LITERÁRNÍ ŽÁNRY VE ZKRATCE
PÁR SLOV NA ÚVOD
Po seriálu Jazykových koutků, skvěle zpracovaném odbornicí na tuto problematiku, dr. Věrou Ježkovou, předkládám potenciálním čtenářům portálu i60 a ostatním zájemcům něco podobného, týkajícího se však tvorby literární a jednotlivých literárních druhů. Rád bych zde v krátkosti osvětlil a připomenul čtenářům teoretickou formu a skladbu některých literárních žánrů, jako je povídka, román, fejeton, esej, recenze, glosa, či jednoduchý Tip na výlet. A také, jak by měl výsledný text vypadat a co pro to můžete udělat vy, jako autoři.
O literární tvorbě obecně
Psaní, řekněme raději a obecněji, literární tvorba, to je u někoho posedlost. Potřeba k životu, stejně, jako jiné, přirozenější životní potřeby. Spánek, jídlo, a tak dále, netřeba to více specifikovat. Alespoň u mne tomu tak bylo již od mládí a trvá to až do dnešních dnů. Začal jsem totiž psát již někdy v patnácti, šestnácti letech.
U mladého člověka se někdy objevuje a postupně sílí jakýsi vnitřní hlas, který ho čas od času ponouká a nabádá, aby si už konečně vzal do ruky pero a před sebe notes, nebo dnes si otevřel počítač a něco z toho, co zatím drží vší mocí ve své nepokojné duši, přenesl na papír. Pod vlivem přečtených knih, vstřebaných poznatků
a emocionálních prožitků, je jak přeplněný kotel a tak nakonec ten pojistný ventil otevře.
Drtivá většina těchto neumělých, avšak z hloubi duše pramenících časných literárních aktivit, končí bohužel prvním krokem dotyčného autora do reálného života. Ale něco přece jen v hlubokém podvědomí člověka zůstává. Možná, že si toho už ani sám není vědom. Je to nepostřehnutelné, latentní, ukryté kdesi v hloubi jeho vědomí. Je to něco, co jen dřímá, aby se v určitý čas znovu objevilo a vzlétlo na světlo světa jak bájný pták Fénix z popela zapomenutých pubertálních snů a představ. Stává se to zřídka. Ale stává. To něco, co člověka po dlouhých a dlouhých letech donutí vzít si opět pero a notes a dát volný prostor své stále nepokojné duši. A začít opět psát. To byl právě můj příběh. A je to určitě i příběh mnoha dalších lidí.
Následující seriál literárních koutků si neosobuje tu schopnost, udělat ze svých potenciálních čtenářů náhle spisovatele, stejně, jako jazykové koutky dr. Ježkové z nás neudělají přes noc jazykové experty. Oba Koutky by vám však měly pomoci ve chvílích, kdy jste nerozhodnuti, jak dál, aniž byste museli dlouho hledat na webu, či v různých odborných publikacích.
Vraťme se ale k podstatě tohoto článku. A do současnosti. Řekněme si něco málo o psaní a literární tvorbě obecně. Profesor Petr Bílek, šéfredaktor Literárních novin, ve svém redakčním článku v LN, 19. 4. 2014, rozebírá tehdejší literární tvorbu. Cituji:
„Není v lidských silách seznámit se s naší spisovatelskou produkcí v úplnosti. Češi píší rychleji, než čtou. Například
v loňském roce vyšlo každý pracovní den alespoň dvacet nových knížek beletrie.“
Pan profesor, který se literaturou zabývá jako profesionál celý život a vede i kurzy o současné české literatuře, se ovšem na množství a úroveň této literární aktivity dívá velmi skepticky. Já to vidím, naopak, jako velmi pozitivní, společenský rys. Seznámil jsem se
s několika webovými portály, zaměřenými výhradně na literaturu v celé její šíři. A udivilo mě tam neobyčejné množství lidí, kteří se literatuře věnují, převážně tedy amatérsky, ale mnozí i na vyšší úrovni a svou tvorbu
i vydávají. I na portálu i60 je patrné, že celá řada jeho uživatelů má snahu vyjadřovat své myšlenky a události, které se jich dotkly a nadále průběžně dotýkají, formou literární. A hlavně mají snahu je sdělit někomu. Především svým přátelům virtuálním, kteří jsou pro osobní kontakt méně dostupní. A to je, na rozdíl od mínění pana profesora, vysoce pozitivní fakt. A mnozí íčkaři i svou tvorbu vydávají. Ne všechny příspěvky jsou profesionálně napsané, ale o to zde ani nejde. Přejme proto lidem tu možnost, v dnešním světě vyspělé techniky, prezentovat své myšlenky, postřehy a názory svým známým, i neznámým čtenářům, i touto formou virtuální. A třeba i vydávat knihy k vlastní potěše a prezentaci své tvorby. Snad vám oba seriály Koutků budou prospěšné.
