Na kávě u kardinála d´Este
Vyjet si z Říma do Tivoli není vůbec žádný problém. Trvá to přibližně stejně dlouho jako do Ostie. Jedete ovšem na druhou stranu Říma. Metro vás doveze až na samý okraj města, tam si přesednete na autobus Cotral a ten vás po 30 kilometrech vyhodí na rozlehlém náměstí v Tivoli. Hned vedle parčíku s fontánami, klábosícími dědky a veřejnými záchodky. Po náměstí jezdí strakatý turistický vláček a kousek dál v kopci vyčuhuje mohutná citadela. Malebné, provinční městečko na úpatí Apenin. Zdá se klidné a ospalé. To je ale jen první dojem. Rok co rok jím prochází statisíce turistů z celého světa, zvědavých na dvě pozoruhodné stavby. Tu první jsme minuli už před příjezdem do města. Asi pět kilometrů před náměstím nás orientační cedule láká k antické Hadrianově vile, která je pár kilometrů vpravo od hlavní ulice. Ona to není ani tak jedna stavba, jako rozsáhlý komplex chrámů, paláců, jezer, lázní a zahrad, vybudovaný za vlády císaře Hadriana na ploše asi 70 hektarů. To bohužel dnes nestihneme. Snad až někdy příště.
alej sta fontán
Vystupujeme proto až na náměstí. Posledních pár kilometrů silnice neustále stoupá. A tak z velké terasy hned vedle parčíku můžeme pozorovat rozsáhlou rovinu, vedoucí až k Římu. Jejím středem protéká řeka Aniene, aby se asi po 30 kilometrech spojila s Tiberou na severním okraji Říma. A na druhé straně se již zvedá předhůří Apenin. Docela malebný obrázek.
S parčíkem a fontánami za zády jsme zabočili kolem kostela Santa Maria Maggiore, pak ještě pár kroků a jsme před branou.
Do Villy d´Este se nechodí ani tak kvůli pěknému renesančnímu paláci, jako kvůli nádherné vodní zahradě, která patří k největším v Evropě. 500 fontán, sochy, jeskyně, příkré terasy s ozdobnými keři a květinami, jezírka, ve kterých se zrcadlí koruny cypřišů. To vše je zkomponováno v úžasně působící celek. V pozdně renesančním manýrismu ji nechal zbudovat kardinál d´Este zhruba kolem poloviny 16.stol. Kardinál Ippolito d´Este pocházel z docela zajímavé rodiny. Byl synem proslulé Lukrecie Borgie a tudíž vnukem stejně nechvalně známého papeže Alexandra VI z téhož rodu, proslulého svými orgiemi. Některé prameny ale uvádějí, že Lukrecie měla s Alfonsem d´Este, vévodou z Ferrary, jen samé holky. Tak bůhví, komu se vlastně narodil. Na tom ale tolik nezáleží. Ostatně, když se malý Ippolito narodil, tak jeho neřestný dědeček byl již 6 let po smrti. A matka Lukrecie vedla podle historiků prý ctnostný život. Moc se mi tomu nechce věřit.
Papežem Juliem III byl však Ippolito d´Este už jako kardinál jmenován guvernérem Tivoli a tamější starý klášter nechal přestavět architekty Pirrem Ligorio a Antonio Galvanim na vilu, kterou teď hodláme obdivovat. No, moc si těch zahrad neužil. Byly dokončeny v r. 1572, tedy právě v roce jeho smrti. Ale tenhle nádherný kus malebného Lazia bude navždy spojen se jménem rodu d´Este, který zasáhl dokonce i do českých dějin.
Architekti, kterých na výstavbě paláce a zahrady pracovala celá řada, se zřejmě inspirovali i v několik kilometrů vzdálené antické Hadrianově vile. A tak nechal kardinál rozebrat řadu antických staveb, zejména mramorové obložení a sochy a značně si tím vylepšil jak palác, tak i zahradu. V té době to bylo docela ošklivým zvykem. Dělali to všichni architekti, zejména Bernini. Ale o tom jsem se už zmínil dříve. Tímto vandalizmem se ale ušetřila spousta peněz, které mohl Ippolito d´Este použít ke svému nákladnému životu.
