Když padala hvězda

Hraji opět sám se sebou onu zvláštní hru. Hru se slovy a se sny, hru o štěstí, které povstane jak bájný Fénix z popela všedních dnů. Vymýšlím si dialogy, které se nikdy neuskuteční, hledím do budoucnosti, která září duhovými barvami a v duši mi občas zahlodá máchovsky romantický  světobol.  Neboť nic nemůže zastavit ten běh času, jen iluze, krásné, mámivé iluze, na které jsme ochotni přísahat a věřit jim. Až dohraji onu hru, stanu se možná opět člověkem. Kdo ví. Zatím ještě hledám svůj „Modrý květ.“ Zatím ještě sním svůj sen o životě. Zatím se ještě pokouším věřit.

V Plzni, v letech 1963 - 1965

Lochotín

      Pod nohama šustí spadané listí a chladná zima zalézá pod kabát. Ohrnul jsem si límec a sundal s kabátu povadlý, žlutý list kaštanu. Podzim. Celý Lochotín se svléká z letního šatu a holé větve stromů trčí k obloze jak v zoufalé prosbě. Podzim je krásný. A tak trochu i sentimentální. Neboť vše, co bylo jen trochu zajímavé, se v mém dosavadním životě stalo na podzim.

I tahle lochotínská lavička sehrála svou roli.  Něco už pamatuje. I noci bez konce. Snad na ní zůstalo ještě trochu tepla tvého těla. Těch pár týdnů přeletělo v šíleném spěchu, jak blesková šachová simultánka. A výsledek? Byla to výhra, nebo prohra? Spíš se kloním k tomu druhému. Alejí pode mnou kráčí muž v raglánu. Polonahé stromy proplétají své větve nad cestou, pokrytou žlutohnědým, uschlým listím. Jde těžce, opíraje se o hůl. A listy stromů padají pomalu a klouzavě k zemi. Jak cesta do věčnosti. Scéna pro malířovu paletu. Barevná scéna. Jako bych slyšel zdáli zvuk chrámových varhan, hrajících imaginární hudbu. A neviditelný kněz slouží ohromnou zádušní mši za umírající léto.

Stůj! Kam kráčíš?

A neznámý poutník kráčí dál, až jeho postava mizí za záhybem cesty. Melancholický obraz.

Hloupé myšlenky se mi honí hlavou. Raději jsem se zvedl. Příliš důvěrně to tu znám. Na další šachovou partii je třeba nových sil. A těch je právě teď zoufale málo. Tady mohu najít jen splín. A lavičku a zašlé iluze bláhového času. A tam dál je cesta, amfiteátr kina, park i altánek na vrcholu. Co je to vlastně Láska?

Sestupuji dolů do města úzkou stezkou ve stráni. Dole mne pohltily ulice, rušné a pulsující. Město, které neví o ničem. Ani o tom, že uhasla jedna hvězda.

 

 

 

 

Plzeň - amfiteátr na Lochotíně

 

Chrám

    Obrovská prostora plzeňského chrámu svatého Bartoloměje svádí člověka k pokoře před věčností. Když procházím pod mohutnou klenbou, mé kroky se rozléhají do nesmírného ticha. Jak asi muselo toto prostředí působit na středověkého, nevzdělaného človíčka. Najednou se i já cítím maličký a ubohý. Kolem mne sedí shrbené postavy věřících, zbožně skloněných před velikostí Páně. Dívám se na ně a chce se mi najednou také pokleknout vedle nich, sklonit svou hlavu před obrazem Panny a vyprosit si trochu toho štěstí. Místo toho sedím na kraji jedné z řady lavic, před sebou skripta a snažím se do hlavy dostat latinské názvy naší kostry. Tibia, os oscipitale, scapula. A další a další.

Nemohu se soustředit.

Ty mohutné chrámové prostory působí na člověka zvláštním dojmem. Velebné ticho tě obklopí ze všech stran, sevře a obejme tě a tobě nezbývá, než podlehnout oné atmosféře klidu a míru.

„Tady není studovna, mladý pane,“ sklonil se nade mnou náhle postarší kněz. „Toto je stánek Boží a lidé se sem chodí modlit.“

„Promiňte, otče, když tady je ale takový klid, který na koleji není.“

Tiše se omlouvám a balím skripta do tašky.

Odněkud shora se ozvaly tóny varhan a jejich velebný zvuk se rozlétl až do nejzazších prostor chrámu. Vyšel jsem ven do pozdního odpoledne. Velké  prostranství před kostelem je zalité podzimním sluncem. Houf malých dětí si tu hraje a honí malého ratlíka.  A za zády zvolna slábne tlumený hlas chrámových varhan.

