Opřeni o balustrádu, táhnoucí se po obou stranách mostu, díváme se spolu se ženou a hustým davem zvědavců na mírně páchnoucí Canale Grande, pod námi křižují kalnou vodu štíhlé trupy černých gondol, linková vaporetta a traghetti a všude kolem nás je samé Rialto.

O ulici za námi zůstalo nevelké  Café Rialto v  ulici Campo San Bartolomio, pod nohama cítíme renesanční skvost mostní architektury Ponte di Rialto a jen malý kousek na druhé straně kanálu je údajně nejstarší benátský kostel San Giacomo di Rialto a původní čtvrť Rialto se starobylým tržištěm. Dnes se ovšem ta čtvrť jmenuje San Polo.

Nádhera vrcholné renesance a skvostné benátské gotiky tady útočí na diváka ze všech stran. Pestrý kaleidoskop barev, vůní a historie. Labyrint desítek kanálů a úzkých uliček, vedoucích neznámo kam. Jakýsi tajemný spiritus agens tohoto, skoro pohádkového, města nás vtahuje do jeho tajemných zákoutí a dávno prošlých dějů a nutí všechny naše smysly k permanentní aktivitě. V málokterém světovém městě tak výrazně určovala, už od staletí, každodenní život lidí voda.

Při pohledu z  mostu se mi však vybavila také jedna drobná vzpomínka, a to na Máchu. I ten měl specifický vztah k  Benátkám, které navštívil v  létě roku 1834. Když ve třiapadesátém roce můj otec přinesl domů jeho román Cikáni, spíše než samotný děj mi utkvěla v paměti slova starého cikána Giacoma v samém závěru tohoto, až přespříliš romantického, příběhu. Ve svém posledním dopise, s  obzvláště romantickým patosem a máchovským smutkem v duši, Giacomo v daleké české zemi vzpomíná na svou gondoliérskou kariéru:

„Lodičko má, kolébáš-li se ještě na vlnách při Ponte Rialto, či již snad rozkotána se rozplýváš v jednotlivých prknách – ven, ven, v daleké moře?“ 

Tenkrát jsem si opakoval v duchu několikrát ta pro mne cizokrajně znějící slova. Ponte Rialto. A zvukomalebnost italského jazyka mi sama napověděla, kde v intonaci řeči klesat a kde zase stoupat. V pozdějších letech jsem se k tomuto Máchovu románu ještě několikrát vrátil, zasažen zejména romantismem polským, ke kterému měl i Mácha velmi blízko. Ale vždy mne více než samotný děj zajímala pasáž týkající se Benátek a mostu Rialto. Ten se pro mne na dlouhá léta stal jedním ze synonym velkého a dalekého světa. 

Nyní, sice bez romantického patosu, ale s obrovským zadostiučiněním a stoupajícími emocemi, stojíme s celou rodinou na tom nejvlastnějším symbolu Benátek, na tom mém dětském snu, koukáme se na město kolem nás, na oprýskané fasády kdysi honosných šlechtických paláců a neuvěřitelná atmosféra města, nabitého historií a desetitisíci turistů se neodbytně vkrádá do duše. Do té mojí tedy určitě. Tam se už usadila natrvalo.

Jen pár kroků za mostem Rialto je náměstí Campo San Giacomo di Rialto. Naproti kostelu San Giacomo, na opačné straně náměstí, je jedno docela zajímavé místo. Stojí tam malá socha Gobba di San Giacoma, zvaná "Hrbáč". Hned vedle sochy stojí nízký sloup z egyptského mramoru, na který  se vystupovalo po několika schodech, vytesaných hrbáči na zádech. Odtud byly vyhlašovány městské vyhlášky a nařízení. Jinak se na sloup v průběhu staletí lepily všechny možné tehdejší informace. Zajímavé na tomto místě je ale hlavně to, že v šestnáctém a sedmnáctém století byli místní nepoctiví obchodníci trestáni tím, že museli nazí běžet z náměstí Svatého Marka přes most Rialto až k Hrbáči. Sochu museli za trest políbit a obejmout. A aby se cestou příliš neulejvali, byli k běhu popoháněni bičem. 

