Milenci umírajícího času

Vyšehrad

Podívej Věruš, v tomhle městě žije víc než jeden milion lidí. Nevím, čeho se pořád bojíš. Ta možnost, že nás někdo spolu uvidí, je skutečně minimální.“

„Ale vyloučit to nemůžeš,“ poznamenala žena.

„To skutečně nemůžu, ale pravděpodobnost je tak malá, že by nás to nemělo příliš vzrušovat. Ostatně, bydlíme přece oba na jiném konci Prahy, ne?“

Rušná křižovatka na Výtoni zažívá právě odpolední špičku. Dva starší lidé stojí na nábřeží, opřeni o zábradlí a pozorují, jak zapadající slunce pozlacuje střechy smíchovských činžáků na druhé straně Vltavy.

Žena se zasmála a přitiskla se k muži.

„Něco ti k té náhodě řeknu. Nikdy nevíš, kdy uhodí. Když jsme byli před lety s manželem na Krétě, tak jsem tam potkala člověka, kterého jsem znala ještě jako holka. Tenkrát mi strašně nadbíhal, ale já jsem ho nechtěla. Kupodivu jsme se poznali i po těch letech. Ale manželovi jsem ho radši představila jako bývalého kolegu ze zaměstnání. Říct mu, že to je můj bývalý nápadník, tak je po dovolené. On i teď, ve svém věku, pořád strašně žárlí. Nemám to s ním vůbec jednoduché. A vidíš, ta pravděpodobnost, že toho člověka potkám na druhém konci světa, byla ještě daleko menší než ta, že potkáme nějaké známé tady v Praze.“

„No, kus pravdy máš, to musím připustit. Ale na druhou stranu takové náhody bývají často i docela osudové. Vždyť si vzpomeň, jak jsme se dali dohromady my. Úplná červená knihovna. Ale pojď radši dolů na náplavku. Nesnáším kravál. Tam dole je větší klid.“

Nechali za sebou hlučnou křižovatku s auty a tramvajemi a po širokém chodníku sešli na břeh Vltavy. Celé hejno kachen včetně několika labutí připlavalo ke břehu, doufajíc v nějaký pamlsek. I několik racků, sedících jako vždy na kamenném zábradlí nábřeží, se zvedlo a zakroužilo nad dvojicí, která si stoupla až těsně k vodě.

„Potvory nenažraný,“ poznamenal starý pán a pevně objal vedle stojící ženu.

„Není ti tady zima? Od řeky už jde chlad. Na milování v přírodě už to asi nebude, co?“

„Řekni mi, myslíš ty vůbec na něco jiného? Až tě někdy vezmu za slovo, tak se budeš divit.“

„Myslíš? Schválně to zkus. Milování je přece přirozeně lidské. I přes naše pozdní léta. Ale abych se zase moc nevytahoval. Vůbec nevím, jestli bych to ještě zvládl. Se ženou už nic nemáme dobře dvacet let. Kdysi měla nějakého frajera. Ostatně, já jsem taky nebyl zrovna svatej. Nějak nám to spolu neklape. Jsem pro ni asi už moc starej. Ale možná ani ne tak starej, jako někdo úplně cizí. Taková setrvačnost. Zvyk nebo lenost, neumím to přesně pojmenovat. Když jsem s tebou, tak v podvědomí ale cítím něco úplně jiného. Něco, co se probudilo ve chvíli, kdy jsme tenkrát seděli u Tomáše na pivu. Tam mi bylo znovu  dvacet let.

Žena se k muži přitiskla.

„Asi to bylo oboustranný, Františku. Nikde přece není psáno, že v sedmdesátce končí svět. Já to mám doma podobné. Už jsem ti to přece líčila. Ten můj je silný neurotik a pořád by se jen hádal. Ale je mi ho spíš líto, kvůli jeho dnovým bolestem.”

„Víš, jaké měl heslo Napoleon? Odvaž se, pak se uvidí. To se mi líbí. Odvážíme se vůbec někdy udělat ten další krok?“

„Jo, ale Napoleon taky skončil na nějakým ostrově. Odvážil se až moc. A já nechci, Franto, abys skončil jako on. Bylo by mi tě líto. Takhle je to taky moc pěkné. Máme přece už svůj věk. Nemusíme nic přehánět. I to naše věčné schovávání a plánování má taky něco do sebe.“

Žena se k muži ještě víc přitiskla.

„Radši mi řekni, co bys ještě chtěl. Co by sis přál. A klidně i přeháněj. Ráda tě poslouchám, když vyprávíš.“

„Víš, moje milá, já nechci abychom si zbytečně přidávali léta. A pokud něco nezkusíš, těžko můžeš sama sebe přesvědčovat, že to nejde.“

Na železničním mostě zarachotil rychlík, mířící na smíchovské nádraží. A pak vstříc světu. Plzeň, Štrasburk, Paříž. Muž se chvíli díval za vlakem, mizejícím v husté smíchovské zástavbě, a pak se obrátil ke své společnici.

„Třeba bych chtěl sedět s tebou teď pěkně v teple v lůžkovém voze první třídy toho rychlíku a mířit někam do světa. A v noci bych zatáhl roletu, zamkl dveře a měl tě moc rád.“

„Ty jsi pořád stejný fantasta, ale pěkně se to poslouchá. Myslíš, že bychom to oba ještě zvládli?“

„Už jsem ti říkal, odvaž se, pak se uvidí. Ale vůbec nezáleží na tom, jestli bychom to zvládli, nebo ne. Já vím, že tě těma řečma občas dráždím. Ale neber mě zase tak vážně. Pro mě je daleko důležitější, že jsi tady, vedle mne,  alespoň na chvíli. Řekni mi, proč jsme se nepotkali už někdy před padesáti lety?“

„Myslíš, že by to bylo tak pěkné jako teď? Možná bychom na sebe dnes žárlili tak, jako to dělá ten můj nebo ta tvoje a oba bychom měli strach, jestli mu ten druhý nemizí někam do jiného světa, kde jsou úplně jiné lásky. Tady už nejde o nějaké pocity z mládí, ale o soužití starých lidí. Třeba by to naše manželství nebylo už vůbec pěkné. Kdo ví, jak by šel život?“

František ženu objal a políbil.

„Asi máš pravdu. Je moc dobře, moje milá, že jsme do toho jiného světa spolu přece jen vstoupili. Já bych chtěl v něm žít co nejdéle. Proč by vlastně starý člověk nemohl mít nějakou svou tajnou lásku? Vždyť jinak je to proti přírodě. Raději se budeme asi pořád schovávat a zase po čase setkávat a čekat, že se jednou budeme možná milovat tak, jako za mlada. A věřit,  že se nám to podaří. A když se to nepodaří, tak se pořád nic neděje. Důležitější je to, že budeme spolu.“

Muž se dívá, jak po ženině tváři stéká velká slza.

„Promiň, Františku, ale když jsem se podívala trochu dál do budoucnosti, tak mě to nějak vzalo. Ten náš život, to je takové směřování k nekonečnu. Oba víme, že spolu nikdy nebudeme žít. Že se budeme i nadále skrývat a krást každou volnou chvíli jen proto, abychom se mohli obejmout a políbit a malou chvíli být spolu. Ale když už jsi mluvil o té relativitě života, tak ti něco řeknu. I ty naše představy se třeba jednou naplní.  Kdo ví? A nech už toho filozofování, úplně jsi mě rozhodil.“

 „Podívej, Věruš, máme dnešek a budeme mít určitě i zítřek, protože ty nejsi žádná chiméra, která by se měla každou chvíli rozplynout, ale stále přitažlivá dáma. Když tě políbím, tak si krásně skutečná. Ale pojď už odsud, je tu zima. Chci ti ještě dnes večer dát pusu nahoře na vyšehradských šancích. Jestli tam vůbec se svýma bolavýma nohama vylezu.“

„Neboj se ničeho, Františku, já tě tam vystrkám.“

„Tak pojď, ty moje oporo ve stáří. Podíváme se na město a můžeme na chvíli zajít ke kostelu. Je tam docela pěkná hospoda.“

„Já vím, ty si dáš pivo a já zase turka, jako vždycky, když někam zajdeme. A pak můžeme jít kolem Jedličkárny na Pankrác na autobus a na metro. Budu muset pak domů. A zase trapně vysvětlovat, kde jsem vlastně byla.“ 

„Nic si z toho nedělej. Mě čeká to samé. Ale kvůli tomu přece nezahodíme tuhle pěknou chvíli.“

Oba podešli železniční most a kolem vyšehradské sokolovny vystoupali po schodech až ke hřbitovu.

„Věruš, pauza,“ vydýchával se František. „Ty schody mě nějak zmohly. Pojď nejdřív do hospody.“

„Zbytečně z toho udělali luxusní podnik. Chodíval jsem sem rád, když to byla ještě obyčejná hospoda,“ řekl muž, když se usadili u okna proti kostelu.

„Já si ji dobře pamatuji,“ řekla žena. „Za mlada jsme sem chodili randit. Teď už jsme jenom pamětníci.“

„Teď jsi mi něco připomněla. Kdysi dávno jsem měl v práci o hodně staršího kamaráda Edu. Eduarda. Byl to Španěl, který k nám po válce utekl před Frankem. Ve Španělsku byl u komunistů, ale tady ho to nadšení hodně rychle přešlo. Ale proč to povídám? On moc pěkně komolil češtinu a místo slova pamětník říkal památník. Tak mě napadlo, že se teď místo pamětníka cítím spíš jako  ten  Edův památník. Letitý památník naší cesty k nekonečnu, jak jsi říkala. A někde tam v nekonečnu se naše cesty jednou konečně setkají. A pak už nebude vůbec nic.“

„Nech toho, prosím tě, nebo mě zase rozbrečíš. Dej si radši místo toho piva něco ostřejšího, ať přijdeš na jiné myšlenky.“

„Promiň, Věruš, ale když se kouknu trochu dopředu, tak na mne leze nějaká nostalgie. Ale nejsem si vůbec jistý, jestli ta nostalgie, která mne občas popadá, není než jen jiný název pro počínající demenci."

Žena se rozesmála.

„Ty a demence? K té máš podle mne ještě hodně daleko. To by se ti tak líbilo. Zblbnout a nechat mě na pospas stáří. To se ti nepovoluje.“

„Tak tedy ne. Už kvůli tobě se budu snažit zůstat normální. Ještě bych mohl přijít o to naše příští milování.“

Muž se zamyslel a zadíval se ven z okna restaurace na novogotické průčelí chrámu svatých Petra a Pavla.

„Zaplatím a půjdeme. Už jsem zase fit. Říkal jsem přece, že tě chci políbit na šancích. Mohli bychom se sice projít ještě po hřbitově, podívat se na Slavín, ale tam bychom se asi nemohli líbat, co? Myslíš, že jsem ještě normální, když mi dělá dobře tě líbat?“

„Víš vůbec, že líbáním se přenášejí bacily a nejrůznější infekce? Ale já to s tebou klidně risknu. Je to docela příjemná činnost. Ale taky si uvědomuji, Franto, že jsme dva staří blázni. Důchodci v letech, kteří se chovají občas jak puberťáci. Tak pojď, ať to vůbec stihneme.“

Žena se do muže zavěsila a podél hradeb došli až ke Starému purkrabství nad Libušinou lázní.