Na závěr ještě jedna citace z výše vzpomínaného článku profesora Bílka, s jejíž myšlenkou se tentokrát velmi ztotožňuji:
„Každá kniha a zejména každý román je vesmír sám pro sebe. Jeho zákonodárcem je autor. Autorské vize vtiskují tvář a povahu říši, která hledá kontakt se světem, jenž žije a zná čtenář. Za každým slovem mateřštiny vibruje tolik emocionálních rovin, kolik je čtenářů. Čtenářova představivost, paměť, intelekt a vzdělání tvoří ozvučnou desku a ta pod dopadem autorových slov rezonuje
v obranném či vstřícném gestu, nebo zůstává netknutá. Kniha se měří čtenářem, není to autor, kdo ví, co napsal. Autor je nejhorší čtenář svých knih. Není schopen vznést vůči dílu nárok jiný než svůj. Teprve v různořečí nároků,
v mlýnici společenských vrstev, generačních třenic
a etnických stereotypů, sexuálních fixací a psychických obsesí, kulturních narážek, krádeží a citací se literární text rozžívá, rozhořívá, nebo hasne.“
Citace:
Bílek P., profesor Ústavu české literatury a literární vědy a šéfredaktor Literárních novin. Literární noviny, 19. 4. 2014
Doporučené úpravy textu
K literární tvorbě, ať už profesionální, či jen amatérské, určené nejen přátelům, ale i pro nejrůznější webové portály a zejména pro knižní vydání, neodmyslitelně patří
i správná úprava textu. Pokud zde budeme v dalších článcích rozebírat jednotlivé literární žánry, je na místě se nejprve zmínit o tom základním. A dobrá a přehledná úprava textu jedním ze základních kamenů naší literární tvorby určitě je.
Začnu od konce. Především je nutné si výsledný text po sobě pečlivě přečíst. Je pochopitelné, že autor se při psaní soustřeďuje spíše na obsah a formu a mnohdy mu ujíždí právě čistota textu. Chyby v gramatice, překlepy, čárky v souvětí, velké, či žádné mezery mezi slovy, případně špatná větná konstrukce. Málokdo z nás je kvalifikovaný korektor, ale při pečlivém, opětovném čtení, je každý schopen většinu chyb odhalit a odstranit. Pokud vám skutečně záleží na bezchybném textu, který je třeba určen k vydání, najděte si po této své kontrole raději ještě dobrého korektora.
*
Nastavení parametrů textu
Kdo píše ve Wordu, může si nastavit i Kontrolu pravopisu. Kliknete na tlačítko Office v levém horním rohu a dále na Možnosti aplikace Word. Potom si v menu vyberete potřebné. Ale pozor, i tam jsem zjistil určité nedostatky. Ne vše dokáže tato kontrola podchytit. Určitou část věty může třeba vyhodnotit i nepřesně. O tom jsem se při psaní často přesvědčil. Spolehlivě vám však označí špatné mezislovní mezery a většinu vážných chyb v pravopise.
Kdo píše jen kratší text, parametry textu si může nastavit kliknutím na šipku v oddíle Domů a Odstavec. Je tam vše potřebné: řádkování, zarovnání textu vpravo, vlevo, nebo do bloku i nastavení odstavců. Členění textu do odstavců je nezbytností. Jednotlivé myšlenky je třeba vizuálně oddělovat a to platí pro všechny literární žánry stejně.
Text se podstatně lépe čte a lépe i vypadá, pokud je srovnán do bloku. Na horních lištách máte všechna nastavení přehledně uspořádaná. Není žádný problém se v nich orientovat, tím spíše, že najetím myší na jakoukoli položku, se objeví jednoduchá vysvětlivka.
Kdo píše delší text, povídku, či dokonce román, doporučuji provést přednastavení. Styly. Nastavíte si nejdříve na horní liště v části „Rozložení stránky“ velikost stránky a okraje. A můžete vložit i stránková čísla v oddíle „Vložení“. Na pracovní liště Wordu si pak můžete nastavit ve stylech i typ a velikost písma a odsazení odstavců. To samé můžete provést i u nadpisů. Toto sice není tak nutné, ale značně vám to usnadní a urychlí psaní. A také následnou kontrolu.
Důležité pravidlo
Úvodní odstavec textu je vždy zarovnán doleva! Teprve v dalším textu můžete použít odrážky odstavců!
Výběr písma - fontu
Velmi důležitý je i výběr písma a stanovení jeho velikosti vzhledem k formátu stránky. Nepoužívejte neobvyklé fonty!! Důležité je, aby byl text dobře čitelný. Já používám písmo bezpatkové – Segoe UI, v kombinaci s jeho ozdobnějšími variantami pro případné nadpisy.
Příklady dalších písem:
* Patkový Times New Roman. Příklad:
„Publikace prošla jazykovou korekturou.“
Bezpatkových písem je daleko více.
* Verdana. Příklad:
„Publikace prošla jazykovou korekturou.“
* Arial. Příklad:
„Publikace prošla jazykovou korekturou.“
* Calibri. Příklad:
„Publikace prošla jazykovou korekturou.“
Používání citací
Citace jsou obvykle uváděné na konci věty, která je na daném literární zdroji založena. Tečka je až za citací.
U citací je možný dvojí postup. Jednak klasický způsob s uvozovkami, např.:
* Galileo řekl: „A přece se točí“.
Citaci je možné dát pro odlišení do kurzivy. Pokud ale uvádíte nějakou myšlenku a citace není přímo doslovná, je třeba na konci věty uvést zdroj. Např.:
* Pro Mojžíše a jeho věrné je Boží příkaz svatý. Výsledkem toho je pobití dvacet čtyři tisíce „nepřizpůsobivých“. (4. kniha Mojžíšova, 25:1-18)
Pokud budete potřebovat citovat něco z webových stránek, uvedete v textu odkaz, např.:
* (www.wikipedia.cz), nebo (www. a přidáte konkrétní adresu).
Ukládání textu
Pokud dokument není uložen, po ukončení programu, nebo špatným kliknutím v průběhu psaní se může ztratit. Je vhodné uložit dokument hned na počátku práce. Při delší práci se vyplatí ukládat text průběžně.
Úpravy textu zahrnují ale daleko více operací, než jsem zde uvedl. Zejména při používání nástrojových lišt: vkládání a úprava obrázků a klipartů do textu a jejich umístění na stránce, popisky, vložení automatického obsahu, vkládání tabulek, stránkových čísel, barevné podtisky, atd. V tomto článku jsou jen základní údaje, které pro běžné psaní postačují. Kdo píše hodně a často, měl by se s úpravou textu seznámit podrobněji. K tomu slouží návod Wordu.