Běžet jsem to skutečně nezkoušel.  Centrum Benátek je dnes natolik přeplněné turisty, že se člověk musí davem přímo prodírat. Natož pak běžet. Když tudy kdysi běhávali nazí obchodníci, určitě měli po cestě své diváky. A také dostatek prostoru k běhu. Nemyslím si však, že by tento středověký trest byl nějak zvlášť drsný. Klidně bych ho doporučil k realizaci i dnes. Své diváky by měl určitě. A oblast zájmu bych ještě rozšířil o nepoctivé politiky. Dokonce si představuji i konkrétní osoby, které bych k tomuto trestu klidně a rád odsoudil. Ostatně i tehdy, kdy Ponte Rialto byl ještě nepevným dřevěným provizoriem, byli obchodníci varováni před podváděním a manipulací s váhami latinským nápisem, který je dodnes umístěný na protější straně náměstí na zdi kostela svatého Giacoma. I tehdy bděla městská rada nad tím, aby byl obchod poctivý. Dnes se podobnému obchodu ovšem neříká spravedlivý nebo poctivý, ale v současné novočeštině Fair Trade. Inu čas od stavby mostu Rialto přece jen popošel o více než čtyři sta let.
A nejen společnost, ale i jazyk se vyvíjí. Bohužel, nikoli k lepším zítřkům, ale k novotvarům, které do našeho krásného jazyka vůbec nepatří.

S Benátkami je spojena i celá řada velmi známých jmen. Proslulý renesanční malíř Tizian, který byl nějaký čas i dvorním portrétistou benátských dóžat, zde v roce 1576 umírá ve vysokém věku na mor.

To benátský rodák Tintoretto il Furioso zažil jak prvotní úvahy o stavbě mostu, tak i jeho slavnostní otevření v roce 1591 tehdejším dóžetem Pasgualem Cicognou.

S Benátkami je úzce spojen i neobyčejně plodný malíř Paolo Veronese. Benátské paláce a kostely jsou plné děl těchto tří slavných umělců. Náš omezený čas nám ale, k mé velké lítosti, podrobnější prohlídku města neumožňuje.

Působil zde i hudební skladatel a houslový virtuos Antonio Vivaldi, který žil nějaký čas i v Praze u svého mecenáše hraběte Václava z Morzinu. Žil zde i dramatik Carlo Goldoni i známý dobrodruh Giacomo Casanova.

Těch jmen by se našlo ještě daleko víc, ale o tom psát nechci. Mne spíš ohromuje toto město jako celek. Jeho uličky, kanály, paláce, kostely, zkrátka vše, co kolem sebe vidím a co působí úžasně harmonickou, stylovou jednotou. To vše mne naplňuje obdivem a pokorou před tímto dílem člověka.

Prošli jsme ve spěchu městem, posvačili u přístaviště gondol před Dóžecím palácem ve společnosti neodbytných holubů, zabloudili v několika úzkých uličkách nad páchnoucími kanály a jsme znovu u mostu. Zlatnické obchůdky a krámky se suvenýry po obou stranách mostu jsou neustále v čilé permanenci, ale bezejmenný dav nás unáší stále dál a dál pryč od toho mého, od mládí vysněného mostu. Děkuji v duchu osudu, že mi ten můj dávný sen umožnil naplnit. A aby si rodina nemyslela, že jsem se zbláznil, tak si jen pro sebe, v duchu, se silně přehnanou intonací prozpěvuji – Ponte Rialto, Ponte rialto. Stejně tak, jako kdysi nad Máchovými Cikány.

Můj dávný benátský sen se pomalu vzdaluje, bloudíme uličkami a kanály, abychom konečně objevili parkoviště, kde již od rána odpočívá naše auto. Když jsem nastartoval, mám sto chutí, pod vlivem právě prožitých emocí, pateticky a hodně nahlas vykřičet ze staženého okénka auta někam až k nebi závěrečná slova Máchova starého cikána Giacoma.

 „Ó, Venezia! Venezia! Dobrou noc!“

Jako introvert jsem však k tomu nenašel dost odvahy.

Ponte Vecchio

Ponte Vecchio je vůbec nejstarší most, který přes florentskou řeku Arno vede. Stojí na místě, kudy v dobách antiky vedla sto třicet kilometrů dlouhá silnice Via Cassia, spojující Řím s  vnitrozemím Toskánska. 

Když florentský architekt di Fioravante v  roce 1345 most dokončil, náš Karel IV. měl ještě celých dvanáct let času k položení základního kamene k  mostu pražskému. Inu, Florencie byla skoro ve všem vždycky o pár let napřed.

Ponte Vecchio je stejně jako benátský Ponte Rialto nezaměnitelným symbolem města. Kupodivu, jako jediný z florentských mostů přežil řádění ustupujícího Wehrmachtu za druhé světové války. Údajně byl zachován na příkaz samotného Hitlera. No, říká se. Obytné, středověké domy, stojící po obou stranách řeky, však byly zcela zničeny.