„Řeknu ti, tohle je výhled, který se mi nikdy neomrzí. Jen škoda, že je už zataženo. Při slunci je Praha krásnější“,  řekl muž a objal ženu kolem ramenou. Přejel pohledem vzdálené panorama Hradu, petřínský vrch, smíchovskou Santošku, železniční most, aby se jeho zrak zastavil na podolském sanatoriu a Císařské louce s loděnicí přímo pod nimi.

„Až se mraky roztrhají, tak slunce snad zase vyjde. Škoda, že nesvítí pořád. Pro mě je slunce něco jako živá voda.“

„Pořád nemůže být pěkně, Františku. Občas musí být i mizerně, aby si člověk toho pěkného vážil a těšil se na to. Vždyť slunce svítí pořád. I za mraky. Zase se dočkáš. “

Žena ho zatahala za rukáv.

„Hele, nezapomněl jsi na něco? Něco jsi mi přece slíbil. A sliby se mají plnit.“

„To víš, že ne, Věruš. A ať se teď celá Praha kouká. Tedy Praha od Hradu až k sanatoriu pod námi. Když budeš chtít, aby se na nás koukala Praha celá, museli bychom na žižkovskou věž. Ale tam by se lidé na nás skutečně koukali jak na staré blázny.“

„Franto, moc mluvíš a já pořád čekám na to políbení.“

Jakási mladá dvojice, která se v tom okamžiku vynořila z druhé strany hradeb, měla pravděpodobně stejné úmysly jako Věra s Františkem. Když ale spatřili dva důchodce v nekonečně dlouhém objetí, nerozhodně se zastavili, podívali se na sebe a potom s úsměvem přistoupili k zídce nad Libušinou lázní. Věra s Františkem se konečně od sebe odtrhli. Muž, vida, jak mladý pár poblíž nich na ně zvědavě hledí, s mírnou úklonou nadzvedl svůj klobouk a pravil k nim.

„Vážení, tohle je dobré na srdce. Určitě lepší jak warfarin. Vřele doporučuji.“

Věra se rozesmála.

„Pojď už, ty starej blázne. Je nejvyšší čas.“

„Věruško, teď ať se klidně koukají všichni známí, co jich jen mám. Zase jsme udělali něco pro své zdraví. A ať si všichni trhnou nohou. Až bude jaro a trochu oschnou meze, tak tě chci políbit pod rozkvetlým stromem. A pak tě pomilovat, jako když jsem byl ještě mladý. Jak si to vlastně dole u vody říkala o těch představách?“

„Že i představy mohou mít svůj zítřek.“

„To je sice pěkně řečeno, ale já se chci dostat konečně od pouhých představ k moc pěkné skutečnosti. Nechci čekat až na to nekonečno. Na to už, děvče, nemáme tolik času.“

Oba minuli Jedličkův ústav a u Táborské brány se naposled zastavili.

„Když tě obejmu, Věruš, tak cítím, jak stáří ode mě kvapem utíká. A vzrušuje mě to, jako za mlada. Tak mně ještě věnuj trochu té iluze a dej mi poslední pusu. Tam za bránou je už civilizace. A autobusy a tramvaje a kousek odsud i metro. A naše každodenní důchodcovská siesta u kafe a televize.“

„Já na tebe budu, Františku, u té televize ale myslet a těšit se na trochu větší soukromí, než jsme doposud mohli mít. A na další pusu, kterou mi dáš. Tak se měj. A běž už raději na metro. Co když nás tady někdo spolu uvidí a bude zbytečně malér.“

„Ale Věro, jsme jenom dva z milionu. Dvě malá zrnka v poušti. To by byla zatraceně mizerná náhoda.“

„Náhoda může někdy moc bolet, Františku. Nechci, aby nás rozdělila. Chci se s tebou ještě dočkat někdy toho milování. Slíbil si mi to přece. Co když to chci stejně jako ty. Jednou nám to určitě musí vyjít. Třeba, až pojedeme tím plzeňským rychlíkem někam do světa. A napiš mi zase dlouhý mail. Ať mám v noci co číst.“

 

* * *

 

Milá Věrko,

včera v noci jsem nemohl dlouho usnout, a tak jsem si vzal bundu, vylezl na balkon a pozoroval hvězdy. U nás v Krči je přece jen čistší vzduch než v centru. Obloha byla skoro bez mraků, a tak byla krásně vidět všechna hlavní souhvězdí. Velký vůz, Malý vůz, Kassiopeia, celá ta nádhera pozdní podzimní oblohy. Ale najednou jsem u Kassiopeiy něco uviděl. Jasně to svítilo a pohybovalo se to směrem k souhvězdí Vozky a Orionu. Možná to byla družice, možná, že padala hvězda. Kdo ví? A tak jsem si raději něco přál. Pro jistotu. Myslel jsem na naše případné milování, které ale vůbec nemusí dopadnout tak, jak si já i ty přejeme. Strašně bych to chtěl, ale nakonec jsem si přál něco daleko důležitějšího. Abychom se mohli ještě dlouho takhle setkávat a těšit se z občasných objetí. I v té situaci, ve které oba jsme. Ani já, ani ty nejsme volní, a tak život před nás staví neustále nové překážky. Přemýšlel jsem, komu se podobá ten náš drobný životní příběh. Napadla mě pověst o Tristanovi a Isoldě. Znáš ji přece, ne? Ale jejich příběh končí tragicky. A já nemám rád špatné konce. Na jejich příběhu mě zaujala spíše jejich posedlost, se kterou se stále vyhledávali, a jejich touha být pořád spolu. To je přece taky o nás, ne? A být spolu častěji, znamená přiblížit se možná i k tomu milování. Akorát to z mé strany nebude prioritním cílem, ale jen příjemnou součástí a vyvrcholením celého našeho příběhu. A já ten příběh, Věruš, chci s tebou žít co nejdéle.

Jakmile nastane opět ta možnost se alespoň na chvíli sejít, pošlu ihned mail. Líbám a vzpomínám. Tvůj František.

 

* * *

 

Milý Františku,

neznám tak dobře souhvězdí jako ty, nedokážu je, snad kromě Velkého vozu, většinou pojmenovat, a když se podívám na nekonečné nebe nad sebou plné hvězd, uvědomuji si spíš, že jsme skutečně jen ta dvě zrnka písku v poušti našeho světa, jak jsi posledně říkal, když jsme se na Vyšehradě loučili. Dvě spřízněné duše, které ale chtějí žít svůj velmi pozdní román. Dva stárnoucí milenci, omezení časem, který strašně rychle utíká, omezení našimi  životními osudy, se kterými se už asi nedá dělat vůbec nic. Když si tohle všechno uvědomím, tak mám pokaždé chuť se rozbrečet. Ale pak si uvědomím, že se za nějaký čas opět sejdeme a všechny ty starosti všedních dnů jsou najednou pryč a já se začnu na to setkání těšit.

Příběh Tristana a Isoldy jsem znala jen velmi povrchně, a tak jsem se raději podívala na Wikipedii, abych si ho oživila. Máš pravdu, že podobnost s námi je pouze v jejich posedlosti vlastními osobami. A to jsme nevypili žádný kouzelný nápoj jako oni. Alespoň o tom nevím. Jen pár kafí, když spolu někam zajdeme. Život se přece dá žít i bez kouzel. Taky nemám ráda tragické konce. A proto se s tím příběhem středověkých milenců nechci ztotožňovat. Pouze s jejich posedlostí.

Drahý Františku. Na obzoru se snad rýsuje naše další setkání. Ještě ti napíši, kdy to bude možné. Zapni svou fantazii a něco si vymysli. Už teď se na tebe těším. Věra.

 

Milenci umírajícího času

 

Restaurace „Na tý louce zelený” na okraji Krčského lesa byla v tento podzimní čas skoro prázdná. Zahrada byla již zavřená, jen několik štamgastů sedělo v hlavním sále, před sebou pivo a o čemsi debatovali. Věra s Františkem se posadili do odlehlého kouta.

„Co si dáš, Věruš? Turka jako obvykle? Ale tady dělají výborné kapučíno, nechceš si pro dnešek dopřát změnu? Změna je život. I to naše dnešní rande snad bude trochu jiné, nemyslíš?“

„Radši nepředbíhej událostem. Jaké bude, to se teprve uvidí. Já se na to těším stejně jako ty. Jen se pořád nemůžu zbavit takové podvědomé obavy. Vždyť bydlíš jen kousek odsud.“

„No, a co? Teď už je mi to jedno. Něco bych si musel vymyslet. Třeba, že jsme spolužáci a připravujeme setkání po letech. Jsme přece stejný ročník a od matury máme oba letos padesát pět let. Tak proč toho nevyužít. Podle toho, koho bychom potkali. Anebo jsme bývalí kolegové z práce, kteří se chtějí znovu sejít. “

„To vypadá docela pravděpodobně. Ale než půjdeme k tobě, tak bych se ráda ještě prošla lesem. Vůbec to tu neznám. Od Skalky je to přece jen daleko.“

 

„Nenecháme to radši na jaro? Až bude všechno zelené. A hlavně, už bude tepleji. Jsou tu moc hezké procházky. A dokonce tu rostou i houby. Hlavně na svazích za námi. Pro mě už to ale není. Nevylezu tam. Jako kluci jsme tady zběhali každý kout. Tedy ne přímo odsud, ale z kunratické strany lesa, protože tam jsem vyrůstal. To už je moc a moc dávno. Tenhle les, to je celé mé mládí. Ale radši už půjdeme. Od teď jsme už jen dva staří spolužáci. To kdyby nás dostihla ta tvoje náhoda.“

„Františku, nemůžeme se přece jen ještě chvíli projít lesem? Mně se tu moc líbí,“ poprosila Věra, když vyšli před hospodu.

„Když jinak nedáš. Tolik nás to nezdrží. Půjdeme tedy lesem až k další zastávce autobusu. Je to celkem asi kilometr. A pak už ke mně. Těším se, že tě po dlouhé době zase budu moci pořádně obejmout.“

František se sklonil k ženě, políbil ji a něco jí ještě pošeptal do ucha. Ta se rozesmála.

„Ty se nějak cítíš! Ale dneska můžeš všechno, co zvládneš, Františku. Kdo ví, kdy nám to zase takhle vyjde.“

Pomalu vykročili dál podél potoka.

„Nechci být z těch neustálých obav na nervy. Vždyť si ten dnešní večer ani neužijeme. Pořád abychom se něčeho báli.“

„Co ale chceš dělat? Hrdě vytroubit do světa, že máš

dvaasedmdesátiletou milenku? A ve svém věku myšlenky jako ve dvaceti? Kdo by nám to věřil? A budeme spíš za blázny. Buďme rádi za to málo, co je nám dopřáno. A radši mi dej pusu a koukej se, jak je tu pěkně. Cítíš, jak les krásně voní podzimem?“

Oba se na chvíli posadili do malého altánku při cestě. Starý muž ženu objal a chtěl ji políbit. Ta ho ale najednou prudce odstrčila.

„Františku, konec, ta náhoda je tady. Támhle jde vnučka Libuška s kočárkem. Ale že si vybrala chvíli, co? Myslíš, že neviděla, jak se objímáme?“

„Jak to mám vědět, když jsem k ní byl zády.“

Ale to už dívka zaregistrovala dvojici starých lidí, sedící v altánku, a zajela s kočárkem až k nim.