Správná úprava textu je nedílnou součástí literární tvorby, i té amatérské. Proto je třeba i tomuto věnovat pozornost a patřičnou péči.
Zdroje:
Jersáková J.: Literární rešerše
www.docplayer.cz/ Microsoft word-základni-úpravy-textu
www.byznysweb.cz/a/207/blok-text-prace-s-textem
www.formátovaní dokumentů .cz
* * *
Glosa
„Glosa je zajímavý literární útvar. Něco jako fejeton, ale je úplně malá, krátká, komentující cokoli, co stojí za povšimnutí, vysvětlující cokoli, co za vysvětlení stojí i nestojí, glosa polemizuje, komentuje, vysvětluje, něco nám sděluje a my to něco si buď se zájmem přečteme, nebo s nezájmem odložíme. Těch přívlastků a synonym má mnoho. Je to polemika, komentář, názor, poznámka. To vše může být a je glosa.“
Tak tato slova jsem napsal v úvodu své knihy glosa fejetonů „Kdo říká, že stáří je moudré?“ V tomto článku chci pojem „glosa“, trochu osvětlit a upřesnit jeho obsah a formu.
*
Co je to glosa
Pod pojmem glosa se rozumí publicistický literární útvar. Jedná se o útvar subjektivní. To je třeba zdůraznit. Vyjadřuje vždy vlastní názory pisatele glosy, podobně jako fejeton nebo novinářský sloupek. Komentář obvykle pojednává o jediném základním tématu, které je naznačené v titulku nebo na začátku textu.
Glosa je určitá zpráva pro čtenáře. Úvaha. Názor. Glosátor vytváří, na základě dané informace, krátký, třeba i sarkastický komentář, založený na vlastním názoru. Vůči glosovanému jevu zaujímá glosátor pevný postoj, buď kladný, nebo záporný. Vyjadřuje svá stanoviska stručně, důrazně a většinou i s určitou mírou nadsázky a ironie. Základní myšlenka je zde stručně nastíněna a dovedena až k výrazné pointě. Glosa by měla obsahovat i jasné zdůvodnění autorova postoje. Glosa tak umožňuje čtenáři zaujmout vlastní názor, který nemusí být vždy s glosátorem souhlasný.
Užité prostředky
Glosa se vyznačuje i užíváním metafor, které mohou charakterizovat nějaký jev, událost, větší celek. Důležitým prostředkem k vyjádření názoru glosátora je, jak bylo výše řečeno, i ironie a nadsázka. Glosa musí být stručná, úderná. Žádné velké analýzy.
Když posuzuji svou dosavadní literární aktivitu, musím přiznat, že právě glosa je mým nejoblíbenějším literárním žánrem. Velkými vzory byly a stále jsou pro mne díla a dílka velkých mistrů publicistického žánru – Karla Čapka a Jana Skácela. Čímž nechci tvrdit, že se vždy držím striktně uvedeného schématu. Mé občasné sklony k rozvláčnosti a podrobnější analýze dané skutečnosti, mne někdy svedou a zbytečně toho napíši víc, než je třeba.
Na závěr si dovolím citovat krátký úryvek z mojí eseje o Janu Skácelovi, z knihy glos, uvedené v úvodu tohoto článku:
„Skácelovy krátké texty mají zvláštní poetiku. Jsou mnohdy až smutně nostalgické, náladové, až sentimentální. A mluví v nich se svým osobitým nadhledem o docela všedních, obyčejných věcech našeho života. A jako novinář má úžasnou schopnost vyjádřit svou myšlenku ve zkratce.“
Jo, umět tak psát, jako on! Třeba o tom, jak jdu nakoupit, nebo jen venčit pejska.
Zdroje:
Kaulfuss Il., Glosa je lehkonohá sestra komentáře, novinářský blog.
Wikizdroje
Malášková H., portál Rodička.cz, 2014
* * *
Fejeton
Fejeton je, stejně jako glosa, publicistický žánr. Setkáte se s ním nejčastěji v novinách nebo časopisech. Název je odvozen původně z francouzského „feuilleton“, což znamená lístek.
Blízký fejetonu je i novinářský sloupek. Karel Čapek, mistr tohoto literárního žánru, napsal v životě mnoho glos, sloupků i fejetonů. Takto vtipně charakterizuje sloupek:
jako „...něco kratšího než fejeton a delšího než glosa, něco, co není dost dlouhé, aby to bylo nudné, ani dost nudné, aby to slulo článek...“
Hranice mezi glosou, sloupkem a fejetonem jsou neostré, žánry se vzájemně prostupují. Je to vlastně publicistika s beletristickým charakterem.
K dalším vynikajícím fejtonistům patřili v české literární minulosti, krom jiných, hlavně Jan Neruda, nebo Karel Poláček. A také třeba Karel Kyncl, nebo Ludvík Vaculík. Ze zahraničních publicistů mě zaujala především skvělá tvorba amerického autora Roberta Fulghuma, který kupodivu začal publikovat až v 51 letech, v době, kdy byl na samém vrcholu svého zralého věku. Stihl toho ale hodně.
Titul fejetonu
Fejeton by měl být psán lehkým, zábavným slohem. Měl by satiricky komentovat nebo ironizovat současné náhledy a události. Především by měl zaujmout svým titulem. Ten by měl být vtipný, až provokující, aby donutil čtenáře si článek přečíst.