Zvláštní ráz mostu dávají krámky postavené po jeho obou stranách.  Je jich kupodivu docela hodně. Třicet šest. Původně v krámcích sídlili řezníci, ale řeznická živnost nebyla nikdy příliš voňavá. Zvláště ve středověku. Nepomohla ani stavba spojovací chodby mezi Palazzo Pitti a Palazzo Vecchio, kterou přikázal Cosimo I. a která zajišťovala florentskému panstvu pohodlný průchod přes řeku z jednoho paláce do druhého za každého počasí. Zápach masných krámků ale pronikal nejen do Corridorio Vasariano, tedy do oné spojovací chodby, ale i do Paláce Pitti, a tak koncem šestnáctého století toskánský velkovévoda Ferdinand I. Medicejský tuto živnost na mostě definitivně zakázal. Místo řezníků zabrali opuštěné krámy zlatníci a klenotníci a zůstali na něm dodnes.

Na rozdíl od benátského Ponte Rialto jsem v mládí o tomto mostu nevěděl vůbec nic. Netušil jsem, že vůbec existuje. Moji hlavní informátoři o světě, Jules Verne ani Karel May, o něm nic nenapsali. Bohužel. A tak mi zůstal utajen. Až do té doby, kdy můj studentský zájem o antiku a její pozdější dítě – renesanci, obrátil mou pozornost do Itálie, a zejména do kolébky renesance, do Florencie. Trvalo však hodně dlouho, několik desítek let, než jsem tuto mekku renesance mohl navštívit.

Od nahatého Michelangelova Davida na hlavním florentském náměstí Piazza della Signoria je to k řece Arno jen malý kousek. Cestou z náměstí jsme v neobyčejně živé ulici Santa Maria narazili na docela maličkou kafetérii a želatérii Sofia. Vitrína se zmrzlinou, dva stolky a jedna korpulentní slečna za pultem.

„Libero, per favore?“ říkám starší dámě u stolku. Víc jsem toho italsky nesvedl. Dáma zvedla oči od kávy a ukázala na dvě volná místa vedle sebe.

„Please,“ odpovídá anglicky.

Připadám si v tomto městě jak na koňských dostizích. Těmi koňmi jsme, jen pro informaci, já a moje žena. A bič poznání nás žene neustále dál a dál. Jeden den na Florencii je zoufale málo.

Když jsme ráno dorazili na Michelangelovu vyhlídku nad městem, lilo jak z konve. Teď je poledne, přece jen se trochu vyčasilo a my místo pořádného oběda, na který není vůbec čas, popíjíme vynikající kapučíno, k tomu pohár čisté vody
a studujeme malý marcopolovský průvodce městem. S přiměřenými informacemi o další trase se vydáváme vstříc mostu Vecchio. Tedy mostu starému. Ostatní mosty, které staře jen vypadají, jsou jen pouhé rekonstrukce. Jak jsem už uvedl, byly zničeny Wehrmachtem při jeho ústupu. Tato informace mne ale docela překvapila. Důstojníci Wehrmachtu byli přece většinou docela vzdělaní lidé. Poslouchali Wagnera a slzeli nad Goethem. A nemilosrdně vraždili, znásilňovali a ničili. Žádná válka nemá logiku. A neměla ji ani ta druhá. Světová. Opět ta stará známá přednost jakéhosi bláznivého dogmatu před rozumem. Válka dělá s lidmi divy. Dělá z nich nemyslící zvířata.
A je úplně jedno, na jaké jsou válčící straně. Rozum zde nemá žádnou šanci. Dogma dostává do pohybu celé národy a taky, mimo jiné, bourá i mosty. Credo, quia absurdum.

Ale tenhle most tu pořád stojí. Navzdory všem válečným vřavám, navzdory všem vládcům, všem dynastiím, které se v tomto neskutečném městě vystřídaly.

Procházíme zlatnickými krámky, stejně tak, jak drtivá většina hustého davu turistů, jehož jsme jen docela maličkou součástí. Nejsme tu, abychom něco kupovali. Jen se díváme. A užíváme si něco, co se dá jen těžko definovat, popsat běžnými slovy. Ostatně, kdo chce, ať se tam jde podívat sám.

Na všech našich cestách si především uvědomuji, že estetické cítění je poplatné době svého vzniku. Středověký člověk by asi těžko vnímal strohé linie moderních staveb ze sklobetonu. Tyto moderní stavby však nejsou většinou objektem a cílem zájmu poznání chtivých turistů. Takoví turisté jsou tady. Na mostě Ponte Vecchio, na benátském Ponte Rialto, na skvostných stavbách starověku i středověku, ať už jsou kdekoli na světě. A bytostně vnímají všechny ty krásné stavby jako celek. Celek, který plní nejen funkce užitné, ale také estetické, a které jsou spolu v dokonalé jednotě.