„Ahoj babi, tebe bych tu vůbec nečekala,“ a tázavě se obrátila k muži.

„To je pan Procházka, Libuško. Spolužák z gymplu. Dáváme dohromady setkání třídy. Po padesáti pěti letech. Je už to celá věčnost. A chceme to udělat ještě do Vánoc. Přes léto na to nebyl čas. Každý je někde jinde, někdo u moře, jiný na chalupě.“

Muž podal dívce ruku a nakoukl do kočáru.

„To je kluk?“ zeptal se.

„Ne, holka, Ivanka. Teprve před chvílí usnula.”

Muž se otočil k dívce.

„Ono, plánovat setkání po tolika letech není žádná legrace,” pokračoval.  „Řada lidí nás už bohužel opustila a ti, co zůstali, mají mnohdy různé požadavky na čas setkání. Tak jsme to s Věrkou dávali dohromady v hospodě u kafe.”

 „Děda už odjel do lázní?“ obrátila se dívka na babičku.

„Zatím ještě neodjel. Museli jsme to odložit kvůli dalšímu vyšetření. Určitě je ale rád, že si tam odpočine od domácnosti. A ode mě.“

„Tak ho pozdravuj, babi. Já musím zase jít. Byla jsem s malou na vyšetření a na chvíli jsme se prošly lesem. Jdeme k nemocnici na autobus. Na shledanou, pane Procházka.“

 „Věruš, byla jsi přímo skvělá,“ řekl muž, když se vydali opět na cestu podél potoka.

„Vždyť ty taky, Františku. Asi u těch spolužáků zůstaneme, ne? Je to docela přijatelná výmluva. Příště ale pěkně nastartuješ auto a pojedeme někam pryč z Prahy.  Souhlasím s tebou, že to jsou docela nervy. A kde je vůbec tvoje žena?“

„Je v Benešově u starší dcery. Jiřinka je nějak nemocná, a tak jí šla na pár dní pomoct.“

Když docházeli k paneláku, muž se podvědomě podíval nahoru na jejich lodžii. Nic se nezměnilo. Poplácal svoje auto, stojící přímo před předním vchodem, obešli s Věrou dům a zadním vchodem vešli dovnitř k výtahu. František ženu ještě objal a políbil.

„Moc se na tebe těším, Věruš. Už teď mě představa našeho milování vzrušuje.“

Vytáhl z kapsy klíče a chtěl odemknout dveře od bytu. Ten pohyb už ale nestačil dokončit. Dveře se náhle otevřely a v nich se objevila Františkova žena.

„Tak vás, Věruško, u nás vítám. Jste už očekáváni. Jen pojďte dál. A ty, Franto, až si budeš příště sjednávat rande po mailu, tak si nepiš jeho heslo na kalendář. To je skutečně dětinské. V tomhle věku už bys měl mít rozum.“

Mužem proběhlo jako blesk ohromné zklamání. Nenechal však na sobě nic znát a se sebezapřením zachoval naprostý klid.

„Když si odmyslím fakt, že ses mi hrabala v  mailové korespondenci, což bych od tebe vůbec nečekal, tak jsi s touto trochu divokou konstrukcí úplně vedle. Raději ti představím paní Věru Havrdovou, spolužačku z gymplu. To rande tady u nás doma, přiznávám, nebylo nejvhodnější v době, kdy jsi měla být u Jiřinky, ale mělo jen jeden jediný účel. Další setkání naší třídy. A to po jubilejních padesáti pěti letech. Nemůžeš popřít, že jsme o tom už spolu mluvili. To je ten celý problém.“

„Omlouvám se, paní Procházková,“ ozvala se konečně pořád trochu zaražená Věra, „ale chtěla jsem to setkání probrat někde v hospodě, ale Franta jinak nedal.“

Františkova manželka na ni chvíli nedůvěřivě koukala a pak se Věry zeptala:

„Dáte si kafe?“

„Nechci vás připravovat o čas. To jubilejní setkání můžeme skutečně probrat někde v hospodě. Franta je sice správce třídy, ale chtěl, abych mu s tím pomohla. Chtěli jsme vymyslet něco zvláštního, když je to tak kulaté výročí.“

„Jen pojďte dál, přece vás nevyhodím, když se jedná o takovou událost.“

Když připravovala kávu, Františkova žena Milada usilovně přemýšlela o pravdivosti toho, co právě slyšela. Bylo pro ni příliš obtížné najednou se přeorientovat z  myšlenek na možné milostné úlety svého muže k  docela obyčejnému setkání dávných spolužáků. Už jednou s ním měla obdobnou zkušenost. Ještě jednou si vybavila text Františkovy zprávy.

 

„Milá Věruš,

sejdeme se v sobotu ve tři hodiny u Krčské nemocnice. Radši na tebe počkám u autobusu, abys nebloudila. Těším se, František.“

 

Text skoro nic neříkající vypadal nevinně. Jen ta slova, milá a těším se, paní Procházkové příliš neseděla.

„Co, že děláte třídní setkání tak pozdě?“ obrátila se na Věru, když se všichni usadili v obýváku.

„Přes léto to nemá cenu,“ odpověděla Věra.

„Všichni jsou většinou buď na chatách, nebo se válejí někde u moře. Dohodli jsme se proto až na konec října.“

„A bude to asi v  hospodě Na Louži, tak jako posledně. No, jsou to vlastně už tři roky. Na to, že jsme všichni z  Prahy, tak se zase moc často nescházíme. Nebyli jsme moc dobrá parta. Ta hospoda je jen kousek od gymplu v Přípotoční,“ dodal František.

Mlčky seděl a díval se, jak se jeho žena baví s Věrou. Sotva však jejich hovor vnímal. Měl vztek. Na sebe, na Miladu, na celý svět. Ale ovládl se.

 Z myšlenek ho najednou vyrušil Věřin mobil. Podíval se na ní a usilovně si přál, aby ukončil toto jejich trapné sezení. Věra zřejmě měla tutéž myšlenku. Když domluvila, obrátila se k Františkovi a Miladě:

"Omlouvám se, ale musím odejít. Volá mě dcera."

"Nedá se nic dělat, Věruš. Dokončíme to jindy. Nebo po mailu. Chceš doprovodit k autobusu, abys nebloudila?"

"Není třeba, Franto, cestu už znám. Hlavně dohodni termín. Ostatní si napíšeme."

Když za Věrou zapadly dveře, otočila se paní Procházková k muži:

"Stejně ti tohle divadlo moc nevěřím."

"Věř, nebo nevěř, je to tvůj problém, ne můj. Věra je spolužačka, nic víc. Já ti to vymlouvat nebudu."

 

František

 

Když jsme v neděli vstávali, Milada se vrátila ke včerejší návštěvě Věry. Řekl jsem jí dost ostře, že je paranoidní, a ona na mne pak po zbytek dne skoro nemluvila.

Těžko tyhle stavy prožívám a radši si beru naši malou jezevčici Kikinu a jdeme do Krčského lesa. Sjedeme obvykle autobusem dolů k Labuti, tam si dám kafe nebo pivo, Kikina dostane misku s vodou a vleze si pod stůl. Chvíli to vydrží, už je zvyklá. Pak jdeme pořád podle potoka, obejdeme areál krčské nemocnice a v hospodě Na tý louce zelený je druhá přestávka na pivo.

Dříve jsem chodíval ještě dál, až k hospodě u Václava IV., ale poslední dobou to vzdávám už v té druhé. Nahoru do kopce raději nelezu, i když je to tam moc pěkný. Jsou tam altány a posilovny a moc pěkný procházky. Moje pospravované srdíčko proti přílišné aktivitě už dneska silně protestuje. Tak ho radši nedráždím. Před lety jsme tam s Miladou často chodili. Jo, to jsme byli ještě normální. A dokonce jsme spolu i spali. Zdá se mi to až neuvěřitelné. Už dávno máme oddělené spaní.

V hospodě Na tý louce zelený občas sedí kamarádi, Karel s Vaškem. Když tam jsou, tak dáme většinou mariáš. O karty se starat nemusím. Karel je nosí pořád s sebou. Ale nesedím tam dlouho. Kikina je za chvíli neklidná, zvedne se a začne brouzdat po sále. Jednou o ni Magda, číšnice, dokonce zakopla.

Když jsem se dnes vrátil domů, Milada mi hned u dveří vynadala, kde jsem byl tak dlouho, že měla o mě strach. Najednou. A pak byla zase až do večera potichu. Pro mne je to dost o nervy. Ono musí být to naše nepovedené manželství traumatizující i pro ni, ale cesta zpátky už není. Ten pomyslný Rubikon jsme už dávno překročili.

Když chci vidět Věru, musím si vymýšlet nejrůznější lži. Obvykle se vymlouvám na akce Klubu za starou Prahu. Chodím tam už dlouhá léta a mám tam také už řadu přátel. Věra chodí do klubu ještě déle než já. Tam jsme se také, docela zvláštní náhodou, seznámili.

Vyhovují mi pondělky. To bývají klubové akce. I Věře kupodivu pondělky vyhovují. Kromě klubu totiž občas navštěvuje i svou oblíbenou Demínku. A právě v pondělí se tam scházejí senioři. Recituje se, zpívá, hrají karty nebo šachy a hlavně se povídá o všem možném. Párkrát jsme tam spolu byli a moc se mi tam líbilo. I její děda ty pondělky bere na vědomí a už se jí ani neptá. Ale raději jsem s Věrou sám. V Demínce nebo na klubové radě v Juditě se můžeme jen těžko objímat a líbat.

 Nevím, co se to se mnou děje. Kolikrát si připadám jako blázen. Jako zastydlý puberťák. Ale pro ten úžasný pocit klidu a míru, který cítím, když jsem s Věrou, bych udělal cokoli. Nedávno, na smíchovské náplavce, mi řekla, že náš život je takové směřování k nekonečnu. Až mě to vzalo. Kdo ví, možná, že se pak v tom nekonečnu sejdeme. A už konečně. Napořád. Ale já nechci čekat na nekonečno. Chci si užít Věru teď. Vstoupila mi do života a změnila mi ho k nepoznání.

Kdysi jsem četl jakousi psychologickou studii o citové vyprahlosti. Uvědomil jsem si, že to byl vlastně i můj případ. Ta dvě nepovedená manželství se na mně až příliš podepsala. Seznámení s Věrou můj život dramaticky změnilo. Od té chvíle žiju dvojí život. Nevím, jak bych to měl pojmenovat. Nejsem psycholog.

Strašně bych se chtěl s ní i pomilovat. K životu to přece patří, ne? Tak jako za mlada. Se vším všudy. A cítím, že by si to přála i Věrka. Jen abych to ještě vůbec zvládnul. Ten mizera čas však rychle utíká. Moc rychle. Musíme si pospíšit.