Téma fejetonu
Fejeton může být o čemkoli. Vybrat jeho téma nemusí být těžké. Mohou to být zcela běžné, obyčejné věci, společenské, či kulturní, nebo i sportovní události, i osobní zážitky.
Použití nadsázky, ironie i sebeironie je ve fejetonu žádoucí a výrazně zvyšuje jeho úroveň. Pokud už máte téma zvolené, je třeba se ho striktně držet a neuhýbat příliš stranou.
Styl fejetonu
Může to být úvaha, vyprávění, popis, výklad, případně proložený vtipnými glosami. Fejeton je možné zpestřit i dialogy, třeba i nespisovným jazykem. Fejeton musí zkrátka čtenáře bavit. Žádné dlouhé věty ani souvětí, ani příliš mnoho informací, raději přidejte humor. Fejeton může čtenáře i oslovovat, klást mu otázky, jejichž odpověď vyplývá z textu.
Závěr fejetonu
Závěr článku nemusí vždy přinést nějaké rozuzlení problému. Spíše naopak. Fejeton má spíš vyvolávat otázky, zamyšlení, nebo prostě čtenáře pouze pobavit. Proto se pokuste v samém závěru váš fejeton nějak vypointovat. Tak, aby byla z fejetonu patrná vaše nosná myšlenka. Ale závěr může být zcela otevřený, aby článek donutil čtenáře k zamyšlení nad probíraným tématem.
Předpoklady, které by měl fejetonista mít:
Originalita, všímavost, dobré vyjadřovací schopnosti, kreativita, i velmi dobré vnímání světa kolem sebe a jeho problémů a schopnost na ně reagovat.
*
Kdo se o nic nepokusí, nemůže ani nic pokazit. To je stará pravda. Když jsem postupně psal svoji knihu glos a fejetonů „Kdo říká, že stáří je moudré“, a druhou, která je právě v tisku - "Povídání o všem možném", snažil se v ní nějak reagovat na věci a jevy našeho světa, měl jsem v sobě zřejmě více entuziasmu, než tvůrčí invence. Ale pokusil jsem se. Nechť čtenář posoudí, čeho bylo více. Moc by se mi líbilo, kdybychom si v i60 stanovili, v rámci nějaké akce, jedno zajímavé společné téma, a pokusili se na ně napsat fejeton. Nebo alespoň glosu.
Učme se. Neboť, jak pravil americký básník a esejista, Oliver Wendell Holmes, někdy v druhé polovině 19. století:
„Být sedmdesát let mlád je mnohem příjemnější, než být čtyřicet let stár…“
Zkusme tedy, my, lidé věku seniorského, být ještě nějaký ten čas mladí! Určitě to za to stojí.
Zdroje:
Malášková H., portál Rodička.cz, 2014
Kamizdat.wz.cz
StudentMag.cz
* * *
Jak napsat recenzi
Recenze je opět publicistický útvar. Informuje čtenáře o určité kulturní události, knize, či filmu a především je hodnotí. Posuzuje jejich klady i zápory a v závěru připojuje svůj vlastní, odůvodněný názor.
Konstrukce recenze
V recenzi by nemělo chybět jméno autora, název knihy a nakladatelství, včetně vročení, respektive i jméno překladatele, jde-li o překlad. Obvykle je toto připojeno na závěr recenze ve formě zvláštního odstavce.
V případě, že se jedná o recenzi na knihu neznámého autora, je na místě jej v krátkosti představit, popřípadě seznámit čtenáře s jeho předchozí tvorbou, nebo s okolnostmi vzniku recenzovaného díla, pokud jsou zřejmé.
Recenzent by měl především čtenáře seznámit s obsahem knihy, či filmu. Ovšem nikoli tak, že v recenzi převypráví celý děj. Musí postupovat citlivě a v žádném případě by neměl prozrazovat pointu.
Nastíní základní kompozici díla a porovnává jeho pozitiva a negativa. Může zmínit i jazykové prostředky, typologii postav, návaznost a peripetie děje. Důležité je, doložit vlastní mínění odpovídajícími argumenty. Pokud má kniha více dějových linií, je dobré se o tom zmínit.
Důležité je, zmínit se krátce i o stylu, kterým je kniha napsaná. Jestli je psána v první, nebo třetí osobě, jestli je děj minimalistický, či hodně rozvinutý, jestli v knize převažuje líčení přírody, či dějových kulis, nebo je pozornost autora soustředěna hlavně na děj, případně na akční scény.
Zásadní je uvědomit si, proč vlastně recenzi píšeme. Není to čtenářský deník, ani striktně odborný posudek. Recenzi píšeme pro čtenáře, který o knize dosud nic neví a přemýšlí, jestli se o ni má blíže zajímat.
Popište také dojem, který na vás kniha udělala. Můžete vyzdvihnout jak své kladné, tak i záporné emoce. Do recenze patří jak chvála, tak kritika. A v průběhu psaní si velmi dobře rozmyslete titulek. Název recenze. Pokud ho již nemáte předem stanovený. Ten totiž velkou měrou rozhoduje o tom, zda si čtenáři vaši recenzi přečtou. Proto musí na první pohled upoutat. Důležité je i používání odborných termínů z oblasti recenzovaného díla. Pozvedne to celkovou úroveň vaší recenze a její věrohodnost.
Shrnutí
Shrnu-li na závěr všechna tato doporučení, musím dodat, že velmi důležitá je forma, kterou tyto informace čtenáři předložíte. Recenze by měla být proto členěna do odstavců. Např.:
* úvod, věta na upoutání pozornosti čtenáře,
* základní informace o knize a autorovi
* stručné shrnutí obsahu knihy,
* chvála a kritika,
* doporučení a celkové hodnocení
* závěr – Titul, nakladatelství, počet stran, rok vydání.