Florencie sice tak daleko není. Ale člověk si může jen těžko říci, že se po nedělním obědě skákne z domova podívat, co je nového na Ponte Vecchio. A tak si most, navzdory časové tísni, patřičně užíváme.

Dlouho stojíme nad prostředním obloukem, kde je otevřená galerie s výhledem na město a na další mosty na řece. Možná až příliš dlouho. Jsou ale pohledy, které člověku utkví navždy v paměti a které stojí za to se u nich na chvíli zastavit. Pohled ze starého florentského mostu k nim určitě patří. Tady se čas pro nás na tu malou chvíli zastavil.

Od Ponte Vecchio se vracíme docela svižným tempem zpět na náměstí Signorie. Čtvrtá největší katedrála křesťanského světa, Santa Maria del Fiore, zabere určitě hodně času.

 

Ponte Sant´ Angelo

 

Ve výčtu notoricky známých světových mostů nemůže určitě chybět jeden z  pětadvaceti mostů římských. Tady je skutečně těžké ukázat jen na ten jediný. Některé z mostů se totiž dodnes zachovaly ještě z  dob imperiálního Říma. A byly svědky jeho slábnoucí moci a nakonec i jeho pádu.

Ve zcela původním stavu zůstal Pons Fabricius z roku 62 před naším letopočtem, který spojuje východní břeh Tibery s ostrovem Tiburtina. Na něj navazující Pons Cestia byl později přestavěn. Ještě starší je Ponte Milvio, jinak most Milvijský, známý vítěznou bitvou Konstantina Velikého nad Maxentiem. Ten však v průběhu staletí doznal některých stavebních změn. Pokud tady zmiňuji mosty, zachované ještě z antických dob, nemohu vynechat ten most z nich nejkrásnější – Ponte Sant´Angelo. Most, po kterém, na rozdíl od některých, těch již výše zmíněných, jsem mohl kráčet, osahat jeho drsnou, skoro dvoutisíciletou tvář, na chvíli se zastavit a prostudovat si řádně svého římského průvodce. A pak se už jen dívat.

Tady není možné, jako v  případě benátského Rialta nebo florentského Ponte Vecchio, napsat, že most Ponte Sant´Angelo je ikonickým symbolem Říma. Řím má takových symbolů desítky. Jen jejich pouhý výčet by zabral nejméně celou jednu stránku. Tohle povídání je však především o mostech. Tak nechme teď ostatní památky stranou. I když jsme hodně z nich na vlastní oči viděli, mohli si je i ohmatat a navěky uložit do svého vědomí. Jakékoli, byť podrobné líčení římské historie
i nekonečné řady uměleckých památek, nemůže zdaleka postihnout všechny dojmy a emoce, které člověk během svého putování městem nastřádá. Jeden z mnoha velikánů světové literatury, Johann Wolfgang Goethe, píše ve svém italském cestopise:

„Jinde je třeba vyhledávat významné, zde jsme tím ubíjeni. Jsou tu doklady nádhery a ničení, z nichž obojí přesahuje naše pojmy. Muselo by se psát tisíce pery, co se tady má napsat jediným.“

Řím však nemá jen tuto turistickou výstavní tvář. Jako všechna současná velkoměsta, má i svou tvář odvrácenou. Bezdomovce, spící opilí na lavičkách zahrady Borghese, žebráky, nepřítomně hledící na davy turistů, nevšímavě proudících kolem nich, a také jednu starou žebračku, která si na velice živém náměstí Piazza di Cancelleria před námi najednou ulevila přímo na chodníku. Trochu rozumu jí ale asi přeci jen zůstalo. Než si ulevila, tak si stáhla kalhoty. I ona si možná někdy v minulosti říkala tak, jako říkávali staří Římané, a to s hlavou hrdě vztyčenou – Civis Romanus sum. Jsem římský občan. Tato druhá tvář Říma určitě není tak atraktivní. Patří však také k životu velkého města.

Vraťme se však k mostům. Cestou z  Villy Borghese, kde jsme ve dvaceti sálech paláce obdivovali nádhernou borgheskou uměleckou sbírku, krom jiných Berniniho, Caravaggia, Rafaela a Parmigianiho a řady dalších umělců, jsme se přes obrovské náměstí Piazza del Popolo dostali až na nábřeží Tibery. Naproti gigantické budově justičního paláce na náměstí Cavour je na rohu docela malá pizzerie a kavárnička s  pár stolky venku na chodníku. Starší, černovlasá dáma s výraznou, nezaměnitelně jižanskou tváří, nám připravila skvělé kapučíno a dvě skrovné porce pizzy. Jen uměním a historií se člověk bohužel nenají. Když únava stoupá a změť všech dojmů, útočících na nebohého poutníka římskou historií, už začíná zasahovat jeho fyzický fond a schopnosti jeho vnímání, je dobré si někam sednout a chvíli relaxovat. Ale ať se posadíte kamkoli, v jakékoli ulici, přes den, či v nastávající noci, bude to posezení vždy neobyčejně příjemné a bude jen podtrhovat vaše, mnohdy až nekritické, nadšení nad tímto městem.