Když jsem občas přemýšlel, co všechno v průběhu života určovalo moje myšlení a chování, dostával jsem se hodně daleko zpátky, vlastně až do mládí. Zvlášť, když jsem si znovu přečetl své úvahy a stesky, které jsem si jako kluk psal tehdy do deníku. Jestli jsem v té době nějaké ty citové zvraty těžko přecházel, tím hůř je snáším nyní. Milada to zřejmě snáší taky špatně, ale už se nedá nic proti tomu dělat. Myslím, že to kompenzuje schůzkami s nějakým frajerem od nich ze školy, kde ještě učí. Ale mně je to docela fuk. Je mi jí spíš líto. Ani mě nenapadne žárlit. Vždyť já jí zahýbám taky. Neměli jsme se tenkrát vůbec potkat. Nejsme ale určitě sami. Kolik takových nepovedených manželství vlastně existuje?

Když jsem občas s Věrou, mívám pocit jako kdysi dávno, před více než padesáti lety, když jsem se těšil na každé rande. Asi všechno moc prožívám. Je to až posedlost. Pořád něco hledám. Celý život. Kolem je pořád fůra lidí, ale já nikoho nevidím. Kolikrát si říkám, jestli takový stav nekoresponduje u mě spíš s nějakou psychiatrickou diagnózou. Ale když obejmu Věru, strach, samota, deprese z nepovedeného manželství, neurózy, to všechno je najednou pryč a já jsem znovu gymnaziálním studentíkem a vychutnávám si ten až výlučný pocit sounáležitosti. Sedmdesátiletí milenci. Proč by to mělo být vlastně absurdní?

Kdysi jsem si napsal do deníku slova, ke kterým se můžu hlásit i dnes, po mnoha letech. Napsal jsem si:

„Ať už nás život v průběhu času formoval jakkoli, ve svém nitru zůstáváme stále stejní.“

Dobře si vzpomínám, jak těžce jsem tehdy prožíval nejrůznější citové zvraty. Chvíle nádherných emocí střídaly deprese, život probíhal jak v sinusoidě. Nahoru a hned zase dolů.

Teď je mi sedmdesát dva. Věrce taky. A mám takový až bláznivý pocit, jako bych se vrátil zpátky do mládí.  Věra mi zcela změnila život. Jo, pomilovat se s ní, to by náš vztah zase posunulo o kus dál. Ne, že by to byla moje jediná touha. Rád bych to ale ještě alespoň jednou zažil. Vzrušuje mě už jen to samotné pomyšlení. Když jsme se k tomu nedávno chystali, zradila mne, jako už kolikrát, ta moje stařecká zapomnětlivost. Skoro bych měl říct – demence, ale strašně se toho slova bojím. Heslo k mailu, které jsem si, já trouba, napsal na zadní stranu kalendáře. Netušil jsem, že se toho Milada chytí a bude se mi šťourat v korespondenci. Nic dramatického tam ale nemohla objevit. Snažím se hned všechno mazat. Hned ten večer jsem si dal nové heslo. A napsal jsem si ho tam, kde to Milada jen těžko najde.

Ale možná mě tou indiskrecí nevědomky zachránila od trapasu. Nevím. Nemáme spolu nic už dobrých dvacet let. Miladu bavil sex jen pár let. Začala být protivná, a tak jsme to raději vzdali. Vůbec nevím, jak bych dnes případné milování zvládnul. Po tolika letech. Ale štve mě, že to nevyšlo. Že jsme to nemohli alespoň zkusit. Když se s Věrou líbáme, tak mě to kupodivu ještě dnes docela vzrušuje. A tak jsem si věřil. A těšil se.

Ale určitě to není to podstatné, k čemu oba s Věrou směřujeme. To ne. Nevím, jak to definovat. Skutečně mi náš vztah připomíná tu středověkou, tragickou báji o Tristanu a Isoldě, jak jsem psal Věře v jednom mailu. Alespoň trochu. Mám doma už hodně starou knihu od jakéhosi Francouze, kde je ten jejich celý příběh moc pěkně popsaný. Četl jsem ji už několikrát. Úplně mne fascinuje.

Abych si ale s tou svou posedlostí moc nefandil. Tristan s Isoldou byli mladí. Na rozdíl od nich, my máme své životy už skoro za sebou. Ale pořád žijeme. Jako bychom vypili ten bájný kouzelný nápoj. Když jsem s ní, všechny problémy jako kouzlem mizí, mizí i všechny moje stařecké bolístky. Sedmdesátiletí milenci. Není to už spíš ta psychiatrická diagnóza? Před pár dny jsem si některé pasáže z té pověsti chtěl znovu oživit. Hlavně ten závěr. V jedné chvíli mně ale docela zatrnulo. To, když umírající Tristan říká:

 „V tom nápoji pili jsme smrt.“

 

Milada

 

Když jsem se v pátek vrátila ze školy, Franta byl venku s Kikinou. Potřebovala jsem se podívat na něco v kalendáři, tak jsem zašla do pracovny a chtěla tam zároveň utřít prach. Frantu takové drobnosti, jako fůra prachu na nábytku, vůbec nezajímají. Je to bordelář. Vzala jsem do ruky kalendář a ani nevím proč, jsem ho obrátila. Na zadní straně jsem viděla napsanou kombinaci čísel a písmen. Okamžitě mě napadlo, že je to heslo k Frantovu mailu. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela a zapnula počítač. Zvědavá ženská. V odeslané poště jsem objevila zprávu nějaké Věře. Podle stylizace zprávy se jednalo asi o rande.

Tak Franta má nějakou ženskou. To jsou mi noviny! A je tak hloupej, že si píše mailové heslo na kalendář. A dává si rande zrovna na čas, když já mám být v Benešově u Jiřinky. Určitě ji chce dostat sem, domů. To by si nedávali rande u nemocnice. Co ho to v jeho letech vůbec napadlo?

Za celých třicet šest let, co jsme spolu, jsem jen jednou pozorovala, že mi chtěl pravděpodobně zahnout s nějakou ženskou. Ale to byl ještě relativně mladý. Tedy, alespoň si myslím, že kromě mne žádnou ženskou neměl. A jestli měl, tak to udělal tak šikovně, že jsem nic nepoznala.  Každý mužský je v tomhle stejný. Možná jsem ho podcenila. Nevím. Co by ten mail byl jiného, než pozvánka na rande?

Jiřince jsem zavolala, že přijedu jindy, a v klidu jsem doma čekala. A dočkala se. Kolem čtvrté přišli. Franta se trapně vymlouval, že je to spolužačka a že připravují výroční setkání gymplu, ale já mu stejně nevěřila ani slovo. V té chvíli nemělo význam dělat nějakou scénu, tak jsem jim udělala kafe a docela se bavila z toho, jak byli nervózní. Tu jeho Věru nakonec vysvobodil z trapné situace telefon a odešla.

Když se ohlédnu zpátky na těch třicet šest let, tak ani nevím, co nás dalo vlastně dohromady. Když jsme se v roce 1974 vzali, byly Jiřince čtyři roky. Byla jsem rok po vejšce a Jiřinka potřebovala tátu. František byl tenkrát docela frajer. Dělal bezpečáka ve smíchovské tatrovce, měl slušnej plat a nějak jsme se do sebe zakoukali.

Pár let to šlo, ale pak jsme se začali hádat. Pořád mně vyčítal, že se ho snažím dirigovat, vztekal se, když jsem mu říkala, co by měl udělat a co by dělat neměl, až se nakonec odstěhoval z ložnice do pracovny.  Pro něj to muselo být horší než pro mě. Na rozdíl ode mě byl hodně zatíženej na sex. To já zase ne. Zpočátku se mi to líbilo, ale po pár letech jsem toho měla už dost. Dítě mi udělal, tak co. Víc jsem nepotřebovala. A tak jsem mu řekla, když chceš sex, tak si musíš pomoct sám. A tak si taky pomáhal. Možná to dělá i dneska. Nevím. Ale asi už ne. Přece jen už má na to léta. Jen je mi divný, když by chtěl teď ženskou do postele, že si přivede babu, od pohledu stejně starou jako on. To si myslím, že vypadám rozhodně líp. Nechápu to.

Dneska jsem zase zkoušela jeho mail. Byla jsem zvědavá, co si po tom nepovedeném rande píšou. Mohlo mě ale napadnout, že si ten mizera změní heslo.  Trochu jsem ho podcenila. Netuším, co se mu teď, na stará kolena, honí hlavou. Ale rozvádět se s ním nebudu. Bylo by to zbytečné divadlo. Bude to muset se mnou už vydržet. Co já vím, co bude za pár let? Uvažuju pragmaticky. Přijdou nemoci a bůhví, co ještě. Pořád je lepší žít ve dvou, ne? Má špatný srdce a náskok více jak deset let. Bude mě potřebovat. A možná, že budu potřebovat pomoc sama. Kdo ví, co a jak vlastně bude?

Ale až budu tak stará, jako teď Franta, tak už určitě učit nebudu. A pravděpodobně ztratím všechno, co mám teď ráda. A třeba se mi budou honit hlavou podobný myšlenky, jako teď Frantovi. Fuj, to je morbidní představa. Snad mě nechá říďa ještě nějaký ten čas učit i v penzi. Nejsem přece ještě tak stará.

A třeba ty milostné avantýry Frantu přejdou a dožijeme život v klidu. Třeba. A třeba nepřejdou a stejně to budeme muset zvládnout. To jsou ale blbý myšlenky.

Zítra jdu zase, jako každý týden, s kolegou Pepou na kapučíno. Chodíme občas do jedné malé kavárničky na Antala Staška. Je to jen kousek od gymplu, kde učíme. Hned u metra.

Pepa je moc fajn. Učí zeměpis a angličtinu. Je sice o něco mladší než já, ale docela si rozumíme. Není v tom vůbec nic intimního. Děláme si vzájemně jen takové vrby. Prostě si povídáme. S Frantou doma moc nemluvíme. On je hned nervózní a nakonec se pohádáme. Tak raději mlčím. S Pepou je to něco úplně jiného. Je to vdovec a žije sám. Párkrát jsem byla i u něho na kafi. Když jsme se loučili, byla jen pusa, nic víc. Nepozorovala jsem, že by chtěl někdy víc než tu pusu. A mně to takhle vyhovuje. Nemyslím si, že dělám něco špatného. Moc známých nemám a dobrou kamarádku už vůbec ne.  A sedět jen doma, tak se z toho dusna tam zblázním. Pepa je pohodář. A je mi s ním dobře. Když s ním sedím, povídáme si a popíjíme kapučíno, tak si ale kolikrát uvědomuju, že se taky říká – nikdy neříkej nikdy.

 

Výlet

 

Pokaždé, když František sedí za volantem své Fabie, moc nemluví. Kdysi měl při jízdě trochu ostřejší rozmluvu s Miladou a skoro boural. Na malou chvíli ztratil koncentraci a jen jeho blesková reakce je na poslední chvíli zachránila od srážky. Od té doby raději mlčí a soustřeďuje se na jízdu.

Věra teď sedí vedle něho v autě, občas se na něj podívá a zvláštní intenzivní pocit sounáležitosti jí pokaždé projede celým tělem. Jako by ho znala už celou věčnost.

Položila mu ruku na nohu a on, aniž by odvrátil oči od silnice před sebou, ji pohladil po ruce.

„Kam to vlastně jedeme?" zeptala se.

„Jen malý kousek, do Kunratic. Na náměstí bývala pěkná cukrárna. Díval jsem se na web a je tam dodnes a vypadá moc pěkně. A pak se můžeme projít kolem Šeberáku. Už jsem tam nebyl moře let."