Plzeň
Chrám svatého Bartoloměje

Dopis

„Co je štěstí? Muška jenom zlatá.“ Nejsem cynik, jako ten filmový student v podání národního umělce Ladislava Peška. Když hrál kdysi dávno tuto nezapomenutelnou studentskou roli, pochopitelně  ještě národním umělcem nebyl. Ale zarecitoval to s patřičným odporem mladíka, který nemusí o štěstí příliš přemýšlet, neboť ono je nedílnou součástí jeho života. Nehledě na to, že tehdejší náplní jeho života nebylo prohánět děvčata, ale fotbalový míč.
Ten dopis, ležící na stole přede mnou, malý a tajemný, mne náhle nutí o tomto tématu trochu popřemýšlet. Vím, co v něm asi je. Trapná záležitost. Asi jsem blázen, Zdeno. Musím ti odepsat nějakou banální hloupost. Přeci se neshodím. Ta muška jenom zlatá někam odletěla. Nemám rád to slovo. Štěstí. Obálka dopisu je šedivá jako moje myšlenky. Ale mužský by měl mít snad trochu nadhled nad věcí. Nechci být sentimentální víc, než je zdrávo. Raději si řeknu s  Máchou – Adieu, Lebe wohl – láska přeci netrvá věčně. Proč to ale skončí vždycky takhle hloupě.
Napíši ti pár hloupostí, tohle určitě ne. A možná tomu budeš i věřit.
Adieu, Lebe wohl, adieu školní lavice. Vyrážím do života. Až budu odcházet ze třídy, možná se oba otočíme. A vše zapadne jako meteor do hlubiny času. A pak jen rychle zavřu dveře.

 

Rozchod

„Smrti se nebojím, smrt není zlá,
Smrt je jen kus života těžkého“.

To asi budete znát.  A když ne, tak vězte, že je to Wolker. Napadlo mi to tak najednou. Trochu jsem si zavzpomínal. Nedostatek aktuálních zážitků vede vždycky ke vzpomínkám.
Pár řádek a sbohem a podpis. I to je kus života těžkého. A jak těžkého. Rozchod. Ani se nenadějete a najednou, z ničeho nic, se ocitáte sami uprostřed šíroširého světa. Holí a bezbranní. A nemůžete přitom dělat nic. Jen se dívat. Jak námořník na bílé plachty lodí, odplouvajících někam do dáli. Dívat se na vzpomínky, které letí s nimi a zase se vracejí jak bílí rackové.
Tak tohle bývá rozchod s pompou. Ale my jsme přeci tvrdí muži, ne? A tak si řekněme s Wolkerem. Je to jen kus života těžkého.

 

                                   Malesice

                       Zámek – vysokoškolská kolej

 

Vzpomínka
    Bílý poprašek sněhu leží na poloprázdných ulicích. Mrtvo a pusto je venku. Život se zastavil. Končí se jeden rok a já se dívám zpět a snažím si připomenout, co přinesl dobrého, co nového a co zlého. Není to příliš pozitivní bilance. Před očima mi plynou ta jména. A tváře. Jedna po druhé. Krásná Milada v plesových šatech s černou parukou na hlavě, drobná Jana s tázavým pohledem, Líba a Jarmila, říkaly mi profesore a za námi šuměla Jihlávka. A konečně Jaruš s drobnými pihami a energickou bradou. A s ní ruch velkého města. Přicházejí mlčky, jedna po druhé. Co jméno, to jeden příběh. Jak velký otazník. Z jejich pohledu je až úzko. Nedívejte se na mne tak vyčítavě. Dnes na vás nemám čas.
Jejich tváře se pomalu vytrácejí v oblacích kouře, který postupně zahaluje celý pokoj do mlhavého závoje. K  pěti dobře zakouřeným lulkám mých spolubydlících přidávám tu poslední, šestou. Taras Bulba je přeci jen síla. Na dražší tabáček chybí prostředky. A tak se v jeho mlžném oparu mění skromný kolejní pokoj ve vášnivé diskusní fórum, které dává spolehlivě zapomenout na všechny možné splíny.
Otevřel jsem okno do zámecké zahrady. Oblaka kouře se vyvalila do mrazivého vzduchu jako při požáru. Moji spolubydlící přistoupili k oknu a mlčky se dívají do tmy. Dnes bude opět velmi dlouhá noc. Je totiž třeba vyřešit celou řadu zcela zásadních filosofických otázek. Například jaký je vliv černých děr ve vesmíru na kvalitu a hlavně smysl našeho života.
Noc začíná.
Do pokoje vnikl mrazivý prosincový vzduch. Zavřel jsem okno a zahrada opět zmizela ve tmě. Ze šesti lulek se vyvalily kotouče dýmu.

