KATKA

Pod nohama mu šustí spadané listí a chladná zima zalézá pod kabát. Karel si ohrnul límec a otřásl se zimou. Podzim. Celý park se rychle svléká z letního šatu a holé větve se zimomřivě chvějí ve větru. Na chvíli se posadil na lavičku.
A přeci to byl pěkný podzim, pomyslel si s trochou nostalgie. I když, mávl rukou do prázdna, byl a nebyl. Měl rád podzim. Všechno pěkné se v jeho životě stalo právě na podzim. I tahle lavička sehrála úspěšně svou podzimní roli.  Jen ten čas kdyby se na chvíli zastavil.
Karel si vychutnal těch pár týdnů jako nikdy předtím. Ponořil se do vzpomínek a ani necítí podvečerní podzimní chlad. Ještě před týdnem byli spolu ve Stromovce.
Holé větve stromů, zbavené listí, trčí k obloze jak v zoufalé prosbě. Kateřina poskakuje po asfaltových cestách jako kůzle a hned se zase zimomřivě tiskne ke Karlovi. Vzduch je prosycen vůní tlejícího listí a on se cítí vedle ní zas jako dvacetiletý studentík. Její hlas zvoní v sychravém parku jako rolničky a on cítí, jak jeho srdce taje jako jarní sníh. Neodolal náhlému přívalu citu a přitáhl si Katku k sobě.
„Co je?“
Nestačila ani dopovědět. Políbil ji. Ucítil, jak se k němu přitiskla celým tělem.
„Chtěl bych se s tebou pomilovat, Katko. Strašně. Teď hned."
„Blázínku,“ vyprskla smíchy a rozběhla se po cestě.
„Tady, mezi lidmi?“ volala na něj.
Karel ji dohonil.
„Večer. U mne.“
„Teď to není možné. Máma mě nepustí. Vždyť víš. Někdy jindy. Snad.“ A její hlas opět vesele zvoní alejí.
Nenaléhal. Byl zvyklý čekat. Trpělivě čekat. Celý život stále na něco čekal. Hlavně na ty vzácné okamžiky prchavého štěstí. Nechtěl Katku ztratit. Teď byl šťastný. Ten okamžik byl konečně tady.  A on ho prožíval tak naplno, jak jen mohl.
Rád ji poslouchal. Sedí vedle ní a Kateřina povídá a povídá. Její řeč plyne jak horská bystřina. Nekonečná a spěchající. A Karel vnímá její hlas jak relaxační hudbu od Vangelise. Katka občas řekne, povídej taky něco, ale on ji raději políbí. Pak jí položí hlavu do klína a ona mu cuchá vlasy. Katka je chvílemi dětsky naivní, ale hned zase rafinovaně ženská. Vydrží se celé dlouhé minuty smát a vymýšlet si, čím by ho mohla pozlobit. Do všeho se vrhá s náruživostí svých šestnácti let.
Chtěl by ji varovat. Ty moje holčičko malá, co když jsem už milovat zapomněl? Co když jsem všechnu lásku vyčerpal už před lety? Co když je to jen jedna z  mých bláhových iluzí? Nemá odvahu jí to říci. Nechce myslet na budoucnost. Žije přítomností. Není schopen uvažovat o jejich vztahu racionálně. Chce žít. Co bude zítra, není vůbec důležité.  To, co je důležité, probíhá právě teď, v  tomto okamžiku. V okamžiku, kdy hladí její tělo, odevzdané a hebké jako samet, v okamžiku, kdy se Katka, věčně se smějící, přitiskne k němu a on se propadá do jiného světa.