„No jo. Šeberák. Znám. Po svatbě jsme se tam chodili s Karlem koupat. Na nudi. On se ale vždycky styděl a přikrýval se ručníkem. Taky jsem tam už léta nebyla.“

„To jsme se tam mohli někdy i vidět. Chodili jsme tam občas s mojí první ženou. Nudi byla tehdy až na samém konci rybníku. Asi tam zůstala dodnes. Občas tam hlídkovali i policajti, protože se to tenkrát ještě nesmělo.“

František se odmlčel a zatočil malý kousek ke kunratickému Verneráku, aby zaparkoval. 

Posadili se k oknu na terasu. V tento nevlídný podzimní čas byla cukrárna skoro prázdná. Věra po chvíli vstala a prohlížela si množství starých obrázků na stěně i panenky, vystavené na okně.    

„Je to tu moc pěkný. Tenkrát to tu ale vypadalo jinak."

„Moje milá, ne všechno bylo tenkrát lepší. Já jsem dneska na cukrárny docela zatížený. A zvlášť na ty, kde vaří dobré kafe a mají dobré dortíky. Taky je to na mně vidět, ne?" řekl a poplácal se po trochu narostlém břichu.

„Je tu ještě jedna cukrárna. V rekonstruovaném objektu zámku. Jeli jsme kolem. Ale tahle se mi líbí víc. Je pěkně vyzdobená," pokračoval.

„Mně je jedno, kde jsme. Hlavně, že jsme zase spolu."

A Věra se natáhla a políbila Františka na tvář.

„To je jen záloha. U rybníka snad nebude tolik lidí."

Malé parkoviště na konci rybníka bylo prázdné. Věra s Františkem sešli dolů k vodě a dali se cestou kolem břehu přes nudistickou pláž.

„Ještě před dvěma měsíci bys tady viděla pořádný mužský.“

„To víš, po ničem jiném netoužím,“ zasmála se Věra.

„Mně budeš stačit ty. Pokud nám to osud dopřeje.“

„Škoda, že máme na krku zimu. Mohli jsme se vykoupat.“

„Nevím, jestli bych se k tomu dneska odhodlala. Přece jen jsem tehdy vypadala o dost líp.“

„Moje milá, jsme na tom oba stejně. Myslím, že máme jiné priority, než koukat, jak na nás zahlodal zub času. Ale dovedu si tě představit, jak teď stojíš nahatá na břehu. Ta představa je docela vzrušující.“

František Věru objal a políbil.

„Mně se zkrátka líbíš taková, jaká jsi. Pořád jsi pěkná ženská. A když tě pokaždé takhle líbám, tak to na mě silně působí. Fakt.“

Na chvíli se posadili na padlý kmen stromu, ležící poblíž břehu. Travnatá pláž byla rozbrázděná spoustou vzájemně se křížících cestiček, břeh rybníka byl zarostlý křovinami, ve kterých mizely vyšlapané vstupy do vody.

„Je to tu trochu jiné než tehdy,“ poznamenala Věra.

„Tolik křoví tu nebylo, ani ta pláž.“

„To křoví je dobré, není sem skoro vidět. Ale byla by nám asi zima, ne?“ přitiskl se k Věře František.

Ta chvíli na něj nechápavě koukala, ale pak jí to došlo a rozesmála se.

„Ty jsi hroznej. Radši už pojď a nech si to, až budeme někdy sami doma. Potom se budeš moct realizovat bez omezení. Třeba se na to taky těším, co ty víš?“

„Co u vás doma? Co Karel?“ zajímal se František, když pomalu vykročili stejnou cestou zpět k autu.

„Mám o něj docela strach. Uvědom si, že je o dvacet let starší než ta tvoje. Má dnu, sotva chodí a srdce má taky špatný. Má předepsaný lázně. Teď je mu sice trochu líp, ale bůhví, jak to dlouho vydrží.“

Mlčky došli až k autu. Tam Věra Františka objala.

„Můj milý, mám strach především o tebe. A je mi líto, že jsi doma ve stresu. V našem věku se to už těžko snáší.“

„Pojď, je čas jet. Stačí ti, když tě hodím k metru?“

 

Věra   

 

Nechci se trápit tím, co bude, ani tím, co bylo. Ale člověku to občas nedá. Neměla jsem zase tak špatný život. Bylo mi dvacet čtyři, když jsem si brala o deset let staršího Karla. Bylo to naše první manželství. Nemohu si na něj stěžovat. Byl docela hodný. Po roce se nám narodila Líba. A tak jsem měla na dlouhé roky vystaráno. Skoro bych řekla, že náš život probíhal až moc klidně a fádně. Libuška nezlobila, Karel si plnil své manželské povinnosti také klidně, až jsem měla někdy pocit, že je to z povinnosti, zkrátka, že se to sluší, když jsme manželé.

Ale já měla o životě trochu jiné představy. Měla jsem ráda vzruch a společnost. A taky cestování. Karel na to nebyl, byl příliš usedlý. Nejraději trávil čas doma u novin nebo televize. Tak jsem začala v pondělí chodit s kamarádkou z účtárny do jednoho klubu – říkají si Spolek u Demínky. Je to jen malý kousek nad muzeem, pár kroků od metra. Objevily jsme ho zcela náhodou, když jsme jednoho jarního dne po nákupech dostaly chuť na kafe. Vyšlo z toho nejenom kafe, ale i dvě dvojky vína, poklábosily jsme si tam s lidmi a bylo to moc fajn. Občas jsme si tam daly rande i s dalšími holkami z účtárny, taky už jsou všechny v penzi, povídaly jsme si o ničem a pomlouvaly své chlapy.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsme se s Karlem naposled milovali. On to v pozdějších letech už nijak zvlášť neprožíval. Já jsem ale chtěla víc. Když se u něj objevily dnové bolesti a problémy se srdcem, začaly problémy. Byl protivný a hádavý. A bylo po milování. Musela jsem se smířit s docela fádním životním stereotypem.

Dovedu Karla ale dnes pochopit. Já zatím větší zdravotní problémy nemám. Jen když dělám nějaký větší pochoďák, tak se mi špatně dýchá. Ale co bych mohla po své sedmdesátce vlastně chtít?

Jen doma ale sedět nechci. Jako starý Pražák chodím občas i na sezení klubu Za starou Prahu. Kromě přednášek je každou sudou středu v Mostecké ulici ve věži Domácí rada. Chodím tam už dlouho. Skoro dvacet let. Sice ne pravidelně, přece jen Karel teď potřebuje hodně pomáhat. Po osmdesátce to není nic tak výjimečného.  Občas ale do Mostecké zajdu, popovídat si s lidmi a zjistit, co je nového. Mám tam za ta léta už pár dobrých přátel. A většinou v pondělí mají zajímavé akce. Přednášky nebo exkurze.

Asi před rokem jsem se tam velmi originálním způsobem seznámila s jedním člověkem. Na první pohled asi v mém věku, ale docela frajer a statný chlap. Znala jsem ho sice od vidění, ale nikdy jsme se blíž neseznámili. Když jsem jednou po středečním zasedání Rady scházela po schodech dolů z věže, tak se mi nějak zvrtla noha a padala jsem dolů. No, vypadalo to docela hrozivě. Vykřikla jsem, co jsem měla síly a ten člověk, který šel po schodech přede mnou, se nejdřív silně lekl, ale stihl se ještě otočit a já mu vlítla rovnou do náruče. Moc si v tom fofru vybírat nemohl, tak mě nechytil zrovna nejslušněji. Prsa mě bolela ještě, když jsme seděli ve sklepě tomášského pivovaru, kam mně pozval, abych se trochu vzpamatovala. Taky jsem si trochu zvrtla kotník. Povídali jsme si o všem možném, hlavně o Praze a o památkách. Měl o tom daleko větší přehled než já. Hlavně o historii. To já jsem proti němu břídil. Přiznal se, že do Klubu už chodí deset let a na některých jejich akcích se i aktivně podílel. Nevím, proč jsem si ho už nevšimla dřív.

No, byla jsem z něj vedle a když se mě zeptal, jestli by mě mohl vidět i mimo klubový rámec, nebyla jsem schopna říci ne. Vše šlo neobyčejně rychle. Zakoukali jsme se do sebe. V tomhle věku! Své první rande jsme měli právě v Demínce. Klidně jsem ho mohla vydávat za manžela, protože Karla bych sem nikdy nedostala. To jsme si ještě vykali. Když jsme se loučili, tak mi galantně políbil ruku a potom váhavě, skoro bych řekla, že se strachem, mi řekl:

„Musím se vám ale k něčemu přiznat. Jsem ženatý. Nebudu kecat, že nešťastně, to je takové už obehrané klišé. Jsem ženatý, sice blbě, ale jsem.“

Ocenila jsem v duchu jeho upřímnost, ale ta shoda našich osudů mě až rozesmála. Koukal na mne hloupě, proč se směji, ale hned jsem vše uvedla na pravou míru.

„Nic si z toho nedělejte. Já jsem zase vdaná. Sice taky blbě, ale jsem. Nechci to ale příliš zlehčovat. Já jsem Věra a vy jste, jestli se nemýlím, Franta. Můžeme si ale tykat, ne? Asi bych to měla jako žena navrhnout první.“

Tak to všechno začalo. V tom začátku jsem byla aktivnější než František. Nevím, co viděl na sedmdesátileté babě, ale jeho zájem mi lichotil.  Začali jsme se scházet. Pokud to šlo, tak alespoň jednou týdně. Klidně jsme se mohli vymlouvat i na ten malostranský klub. Já občas i na schůzku s kamarádkami v Demínce.

Jak mi Franta říkal před časem Na Výtoni, naše seznámení byla skutečně úplná červená knihovna. Ani Javořická by to líp nenapsala. Po roce, kdy se spolu scházíme, vůbec ničeho nelituji. Vstoupil mi do života a už tam zůstal. A já si uvědomila, co mi vlastně v manželství s Karlem chybělo. Ta vzájemná posedlost. Touha být spolu a užívat si ten až neskutečný pocit pohody a míru, který spolehlivě překryl všechny reálné problémy. Alespoň na chvíli.   

V tuto chvíli mi vůbec nevadí, že už jsem stará. Jen jsem ráda, že jsem to ještě jednou zažila. Nechci se trápit nějakou nejasnou budoucností, ani brečet nad tím, co se v minulosti nepovedlo. Budoucnost je jen představa. To, co je důležité, se děje teď, v přítomnosti. Žiji teď a jednám teď. Čas nám všem ubíhá až moc rychle.

Musím se starat i o nemocného manžela. Moc už toho nezvládá. Ale neberu to jako nějakou obtížnou povinnost. To určitě ne. Jsme spolu už čtyřicet osm let, tak je přece normální, že ho musím podporovat, když je nemocný. Kdyby to bylo obráceně, tak by asi dělal to samé, co já. Není to špatný člověk. Jen si moc nerozumíme. Už dlouhá léta. Někdy nad tím svým dvojím životem musím hodně přemýšlet. Asi to, co dělám, není příliš morální. Ale vracet se do toho poklidného manželského stereotypu v žádném případě nehodlám.

