La ora na, Loti
Palmovník vzroste, korál se rozvětví,
ale člověk zahyne.
La ora na, znamená podle turistických bedekrů takový všeobecný tahitský pozdrav. Jako když řeknete někomu nazdar, nebo dobrý den. V Lotiho nevelkém románě Manželství Lotiho je ovšem psáno „ia ora na.“ Nevím, co je správnější. Ale asi je to jedno. Tahitské nářečí bohužel neznám. Ale vím, že obvyklou slušností bývá, v úvodu nejdříve pozdravit. Tak tedy – Buď zdráv, dobrý den - ia ora na, Loti.
Pierre Loti, můj dávný přítel z mládí, mi snad odpustí, že svou malou vzpomínku na něj začínám tak trochu familiérně a právě citací starého polynéského přísloví, kterým on uvádí romantický příběh svého krátkého soužití s Rarahu, exotickou kráskou z tahitského ostrova Bora-Bora. Když v roce 1872, při pobytu francouzské námořní eskadry ve francouzské Polynésii, poznal malou Rarahu, bylo mu pouhých dvacet dva let. Jeho domorodé přítelkyni bylo v té době o hodně méně. Inu, na Tahiti začíná život o něco dříve, než je zvykem v Evropě. Ono poetické přísloví v úvodu jeho knihy, předznamenává vlastně osud celého příběhu.
Bylo mi asi osmnáct, když jsem ve velkém antikvariátu v pražských Smečkách objevil tuto knihu. Po jejím přečtení jsem bez váhání zařadil Lotiho po bok mých, tehdy největších kamarádů – Julese Vernea, Viktora Huga, Máchy, Slowackého, Viléma Mrštíka, Fráni Šrámka a Vítězslava Nezvala. Je to dodnes společnost sice trochu nesourodá, ale můj tehdejší mladický literární záběr šel napříč nejrůznějšími literárními žánry. V krátkém čase se objevilo v mojí knihovně devět Lotiho knih. Kromě už zmíněné tahitské novely to byla Azyiadé, Spahi, Islandský rybář, Můj bratr Yves, Zánik Philae, Paní Chrysantéma, Poutník angkorský a Harémy kouzla zbavené.
Loti je mistr slova. Dovede skutečně ve zkratce zobrazit stav duše i hloubku citu. Melancholický stesk, který z jeho knih přímo sálá, dokáže vnímavého čtenáře zcela pohltit. Svět jeho hrdinů je jako jeho milovaný oceán. V jeho zdánlivě klidné hladině se skrývají vlny bouří a vášní. Romantický smutek a mladá, melancholická duše, zmítaná neustálými pochybami. Atmosféra jeho knih mi tehdy okamžitě připomněla podobný duchovní svět mladého polského romantika a světoběžníka Slowackého, jenž mi byl v době mých prvních literárních pokusů velmi blízký.
Ještě se na chvíli vrátím k Lotiho mladičké přítelkyni a milence Rarahu. Loti jí popisuje takto:
„Rarahu měla zlatově černé oči, plné exotické unylosti, lichotné něhy, jako oči mladých koček, když je hladíš. Její řasy byly tak dlouhé, tak černé, že bys je byl považoval za zbarvená pera. Její nos byl krátký a jemný, jako nos některých arabských obličejů. Ústa, poněkud smyslnější, trochu vykrojenější, než u dokonalého typu měla hluboké koutky rozkošnických obrysů. Smějíc se, odkrývala úplně své, poněkud široké zuby, bílé, jako z bílého emailu. Vlasy, navoněné sandalem, byly dlouhé, rovné, poněkud hrubé, padaly v těžkém množství na její kulatá, nahá ramena. Stejná, bleděčervená barva, přecházející nad červenou cihlou, barva jasné, vypálené hlíny staré Etrurie, byla rozlita po celém jejím těle od počátku čela až ke konci nohou.
Byla malé, překrásně rostlé, obdivuhodně úměrné postavy, hruď její byla čistá a jemná, její paže byly dokonalosti antické.“
Ten popis ještě dlouho pokračuje – tetováním, postavením očí, stavy veselí i smutku – zkrátka, jak Loti posléze konstatuje dvěma slovy - půvab polynéský. Když jsem si představil podle tohoto popisu jeho čtrnáctiletou Rarahu a představil si jejich soužití v kulisách tahitské reality poslední čtvrti devatenáctého století, pojala mne až závist a marná touha po těchto časech.
Vlastní jméno Lotiho bylo - Louis Marie-Julien Viaud. Stejně tak, jako jeho o něco starší současník Verne, tak i Loti miloval moře. Narozen v Rochefortu na atlantském pobřeží, trávil dlouhé hodiny na břehu moře a s melancholickým smutkem pozoroval plachty lodí, mizejících v dálce. Jeho touha poznat všechny ty kraje, kam mířily odplouvající lodě, ho v sedmnácti letech dovedla až do námořní školy v Brestu.