Zdroje:
Novotný F.: Jak psát recenze.
Diplomky.net.: Jak napsat recenzi?
https://www.svet-literatury.wz.cz/recenze.htm
* * *
Jak napsat reportáž
Reportáž je opět publicistický útvar. Je však nutné k ní přistupovat trochu jinak, než ke glosám, či fejetonům. Jak tedy docílit toho, aby byla živá a zajímavá? Reportáž dává především odpovědi na otázky - co?, kde?,kdo?, jak?, a třeba i proč?
Důležité je logické členění svých myšlenek do odstavců. To není pochopitelně jen předmětem reportáže, ale vlastně všech literárních žánrů. Jednolitý, dlouhý text v bloku vám nedává možnost některou z myšlenek upřednostnit a vyzdvihnout.
Jazykové prostředky
V reportáži, pokud možno, používejte i přímou řeč. Obsah je potom dynamičtější a čtenáře spíš vtáhne do děje. Je dobré použít třeba i slangové a nespisovné výrazy. Důležité je přiblížit co nejvíce atmosféru celé události.
Pokud možno omezte používání slovesa „být“. Raději používejte dějová slovesa, pokud vám to komentovaný děj umožní. Prospějí i různá přirovnání nebo metaforická pojmenování. Hrajte si se slovy. Pište v první osobě a v přítomném, popřípadě minulém čase. A to neměňte v celém průběhu textu.
Důležité je, na jakou věkovou skupinu cílíte. A jakou událost chcete čtenářům přiblížit. Od toho se bude odvíjet i použitý jazyk. Jinak budete psát o sportovní události, jinak o metalovém koncertě, jinak o vážné společenské události.
Působení na čtenáře
Reportáž nemůže být ale jen pouhým popisem události. Textem musíte působit na čtenářovy smysly. Píšete o tom, co vidíte, co slyšíte a co přitom cítíte. Přítomnost vašich emocí text výrazně zvedá.
Zahrňte do závěru i své hodnocení. Vaše reportáž nemusí být neutrální. Ale své názory, jak kladné, tak i záporné, řádně zdůvodněte.
Shrnutí
* aktuální, atraktivní téma
* poutavý titulek,
* přiblížení prostředí,
* věcnost,
* důraz na detail, všímavost autora,
* přesnost,
* objektivnost,
* rekapitulace v závěru
Zdroje:
Pazderová V.: StudentMag.cz, 2020
Malášková H.: Rodička.cz, 2017
* * *
Jak napsat zajímavě Tip na výlet
Tip na výlet není žádným ustáleným, tradičním literárním žánrem. Přesto by měl obsahovat některé náležitosti, které by možného čtenáře upoutaly a donutily k přemýšlení, jestli má, či nemá popisovanou destinaci také navštívit. Tím se blíží publicistice.
V našem popisu se snažme naše výlety podrobně zdokumentovat. Každý tip na výlet by měl poměrně detailně dokumentovat zvolenou délku a náročnost trasy, poukazovat na zajímavá místa a v závěru text doplnit případně mapkou a fotografiemi. Ať už se jedná o výlet přírodou, autem, autobusem, cyklovýlet, vysokohorskou turistiku, výlet s dětmi, či výlet za kulturními památkami.
Náležitosti tipu na výlet
Nadpis by měl být výrazný, charakterizující hlavní cíl cesty. Lokalitu. V úvodu je dobré podat stručný popis výletu. Případně, co vás k tomuto výletu motivovalo.
Popis výletu je na vás. Způsob dopravy do výchozího bodu, informace o trase, jaká je cesta, jaké turistické zajímavosti můžete na této trase vidět, zda je vhodná i pro starší, méně zdatné osoby, jestli je vhodná třeba i pro kočárek, pro rodinu s dětmi, nebo i pro vašeho psa.
Váš popis cesty je pochopitelně subjektivní. Proto je třeba náročnost trasy, její délku, cestu terénem, či procházku městem, popsat co nejvěrohodněji. I s vašimi dojmy. Pokud je na vaší trase i naučná stezka s informačními tabulemi, je dobré na to upozornit. Pokud se vám cestou přihodí nějaká zajímavá a nečekaná příhoda, její popis určitě váš výletní tip zpestří. V závěru textu je dobré přidat celkové zhodnocení výletu.
Tak, jako i v ostatních literárních publicistických žánrech, je potřebné vaše myšlenky a různé popisy členit do odstavců. Jenom ne vše do bloku!! Takový článek ztrácí údernost a má menší vypovídající hodnotu.
V samém závěru článku pak vložte fotogalerii i s informačními popisky. Pokud ovšem nebudete vkládat fotografie přímo do textu. Fotoaparát by měl být nezbytnou součástí vaší výletní výbavy.
Zdroje:
www.vejslapy.cz/tipy-kam-na-vylety
www.VenKaždýDen.cz: Tipy na výlety
* * *
Jak napsat esej
Původní forma eseje vznikla podle francouzského spisovatele Michela de Montaigne, který své dílo pojmenoval Essais. Tomuto žánru pojmenování „Esej“ už zůstalo. Jednoduše řečeno, je to literární, odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu. Esejí je více druhů – miniesej, odborná esej, americká esej, esej francouzská, atd. Tento článek však pojednává o klasické české eseji. Běžnými tématy esejí jsou - literatura, politika, kultura, témata filozofická, či aktuálně společenská.
Na rozdíl od nestranné publicistiky, do eseje její autor vkládá svůj subjektivní názor na rozebíranou problematiku. Často jde o zhodnocení nebo kritické vyjádření, které se ale za každých okolností musí opírat o odborná fakta. Tato fakta dávají eseji hlavní myšlenku, která by měla čtenáře přesvědčit o pravdivosti toho, co autor píše.