 

Chebské intermezzo
    Změna je život. Zvláště, pokud se jedná o změnu vítanou. Už neklofu těžkým štechrem do polozmrzlé půdy chebského pohraničí. Semdesátikilové žulové polygony už tahají jiní. Práce u geodetů není vůbec jednoduchá. Žádné běhání s lehkou trasírkou a havaj v teplém březnovém slunci. Krumpáč, železný štechr, lopata a zmrzlá půda a spousta bláta na zemi, na botách a na kalhotech. To jsou, vlastně musím říci, že byly, atributy mého krátkého chebského života. Vynucené intermezzo. Na rozdíl od více, či méně nevázaného studentského života v malesickém zámečku. Můj o něco starší kolega se zdá být protřelý světem i všemi možnými zaměstnáními. Jeho silné a hrubé ruce svědčí o tom, že podobná práce mu nebyla cizí ani v dřívějších letech. Na rozdíl ode mne. Únava mne vždy ráno držela v posteli déle, než bylo potřeba a náš inženýr mne musel docela neurvale budit do práce. Nu, zbavil jsem se toho. Bez peněz a jen s trochou jídla síly rychle ubývají. To nakonec pochopil i neurvalý inženýr a posadil mne na chebskou radnici do kanceláře opisovat seznamy obyvatel na psacím stroji. Docela jsem se vypracoval. Po týdnu už bylo slyšet od mého stolu docela slušně znějící staccato klapek postaršího psacího stroje.
Po nádherně teplých březnových dnech, kdy teplota stoupala nad dvacet stupňů, náhle začal padat sníh. Jsem rád, že už nemusím chodit s geodety do terénu. Raději se vracím v myšlenkách zpět do Plzně, k přátelům a k děvčatům. Jsem tu jak osamělý poutník na poušti. Přesto, že hranici Německa máme, co by kamenem dohodil. Rád bych něco napsal, ale zpod pera mi vychází jen jakýsi sentimentální melodram. Nechci se zbláznit úplně a tak raději píši i nesmysly. Papír unese vše. Problém ovšem nastane v okamžiku, kdyby měl člověk své myšlenky někde interpretovat. Každý se většinou stydí za své nálady a pocity, jako by to bylo něco nemravného a špatného. Něco, co je potřeba ukrýt před celým světem. Člověk snáze obnaží tělo než duši. A když by ji měl někdy odhalit, kroutí se, vzdychá, vymlouvá se, stydí se jako prvnička a je schopen ji zapřít jak Jidáš Krista.
Je však třeba se vymluvit ze všech myšlenek, z pocitů, které někde uvnitř v člověku vznikají a rostou a překypují a hrozí až výbuchem. Svět přeludů a fantazie nás pak přenese třeba do mrštíkovské Pohádky máje, nebo někam, kde bude slyšet hučení Šrámkova Splavu. Příliš těsné bariéry vnější skutečnosti nás podvědomě nutí někdy se do tohoto světa uchýlit.
A oprýskaná realita starého a špinavého chebského hotýlku je tomu v tuto chvíli tou nejvhodnější kulisou.

 

Plzeň podruhé
  
Tak znovu zde. Znovu na známých místech. Měl bych asi na oslavu toho všeho napsat něco velkolepého. Měl bych, spíš chtěl bych, ale nic moudrého mne nenapadá. Procházím bez cíle plzeňskými ulicemi. Ty jsou stále stejné. Stále plné lidí, spěchajících mně neznámo kam. I hospody a hospůdky jsou chvála Bohu stále na svém místě. Jen ten čas jaksi pokročil. I ta Beseda je stále na rohu ulice, pár kroků od vysokého košatého stromu, který se jí kouká do oken. Tady to tenkrát všechno začalo. Tady se zrodilo i to osudové přátelství. Pojďme tedy dovnitř. Repríza bude stejná v místě, nikoli však v ději. Moudrý filosof kdysi dávno řekl : „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. O hospodě tento filosofický postulát zaplať Bůh neplatí. A tak jsem vstoupil dovnitř. Znovu. Pln očekávání a nových plánů. A taky vzpomínek.