Jeho sen se vrchovatě naplnil. Jako francouzský námořní důstojník spatřil snad všechny končiny světa, poznal jejich zvyky, obyčeje a velice rád se jim i přizpůsoboval. A jak se zdá, tak všude po celém světě měl i své lásky.
Loti jako spisovatel se zrodil v čase, kdy ho jeho námořní přátelé přesvědčili, aby vydal knižně poznámky svého deníku, který si na svých cestách psal. Tak se roku 1879 objevilo na tehdejším knižním trhu jeho krátké milostné dobrodružství s krásnou tureckou harémovou dámou. Román byl pojmenován podle hlavní hrdinky Azyiadé.
Knihy Manželství Lotiho, Azyiadé, Spahi, Moje paní Chrysantéma a konečně i Můj bratr Yves, jsou nejvlastnější zpovědí Lotiho romantické duše, stále něco hledající a zmítané pochybnostmi o smyslu života.
Jeho nestálý život na moři způsobil, že jeho lásky trvaly vždy jen tak dlouho, jak loď kotvila v přístavu. Smutek z budoucího rozchodu, kterého si byl Loti vědomý od samého počátku každého vztahu, naplňuje jeho knihy zvláštním, melancholickým kouzlem. Ať už to bylo na Tahiti, v Turecku, v Japonsku, či na všech místech, kam ho zavála jeho povinnost námořníka.
Pochybami zmítaná duše, plná melancholie a nenaplněné touhy, ho nutí k dalším a dalším cestám. Jako Ahasver bloudí po světě, navštěvuje Maroko, Island, Jeruzalém, Indii, Baskicko, Japonsko, Čínu, obě Ameriky a další a další země, aby se stále alespoň na čas navracel do milovaného Turecka, kde zažil i zklamání při své jedné cestě po stopách své dávné lásky Azyiadé. Památkou na tuto cestu je jeho kniha Harémy kouzla zbavené. Kouzlo cizokrajné exotiky a romantický Modrý květ stále řídí jeho kroky a on putuje světem za jejich vůní.
V květnu 1891, v pouhých jedenačtyřiceti letech, se stává členem Francouzské akademie. V té době byl už jedním z nejvyhledávanějších francouzských spisovatelů.
Lotimu byla často vytýkaná jeho posedlost láskou, zejména v jeho prvních románech. V úvodním věnování románu Můj bratr Yves, připsaném Alphonsu Daudetovi, o tom Loti píše:
„Říkali, že v mých knihách bývá příliš mnoho vzrušivé lásky. Dobrá, tentokráte bude tu jen trochu lásky počestné, a to až ku konci. Vy jste to byl, který mi vnuknul myšlenku popsati život námořníka a položiti do něho tu velkou monotonii moře.“
Alphonse Daudet jeho román přijal s nadšením a stal se i jeho přítelem. Můj bratr Yves je Lotiho pátým románem. Tímto příběhem, který popisuje život námořníků, se Loti definitivně dostává do širšího podvědomí veřejnosti. Snobská Paříž se opájí jeho příběhy, Sarah Bernhardtová, které připsal svůj tahitský příběh, se stává jeho milenkou a jeho literární sláva je v naprostém zenitu.
Loti velmi těžce snášel v životě jakékoli bezpráví. Do podvědomí veřejnosti se, kromě svých knih, zapsal i svým ostrým článkem, kritizujícím brutální francouzskou koloniální politiku v Indočíně. Jeho tvrdohlavá snaha o nezávislost svého myšlení a chování, ho však zabrzdila v kariéře. Do penze odchází jen jako korvetní kapitán, byť jeho ambice byly daleko vyšší.
Z dlouhé řady jeho asi čtyřiceti vydaných titulů trochu vystupuje jeho román Islandský rybář, který je považován za jeho vůbec nejlepší dílo. Bez melancholického patosu zde Loti zachycuje běžný, denní život bretaňských rybářů s jejich strastmi i radostmi. Tato kniha je hluboce pravdivá a lidská.
Není možné se zmiňovat o všech jeho knihách. Zmíním se proto ještě pouze o dvou. Cestopisné črty Zánik Philae a Poutník angkorský jsou dokumentem doby před více než sto lety. Jsou určitě zajímavé pro ty, kteří tato místa při svých dovolenkových cestách navštívili a kteří mohou porovnávat změny, kterými tato turisticky atraktivní místa prošla.
Pierre Loti zemřel roku 1923 a se státními poctami byl pohřben na ostrově Oléron, jen malý kousek od Rochefortu, kde se narodil, a kde může případný poutník obdivovat i jeho rozsáhlý rodný dům s muzeem, plným památek na jeho cesty po světě.
Lotiho dílo určitě není určeno pro širokou čtenářskou obec. Melancholický, až sentimentální smutek, vyzařující ze stránek jeho knih, může leckterého čtenáře i odradit. Dnešní literatura se ubírá zcela jiným směrem. Loti však zaujme toho, jenž občas rád vymění drsnou realitu dneška za chimérický a hluboce lidský svět jeho romantických lásek a za nostalgickou procházku světem dávno uplynulého času.
* * *