Mezi nejznámější české tvůrce esejí se řadí F. X. Šalda, František Kvapil, Václav Bělohradský, Arne Novák a další.
Skladba eseje
* Nadpis. Nejdůležitější součást textu. Stejně, jako u ostatních publicistických forem, musí čtenáře zaujmout a přesvědčit o zajímavosti textu. Nadpis by se měl vztahovat k prezentované problematice.
* První odstavec – úvod, by měl nastínit problém. Informaci, o čem pojednává celá práce a proč by měl čtenář zůstat a pokračovat ve čtení.
* Další odstavce přinášejí názory a argumenty, pro,
i proti, podpořené ověřenými a věcnými informacemi. Text můžete členit do podkapitol, které však musí mít stejnou, jednotící myšlenku. Hledejte důkazy, hledejte významy a sami si třeba klaďte otázku – proč?.
* Závěr eseje. Od autora se očekává závěrečná, nosná myšlenka, která by měla čtenáře utvrdit v autorově pravdě. Shrnutí vašeho stanoviska. Případný výhled do budoucna, naděje, či beznaděj. Esej může končit i otázkou, vedoucí čtenáře k vlastnímu zamyšlení.
Esej může mít na první pohled třeba i všední téma. Ale zkuste toto téma rozebrat kreativně z více úhlů pohledu. Udělejte ho zajímavým! Případně vyberte z obecného tématu podrobnější podtéma a zkuste ho zajímavě rozvést.
Esej můžete psát jak v první, tak i ve třetí osobě. Psaní v první osobě zdůrazní váš osobní přístup k tématu, psaní ve třetí osobě působí zase důvěryhodně. Používejte zásadně spisovný jazyk. V eseji není místo pro nespisovné výrazy, pokud se neobjeví např. v citacích.
Veškeré použité materiály, které při přípravě textu nastudujete a použijete, jak ve vlastním textu, tak i v citacích, je třeba v textu buď označit, nebo uvést v samostatném seznamu zdrojů v závěru eseje. Jen znovu připomínám, že toto platí ve všech literárních žánrech.
Zdroje:
www.seminarkyza1.cz/blog-item/jak-napsat-esej/
www.jaktak.cz/jak-napsat-esej-rady
* * *
Jak napsat povídku
Napsat povídku, která by měla dobrou uměleckou hodnotu, není zase tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. Povídky se vůbec nepíší snadno. Napsat román je sice složitý úkol, ale na fabulaci celého příběhu máte relativně hodně prostoru. Román má převážně větší množství postav a více dějových linií, povídka, omezená rozsahem, může mít dějovou linii jen jednu.
Počet postav v povídce je obvykle malý a její hrdina neprochází žádným velkým vývojem. Povídka zachycuje většinou pouze jeden aspekt života, či jeden vybraný moment, nikoliv lidský život jako celek. Nenechte příběh rozpliznout v mnoha dějových odbočkách! Povídka musí mít v tom omezeném prostoru spád a čtenáře zaujmout.
V historii světové literatury se objevilo velké množství výborných povídkářů. Nelze zde vyjmenovat všechny ty nejznámější. Takže jen pár význačných jmen.
V Německu to byl např. Thomas Mann, nebo Heinrich Böll, ve Francii Guy de Maupassant, nebo Prosper Mérimée, ve Velké Británii Graham Greene, či Robert Louis Stevenson.
Ve Spojených státech jich bylo mnoho, jmenujme tedy pouze ty nejznámější. Bret Hart, Ernest Hemingway, Jack London, Edgard Allan Poe a mnoho dalších. Skvělí povídkáři se objevili v ruské klasické literatuře. Anton P. Čechov, Ivan S. Turgeněv, nebo Nikolaj V. Gogol. Ruská klasická literatura, to je kapitola sama pro sebe a určitě velmi nosné téma na samostatný článek.
A na závěr povídkáři čeští. Těch je skutečně velmi mnoho, tak také jen pár jmen. Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Jan Neruda, Božena Němcová, nebo Miloslav Švandrlík. Ostatním se omlouvám, jsou jich desítky.
O čem psát?
Na prvním místě je nápad. Inspirace. Může k vám přijít kdykoli, většinou, když to nečekáte. Takže je dobré, mít po ruce nějaký sešitek, kus papíru, kam si budete moci kdykoli zapsat vše, co vás napadne. Mně občas něco napadne v noci, v posteli, kdy se snažím usnout. Ze zkušenosti vím, že když nevylezu a nepoznamenám si to, ráno už o ničem nevím. Jednou mi přišel vhod i pivní tácek v restauraci. Nápad jsem dostal i při vaření oběda. Než jsem si ho ovšem stačil celý poznamenat, spálil jsem oběd. Tak pozor.
Většinou vás napadnou jen nějaké zlomky informací, něco, co jste zažili a co by stálo za literární ztvárnění, osoba, která vás zaujme, hrající si děti, vaše představy
a touhy, které můžete vtělit do hlavní postavy povídky. Dobrá kvalita povídkové zápletky do značné míry záleží hlavně na vašich životních zkušenostech.
Hledejte inspiraci ve skutečném životě. Třeba i v tom vlastním, který můžete mírně upravit. Do plusu, či do minusu. Je to na vás. Můžete si vypůjčit různé povahové rysy jak u svých známých, tak i u lidí, které jste v životě poznali. Detaily běžného života vám pomůžou vybudovat zajímavou postavu. Můžete i spojit různé vlastnosti a rysy více lidí a sestavit si z nich pouze jednu postavu.
Konstrukce povídky
Když se objeví nápad, musíte si vybavit základy povídky.