Když jsem s Františkem, a je jedno kde, všechny pochybnosti a zvyklosti minulých let jsou najednou ty tam a moje pocity se zcela mění. Život najednou přestává být fádní. Dává mi smysl. Vnitřní jistotu. Cítím, že konečně žiji podle svých představ.

František mi zcela naplňuje život. A je mi úplně jedno, že mám sedmdesátku už za sebou. Cítím se zase jako puberťačka, která se těší na první pusu a až s exhibicionistickým vzrušením na naše případné první milování někdy v budoucnu. Pokud k tomu bude vůbec příležitost. A pokud to ještě zvládneme. Nechci být jen jeho platonickou přítelkyní. Chtěla bych být alespoň jednou i jeho milenkou. Až tak daleko jsme se v myšlenkách oba dostali. Zatím o tom ale jen mluvíme. Jeho líbání je docela vzrušující. Když mě objímá a hladí, cítím něco, co už jsem léta nepoznala.

S Karlem už dávno nic nemáme. A ani mu to nemůžu vyčítat. Zdá se, že je na samém konci svého života. Bojím se, že to jeho srdce dlouho nevydrží. Jeho doktor mi říkal, že by operaci srdce pravděpodobně nepřežil.

Od té doby, co mi vstoupil do života František, se můj život od základu změnil. Tedy, změnilo se hlavně moje myšlení. Škoda, že se vídáme tak málo. Občas kavárna, procházka v Kunratickém lese, byli jsme dokonce spolu až v Šárce. Těším se na jeho líbání i opatrné doteky a zároveň se bojím, aby to nebylo pro něj spíš traumatické.

Budu se moc snažit, ale když to naše případné milování nevyjde, tak se nic tak světoborného zase nestane. Budeme alespoň chvíli spolu. Malou chvíli, kdy zastavíme čas. I tak to bude pěkné. Nevím, jak ten stav nazvat. Spíš než láska bych řekla, že je to jakási posedlost, která mě i v mojí sedmdesátce nutí těšit se na další schůzku, na fyzickou blízkost toho člověka a představovat si třeba i nemožné. Snažím se jít dopředu a je mi úplně jedno, kam dojdu. Hlavně, když jdu s ním.

 

     * * *

Františku,

Karel je v Ikemu. Předevčírem náhle zkolaboval. S dcerou se střídáme, aby tam každý den někdo byl. Jeho stav je podle doktora kritický. Srdce ho zradilo. Přece jen ho budou operovat. Je to jeho poslední šance. Ani jsme nemohli oslavit čtyřicáté osmé výročí svatby, které jsme ten den měli. Co se dá dělat. Musím věřit, že se z toho dostane. Mám z toho všeho takový zvláštní pocit. Manžel mi skoro umírá v nemocnici a já myslím na setkání s tebou. Nechci ztratit ani jeho, ale ani tebe. Jsem vůbec ještě normální? Zkus mne pochopit, můj milý.

Františku, teď se zřejmě nějaký čas neuvidíme. Nezlob se, ale nejde to. Nějak nám osud nepřeje. Ještě, že existuje internet. Věra

  * * *

 

Kostky jsou vrženy

 

„Tak co, kdy máte tu slezinu třídy?“obrátila se Milada na Františka při sobotním obědě.

„Vypadá to na 20. listopadu, to je pátek. Ale ještě jsme se nedohodli, kde to bude. Ale počítám, že nás bude sotva polovina. Deset jich je už po smrti, o dvou nevíme vůbec nic, a tak chodí už jen asi patnáct lidí."

Milada se zamyslela. Co když má Franta pravdu? Co když ta ženská byla skutečně spolužačka? Možná začínám být skutečně paranoidní. Pochybnosti se jí honily hlavou, ještě když v kuchyni umývala nádobí.

František zapískal na Kikinu, ta v mžiku přiběhla a olízla mu tvář, když si obouval boty. Prošli kolem širokého vjezdu do Thomayerovy nemocnice, minuli hospodu U labutě a zastavili se až na hrázi rybníka. Kikina se na Františka tázavě dívala, jako by se ho chtěla zeptat, proč se nezastavil na jedno, jako obvykle. Ale on přemýšlel nad Věřiným mailem, který ráno dostal. Až se otřásl nad myšlenkou, která ho napadla. To ne, takhle přece nemůžu uvažovat. Smrt není řešení. To by byla příliš vysoká cena.

 Z myšlenek ho vyrušila až Kikina, která se najednou rozštěkala na labutě, které připlavaly blízko ke břehu. V hospodě Na tý louce zelený seděli kamarádi.

„Dáš si s námi partičku, Franto?" zahalekali na něj. Kikina se uklidila pod stůl a František si srovnal do ruky rozdané karty. Nebyl však schopen se na hru pořádně soustředit. Pořád musel myslet na to, jak nemoc Věřina manžela může ovlivnit jeho setkávání s Věrou.

Nakonec vstal už po druhé hře, zaplatil pivo a vyšel ven. Studený vítr mu zajel pod kabát. Původně chtěl dojít až k hospodě U Václava IV., ale teď si raději zimomřivě ohrnul límec kabátu a vykročil podél Ikemu zpět do sídliště.

 

     * * *

Milá Věruško,

mrzí mě, co se stalo tvému muži. Snad všechno dobře dopadne a on se opět zotaví. Dokud není úplný konec, tak by měl člověk pořád věřit.

Moc mně vadí, že se nevidíme. Chybí mi ta pohoda i tvoje ruka, která mne objímá, když sedíme u kafe. A občas nějaká ta pusa. Je nutné tento stav nějak vyřešit. Nevím sice jak, ale cítím, jak mi doma ubývá energie a hlavně klid. V pondělí ale určitě přijdu.

Opět jsem se stihl pohádat se ženou, tenhle stav nemá řešení, až jsem dostal z toho depku. Zkusil jsem se odreagovat kartami na počítači, ale všechny hry jsem prohrál. Den blbec. Myšlenky mi bloudí, ani nevím, kudy všude, a nejsem schopen je pochytat. A navíc se blíží zima.  Zas bude padat sníh a budou mi mrznout uši, nemám rád zimníky a namrzlé chodníky, které jdou z kopce a kloužou.

Moje milá, neber mne vážně a nepokoušej se zachytit sled mých myšlenek, které po bloudění někde kolem mé hlavy stejně skončí u tebe. Něco vymysli, kafe s tebou mi přeci jen víc chutná než doma. A když si představím, že spolu ležíme a milujeme se, tak mě to silně vzrušuje. Máš tak hladkou kůži. Snad na tom ještě nejsem tak špatně.

Líbám František.

 * * *

 

František sedí u počítače, tak jako každou noc. Po několikáté si pročítá stručný mail, který právě dostal.             

Františku,

přijď v pondělí v šest k Juditě. Budu tě tam čekat.

Věra.

Přemýšlel, co tento vzkaz znamená. Mohlo to být cokoli. Třeba Věřin manžel zemřel, pomyslel si. Ale tu myšlenku ihned zavrhnul. To si skutečně nepřál. Přál si jen jediné. Být s Věrou zase alespoň chvíli. A bylo mu úplně jedno, za jakých okolností. Jen zažít opět chvíli pohody.

Nedávno zcela náhodou uviděl svou ženu s jedním mužem. Drželi se za ruce a vůbec se nechovali jako nějací náhodní známí. Františkovi se paradoxně ulevilo. Domyslel si, že je to ten její kolega, kterého už dlouho podezíral, že má s Miladou bližší vztah než jen přátelský.

Nežárlil. Tyhle pocity už hodně dlouho neměl. Cítil jen lítost nad faktem, že žijí se ženou jak dva cizí lidé.  A že je to pro ně oba traumatizující. Je příliš pozdě na to, přetrhat všechny dosavadní vazby a začít zcela nový život. Na to už nemá sílu. Pokaždé, když si toto uvědomil, zcela ho ovládl až nihilistický pocit marnosti všeho.

Věřin mail mu výrazně zvedl náladu. V pondělí přešlapoval před mosteckou věží už od půl šesté. Těsně před šestou se Věra vynořila ze spleti malostranských uliček. František bez ohledu na davy lidí, proudících kolem, Věru objal a políbil.

„Ty chceš jít na program?" zeptal se jí.

„Ale ne, bůhví, kdy se zase uvidíme. Ve věži je jen něco o starých knihách. To klidně oželím. Chci jen malou procházku po Kampě a potom siestu u kafe. Můžeme jít zase do čistírny, jako posledně."

„Jo, ty myslíš tu malou kafírnu kousek od náměstí?"

„Jo, přesně tu."

Pomalu došli Kampou a parkem až k Sovovým mlýnům a tam se opřeli se o zeď. 

„Tak jak je s Karlem?" zeptal se.

„Kvůli tomu jsem hlavně přišla,“ odpověděla Věra.

„Karel je po operaci a ty první katastrofické předpovědi zaplaťpánbůh nevyšly. Byl na sále skoro šest hodin. Teď se cítí docela dobře a ve středu ho budou převážet do Poděbrad. Na lázeňské doléčení. V Ikemu dělají doslova zázraky. Vyhráno tedy nemá, ale trochu ho opravili. Snad mu to nějaký čas ještě vydrží."

„To je fajn, jednu starost máš zatím z krku. Co to znamená pro nás? Můžeme se teď vidět častěji, ne?"

„To teď záleží jen na tobě. Já budu mít měsíc volno. Můžeš přijít ke mně. A třeba vyjde i to ostatní, pokud budeš tedy ještě chtít. Přiznám se, že na to myslím už celý týden. Celou tu dobu, co je Karel po operaci."

Věra se k Františkovi přitiskla. Chvíli se beze slov dívali do hučícího staroměstského jezu před sebou. 

„Abychom to nezakřikli. Moje milá, rok už na to čekám a těším se. A moc. Tedy hlavně na to kafe."

Věra se zasmála a zatahala ho za vlasy.

„Jen počkej. Já ti to kafe doma osladím."

Pomalu se vrátili zpět na Kampu. Malá kavárnička v postranní uličce byla skoro prázdná. Turisté, kteří po většinu roku ve velkém počtu zaplňovali celý ostrov, dali raději přednost luxusním restauracím na náměstí před jednoduchým a trochu opotřebeným zařízením této malé kafírny, kam se vešlo sotva deset lidí. Ale František s Věrou sem chodili rádi. Pokaždé tu byl klid a postarší paní, která zde obsluhovala, je vítala už jako staré známé.

„Františku, musím ti říct, že tohle prostředí, a vůbec celá stará Praha, se mi nikdy neomrzí. Tady jsem se narodila a nikde jinde bych už žít nechtěla.“

„Máš pravdu, Věruš, ale v létě to na Kampě už tak pěkné není jako dříve. Ty hrozné davy turistů mi docela vadí. Dokonce lezou i sem, do čistírny. Všude je plno. Skoro v každém baráku je nějaký restaurant. Za mého mládí tady byl svatý klid. A na náměstí byla jen jedna hospoda a občas jsme tam chodili s klukama na rum. Panák za šest korun. Zkus to dneska. “

Kampou se oba vraceli ke Klárovu na metro. Když míjeli vchod do Vojanových sadů, František Věru zastavil a nasměroval ji dovnitř parku.

„Ještě máme chvilku času. Chci tě jen políbit, nic víc. Tady tolik lidí není.“

„Od kdy ti vadí lidé? Nějak jsem to zatím nezpozorovala,“ zasmála se Věra, ale hned kousek za branou ho objala kolem krku a políbila jako první.