Malesice zámek

 

A čas plyne
     
S nostalgií teď mohu jen vzpomínat na loňský rok, s přáteli, s  posezením ve Vídeňce a s  moc pěkně vyhlížející vkladní knížkou. Bez stipendia to půjde letos jen velmi těžko. Ležím na posteli, žvýkám suchý chléb a žaludek se mi svírá hlady. Chtě nechtě teď vzpomínám na těch několik dívenek, které mi před nedlouhým časem dokázaly zpříjemnit můj až příliš fádní život. Je to ovšem vzpomínání s trochou trpké nostalgie. Vedle v pokoji kluci řežou do kytary a hulákají nějakou trempskou písničku. Nějak mně to dnes neláká. Kapky deště bubnují na okna malesického zámečku a jeho tiché šumění trochu ukolébává. A mezi těmi sladkými vidinami proplouvá občas pečené kuřátko, nebo kachna, nebo alespoň obyčejná buchta, to jak můj žaludek reaguje na prázdnotu svého obsahu, která se jen těžko dá ošidit kouskem suchého chleba.
Na učení nemám ani pomyšlení. A tak sahám na poličku nad postelí, kde mám pár Verneovek. Nemusím tak na nic myslet. Ani na hlad. Blažené chvíle Verneova světa jsou potravou i lékem.
Otevřel jsem knížku. Ani halas z vedlejšího pokoje mne neruší.
A čas plyne.

 

Je zatraceně těžké psát básně
     
Kdybych byl Římanem, musel bych teď zvolat : ó bohové!  Štěstí je zaplaťbůh vrtkavé, a tak se trochu usmálo i na mne. Snad jsem se alespoň na čas zbavil těch démonických živlů, které mne ovládaly. Připadám si jak Kolumbus, když objevil Ameriku. Ponořil jsem se do Nezvala a Skácela, do symbolismu a  krátkých  forem. Chci se zbavit nasládlého sentimentu a psát třeba o hloupostech. Fantazie může pracovat. Snad jí mám dost. Člověk ale nemůže utéci sám před sebou. Sotva, že  přes moji zkoušenou dušičku přelétla jedna dívenka, podvědomě se navracím opět ke staré rétorice. Ovšem forma je, alespoň podle mého soudu, přeci jen trochu lepší. Nálady se ve mně střídají, jak aprílové počasí. Kdybych mohl být vševědoucí tak jako Pýthie. Sedl bych si na třínožku a v mraku kouře bych hned věděl, co mne čeká a co nemine. Kolejní pokoj, zakouřený Tarasem Bulbou, to těžko nahradí. Když se trochu ohlédnu zpět, tak se moc chlubit nemohu. Kolikrát jsem si kladl tu věčně hamletovskou otázku. Ptám se, jak žít a z natažené dlaně se na mne šklebí osud. Nemá cenu zde rozvíjet teorie o štěstí. Je přeci jen příliš relativní. A každý ho chápe po svém. Nelze jen spoléhat na osud. Bohužel, v teorii jsem byl vždy silnější, než v praxi.

 

Malesice
Zámecký park

Vrabci za oknem
     
Mám za oknem strom. A na tom stromě poskakují vrabci. Švitoří a dělají kravál. Mrzí mne, že nerozumím, co si říkají. Možná říkají, vole, vole, dej mi tu žížalu, možná se baví o počasí nebo o vrabčích holkách. Kdo ví? Snad ani nic neříkají. A pípají jen tak, pro radost. Taky bych si vyletěl od nepřátelských skript a zapípal. Jen tak, pro radost. Jsme nucení chodit po zemi, mít povinnosti, hádat se nebo radovat a taky se učit. Učení je matka moudrosti. Alespoň se to tak říká. Snad mně to nebude spíše na škodu. Raději bych se rozletěl. Tam vysoko, k těm vrabcům. Sedl si na strom a pípal s nimi. Proč? Přeci jen tak, pro radost.
Dívám se z okna na prosincové večerní nebe, temné a šedivé. Dívám se na krajinu, která leží pod bělostnou pokrývkou sněhu. Velký strom před oknem ke mně vztahuje své černobílé, kostrbaté ruce a v dáli mezi pohádkovou spletí větví a větviček probleskují majáky světel. Štíhlá stopa lyží se táhne zdola od zámku a ztrácí se kdesi mezi stromy. Zvláštní tíseň padla na krajinu, která mi připadá jak sentimentální ilustrace ze starých knih.
Černé siluety stromů v potemnělé aleji vrhají strašidelné stíny na širokou cestu. A ticho padá na kraj na drobných vločkách sněhu. Prosté a krásné. Jak obrázek od Zrzavého. Ten pohádkový, tak andersenovsky laděný pohled má v sobě cosi jímavého. A trochu sentimentu.
Sedím na otevřeném okně, jednu nohu na topení, druhou vystrčenou ven z okna, jednou rukou píši a druhou srkám horký čaj. A splín spadl tak znenadání, náhle, že není možné se mu ubránit. Aerosolové světlo svítilen ozařuje majestátní průčelí zámku i štíhlou věž kostela. Připadám si tu jak v horské krajině. Mírný, táhlý svah, na něm v dáli svítí okna chaty a nad tím neproniknutelný les. A v dáli se rozsvěcují a zhasínají žlutavá světla. Noc bije svými křídly do oken zámečku. Černými křídly sentimentu. Kdo jim odolá?