fontána varhan
Stavitelé zahrady zde navázali na římskou techniku vodních staveb, kterou zdokonalili. Vytvořili vysoce propracovaný fantastický systém, ve kterém propojili vodní a architektonické prvky. Tato zahrada se stala později vzorem zahradní architektury a designu. Procházka zahradou je úžasný estetický zážitek. Desítky cest, cestiček i širokých alejí, lemovaných pečlivě zastřiženými myrtovými ploty, stovky stromů a keřů, nádherné trávníky a kvetoucí květiny. A všude kolem samá voda. Stovky malých, či větších fontán a vodopádů, živených vodou řeky Aniene. Sochařská výzdoba jednotlivých fontán je dílem nejlepších umělců své doby. Pirro Ligorio, Bernini, Della Porta a další. Vrcholem všeho je fontána varhan, která skutečně hraje. Složitý hydraulický mechanismus, poháněný tlakem vody, rozeznívá varhany, které po náročné rekonstrukci dnes opět hrají.
Není potřeba nikam spěchat. Procházíme se pomalu rozlehlou zahradou a dáváme pozor, abychom nevynechali ani jediný kout.
Prohlídka zahrady pro všechny návštěvníky však končí na velké terase pod renesančním palácem. Pár stolků, lákavá vůně kávy a italské kuchyně a nádherný výhled do široké roviny Lazia. Kdo by této nabídce odolal! Tenhle výlet nemá zkrátka chybu.
Ještě chvíli se procházíme po městečku a čekáme na autobus. Dědkové na lavičkách mají siestu, probírají poslední výsledky fotbalové Série A a koukají po holkách. Na autobusové zastávce stojí nevlídně vyhlížející domorodec, u nohou má ošoupanou tašku a kolem sebe prázdno, přestože na autobus už tady čeká plno lidí. Přiblížili jsme se trochu blíž. Mrtvolný zápach, linoucí se ze zastávky, nás ale rychle zahnal zpět do uctivé vzdálenosti. Pokoušíme se identifikovat původ tohoto neuvěřitelného smradu. Obešel jsem zastávku, koukám se do křoví, ale nikde žádná mrtvola. Přesně takhle zaváněla vždycky naše malá pudlice, když se vyválela v nějaké zdechlině. Zdroj zápachu jsme nakonec identifikovali. Je to ten pán s taškou. Spíše tedy jeho taška. Ovšem původ zápachu nám jasný není. Máme jen strach, aby náhodou nejel naším autobusem. Do Říma bychom s ním asi těžko dojeli. Dotyčný pán se tváří spokojeně, ostatní, i když v uctivé vzdálenosti, se také tváří normálně. A v tašce bůhví, co je. Možná nějaká mrtvolka. Autobus přijíždí. Koukám na ceduli u řidiče. Oddechli jsme si. Tenhle autobus určitě nejede do Říma. S člověkem se smradlavou taškou to konečně hnulo, shýbnul se pro ni a nastoupil do zaplněného autobusu. Chudáci lidi. Dobře, že nejede s námi. Ale ještě je bohužel naděje, že ho vyhodí cestou a on nastoupí k nám. Než přijel náš autobus, smrádek pomalu zmizel a tak jsem schopen opět vnímat atmosféru tohoto pěkného provinčního městečka. Asi týden po tom, co jsme se vrátili domů, přišla moje žena se zajímavou teorií původu toho neskutečného zápachu. Může se údajně jednat o zvláštní druh italského sýra, který má, když je uleželý, zvlášť pikantní chuť a velmi svéráznou „vůni“. Má se ovšem přepravovat v uzavřeném obalu. Italové mají opravdu zvláštní chutě. Je páteční pozdní odpoledne a Řím i s celým svým okolím se přestěhoval do aut a motorek a vyrazil do ulic. Třicet kilometrů zpět do Říma jedeme dvě hodiny.
Je večer. A není důvodu nikam spěchat. Procházka večerním Římem je totiž úžasný zážitek. Ulice se rozsvěcují a mně se zdá, že den teprve začíná. Kavárničky jsou plné lidí, a proud aut a motorek nezeslábl ani teď, v začínající noci. Spoře osvětlené paláce vypadají tajemně a z fontán tryská barevná voda. Došli jsme pomalu až k fontáně di Trevi. A tak jedna drobná euromince právě opouští mou kapsu a s výšky padá do barevné vody. To pro jistotu.
Řím, červen 2009
/z knihy Středomořský kaleidoskop/