* * *

Karel sedí vzadu za rotačkou, hledí na rychle se otáčející role papíru a myslí na večer. Myslí na milování s  Katkou ve svém malém pokojíku. Myslí na ty vzácné chvíle, ukradené času. Když jí objímá, cítí celé její tělo a bere mu to rozvahu a dech. Vidí ji, jak se svléká, pak vklouzne pod peřinu a vše kolem mizí. Jsou jen oni dva. Jeho Madona s úsměvem dítěte.
Role papíru se dotáčí. Karel se vrací do reálného světa. Mrzutě vstává a jde ke stroji.
Když Katka večer odchází z  jeho bytu, doprovází ji k autobusu. Sousedky, vyložené z okna, je provází zvědavými pohledy. Přitáhl si Katku k sobě a políbil ji. Ať mají baby o čem povídat, pomyslel si. Bylo mu to docela jedno. Katka byla ale nezvykle zamlklá.
Byla jsi dnes hezká, moc hezká, Kateřino. Vína se ani nedotkla. Odevzdaně se k němu v posteli přitiskla. Těžko říci, kdo byl v tu chvíli víc rozechvělý. Leží vedle sebe a její bílé tělo je až neskutečné.
Je to láska, Kateřino?

* * *

Kateřina má jinou směnu než on. Od toho večera ji už dlouho neviděl. A marně čeká, že přiběhne, alespoň na chvíli. Že ho jen letmo políbí a bude ho pošťuchovat, tak jako vždycky. Schází mu její úsměv. Schází mu jejích šestnáct bláznivých let. Kdo je však tady větší blázen?
Když ji viděl naposled, přeběhla kolem něj jako vítr, sotva, že mu odpověděla na pozdrav. Sám sobě je k smíchu. Připadá si jako puberťák, který se poprvé zamiluje. Hlídá u dveří, kdy přijde, touží po jejím pohledu, po jejím úsměvu. Po jejím bílém, sametovém těle. Tohle jí ale asi nepoví. Jejích šestnáct let by to možná nepochopilo. A Karel se bojí výsměchu. Bojí se ho tolik, že mu to brání se zcela poddat tomu pocitu. Bojí se něžných slůvek, bojí se vlastně sám sebe. Dlouhá léta pěstovaný a cvičený klid přináší teď své ovoce. Všechno je tak absurdní. Kamenná tvář a v duši blázinec.
Stýská se mi, dítě, stýská se mi po tobě. Ale to ti raději neřeknu. Nevím, jestli bys to pochopila stejně, jako já. Možná, že by ses i smála. A to bych jen těžko snášel. Možná bys přestala věřit, že jsem stále ten pravý. Ten, co je pořád tak sebejistý a silný, který si se vším dokáže poradit. Vždyť Ty jsi vlastně stále ještě dítě. A já ti kradu tvoje mládí. A navíc chci od tebe něco, pro tebe asi těžko představitelného. Chci, abys byla vážná, abys náš vztah brala vážně. Asi od tebe chci trochu moc. Proti sobě teď stojí tvých šestnáct let a moje Kristova léta. Vždyť bych mohl být skoro tvým otcem. Co jsem ale vlastně pro tebe? Tvůj milý, přítel, milenec, nebo bohužel jen trochu starší známý, který je pro tebe autoritou prostě proto, že je jednou tak starý, co ty?  Kdo se v tom má vyznat? Ale možná, že jsem pořád tak sebejistý a silný, jak se ti zdá.  Možná, že o tom ani nevím, možná, že to jen úspěšně předstírám.
Karel se neustále zabýval těmito myšlenkami. Nechtěl Katce nijak ublížit, ale nechtěl ji ale ani ztratit. Ten rozpor ho ničil. V její přítomnosti si vůbec nebyl jistý, jak by se měl chovat.