 

Když padala hvězda
    

Za oknem koleje spadla hvězda. Za obzorem pohasl poslední záblesk červánků. Šarlatová obloha se změnila v modrou, po které se honí černé mraky jak pohádkoví draci. A ti draci přelétají střechu zámečku a mizejí nad městem. A modrá obloha se mění v černou a na nebi vychází Sirius a Orion a Kastor a Polux a všechna ta nádhera zimního nebe. Otevřel jsem okno dokořán a zhluboka dýchám čerstvý mrazivý vzduch. Světlušky oken poletují ve tmě a v dáli se rozsvěcují světla, jedno po druhém. Jak lampionový průvod, který začíná a nikde nekončí. Noc zažehuje tisíce hvězd. A přede mnou svítí jedna, veliká a zářivá. Když padá hvězda, člověk si má myslet něco pěkného, co se mu vyplní. Tato hvězda nepadá. Je stálá. A daleká. Každou noc ke mně nakukuje, vytáhne mne z postele nebo od stolu od učení a já usedám k oknu a dívám se na ni.
Jednou jsem viděl padat hvězdu. Padala rychle. A mně bylo tak nějak divně u srdce. Bylo mi, jako by padala láska. Padala do nenávratna a já se o ni tolik bál. Ale láska se neptala, jestli smí, nebo ne. Spadla stejně jako ta hvězda. Spadla do propasti, ze které není návratu. Odešla jak přízrak, jak krásný sen, po kterém se ráno probouzíme, plni lítosti nad tím zmizelým klamem. Neboť láska bývá většinou jenom veliký a nejkrásnější klam. Klam, který jednou přestane být klamem a láska odejde, tak jako spadne hvězda. Spadne do propasti, ze které není návratu.

 

Vasco

To jméno voní dálkami a slanou vůní moře. Voní atoly a bronzovými těly domorodých žen. Vasco jako ideál, chiméra, stojící po západu slunce nad mořem a poslouchající jeho zpěv. Smutný Vasco, zklamaný Vasco, Vasco zasněný, Vasco jako představa něčeho dalekého a marného, jako pojem, jako sen.

„ – svým zpěvem, který tam po vlnách plál,
     kde Vasco s bledým úsměvem zíral v dál.“

To je Stephane Mallarmee.
Často jsem čítával tyto verše. A kniha je uložena navždy  mé knihovně. Neviděli jste nikdy Vasca? Jeho bledý, rozháraný úsměv? Neslyšeli jste zpěv, který vlaje po vlnách? Ten imaginární zpěv moře? Já ho slyšel. A Vasco mi zamával.
Nechci tady rozebírat celou knihu. Pro mne byla krásná. Bylo to moře a byla to dálka. Kniha, náhodou objevená v antikvariátu na náměstí, se stala mou biblí. A já horlivým věřícím.

„Až budeš míjet na vlně jiskřící kýžený mys,
       Buď poselstvím přátelské něhy „

Kde je ti konec, Vasco? V tvém sentimentu je i kus dobrodružství a romantiky. A to bývá dnes vzácnost. Co tomu říkáš? Ležíš v knihovně, netečný a trochu zaprášený. A nemusíš se starat o nic. Bohužel pominula tvoje doba. Není ti to přeci jen líto?

