Kurzivka nepříliš veselá

Listopadové nebe je hnusně šedivé, slunce se nám stále kamsi schovává, studený vítr mi leze pod kabát a v sídlištním trávníku kvete kupodivu jetel a sedmikrásky. Já jsem zkontroloval svůj očkovací certifikát, na pusu nasadil respirátor a vyrazil do města na dvojku vína. Za lidmi. Proboha, co je tohle za divný čas?!

V neveselém rozpoložení přemýšlím, jestli má vůbec cenu, abych v tomto, pramálo optimistickém, čase ještě umyl okna, když je pořád skrz ně vidět. Nebo mám raději počkat na jaro? Ostatně, stejně se ta okna zase zašpiní. Proč si dělat starosti?

Roztoulané myšlenky zběsile víří hlavou, aby nakonec dospěly, po kolikáté už, k moudrým slovům biblického Kazatele. Ve třetí kapitole starozákonní knihy Ecclesiastes totiž Kazatel říká:

„Všeliká věc má jistý čas

a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

Jest čas rození i čas umírání, čas hledání a čas ztracení,

čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.“

Nuže, moudrý Kazateli? Co to máme vlastně teď za podivný čas? Čas pokoje to rozhodně není. Čím jsme si ho vůbec zasloužili? A za co? Proč nemůžeme mít opět onen starý a známý čas hledání a čas milování? A také čas míru a pokoje? Rád bych se takových časů ještě dožil!

*