V poklidu popíjíme kapučíno a mezi stromy, vpravo od Justičního paláce, vidíme vykukovat kruhovou stavbu Andělského hradu. Andělský most je ještě skrytý za vysokým náspem, porostlým cypřiši. A dál pak, za Andělským hradem, po Mussoliniho Via del Conciliazone, je už papežský státeček. Vatikán.

Ponte Sant´Angelo – Andělský most, či starořímský Pons Aelius – most Hadriánův. Byl dokončen roku 134 našeho letopočtu právě za tohoto císaře. Hned potom nechal císař stavět své mauzoleum, dnešní Andělský hrad. Když vstoupíte z východního nábřeží Tibery na most, otevře se vám velkolepý pohled. Mezi řadami andělů po obou stranách mostu vystupuje přímo proti jeho konci na nábřeží obrovská hmota andělské pevnosti. Na rozdíl od mostu Pons Fabricius, není tento, ještě antický, most úplně původní. Původní jsou jen jeho tři prostřední oblouky. Největší úpravy proběhly na mostě za papeže Klementa IX. Bernini tehdy most zesílil, nahradil původní plné postranní zdi balustrádou a osadil most deseti sochami andělů s pašijovými symboly. Trochu to nahrazuje křížovou cestu. Studiu soch věnujeme přece jen trochu více času. Krom dvou soch famózního Berniniho, tzn. anděla, nesoucího ceduli s nápisem INRI, a anděla, držícího v ruce Kristovu trnovou korunu, jsou ostatní sochaři pro mne zcela neznámá jména. Moje chyba.

Tento most nepůsobí sám o sobě tak zvláštním, umělecky podmanivým dojmem jako benátské Rialto nebo florentský Ponte Vecchio. Je však třeba ho vnímat v souvislosti s  jeho okolím. Jako jeden veliký a obdivuhodný architektonický celek. Kulisa Andělského hradu v  jeho čele člověka podvědomě vrací do dob římského císařství a pohled z výšky jeho terasy na most a město před sebou bere až dech.

Po prohlídce pevnosti jsme už docela znavení vykročili zpět po andělském mostě směrem k náměstí umělců Piazza Navonna a fontáně Di Trevi. Když jsme se konečně pozdě v noci dostali do metra, otočil jsem se k ženě a pod vlivem ten den prožitých emocí jí říkám:

„Věčná škoda, že tu můžeme být jen týden. Tady bych dokázal i žít.“

„Tak to já zase ne,“ odpovídá mi. „Ale určitě se sem ještě vrátíme. Ve fontáně Di Trevi leží přece náš padesáticent.“

Písecký kamenný most

Vodní toky byly odjakživa, a nejen ve velkých městech, ale i v  městech menších, důležitým faktorem vytvářejícím specifickou atmosféru. Jak by asi vypadala Paříž bez Seiny, Londýn bez Temže, Praha bez Vltavy, Florencie bez Arna nebo Benátky bez svého kouzelného zálivu a hlavní páteře města Canale Grande. Tvář těchto měst by byla zcela jiná. Daleko chudší. Dalo by se pokračovat dalšími a dalšími jmény. Dalšími velkými světovými městy a řekami. Ale nejen těmi. Můžeme vzpomenout i naše mnohá, pěkná městečka ležící na řekách. Nemohu si pomoci, ale z mnoha těchto českých měst, která jsem v  životě prošel, alespoň pro mne, výrazně vystupuje z řady jihočeský Písek. Kouzelné městečko na řece Otavě.

Historické parkány, promenáda kolem Otavy s výhledem na písecký hrad, Šrámkův splav, stará elektrárna, rekonstruovaná Sladovna, malebný Portyč, Čertova stezka, vedoucí hlubokým údolím Otavy daleko za město, Písecké hory s lesním hřbitovem, Václavský jez. Písek je neobyčejně malebné město a také moje srdeční záležitost. Pokaždé, když jsem v  Písku pracovně pobýval, jsem se navečer s  fotoaparátem a stativem ponořil do ztichlých ulic a dokumentoval kouzelnou atmosféru, kterou večerní město přímo vyzařovalo. Moje fotografické a relaxační putování městem poté končilo vždy na jednom a tom samém místě. U sklínky frankovky na terase kavárničky poblíž starého mostu.