* * *

Kateřina se od toho večera změnila. Jakoby najednou ztratila zájem. Zdá se mu to až absurdní. Dlouho už nepřišla k němu dozadu k rotačce. Scházely mu její letmé polibky v bezpečí skladu rolí.  Když ji uprostřed týdne náhodou potkal, skoro se na něj utrhla.
„Co chceš?“ zeptala se ho až nepřátelsky.
Dítě, vždyť já chci tebe! Tebe, celou, tak jako dříve, pomyslel si. Zas uhýbat před tvým pošťuchováním.
„Co se děje, Katko? Proč nepřijdeš?“ nutí se Karel do nezúčastněného tónu.
„Až jindy,“ zašklebila se na něj a odběhla.
Když k němu předtím chodívala, často jí říkával: „Můžeš být také chvíli vážná?“
„To nejde,“ odpovídala mu se svým zvonivým smíchem. Kéž by zase přišla, i se svými bláznivými nápady, pošťuchováním a smíchem. Dělej si vše, co chceš, Katko! Jen se mi vrať!
Kateřina je ale tvor záhadný a nevyzpytatelný. Plný překvapení. Dnes se na něj opět usmála. Nic víc. Karel v tu chvíli cítil, jako by dostal vyznamenání. Měla stejnou směnu, jako on. Ale nepřišla, jako jindy. Neposadila se na stůl naproti němu, aby mu vyprávěla, co zase všechno provedla. Dokonce si připravil i řeč, trochu odměřenou a trochu i vyčítavou. Ale dobře ví, že by na ni zase jen hloupě koukal a byl rád, že ji může zase pohladit po tváři a obejmout kolem ramen.
Snaží se na ni nemyslet. Chvíli se mu to i daří. Rotačka hučí a pohlcuje kilometry papíru. Karel má co dělat, aby stačil jejímu tempu. Je ve svém koutku za strojem docela sám. Sám se strojem i se svými myšlenkami. Když konečně nasadí novou roli a na chvíli se posadí, před očima mu zase vyvstává její tvář. Přeci jen mu to nedá a tak se alespoň na ni jde podívat otvorem ve stěně, která dělí ofsetovou rotačku od knihtiskové strojovny. Katka sedí za starou Viktorkou přímo proti otvoru, má na sobě přiléhavé tepláky a na hlavě culíky.  A směje se. Karel to nakonec nevydrží a odbíhá k otvoru ve stěně každou volnou chvíli. Má šílenou chuť si tam dát židli a dívat se neustále na ni.
Katka sedí, chvíli se mračí, hned se zase směje. Je to hrozný pocit, že se směje také na někoho jiného. Každou chvíli se u ní někdo zastaví. Karel by ji chtěl mít jen sám pro sebe. Jeho žárlivost je až sobecká.
Stydí se však sám před sebou. Nechce, aby ho u té díry někdo viděl. Bylo by mu to trapné. Z myšlenek vyrušil Karla známý, charakteristický zvuk, který ho přímo katapultoval ze židle.  Role se dotočila a konec papíru s prásknutím mizí ve stroji. Malér. Stroj se zastavil.
„Co jsi dělal, prosím tě,“ říká vyčítavě předák, který se přišel dozadu podívat. Karel jen rozhodil rukama.
„Dělám šestnáctku, zaspal jsem.“ říká na omluvu.
„Tak umejt válce, chvíli pauza. A dělejte, máme málo času,“ obrátil se parťák k ostatním.
Stroj se opět rozběhl a Karel poodešel jen na malou chvíli k otvoru ve stěně. Katka seděla pořád na stejném místě, opět se smála a na někoho vyplazovala jazyk. Je to k zbláznění, pomyslel si. Měl chuť do toho otvoru zavolat:
Podívej se, co to dovede udělat s dospělým chlapem! Je tohle láska, Kateřino?

