Litoměřický kat
Tento příběh se stal už kdysi dávno, ještě za panování krále českého a císaře římského Rudolfa, toho jména druhého. Bohaté královské město Litoměřice mělo v té době dominantní postavení v celých severních Čechách. Vedle celé řady práv a privilegií, poskytnutých mu postupně českými panovníky, mělo město pochopitelně i svého mistra popravčího. Mistr Kabát, působící ve městě na samém sklonku 16. století, bydlel v pohodlném kamenném domě za městskými hradbami, stojícím přibližně v místech dnešní Katovny. Dnešní budova Katovny byla však postavena daleko později, kdy už byl tento znamenitý mistr meče více než sto let po smrti. Vraťme se však k jeho příběhu.
Popravčí mistr Kabát byl navzdory svému pochmurnému řemeslu člověk mírný a bohabojný. Vždy po každém útrpném výslechu, či provedené exekuci, se odebral do kostela ve městě, usedl stranou od lidí na své vyhrazené místo a prosil Boha za odpuštění.
"Kdyby kdokoliv dostal jakýkoliv trest, musí jej splnit". Vždy si vybavil tato slova, která uslyšel ještě za mlada od litoměřického purkmistra na zasedání městské rady, která rozhodovala o novém litoměřickém katu. Sotva si mohl pomyslet, že tato jeho profesní věrnost bude vystavena jednou velmi kruté zkoušce.
Litoměřického kata Kabáta a žateckého kata Vyskočila pojilo dávné přátelství ještě z dob, kdy oba sloužili spolu jako katovi pacholci. A tak není divu, že se vždy jednou ročně setkávali, většinou na posvícení. Jídla a pití měli přitom více než dost. Vždyť katovské řemeslo bylo v těch neklidných dobách docela výnosnou živností.
Jednoho roku, tak, jako obvykle, pozval žatecký kat Vyskočil svého litoměřického přítele na žatecké posvícení. Dvojici přátel doplnil ještě lounský kat Rosa, kterého znal mistr Kabát jen z doslechu jako surového a prudkého člověka. Oslavy byly však až příliš veselé. Pod vlivem vypitého vína se dostali žatecký a lounský kat do prudké hádky. Najednou vytáhl žatecký kat Vyskočil nůž a bodl svého protivníka přímo do prsou. Lounský kat byl na místě mrtev. Soud neměl mnoho práce. Vrah byl žateckou městskou radou bez odkladu odsouzen k trestu smrti stětím. Popravčí mistr Kabát věděl, co ho čeká. Na druhý den popravit svého přítele.
"Kdyby kdokoliv dostal jakýkoliv trest, musí jej splnit". Znovu a znovu si vybavoval slova své smlouvy s královským městem Litoměřice. Neměl ale jinou volbu. Ten večer před popravou strávil na modlitbách v místním kostele.
Druhý den dopoledne mistr Kabát jistou rukou pozvedl popravčí meč a jedinou přesnou ranou oddělil Vyskočilovu hlavu od jeho těla. Dnes bychom řekli - profesionál. Ale Kabát se musel hodně přemáhat. Povinnost však zvítězila.
Do poslední chvíle se Vyskočil na svého přítele Kabáta upřeně a bez řeči díval, jako by čekal na nějaký zázrak. Ale zázrak nepřišel. Mistr Kabát převzal od městské rady mlčky svých 30 grošů a spěchal z města pryč. Před očima mu stále vyvstával obraz svého přítele a jeho oči, vyčítavě se na něj dívající. Když se dostal konečně za město do polí, řádně si nahnul vína a popohnal koně. Chmurné myšlenky ho však neopouštěly. Už se stmívalo, když se dostal za městem Louny do hlubokých hvozdů, táhnoucích se podél řeky Ohře. Nechtělo se mu jet dál za tmy a tak uvázal koně na lesní mýtině a sám si lehl pod košatý strom. Podzimní chlad ho náhle roztřásl. Zabalil se do ovčí houně a podle zvyku sáhl po nádobě s vínem. Byla prázdná. Uvědomil si, že si během cesty až příliš nahýbal a zlostně odhodil nádobu do křoví. Únava a vypité víno ho však záhy zmohly natolik, že usnul. Probudil ho divný šelest. Snažil se zrakem proniknout lesní tmou, aby zjistil, co ho tak vyrušilo ze spánku. Z noční tmy se náhle začala vynořovat tmavá postava. Jak přicházela blíž k místu, kde ležel, postava dostávala stále ostřejší obrysy. Kabát s hrůzou náhle poznal svého popraveného přítele Vyskočila, který před ním stanul se svou useknutou hlavou v ruce. A jeho oči se na něj stále upřeně dívaly. "Proč, proč?" opakovala hlava neustále. Mistr Kabát i přes svůj již pokročilý věk rychle vyskočil se země.
"Nech mne být. Proč mně pronásleduješ? Jsi přeci vrah," volal.
"Proč?, opakovala znovu hlava. Kabát, šílený hrůzou, nechal své věci ležet pod stromem, odvázal koně a rychle vyrazil z lesa ven. Ještě se naposled ohlédl. Mýtina byla prázdná. Jen ovčí houně a jeho věci ležely pod stromem, osvětlené strašidelným svitem měsíce, který náhle vyšel z mraků.
Popravčí mistr ani nevěděl, jak se dostal domů. Stále měl před očima ten upřený zrak svého přítele. Hned druhý den se ohlásil na městské radě se žádostí, aby byl zbaven funkce městského kata. Má prý zdatného pacholka, který je schopen ho plně nahradit. A nadále se bude věnovat jen malému hospodářství, které si vybudoval v okolí svého domu. Radní neměli důvod jeho žádosti nevyhovět. Vždyť poctivě pracoval dlouhá léta. A tak do funkce městského kata nastoupil nejstarší pacholek mistra Kabáta. Ten se o svém nočním vidění nikdy nikomu nezmínil. Ani své ženě. A jak plynula léta, už ani nevěděl, zda to vše byla hrozná skutečnost, nebo jen opilecké vidiny, vyvolané množstvím vypitého vína. Ale až do své smrti stále viděl ty na sebe upřené oči. Oči svého přítele Vyskočila, kterému byl, z titulu své funkce, nucen vzít život.