 

Nový rok
     Tak zas je to tady. Zas končí jeden rok. A opět je tu příležitost k bilancování. Kéž by každý rok končil tak jako tento. Byl bych nespravedlivý k J., ke všem událostem, které tento rok přinesl a konečně i sám k sobě, kdybych si to nepřiznal. K úplné spokojenosti však schází to, abych se mohl s J. vídat častěji. Jsou však zkoušky a času je málo. Snad si kreslím budoucnost příliš růžově, snad uplynulé události přeceňuji. Snad. Dívám se však na svět očima člověka, který zatím udělal v životě více hloupostí, než je zdrávo. Nebuďme však to, co spí. Dnes chci věřit.
Těžko pochopí, co je štěstí ten, který nic nežádá a nic nečeká. Štěstí je přeci prosté a krásné. A tak jsem spokojen.
Končí zas jeden rok a za pár dní začne rok nový. Co asi přinese? Hledím s důvěrou do jeho příštích dnů. S důvěrou, hodnou Napoleona. Na rozdíl od něho však nechci dobývat Evropu, ale kousek svého, tak trochu egoistického štěstí. Chci si ho hřát a uchovávat jak drahocennou relikvii. Jak svatý obrázek. Chci žárlivě tlačit před sebou svou kuličku, svůj majeteček, a spokojeně se vyhřívat na blaženém výsluní. Kostky jsou vrženy.
Jak už jsem dříve napsal. Papír snese všechno. I explozi myšlenek, které nemají žádného přímého oponenta ani kritika. Alespoň do té doby, než si onen výplod ducha někdo přečte a pisatel je chycen, tak říkajíc, „in flagranti“. Tak tedy, psát, či nepsat? Nechme tuto otázku raději nezodpovězenou.  Vrátím se raději ke své novoroční bilanci. Dopadla celkem příznivě.
Venku zatím mrzne, na oknech jsou mrazivé květy, ve vzduchu cítím zajíce a vánoční náladu a já se probouzím po včerejším flámu.
Šťastný a veselý!

 

Školní lavice
      Školní lavice. Když dnes vyslovím tento pojem, vybaví se mi před očima čtyři řady lavic, zdánlivě úplně obyčejných, pěkně jedna za druhou. Samý výstavní kus. Protože školní lavice není jen tak obyčejná lavice. Je to místo, na kterém si člověk může vyměňovat názory bez ohledu na adresáta, jsou to zoufalá zvolání i naděje, první básnické pokusy, touhy i zatracení, milostné dopisy. Pojďme teď na malou prohlídku. A v třetí řadě od kraje. Můžeme tu číst :
„Miluji Tě, Kozo!“
„Co děláš drahoušku?“
„Bohoušku neblbni!“
„Drahoušku, neblbnu, píši jen to, co cítím.“
„Děkuji za odpověď.“
„Děkuji za uznání.“
„Ty jsi ciboch.“
K tomuto výroku je třeba malé vysvětlení. Ciboch, to byl pojem. Student tohoto jména se proslavil zejména svým chováním, které se značně podobalo chování žáka Krhounka v onom starém českém filmu podle knížky spisovatele Žáka. Ciboch se tak stal na plzeňském „peďáku“ synonymen podlézavosti a zbabělosti. Pokračujme však dále.
Jiná korespondence.
„Ich liebe dich. Ja těbě ljublju. Aj lavjů.“
„Nejdřív se to nauč psát, ty trdlo.“
„Ty blbečku neraď, není ti šedesát.“
„Teče ti mlíko po bradě a už tak nadáváš?“
„Tobě ani to mlíko nemá z čeho.“
Následuje zoufalé zvolání.
„Soudruzi, prosím vás!“
A jeden realista.
„Nedělejte to, prasata!“
O kousek dál jeden studentík sděluje své zkušenosti.
„Milování je psina“.
„A jaká!“
Následují strohá sdělení.
„Fiskule je hulvát.“
„Komenský, to byl frajer na ženský“.
„K.K., patriot z Klatov.“
„Šplhoun a špalek“.
„Vole zvedej nohy!“
„Jací jste to vepři, nestydíte-liž se takto hrubě čmárat po lavicích?“
Jedna přednáška si vynutila tyto veršíky.
„Neztrácej naději, neztrácej vtip, za chvíli zazvoní, bude ti líp“.
Následuje duchaplný rozhovor.
„Já jsem spokojen.“
„Ale já ne!!!“
„Jsi vůl“.
„Ty taky.“
„Já se na to vykašlu“.
„Já též“.
„Fuj, vy jste sprosťáci.“
„Ať“.
„Takhle sledujete vyučování?“
Docela v rohu je skromný, leč optimistický nápis.
„Vše se v dobré obrátí a bude zase dobře.“
A lavice končí zvoláním.
„Ať žije SSSR, náš přítel a ochránce."

