Kurzivka o jednom ukecaném kosákovi

Když se ráno probudím a otevřu okno, slyším občas od potoka zpívat kosa. Mě by rozhodně nenapadlo si po ránu zpívat. Ale ten optimistický kosák si zpívá. Až jsem se zastyděl. Měl bych na sobě asi zapracovat. A mít radost ze života, jako on. Jenomže když vstanu, mám trochu víc starostí než ten kos. Já si sice taky zpívám, ale ne po ránu a ne nahlas. Moje malá Britney by se mohla leknout a pustit to už doma.

Britney venku kosa ignoruje a pečlivě očuchává každý drn. Co kdyby se tam vyčůral nějaký její kamarád. Kosák si od nás udržuje odstup. Poskakuje po trávě a hledá si snídani. Nevím ovšem, jestli mu bude zdejší menu vyhovovat. Cesta kolem potoka je totiž hlavně místem venčení psů. Hlad je ale nejlepší kuchař. Možná to platí i pro kosy.

Štve mě, že nás kos zcela ignoruje, šťourá zobákem do země a nezpívá. Tak jsem na něj zkusmo zapískal. To zabralo. Zvedl hlavu a podíval se na mne. Když jsem ale udělal směrem k  němu krok, o kousek popoběhl a rozčileně zdvihl svůj dlouhý ocásek. Při dalším mém kroku se ke mně otočil zády a vylétl na blízkou větev. Je zajímavé, že kravál aut, projíždějících hned vedle cesty, mu nevadí, ale na přátelské zapískání na mne vystrčí neslušně svůj zadek.

Kosák sedí na větvi, ostentativně ke mně otočený zády, a konečně zpívá. Jeho trylek je určitě slyšet po polovině sídliště. Loni s ním byla i jeho družka. Letos je zde zatím sám. Ale určitě si nějakou frajerku brzy najde.

Doma jsem se podíval na chytrý web. Ten kosák se správně jmenuje Turdus merula. Ale to se mi nelíbí. Je to moc učené. A pak jsem tam ještě objevil tuto větu:

 „V období prvních vlahých jarních dnů je už slyšet kosy, zpívající z plných hrdel.“ 

Mám rád kosy, kteří zpívají z plných hrdel. Copak asi dělá ten můj? Otevřel jsem okno a nastavil ucho směrem k potoku. Skutečně, můj kosák tam zpívá. A „z plna hrdla“.