* * *

Před časem mu slíbila, že s ním pojede na Silvestra do Krkonoš na lyže. Moc se na to těšil. Jako odborový funkcionář dostal dva poukazy, jen potřeboval její souhlas.
Když se rotačka na chvíli zastavila, zašel za ní do strojovny.
„Potřebuji s tebou na chvíli mluvit, Katko. Můžeš na mne počkat na refýži?“
Je zima, padá sníh s deštěm a jeho srdce bije v zoufalém očekávání. Strašně po ní zatoužil. Stojí na refýži, netrpělivý a nedočkavý a čeká na svůj ortel. Konečně přišla.  Zašklebila se na něj jako vždy a jemu bylo zase dobře. Tak dobře, že se mu ani mluvit nechtělo. Jen se díval.
Ale pak to přišlo.
„Myslím, že to nemá cenu,“ uslyšel její hlas.
Zatočila se mu hlava. Nechtělo se mu ani věřit, že to řekla ona. Podíval se na ni. Byla vážná. Tak vážná, jakou ji už dlouho neviděl. Jeho milá, malá Kateřina.
„Promyslela jsem si to. Nemá to cenu.“
Řekni, že to není pravda. Že se mi to jen zdá. Řekni, že až se probudím, budeš opět ta malá zlobivá Kateřina, kterou jsem měl tak rád. Že je to zas jeden z tvých bláznivých žertíků.
Karel ale ví, že to není žert. Mlčí a krk se mu náhle sevřel, že nemůže hned promluvit.
„Proč vlastně?“ zmohl se konečně na slovo. „Co ti vlastně vadí. Je to můj věk?“
„Ale to ne. To mi nevadí. Ale já jsem ještě takový blázen a sama nevím, co chci. Možná, že toho budu za týden litovat.“
„A co ty hory? Mám poukaz i pro tebe.“
„Nezlob se, ale mamka by mně nepustila.“
Došli pomalu opět k tramvaji.
„Kolikrát jsem za tebou chtěla jít. Nakonec jsem nešla. Možná by mně to přestalo brzy bavit. Nedovedu u ničeho vydržet. Nezlob se na mne proto.“
Ani neví, co by jí na to měl říci. Jejích šestnáct let by to nepochopilo. Je mu najednou zoufale smutno. Cítí, jak se mu Katka neodvratně vzdaluje. Někam do jiného světa. Najednou je dělí celá věčnost. Další rozchod bez okázalosti je tady.
Kolik si jich ještě mohu dovolit, pomyslel si Karel. Musel v tu chvíli vypadat dost hloupě.
„Nic si z toho nedělej,“ snažila se ho Katka trochu utěšit.
Už tě nebudu objímat, Kateřino. Ani milovat se už nebudeme. Jak to mám všechno najednou strávit?
Za týden ho čeká rozvodové stání. A všechno se mu najednou hroutí před očima. Doma ho čeká tichá domácnost, letmo se pozdraví se ženou a půjde si uvařit něco k večeři. Jen malá dcerka se mu vrhne kolem krku a bude křičet „tatínek přišel, tatínek přišel.“
Je to všechno k zbláznění.
Katka nebude, i žena odchází. Vlastně on odchází. Kdo se v tom má vyznat? I láska odchází. Rozplývá se jako dým. Ale co když to byla jen hra na lásku? Hra, ve které dostal mat?
Katčiných šestnáct let teď odchází s dětskou bezstarostností.
„Tak ahoj, už mi to jede,“ říká mu ještě. Karel jí sotva odpovídá. Přechází s ní na refýž. Z tramvaje se ještě ohlédla. A pak už nic. Pro ni skončila jedna epizoda.
Když přišel Karel druhý den do práce, podíval se dírou ve stěně. Katka seděla opět na svém místě a smála se. Není snadné zapomenout. Je to silnější než on. Nejde to, si ji nevšímat. Hlídá každý její pohyb, každý krok. A když ji občas zahlédne, až ho to zabolí.
Co si to za chlapa, ty starej troubo, říká si pořád. Je to bludný kruh, ze kterého neví, jak vyjít ven. A Katka chodí kolem něj a dělá, jako by ho ani neznala.
Její kamarádka se teď od ní skoro nehne. A Karel na ni až žárlí. Pořád vidí před sebou Katčiny oči, její úsměv. Pořád slyší její zvonivý hlas. Tváří se však klidně a vyrovnaně. Vždy si vědomý toho, co říká a co dělá. Jeho stálá maska. Ale uvnitř je sopka, která hrozí, že jednou vybuchne. Absurdní život.
Včera ji zase po delší době uviděl. Čekal, co bude říkat. Kývl jí zdálky na pozdrav a ona se zase zašklebila a vyplázla na něj jazyk. Po dlouhé době se na ni usmál. Odmyslil si vše, co se událo a viděl opět svoji malou Katku, zase tak milou a roztomilou.
Hodně štěstí, dítě. Nikdo přeci nemůže za svůj věk. Ani ty za svých šestnáct let. Ale ani já za svá Kristova léta.
Katko, ty moje malá přítelkyně, ona to asi přeci jen byla láska.