Jestli je na Písku právě něco zvláštního, až ikonického, tak je to ten nejznámější symbol města, starý gotický most ze 13. století.  To, že se mu ve středověku říkalo Jelení, je spíše historická anekdota. Po dokončení mostu bylo prý rozhodnuto, že se bude jmenovat po prvním, kdo po mostě přejde.
A protože to měl být překvapivě jelen z blízkého lesa, most se pojmenoval po něm. No, třeba je to i pravda. Kdo ví. Dnes se oficiálně nazývá Kamenný most v Písku, ale místní mu neřeknou jinak, než starý most. Ostatně, ani já jsem ho nikdy jinak nenazval. Má už přece svoje léta.

Sochařská výzdoba mostu doznala v průběhu času a četných povodní dost úprav. Nyní jsou na mostě pouze repliky. Originály jsou v Prácheňském muzeu v nově rekonstruované Sladovně. Ale člověk, který sedí v kavárničce hned při kraji mostu a dívá se na tu gotickou nádheru, nijak zvlášť nerozlišuje, co je ještě původní a co už jen replika. Vnímá tuto stavbu jako celek, spolu s jejím okolím, s malebným Portyčem na druhé straně a promenádou, vedoucí podél řeky ke staré elektrárně a píseckým parkánům.

Ta kavárnička není příliš velká. Pár stolků uvnitř prosklené nevelké stavby, malý barový pultík a o něco více stolků venku na terase nad řekou.

Sedím na kraji terasy, popíjím frankovku, dívám se na most, který se s nastávajícím večerem postupně osvětluje, a vlasy mi rozčechrává Šrámkův Stříbrný vítr. Iluze doby Fráni Šrámka začala být daleko působivější ve chvíli, kdy si k vedlejšímu stolku přisedl mladík v jakémsi, dnes už historickém šatu, na hlavě široký klobouk, a objednal si frankovku, stejně jako já. Oba popíjíme, já ale koukám na pomalu plynoucí Otavu a podvědomě podléhám kouzlu letního večera a iluzi starých časů. Mladík vedle mne si upil vína, vytáhl z kapsy útlou knihu básní a začetl se do ní. Přemýšlím, jestli vedle mne nesedí spíš nějaká pozdní reinkarnace mladého Šrámka, jeho duch a odkaz, znovuzrozený v těle tohoto mladého muže v dobovém oblečení, s dlouhými blonďatými vlasy, které mu padají až na ramena, a v měkkém klobouku se širokým dýnkem. Možná, že je to právě ten gymnaziální studentík, jehož milostnou báseň jsem asi před čtrnácti dny objevil napsanou velkými písmeny na prknech staré kovové lávky, vedoucí od promenády pod Jitexem přes městský ostrov na druhou stranu řeky.

Ta šrámkovská iluze by byla skoro dokonalá, kdyby se v kavárně neobjevilo najednou několik gymnazistů v  bizarních úborech a s kasičkou v ruce. 

„Přispějete nám na náš maturitní ples?“

Moje šrámkovská iluze byla sice narušená, ale malou částkou jsem dvěma dívkám a jednomu chlapci přispěl. A v té chvíli mne skoro zamrzel můj, rychle se blížící, kmetský věk.

Reinkarnace Šrámka zaplatila a zmizela směrem k náměstí. Já ale pořád sedím u nízké zídky terasy, koukám na řeku a na most, popíjím třetí dvojku frankovky a vlasy mi rozcuchává větřík, svižně vanoucí z druhé strany řeky, od Portyče. Nevím, možná, že je to pod vlivem vína, nebo té dnešní, magické letní noci, ale já jsem si ten větřík pojmenoval. Určitě je to ten Šrámkův, ten stříbrný.

Bezejmenný železniční most

pod Vyšehradem

„Jdu po nábřeží k mostu,

po němž jezdí vlaky.

Snad jednou pojedu tím vlakem do světa.

Přes Smíchov, Plzeň, přes Paříž.

Pojedu daleko a rozbiji tu mříž.“

 

Je to už dlouhých padesát let, co jsem jednoho podzimního dne seděl na náplavce Na Výtoni poblíž podskalského muzea a koukal se za vlaky, které v nepravidelných intervalech mířily přes starý železniční most buď na smíchovskou stranu řeky, nebo se vracely odněkud ze světa, zanechávajíce za sebou rozplývající se oblak bílého dýmu. Při pohledu na ty vlaky mne napadly právě tyto verše. Odpolední směna ve staré tiskárně Polygrafia ještě nezačala, a tak jsem měl, při pohledu na Vltavu, dostatek času i inspirace k  malému básnění. Nakonec z toho tehdejšího tvůrčího úsilí vzešla poměrně dlouhá báseň Okna do zahrady.

