Maria del Fiore. Bude třeba si vybrat, kam vylézt. Buď na kupoli chrámu se  463 schody, nebo vedle stojící Campanillu se 414 schody. V chrámu je to složitější, cesta nahoru je jednosměrná a vracet se není možné. Zvonice je jen o něco málo nižší a schody jsou prý pohodlnější. Věřme tedy průvodci. Volíme proto raději zvonici, protože někam vylézt určitě chceme.

Katedrála Santa Maria del Fiore se svojí známou kupolí člověka doslova ohromí svou velikostí. Hlavní loď je dlouhá 160 metrů a široká 43 metrů. Příčný transept je dlouhý 90 metrů. A ještě pár čísel. Dvouplášťová kopule má hmotnost 25 000 tun. Vnější plášť má tloušťku 80 cm, ale vnitřní, který nese většinu váhy má tloušťku celé 4 metry! Neuvěřitelná čísla. Oba pláště jsou spojeny vertikálními zdmi, tak, aby byl tlak rovnoměrně rozložen. No a mezi oběma plášti vede na kupoli již zmíněná cesta, kterou jsem raději předem vzdal.

Zato jsme vylezli na Giottovu zvonici, která je považována za nejkrásnější v celé Itálii. Výstup nahoru jsem kupodivu zvládl, i když pomalu. Výhled shora z ochozu je impozantní.

Via Calzaiuoli  je jedna z hlavních florentských ulic. Spojuje Piazza del Duomo s Piazza della Signoria. Je už půl páté a my se pomalu vracíme touto ulicí se zmrzlinou v ruce k náměstí Signorie, doslova ubiti množstvím památek. Tohle město má úžasnou historii i úžasnou atmosféru. Člověk může procházet těmi samými místy znovu a znovu a stále je na co se dívat. A tak nijak nespěcháme. Do odjezdu máme ještě čas.

Dnešní den byl spíše pozvánkou na další návštěvu města, než skutečnou prohlídkou. Neviděli jsme ani jednu galerii ani muzeum a přesto odjíždíme příjemně naladěni. A florentský genius loci nás provází ještě celou cestu až do Říma.

Florencie, červen 2007

 

 

 

* * *