Sady byly skoro prázdné, jen několik maminek s kočárky korzovalo parkovými cestami a vzadu pod zdí ministerstva financí seděla na lavičce dvojice milenců. Věra s Františkem se na chvíli posadili na lavičku před pavilonem svaté Terezy uprostřed parku.

„Víš vůbec, jak se téhle zahradě taky říká?“ zeptal se po chvíli František.

„Já znám jen název Vojanovy sady, nic víc.“

„Podle ministerstva naproti se parku říká taky zahrada Minfi. Tohle pojmenování se mi líbí víc,“ a František ukázal na rozlehlou budovu ministerstva financí, zabírající většinu pozadí parku.

Když se usadili ve vagonu metra, František se otočil k Věře.

„Moje milá, asi se co nejdřív pojedu podívat na Skalku. Navštívit jednu moc příjemnou dámu. Snad mě nevyhodí.“

 

    * * *

 

František se marně snaží usnout. Neustále se převaluje ze strany na stranu, až nepříjemně bolestný pocit v nohou z jeho pokročilé artrózy ho konečně vytáhl ven z  postele. Rád by na všechny trable zapomněl, uklidnil se, ale nejde to. Nepříjemný neklid mu hlodá nejen v nohou, ale i v duši, a nutí ho přemýšlet o všem možném. Chtěl by žít po svém, jinak než teď, ale neví jak. Nejradši by se rozjel za Věrou, ale dobře ví, že to nejde.

Podíval se na hodinky. Jsou už čtyři. Vstal z postele a šel do kuchyně udělat si kávu. Jak vstal, bolesti v nohou zmizely.

Ve dveřích do kuchyně se objevila jeho žena.

„Co tady strašíš, Franto.“ ptá se udiveně. Víš, kolik je hodin?“

„Vím. Už čtyři. Promiň, Mílo, ale nemůžu spát. Bolí mě nohy. Zase ta moje artróza. Neboj, budu tiše. Něco si přečtu a snad při tom usnu.“

„No, jen aby, ráno mám na osmou děják.“

„To já budu mít na osmou pravděpodobně půlnoc,“ zasmál se František. „A Kikina se mnou.“

„Ta tě určitě budit nebude. Línějšího psa jsem nepoznala. To se tak někdo má,“ zabručela Milada a zmizela v ložnici.

František si vzal hrnek s kávou a sedl si do pracovny k počítači. Vzal si z police knihovny namátkou jednu knihu a bezmyšlenkovitě listuje stránkami.

Uvědomuje si, že není schopen vykročit z toho bludného kruhu životní reality, ve které se pohybuje den co den. Už celá léta. Duše a rozum se střetávají v každodenním boji. Uvědomil si, že s přibývajícími léty možnosti jakékoli změny pomalu, ale jistě ubývají. Stárne. A ještě by chtěl toho tolik zažít! Neúspěšný střet jeho představ s fádní realitou života v něm vyvolává velmi často pocity zmaru a až deprese. I vědomí možného konce. Stejně jako Věra nemá sílu ukončit tento nepřirozený stav. František se najednou začal obávat svého stáří.

Stále má pocit, že mu cosi schází. Minulost je pryč, ta byla. Ví, že by měl život spíš nechat přirozeně plynout a naučit se čekat. Jenže, na to už nemá mnoho času. Už se v životě načekal dost. Budoucnost je příliš mlhavá. Je třeba žít teď.

Když je s Věrou, ocitá se náhle ve zcela jiném světě.  V tu chvíli se cítí jako dvacetiletý mladík. A náhlý pocit touhy po ní je pro něj pokaždé silně vzrušující. Dobře ví, že i Věra sdílí tytéž pocity.

Po dlouhé době vytáhl opět svůj starý deník, pečlivě ukrytý mezi knihami, a začetl se do jeho stránek. Při čtení svých dávných úvah a stesků si však uvědomil, že tohle je už všechno dávno pryč. Jaké měl vlastně tehdy starosti? Na průmce v  Betlémské moc holek tehdy nebylo. Vzpomněl si, jak se s ostatními kluky předváděli před děvčaty na nábřeží u Krannerovy novogotické kašny, kam chodili kouřit.

František zanechal nočního filozofování, opět pečlivě ukryl deník a zamířil do kuchyně. Otevřel lednici a pořádně se napil vodky přímo z lahve. Pak si opět sedl k počítači a začal psát.

Moje milá,

nelekni se této pozdní hodiny. Chtěl bych teď ležet vedle tebe. Určitě bych byl klidnější, nohy by mě nebolely a asi by se mi i něco pěkného zdálo. A kdybych sáhl kousek vedle, ucítil bych tvoje teplé tělo. Stýská se mi po tobě….

 

 

* * *

 

Když vystupoval na Skalce z metra, pocítil přece jen obavu. Snad jsem na nic nezapomněl, řekl si. Podíval se na tašku, kterou nesl a ve které byla láhev vína a jedna červená růže. Marně se snažil odehnat nervozitu, která ho najednou ovládla. Vzpomněl si na rozhovor, který měl s Věrou před časem na Výtoni, kdy jí citoval Napoleonův výrok – odvaž se a pak se uvidí.

Odvázali jsme se oba, pomyslel si. Na co bych měl v tomhle věku vlastně čekat? Není na co.  Až si pro mne přijde ta zubatá s kosou, bude pak na všechno pozdě.

S těmito myšlenkami, které se mu honily hlavou, pomalu došel až za sídliště k předměstským domkům. Když se mu Věra v předsíni pověsila kolem krku, všechny obavy z něj naráz spadly.

Rozhlédl se po trochu starosvětsky zařízeném obýváku. Žádná moderna. Všude čisto, uklizeno, na oknech krajkové záclony, na zemi ošlapaný a vybledlý peršan, u pohovky dvě křesla s ošoupanými bočnicemi. První jeho pocit byl příjemný pocit harmonie a klidu.

„Příliš se toho tady od mého mládí nezměnilo,“ řekla Věra, když vstoupila s vonící kávou do místnosti a viděla, jak si František prohlíží pokoj.

„Takhle nějak to tu vypadalo, když ještě žili rodiče. Vyměnili jsme jen něco. Já ani manžel jsme neměli žádný důvod k nějaké velké modernizaci. Ostatně, nikdy jsme neměli ani tolik peněz nazbyt, abychom utráceli za blbosti. Radši jsme si vyjeli do lázní. Nebo k moři. A když si sednu tady do toho křesla, ve kterém rád sedával táta, mám dojem, že tu rodiče jsou pořád se mnou. Že se otevřou dveře a máma řekne – jestlipak sis už udělala úkoly, Věrčo.“

Muž se zasmál.

„Jako bych to viděl. Ale mně se to tu moc líbí. Tenhle trochu starosvětský interiér vyvolává ve mně pocit stálosti, bezpečí a klidu. Mám na tyto pocity, vzhledem k věku, už taky nárok. Tak jsem schopen tě pochopit. Ta moje je spíš na modernu. Má na to ostatně nárok. Je mladší o jedenáct let.“

Otevřel víno. Tak tohle jsem snad zažil jen před více než padesáti lety, když jsem ještě chodil s Ilonou, pomyslel si, když pocítil, jak se k němu Věra přitiskla. Čas v tu chvíli nasadil jakýsi zpětný chod a on se tím časem propadal stále víc a víc nazpátek a byl zase tím devatenáctiletým, vykuleným klukem, který se měl poprvé milovat s dívkou.

„O čem přemýšlíš?" vyrušila ho z myšlenek Věra.

„O relativitě času, moje milá. Že jsi až příliš reálná a strašně mě vzrušuje fakt, že se budu za chvíli dívat, jak se svlíkáš a že tě pak budu hladit a zažívat všechno, co k milování patří. Ale nejdřív si dáme ten Merlot, ne? A potom…“

„Co bude potom, Františku? Ty jsi mi ale pěkný požitkář. Co si všechno vymyslíš?" přerušila ho Věra s úsměvem.

„Jenom to, co se bude líbit i tobě. Rád bych dohnal to, co jsem s Miladou už dobrých dvacet let nezažil."

Byla to trochu zvláštní scéna. Dva staří lidé sedí mlčky na pohovce, přitisknuti k sobě, jejich šaty jsou pohozené na křesle, občas se napijí vína, aby se poté opět nenasytně a vzrušeně objali.

Když po půlhodině vyšli z ložnice, oba se usmívali.

„Tohle bych si ráda ještě zopakovala, i když jsem se zpočátku přece jen trochu styděla. Ten pocit, to nádherné vzrušení, jsem už skoro zapomněla. Kolik let ti tam vlastně bylo?" zeptala se Věra a ukázala rukou na ložnici.

„Když jsem s tebou, tak radši nepočítám léta. Teď se mi zdá, že spolu zvládneme všechno, ne? Přiznám se, že jsem to takhle ani nečekal. Asi proto, že jsi pořád krásná a přitažlivá žena. Ale až přijdu domů, budu opět stařec tak kolem stovky."

Dolil víno. Oba se odmlčeli a políbili se.

František se po chvíli konečně zdvihl z pohovky.

„Je už čas, moje milá. Musím jet domů."

Věra si zálibně prohlížela nahou postavu svého milence. Nevydržela sedět. Vstala, objala muže a pohladila ho po těle.

„Jak tě může vzrušovat taková stará bába, prosím tě? Vypadáš ale úžasně. Jsi pořád pěknej chlap. I v těchto letech. Ale proč ne, když je ti vlastně těch dvacet, že jo."

„Pokračování příště, Věruš. Nesmíš mne tolik přeceňovat.“

„Za týden tě budu zas čekat, nějak se mi to zalíbilo.“

„Tak kdepak jsi se toulal dneska?" obrátila se nevzrušeně na Františka Milada, když přišel po osmé hodině domů.

„Víš přece, že chodím v pondělí do Judity na přednášky. Dneska to bylo docela zajímavý. Nějaký knihomol tam měl přednášku o starých knihách. Pro mne ale nic nového."

 

Věra

 

Tak nervózní jsem už dlouho nebyla. Nebyla jsem schopná ani pořádně uklidit. Přemýšlela jsem, jak asi bude to setkání s Františkem probíhat. Známe se už dost dlouho, ale tohle byla přece jen jiná situace. Marně jsem si říkala, že bych se měla uklidnit a nechat událostem volný průběh. Ale čekala jsem až příliš dlouho, než abych brala tuto svou pozdní lásku s příliš filozofickým klidem. Rozum a najednou probuzené city se v mém případě popraly mezi sebou, aby nakonec rozum zůstal beznadějně kdesi stranou a já zcela propadla tomu úžasnému pocitu sounáležitosti s Františkem. I v tomto svém pozdním věku. Ten náš vztah je až iracionální. Oba máme přece své partnery. Co nás k sobě vůbec tolik přitahuje?

 Když se Franta před pár dny objevil u mne ve dveřích s kytkou a lahví vína, všechna nervozita ze mne kupodivu spadla a já cítila, že je úplně jedno, jestli je někde neutřený prach nebo neumyté nádobí. Daleko důležitější pro mne bylo udělat v našem vztahu ten očekávaný další krok.