Dlouhých šest let jsem zde, den co den, vystupoval z tramvaje, obhlédl siluetu Hradu a díval se za kouřícími vlaky, abych nato zamířil o pár kroků dál, do vrátnice stařičké tiskárny Polygrafie.

I tento, již tehdy velmi starý, most pro mne dodnes znamená kus života. Znovu slyším rachotící decibely časopisecké rotačky, cítím pach tiskařských barev a rozpouštědel a znovu si vybavují rychlíky pádící po mostě na druhou stranu řeky směrem ke smíchovskému nádraží. A jejich vagony na svém těle nesly bílé cedule s nápisem – Plzeň, Strasbourg, Paris. Brána do velkého světa.

Trocha nostalgie přece nemůže uškodit. Tiskárna sice už dávno neexistuje, schody nahoru na Vyšehrad pomalu zarůstají křovím, vyšehradské nádraží chátrá a chátrá, ale železniční most stále důstojně klene své tři odvážné oblouky ocelového krajkoví z bývalého Podskalí na smíchovskou stranu. Ať se už díváte z nábřeží Vltavy třeba od Palackého mostu na Vyšehrad, nebo obráceně z vyšehradských hradeb dolů na město směrem ke Hradu, železniční most je nezaměnitelnou součástí toho nádherného pražského panoramatu. I industriální architektura může být krásná.

V době své výstavby, tedy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to byl doslova zázrak techniky. Tento nový most byl totiž postaven hned vedle staršího, ocelového železničního mostu z  roku 1871, kvůli co nejmenší prodlevě jak v železniční, tak i v říční dopravě. Je dodnes obdivuhodné, že lodní doprava nebyla přerušena vůbec a ta železniční na pouhých 60 hodin! Jen tak krátce trvala instalace tří sedmdesátimetrových nosníků na nově vybudované pilíře pomocí hydraulických zvedáků. Za zmínku určitě stojí i fakt, že veškeré práce byly tehdy v režii tří pražských strojírenských firem. Dodnes most slouží svému účelu, byť pomalu přestává vyhovovat stoupajícím nárokům.

Brána do světa. Takové asociace ve mně most vyvolává dodnes. Tenkrát to byla bláhová představa člověka ovlivněného Jules Vernem, Karlem Mayem a cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Něco z  těch mladických představ se však přece jen časem naplnilo. Něco málo. Most za to ale nemůže.

Když si člověk něco moc přeje, musí pro to také hodně udělat. Nepomůže mu pouhá představa, ani neurčité chtění. A určitě ani pohled za vlakem ujíždějícím přes bezejmenný železniční most směrem na Plzeň, Štrasburk a na Paříž. Přesto, že to byl zřejmě jeden z  mnoha mých impulzů tu pomyslnou bránu do světa překonat. V každém případě je tato malá vzpomínka stále docela příjemná.

 

MŮSTEK, PO KTERÉM PŘEŠLA VÁLKA

 

 

 

Nevysoké horské pásmo mezi vesnicemi Rupe a Laškovica na západ od středního toku řeky Krka je zcela pusté. Bez lidí, bez zvěře, bez života. Příkré, holé stráně, porostlé středomořskou macchií, mezi ní svítí bílé stužky úzkých, šotolinových horských cest, které stoupají do příkrých svahů, aby vzápětí na to klesaly dolů ve strmých serpentinách. A dole, hluboko v údolí, řeka Krka, rozšiřující se mezi soustavou vodopádů Skradinski buk a Roški slap v  rozlehlé Visovačko jezero. Pohled určitě známý ctitelům Old Shatterhanda a Vinettoua. Někde zde se natáčely mnohé pasáže z filmů podle Karla Maye. Nekonečná pustina, kam jen oko dohlédne.

Uprostřed té pustiny, na úzké šotolinové cestě, jen pár metrů od jednoho z mnoha vrcholů, stojí červený Forman s pražskou poznávací značkou. Na střeše auta je rozložena schematická a značně nepřesná mapka Dalmácie a nad ní bádá několik poutníků, beznadějně ztracených v těchto pustých horách. Když jsme se podívali kolem sebe a uvědomili si, kam jsme až vyjeli a kde zůstala námi sledovaná řeka, došlo nám konečně, že soustavu travertinových teras s vodopády Roški slap v těchto výškách asi nenajdeme.