 

Láska
      
Kolik úskalí se v tomto slově skrývá. Láska dokáže člověka dohnat k těm nejnemožnějším věcem a činům. Hledáme ji, střežíme ji, klneme jí, odpuzujeme i bráníme ji ze všech sil. Něco podobného taky způsobilo, že jsem již po druhé v Plzni, ačkoli mne zde již vůbec nic nedrží. Právě naopak.
Láska je prý také sobecká. I na tom je hodně pravdy. Myslím, že lidé, kteří tomuto přeludu propadli, by měli být viditelně označeni nějakou vizitkou, aby byli k rozeznání od ostatních. A ti ostatní by se na ně měli dívat s úsměvem a závistí. A také by si na ně měli sahat pro štěstí jako na kominíka. Vždyť každý zamilovaný je tak trochu blázen. Snad civilizační pokrok nepokročí tak daleko, že by se láska stala něčím zbytečným, až ilegálním. Pojem Láska by se omezil jen na pouhou psychologickou definici:
„Cit je trvalejší emoční vztah člověka ke skutečnosti. A mezi city patří nenávist, opovržení, a tak dále a také i přátelství, oddanost a láska.“
Jaká je vlastně ta skutečnost? Není pro nás příliš chimérická? Není to, čemu my říkáme cit, ve většině případů pouhý afekt? A to pravé, skutečné, je někde v luftě a pro nás jen „terra incognita“?
Myslíte, že tomu tak nemůže být? Snad ne. Je to hrozivá představa. Jinak by naši prapotomci za dvěstě, třista let na otázku, co je to láska, neznali odpověď.
Říká se, že láska je sobecká. Je. A pokud je, tak je to dobré. Až přestane být sobecká a stane se něčím docela všedním a zbytečným, pak láska přestane být láskou a lidé lidmi. Pak nastane čas robotů.

 

 

Plzeň

Opět s davem
   
Můj klid, který si možná jen namlouvám, dostává s přicházejícím jarem povážlivé trhliny. Děvčata přestávají být protivná a jedna z nich je dokonce velmi milá. A všechna předsevzetí se najednou hroutí jak domeček z karet. Ani nevím, co bych vlastně měl chtít. Venku začíná být krásně a v člověku se nechtěně probouzejí takové zvláštní pocity, které vždycky přicházejí s jarem. Příležitost dělá zloděje. A zde hraje příležitost hlavní roli. Nedá se odolat. Do toho tedy. A rovnýma nohama.
Teplý vítr se znovu začíná prohánět po vychladlých zdech a já jdu s jednou dívkou kolem kasáren pětatřicátníků nahoru k divadlu a sám se tomu divím. Mám nebo nemám? Tenhle rozpor mne ničí. A jarní slunce tolik svítí. A na mne padá něco podobného tomu, čemu se říká jarní únava. Asi bych měl jít do Bartoloměje, sednout si do lavice a pokorně se zeptat. Pane Bože, dej mi vědět, jak tohle zase skončí. Nejsem věřící. A tak se ani nemohu k Němu obrátit o radu. Jsem na to sám. Myslel jsem si, že mám přeci jen rozum. Ale rozum mi právě teď někam uletěl. Při pohledu na ostatní z naší skupiny si mlčky přidávám léta a říkám si, vždyť to nějak dopadne.  A najednou se hroutí všechna předsevzetí i ta trochu umělá fasáda klidu. Zařadil jsem se opět do davu. A jdu s ní. A raději se neotáčím.

 

Jaro
       S prvními teplými paprsky jarního slunce člověk najednou až zázračně pookřeje. Starosti jsou náhle docela nicotné i učení mně přestává kupodivu vadit.
Chraplavý amplion na MNV vyhrává nedělní hudbu a chlapi s bílými košilemi se trousí na fotbal. Vše objímá pokojná nedělní siesta. Někteří moji spolubydlící ze zámku leží v parku pod stromem a hrají karty. Jdu do lesa a cítím se blaženě. V úvozu, asi deset metrů ode mne sedí zajíc. Ani se nebojí. Za součást přírody mne ale nepovažuje. Když jsem přišel k němu o něco blíže, polekal se a pádí pryč. Škoda. Kamarádit se zjevně nechce. Došel jsem lesem až k rušičce, obehnané vysokým plotem s ostnatým drátem. Je diskrétně schovaná v bezpečí lesa kousek na sever od malesického zámečku. Radši jdu rychle pryč od této tajemné stavby. Člověk nikdy neví.
Z malesického hřiště se ozývají zvuky píšťalky rozhodčího. Neděle se pomalu chýlí ke konci. A sváteční pohoda uhasíná. Hoši už karty nehrají. Sedí ve vedlejším pokoji a opět buší do kytary. A za obzor se pomalu na křídlech větru snáší rudý kotouč slunce.
Smutná melancholie padá na čtyři šedivé stěny posluchárny. Učitel cosi vykládá, až se mu pot perlí na čele. Snaží se vykládat tak přesvědčivě. Je mi ho líto.
Pane profesore, vy tomu věříte?
Do mozku pronikají líné paprsky slunce. Tramvaje zvoní, psi se očichávají a staří penzisté se scházejí v parku u laviček  a  rozebírají události ve světě.
Dívám se z okna. Kluci si pod ním hrají kuličky. Když tak teď hledím na sebe, pozoruji, že ztratilo se mi chmýří na bradě a na nohou mám krátké kalhoty. Shodil jsem rázem deset let i školní starosti.
Vykláním se z okna.
Haló, kluci, vezmete mne do party?