O čem budete psát, kdo se v povídce objeví, jaká bude zápletka, jak budou vypadat a vystupovat aktéři povídky.
* Úvod: uvádí postavy, prostředí, dobu, případně počasí atd. Není to ovšem dogma. Můžete vpadnout přímo doprostřed děje a v průběhu děje se vracet.
* Průběh děje: v příběhu se rozvíjí zápletka, události vedou k vyvrcholení, nebo bodu zvratu. Toto by měla být nejsilnější část vašeho příběhu.
* Závěr: příběh se uzavírá. Závěr může vyřešit základní konflikt příběhu, může být uspokojivý, optimistický, nebo i negativní, smutný. Můžete mít i svůj originální nápad na zajímavý závěr. Můžete se od základní ideje posouvat dopředu nebo dozadu, tak, jak jsem již uvedl a ptát se „co bude dál?“, nebo „co bylo předtím?“. Důležité je, co chcete svým příběhem sdělit a podle toho bude celá konstrukce příběhu vypadat.
Obsah
Příběh povídky by měl být uvěřitelný. Pokud ovšem nepíšete sci-fi. Postavy, vystupující v příběhu, musí být realistické. Zkuste si třeba postavy povídky napsat a k nim přiřadit povahové rysy. Všechny tyto informace se nemusí v povídce objevit, ale vám to může pomoci v realizaci příběhu. Já jsem tento postup např. použil při psaní svého románu „Zrcadlo nesplněných přání“. Pomohlo mi to udržet charakterové rysy jednotlivých postav.
Postavy nemusí být dokonalé. To by celý příběh znevěrohodnilo. Každá postava může mít nějaké chyby a vy s nimi ale musíte umět pracovat. Měly by podpořit základní linii příběhu. Čtenář se potřebuje s realistickými postavami ztotožnit. Na různých povahových rysech se dá postavit celý příběh.
Rozsah povídky
Ten je zcela na vás. Důležité je, jak se vám podaří ztvárnit příběh, jak vykreslit hlavní postavu. To musí být smysluplné, bez ohledu na počet stran. Moje povídka „Milenci umírajícího času“, podle které jsem svou knihu povídek nazval, a kterou jsem zveřejnil na íčku na přelomu dubna a května 2020, má např. 50 stran a jiná povídka, „Egyptolog“, pouze stran 6. Daleko důležitější je silný průběh děje - úvod - peripetie - závěr. Kdo se psaním teprve začíná a s fabulací děje nemá ještě dostatek zkušeností, měl by volit kratší texty, na kterých pozná, na co stačí, jak má vystavět příběh a co může v budoucnu ještě dokázat.
Protiváhou povídky je román. O tom bude poslední, desátý Koutek.
Zdroje:
www.wikihow.cz/Jak-napsat-povídku
www.fanzine.cz/jak-napsat-dobrou-povidku
cs.wikipedia.org/wiki/Povídka
* * *
Jak napsat román
Román je rozsáhlý, prozaický literární žánr. Vesměs fiktivní, pokud nejde o autobiografii, či román životopisný. Není možné určit nějaký jeho typicky rys nebo podat vyčerpávající definici tohoto žánru. Je mnohotvárný, proměnlivý, má různorodá témata, používá různorodé literární postupy a můžeme dokonce konstatovat, že se neustále vyvíjí a utváří. Jen Wikipedie uvádí 43 různých druhů románu. S tím určitě nebudu čtenáře zatěžovat. Vynikajících světových i českých romanopisců je skutečně mnoho a tak ani nebudu nějaké jméno uvádět. Budu se zde držet hlavně obecné románové formy a skladby.
Jak na to
Napsat román je sice složitý úkol, ale na fabulaci celého příběhu máte relativně hodně prostoru. Na rozdíl od ostatních epických literárních žánrů – povídky, či novely, bývá román velmi dlouhý. Záleží na druhu románu. Kratší bude např. román detektivní, či určený mládeži, podstatně delší budou románové kroniky nebo vícesvazková díla.
Román klade velký důraz na psychologii hlavního hrdiny a jeho vývoj v průběhu děje. Od románu očekáváme komplikovanější děj, než u zmíněných kratších žánrů, zpestření děje různými dějovými odbočkami a podstatně větší množství postav, událostí a jejich vzájemné vazby a prolínání. Proto by se do psaní románu měl pustit autor, který má už určité zkušenosti s psaním kratších žánrů a potřebnou stylistickou obratnost.
Co psát? Najít téma
Psaní románu je kreativní proces a nikdy nevíte, kdy vás může napadnout něco skvělého. Nápad, inspirace. Už v minulém Koutku, týkajícím se povídky, jsem doporučoval, nosit s sebou nějaký papír a pero a zapisovat si všechny nápady, které se vám náhle v hlavě vynoří. Může to být kdekoli a hlavně nečekaně. Inspirovat vás může svět kolem vás, zajímavé momenty, lidé, jejich rozhovory, posezení v kavárně atd. Těžko vše specifikovat. Vše může sloužit jako nosný materiál vašeho příběhu.
Vytváříte fiktivní prozaické dílo, ale na základě životní reality, se kterou můžete pracovat, přetvářet i případně překračovat, tak, abyste čtenářům vašeho románu dali možnost najít ve vašem vymyšleném světě pravdu, lidskost a potřebnou dávku emocí. Uplatněte zde vaše životní zkušenosti.
Možná ve vašem podvědomí už dávno leží nějaké téma, které vás pronásleduje a nutí k přemýšlení, možná si pamatujete příběhy, které vám vyprávěli vaši rodiče, vzpomeňte si na své dětství, něco, co byste dnes třeba udělali lépe, než tehdy, vybavujte si některé fáze svého života, které mohou být inspirativní, vaše tajná a nesplněná přání.