Je srpen roku 1996 a my jsme se při hledání druhé části národního parku Krka dostali hluboko do území už bývalé, samozvané republiky Srbská krajina. Pozůstatky nedávné války a konečného útoku chorvatské armády, který se za podpory Západu nazýval „operace Bouře“ a směřoval na nedaleké odsud město Knin, jsou zde až moc patrné. Zničené cesty, vypálené srbské domy a obyvatelé v rámci etnických čistek buď pobití, nebo vyhnaní za chorvatskou hranici. Zvěrstva byla ale páchána všemi válčícími stranami. Nejenom Chorvaty. Paradox spočívá v tom, že tyto etnické čistky jsou vesměs nazývány všemi stranami konfliktu vlastenectvím. Balkán byl odjakživa trochu divoký.

Z městečka Skradin, poblíž pobřeží, jsme zamířili do vnitrozemí, směrem na vesničky Rupe a Laškovica. Silnice za vesnicí Rupe je ale zcela zničená válkou. Přestala existovat. Pokud chceme najít Roški slap, musíme ale jet dál. Jinudy. Otáčíme tedy auto a míříme vzhůru do hor. Do neznáma.

Teď stojíme vysoko, těsně pod vrcholem jednoho kopce a pohled na okolní krajinu je úchvatný. Žádný dům, žádní lidé ani auta, žádná válka. Ta zůstala kdesi pod námi ve vypálených vesničkách. Tady jsou jen hory a pusté stráně a hluboko dole řeka. Startujeme auto a sjíždíme dolů strmým kamenitým svahem do poválečné reality. Úzká cesta se esovitě zatáčí mezi několika vypálenými a opuštěnými domy a pokračuje přes můstek dál mezi kopce.

Tady se naše bloudění po horách ale značně zdramatizovalo. Můstek je skoro z poloviny zničený. Podíval jsem se zpět na cestu, odkud jsme přijeli. Vidím však jen nám už známý, strmý sráz. Ještě teď jsou cítit pálící se brzdy. Tohle už nikdy, říkám ženě, a jdeme studovat most. On to tedy žádný velký most není. Je docela úzký a krátký. Být jen o metr, o dva kratší, tak už by to zřejmě nebyl most, ale v  mostní terminologii jen pouhý propustek. Ale i ten malý most se stává problémem, pokud ho značný kus chybí a hluboko pod ním teče malá říčka. A vy se nutně potřebujete dostat na jeho druhou stranu. Zůstat tady však nemůžeme. Cestu zpět by náš Forman už nezvládl.

Sedám si za volant. Veškeré obavy jsem musel nechat za dveřmi auta. Pomalu se snažím najet levými koly na prkno, které kdosi položil na okraj díry. Žena naviguje, dcera fotí. Prkno po najetí auta trochu odskočilo, auto mírně pokleslo, pravý bok jsem odřel o zábradlí a jsem na druhé straně.

Cesta zpět už byla snazší. Po pár kilometrech šotolinové cesty najíždíme na silnici a míříme do civilizace. Roški slap jsme sice neobjevili, ale zato se můžeme těšit na čtyři kilové steaky tuňáka, které jsem brzy ráno koupil na rybím trhu.

A je to!

***

Moje virtuální procházka po mostech je u konce. Mohl bych možná zde uvést ještě mosty další. Třeba silniční most, který se smělým, 246 metrů dlouhým obloukem klene nad Šibenským zálivem. Když jsme se, ještě krátce po chorvatské válce, poprvé u tohoto mostu zastavili, abychom se pokochali jeho výjimečnou architekturou a panoramatem nedalekého města Šibenik, byla dole pod mostem ještě hlídka chorvatské armády, která měla most uchránit před úmyslným poškozením.

Mohl bych zmínit i unikátní bechyňský most z  roku 1928, který se s dvěma rovnoběžnými devadesátimetrovými železobetonovými oblouky vypíná čtyřicet metrů vysoko nad řekou Lužnicí. Dokonce jsem kousek za mostem zaparkoval a šel si ho pořádně prohlédnout. Stejně tak unikátní a také z roku 1928 je železobetonový Masarykův most kralupský, známého architekta Krohy, s  rozpětím oblouku 80 metrů. S tímto mostem se pojí dvě zajímavé události. Především legendární pilot Franta Vosyka tento most podletěl ještě za první republiky větroněm. To si bohužel pamatovat nemohu, ale druhou událost mám stále v živé paměti. Když jsme posledním dnem školního roku mířili z lobečské Gottwaldovy měšťanky na kralupské nádraží, uprostřed mostu jsme se zastavili a své žákovské knížky jsme naházeli slavnostně a s gustem do Vltavy. Bohužel jsme tento důležitý akt nemohli nijak oslavit. Neměli jsme na to ještě ten správný věk.

                 

         * * *