Konečně jsme byli i milenci. A se vším, co k tomu patří. Když jsme pak seděli v obýváku a dopíjeli víno, proběhlo mi najednou hlavou, že jsem právě zažila něco až neskutečného. Vždyť která ženská v mém věku tohle ještě zažívá!

V pondělí přijde Franta znovu a já se na jeho návštěvu těším jak puberťačka.

 

Relativita času

 

„Promiň, Věruš, ale dnes na mne nějak dolehla léta. Nemůže být pořád posvícení,“ obrátil se František příští pondělí omluvně na ženu, když vyšli z ložnice.

„Vůbec se neomlouvej, mně se to takhle taky líbí. Už ten prostý fakt, že jsme spolu došli takhle daleko, je úžasný. Přiznám se, že jsem byla z toho poprvé trochu nesvá.“

„Užívejme času, dokud můžeme, Věruš. Vždyť tohle je teprve druhá moje návštěva. Třeba to bude příště lepší. Nevíme, kolik takových návštěv a okamžiků na nás ještě čeká. Je to stejně zajímavé, že za mlada to tak neutíkalo, nezdá se ti?“ zasmál se František, když se posadili v obýváku ke kávě.

„Františku, čas je relativní a utíká tak rychle, jak ho využíváme. A vůbec, moc nesejčkuj. Ale abych se přiznala, nikdy by mě v tomhle věku nenapadlo, že zapomenu na to, že jsem už stará baba a že se mi bude líbit pobíhat po bytě nahatá jak nějaká exhibicionistka a popíjet víno se svým milencem. Vždyť tohle je na román, nemyslíš? Nikdy bych si nepomyslela, že to bude takhle vzrušující. Úplně jsi mě předělal.“

 „Moje milá, nevím, jestli jsem ve svém věku ještě normální, když bych chtěl být pořád s tebou. Když se s tebou chci ještě milovat, nebo jen tak vedle tebe sedět a užívat si to, co jsem v  těch svých nepovedených manželstvích poznal tak málo. Nebo tě jen vidět, procházet se po Kampě nebo po Vyšehradě a držet tě za ruku. Jen mě mrzí, že už nemáme tolik času jako ti mladí. Taky se přiznám, že tahle situace je trochu ujetá, ale moc se mi líbí. Ty jsi pro mě pořád krásná a přitažlivá žena.“

 

Svinský čas

 

František stojí na vyšehradské vyhlídce nad Libušinou lázní a přemýšlí o svém životě. Podíval se nahoru na oblohu. Je celá zatažená a ve vzduchu cítí vlhkost. Pitomá zima, pomyslel si a vyhrnul límec zimníku.

Jeho myšlenky neurovnaně bloudí hlavou. Cítí zoufalé prázdno. Prázdno bez konce a bez začátku. Vzpomněl si na jeden ze svých dávných citových nezdarů, kdy si napsal do deníku, že život je jak partie šachu. Jednou vyhraješ a po druhé prohraješ. V tomto případě může své jednání ovlivnit. Jsou však věci a děje, které člověk, ať se snaží sebevíc, ovlivnit nemůže.

František se dívá na Prahu před sebou a skoro nevnímá šedivé panorama Hradu, věž rozhledny na Petříně i střechy smíchovských činžáků. Po železničním mostě zarachotil rychlík, aby zamířil směrem na Plzeň a pak dál do světa. Štrasburk a Paříž. Připomněl si, jak tady, na tom samém místě, jako dnes, stál před časem s Věrou a plánovali svoji budoucnost.

„Svinský čas.“

Skoro to vykřikl, ale byl zde, na vyšehradských šancích zcela sám. Nikdo ho nemohl slyšet. Před týdnem mu přišel na počítač mail. Zvláštní mail. Zpráva, která mu zcela změnila zbytek jeho života. Zná ji nazpaměť.

 

Vážený pane Procházko,

promiňte, že vám píši, ale cítím povinnost vás informovat o jedné nepříjemné události, která se vás zřejmě také dotýká. Trochu vás znám a vy si možná vzpomenete i na mne. Někdy na počátku podzimu jsme se potkali na kraji Krčského lesa. Seděl jste tam s mojí babičkou Věrou a ta vás představila jako svého spolužáka. Moc jsem tomu tehdy nevěřila, protože jsem vás viděla už zdálky, jak se objímáte. Ale to je vedlejší.

Pokoušela jsem se před pár dny několikrát volat babičce, ale bez úspěchu. Když jsem se nedovolala, radši jsem se do Strašnic rozjela, protože mám klíče od jejich bytu. Děda byl v té době ještě v lázních. Toho jsem obtěžovat a rozrušovat nechtěla. Babičku jsem našla u počítače. Zřejmě předtím něco psala. Seděla v křesle a byla mrtvá. Doktor, který přijel brzy, už za čtvrt hodiny, konstatoval jenom smrt, která nastala prý už minulý den. Když babičku záchranka odvezla, nedalo mi to a oživila jsem počítač. Psala skutečně mail. Stihla však jen oslovení.

Napsala - Drahý Františku.

Víc toho nebylo. Vaši mailovou adresu jsem si opsala, abych vám mohla napsat z domova. Dědu jsme museli, byť neradi, odvolat z lázní. Byla to pro něj hrozná rána. Pořád opakoval, že byl přece na řadě on a ne babička. O vás jsem mu nic neříkala. Jenom své matce Líbě. Nechtěly jsme dědu ještě více rozrušit. Už takhle je ve špatném stavu, který se úmrtím babičky opět zhoršil. Doktor v nemocnici nám říkal, že babička měla skrytou srdeční vadu, o které musela zřejmě vědět. Nám ale neřekla vůbec nic. Babička byla moc hodná a všichni jsme ji měli rádi. Cítila jsem povinnost vás informovat. Byli jste, jak jsem vyrozuměla, pravděpodobně dobří přátelé. Pohřeb je tento pátek v 15.00 hodin ve strašnickém krematoriu.

Upřímnou soustrast.

Libuše Pekařová, vnučka

 

František nepřítomně bloudí očima po panoramatu Prahy a pořád si opakuje.

„Svinský čas, svinský čas.“

V krematoriu stál při obřadu úplně vzadu, ani nepřišel starému pánovi a rodině kondolovat. Neměl na to sílu. Jen položil k ostatním květinám a věncům jednu rudou růži. Když se očima setkal s pohledem Věřiny vnučky, jen lehce pokývl hlavou. Když obřad skončil a přítomní se rozcházeli, Libuška, když šla kolem něj, mu mlčky stiskla ruku.

Po obřadu se ještě rozjel na Vyšehrad. Nepřítomně se dívá na večerní město a v myšlenkách si přehrává některé okamžiky uplynulého roku. Občasné sedánky v Demínce, procházky Kampou a dejvickou Šárkou, pár výletů autem, poslední milování s Věrou v domku Na Skalce. Najednou se cítil docela zrazený. Životem, Věrou, Miladou. Vším. Už nemá komu co dát. Všechno mu život vzal. Lásku i čas. Naposledy ještě přehlédl osvětlené město pod sebou a vykročil kolem Jedličkova ústavu na metro. Domů přišel až kolem šesté. Milada na něj chvíli koukala a potom vyštěkla:

„Kde jsi se zase celé odpoledne coural? Musela jsem jít sama s Kikinou.“

František se na ni podíval a něco se v něm zlomilo. Neřekl ani slovo a opět si oblékl kabát. Žena na něj nevěřícně hleděla a než se zmohla na slovo, zmizel na schodech. Vyběhla na balkon a dívala se za ním, kam jde.

František si ohrnul límec kabátu a vykročil do houstnoucí tmy směrem ke Krčskému lesu. Něco vykřikoval, ale tak, jak se vzdaloval, jeho hlas pomalu slábl.

 

Pár slov na závěr

 

Když někdy vidím před sebou zajímavý starší pár, muže a ženu, pokaždé si představuji, jak se asi vyvíjel jejich život. Jak se měnily jejich představy, se kterými vstupovali do života, a jejich vzájemné vztahy. O mládí a lásce toho bylo v literatuře napsáno více než dost. Pro autory není stáří většinou tak zajímavé, jako vzrušující zážitky mládí. Starším lidem se také těžko předepisují akční nebo milostné scény, které pro někoho mohou hraničit až s věrohodností. Nemuselo by se to čtenáři nebo filmovému diváku zdát příliš reálné. Možná ani atraktivní.

Ale přes to vše i staří lidé chtějí většinou žít své životy smysluplně. Mají své starosti i touhy a všechny zážitky prožívají velmi intenzivně, mnohdy i více než mladí lidé, kteří mají život teprve před sebou. Stáří člověka nejsou jen doktoři, vnoučata a bezcílné koukání z okna do šedivé reality života. Může to být třeba i láska. Hledání naplněného života. Stáří je fenomén, který si zaslouží dostat v literatuře větší prostor.

František Kubka, novinář, prozaik a básník, vzpomíná ve své jedné krátké glose příběh Tristana a Isoldy. Příběh tragické lásky, která svou vášnivou posedlostí postupně bourá i bariéry konvenčního manželství a neodolatelnou vůlí se staví proti ustáleným společenským zvyklostem. Všem společenským a mravním konvencím je zde nadřazen ústřední motiv velké osudové lásky.  Bolestná tragika jejich příběhu se začíná naplňovat v okamžiku, kdy omylem vypijí kouzelný nápoj. Ale ani velká láska není schopna tyto společenské konvence jednou pro vždy překonat. Příběh Tristana a Isoldy končí smrtí obou.

Tato středověká legenda byla pro mne velmi volnou inspirací k napsání novely Milenci umírajícího času. Pokusil jsem se příběh Tristana a Isoldy přetransformovat v jiné podobě do dnešních dnů. A hlavně do zcela jiné věkové kategorie. I když okolní svět se v průběhu času dramaticky mění, lidské city procházejí v nezměněné podobě staletími a jsou věčně živé.

Moji dva a sedmdesátiletí milenci sice nevypili žádný kouzelný nápoj, jak kdysi dávno bájní Tristan s Isoldou, jen pár sklínek vína či kávy ve chvílích, které doslova ukradli času. Avšak jejich pozdní láska, která časem graduje a přechází až do vzájemné fyzické náruživosti a touhy být stále spolu, se stává postupně jejich životním krédem a smyslem podzimu jejich života. Nechtějí už nic jiného. Když jsou spolu, reálný svět pro ně přestává existovat. Jejich vztah je až iracionální. Věra v jednom svém monologu říká:

„Snažím se jít dopředu a je mi úplně jedno, kam dojdu. Hlavně, když jdu s ním.“

Stejně tak smýšlí i její přítel.

Ale ani moji milenci umírajícího času nebyli schopni na své cestě ke společnému ideálu překonat všechny bariéry životní reality, ani sílu času. Jejich milostný příběh je přesto výjimečný. Až romantická výlučnost celého příběhu předznamenává vlastně samotný jeho konec.

Smysl tohoto příběhu nejlépe vystihuje citace vynikající polské spisovatelky meziválečné generace, Marie Kuncewiczowé:

 

„To, co podněcuje každý vědomý čin, je touha po něčem, co člověku chybí. Kdo netouží po neuskutečnitelném, nikdy nedosáhne ani uskutečnitelné.“

Jan Zelenka, 2019

 

 

* * *