Umístění děje
Pokud vaše představa o tom, co chcete psát, dostává konkrétní podobu, vymyslete si umístění děje. Místo, kde budou postavy vašeho románu žít. Může to být místo, které dobře znáte, nebo místo zcela vymyšlené, kde nebude záležet na konkrétních reáliích. To místo bude vytvářet kulisu a náladu příběhu. Pokud jste v uvažování již takto daleko, máte určitě představu i o době, ve které se bude příběh odehrávat a o jeho časovém rozsahu.
Postavy příběhu
Nejdůležitější postavou je hlavní protagonista. Z děje by měly být jasně patrné rysy jeho osobnosti, jeho myšlenkové pochody a vývoj. Čtenář by se měl s ním nějakým způsobem ztotožnit a být na jeho další osudy zvědavý. A nemusí to být jen postava kladná.
Příběh může mít ale hlavních hrdinů víc, třeba dva, nebo nějaký kolektiv. U ostatních postav musí být jasný jejich vztah k hlavnímu hrdinovi. V průběhu děje může do popředí vystoupit i jiná postava, zpočátku upozaděná a postupně přijme dominantní roli.
Již v minulém Koutku, týkající se Povídky, jsem psal o možnosti, napsat si předem na papír hlavní i vedlejší postavy příběhu a přiřadit jim předem určité vlastnosti, které si budou držet v průběhu děje, i jejich případný vývoj. Musí to odpovídat hlavní myšlence vašeho příběhu. Psaní dalšího průběhu děje pak bude pro vás snazší. To je osvědčený způsob.
Udělejte si také rámcovou osnovu. Ta vám může pomoci lépe si seřadit své nápady a poskytne vám určité cíle, se kterými pak budete pracovat až k samému konci příběhu. Není to nutné, ale bude se vám lépe pracovat. Máte pevné vodítko, abyste příliš neuhýbali od tématu.
Průběh děje
Pro dobře napsaný román neexistuje žádný striktní předpis. Důležitá je vždy zápletka, její vývoj a následné řešení. Průběh děje musí mít svůj vývoj a konečnou peripetii. Můžete také začít hlavním konfliktem a v dalším ději ho postupně řešit.
Děj nemusí být vždy lineární, v ději se můžete vracet i do minulosti a oživit tak čtenářovo napětí.
Rozhodněte se také, jak budete děj vyprávět. Jestli v první, nebo třetí osobě. Případně tyto postupy kombinovat. První osoba znamená, že děj vypráví hlavní protagonista. Třetí osoba popisuje děj z pohledu někoho jiného. Velmi zajímavý je způsob, kdy jednotlivé hlavní postavy vyprávějí děj v první osobě. A každá z těchto postav může zaujmout k hlavní linii příběhu jiný postoj. Jaký způsob zvolíte, je jen na vás. Možná je dobré po napsání první kapitoly si text pořádně pročíst a pak se pro jeden ze způsobu psaní teprve rozhodnout.
Román vždy začíná ve vaší hlavě. Ne vždy budete mít tu pravou inspiraci, ne vždy vám budou ty příslušné múzy příznivě nakloněny. Nenechte se však dílčími nezdary odradit. Využijte na plno vaše asociace, které vás budou hnát kupředu. Dělejte si v průběhu psaní poznámky, které můžete později uplatnit. Přílišné lpění na detailech může brzdit vaši kreativitu. Klidně se vraťte při psaní třeba o několik kapitol nazpět a doplňte text o novou myšlenku.
První verze knihy
Pište tak, jak vám to jde a vyhovuje. Ráno, večer, v průběhu dne, pište v době, kdy cítíte tu největší inspiraci. Já jsem psal třeba většinou v noci, často až do ranních hodin. Měl jsem na to především klid a snažil jsem se nemyslet na každodenní problémy.
Napište první verzi knihy. Její jazyk nemusí být dokonalý, nebuďte vůči sobě příliš kritičtí. Při psaní si dávejte dílčí cíle. Třeba dokončit kapitolu, napsat deset stran, apod. Udržíte si tím důležitou motivaci.
Po napsání první verze si dejte pauzu. Je to nutné! Týden, dva, nebo i měsíc. Pak si svou knihu v klidu přečtěte a budete přepisovat. Zcela určitě. První pohled totiž nebývá ten nejlepší. V našem klubu toto říkám ostatním velmi často. Pokud svůj text pošlou až po několikátém čtení, je vždy daleko lepší, než první, syrová verze.
Svůj román přepisujte tak dlouho, dokud se vám nebude zdát skvělý. Třeba dvakrát, či třikrát. Nejde pochopitelně o přepsání celého textu, ale o dílčí změny jak v obsahu, tak i ve stylistice. Při tom se snažte zjistit, které dějové pasáže jsou psané příliš rozvláčně a které naopak nedostatečně vysvětlují děj. Vše, každý odstavec, by měl mít nějakou souvislost s dějem. Pokud nemá, není pro děj důležitý, text vyřaďte. Hlavně neztrácejte trpělivost.
Dejte svůj román přečíst několika svým známým. Tak získáte nějakou zpětnou vazbu. Někdo bude třeba kritický, jiný vás bude plácat po ramenou a říkat, jak jste skvělí. Já mám daleko raději ty hlasy kritické. Omezují totiž vaši případnou sebestřednost a podporují seberflexi. Psát román je běh na dlouhou trať. Ale běh zajímavý. Hlavně, aby vám při tom běhu nedošel dech.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Román
wikihow.cz/Jak-napsat-román. Kolektiv autorů
Moje, zatím vydané knihy