Kurzivka o těšení

„Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá.“

Tak tenhle sbor z  prvního jednání Smetanovy Prodané nevěsty je hodně optimistický. Já ale podstatu této myšlenky moc neberu. Je to optimistické až moc. Nevím, proč bych se nemohl těšit, i když mi pánbůh toho zdraví zase tolik nedal. Klidně se budu navzdory této klasice těšit ze všeho možného. A nemusí to být vždy něco konkrétního. Bez těšení na něco by život stál za prd.

Někdy se dokážu potěšit i tím, že se ráno probudím a nic mě nebolí. Když jsem byl malý, těšil jsem se na matčiny polévky, na její cibulovou nebo česnekovou omáčku s vařeným hovězím a knedlíkem, těšil jsem se na nové knihy, na Vánoce, na kamaráda Jirku, já se pořád na něco těšil.

Na konci našeho těšení obvykle bývá radost. Očekávaná radost. A je úplně jedno, na co se těšíme. Ta radost je předmětem a cílem naší touhy. Pokud je to těšení ovšem naplněno.

I ve věku pozdně seniorském je pořád něco, na co se můžeme těšit. Na návštěvu dětí, na vnoučata, na setkání
s  přáteli, na přírodu, a proč ne třeba i na sex. Na to všechno se těším také. A hodně. I když mi onen vzpomínaný pánbůh místo dobrého zdraví nadělil na stará kolena spíš problémy.

Nebo se těšíme na něco specifického, na co se hned tak někdo netěší. Záleží jen na naší osobnosti a návycích. Poslední dobou jsem se ale přistihl, že nejvíc ze všeho se těším na ten krásný okamžik, když se ráno probudím, otevřu žaluzie a do pokoje vpadnou, až brutálně, zářivé paprsky slunce. To, že mě bolí záda, na to jsem si už zvykl. 

Ale slunce! To slunce!!