 

Majáles
    
Není hezky ani ošklivo. Počasí je pochmurné, navzdory náladě, kterou vyvolává majáles. I ty stromy v  parku, jak se mi zdá, šumí nějak melancholicky. Vše mi tu připadá tak důvěrně známé, byť jsem tu dnes poprvé.  Les přede mnou, smrky a borovice, široká cesta, vysypaná pískem. A kolem měkká tráva. Chybí tu však údolí, zalité sluncem a ten plavovlasý anděl, který mi tenkrát dělal průvodce. Chybí tu i ten tichý hlas zvonu a světla, která se rozsvěcovala a zhasínala. Přemílám si v duchu jednu Horovu báseň, která mi zvláště utkvěla v paměti.

„Nic, nežli žal, ten krásný žal,
Jenž jako vzducholoď v dál odplouval,
V zeleni parku básník s Múzou stál,
Nic, nežli žal, ten krásný žal,
Jenž jako žena mne vždy miloval,
Když jsem se o Tebe, prchavá Lásko bál.“

Jdu parkem. Poprchává. A všechno je tak ubrečené a smutné. A hloupé myšlenky se mísí s deštěm a rozpleskávají se o špinavou zem. Tak tedy začíná majáles.
Přes to vše bylo majáles moc pěkné. I průvod, ve kterém excelovali jako vždy plzeňští medici. Teď se ale schyluje k večeru. Pomalu se stmívá. S vypětím všech sil jsem si vybojoval místo v hospodě. Sedě nad jedním pivem, mám pocit dobře vykonané práce. Pivo mi kupodivu nechutná a tak jdu raději ven. Že by už byl konec? Potkávám kolegu ze školy, který zde také bloudí sám. Načatý večer se lépe táhne ve dvou.
Velký amfiteátr kina pomalu utichá a hloučky lidí se vracejí zpět do města. Utichá i park. Zůstaly jen prázdné lavičky a ševel stromů a tlupa študáků, kteří na podiu kina utvořili kolo a zpívají lidovky.
A ještě zůstávají dvě hořící svíce v malém sklípku ve stráni. A v nich pár zbývajících lahví vína. Venku před jeskyní pak několik stolků a židlí. Poslední opozdilci tu ještě vychutnávají poslední doušky vína z plzeňských sklepů. Poustevna. Proč se to tu jmenuje právě Poustevna, to nevím. Snad tu kdysi žil poustevník s bradou po pás, modlil se a živil se sušenými kobylkami. Určitě by se divil, co se z jeho skrovného obydlí stalo.
Tma, umocněná korunami stromů nám zalézá pod kabát a vkrádá se do mysli. Noc nenaplněné touhy. Jsme jí plni. Najednou toužím po něčem pěkném, co by dnešní večer završilo.
Málem jsme minuli dvě kolegyně.
„Čau, děvčata, kam máte namířeno?“ říká Petr.
Vidím je poprvé. Nemají namířeno nikam, My také ne.
„Co tady ten člen?“ říká jedna z nich. Rozhlížím se kolem. Nikdo jiný tu není. Myslí tím asi mne. Situace se objasnila. Teď jsme již čtyři. Příležitost, spadlá rovnou s nebe. Petr neváhal ani chvíli a zavěsil se do jedné dívenky, já se bavím s tou druhou. Pustili jsme se do taneční tlačenice na podiu. Je to jak o život, jsme všichni natlačeni na sobě, ale poprvé mně to nevadí. Když jsem jí dal ruku kolem ramenou, ani se nebránila. Připadám si najednou jako malý kluk na první schůzce. Je to příjemný pocit.
Jedno staré přísloví říká, že kdo hledá, tak i nalézá. A kdo nalézá, tak je i šťastný. Já šťastný jsem. Prozatím. Něco jsem našel a ještě nevím, co. To něco má světlé vlasy a hezké oči. Malý, plavovlasý andílek, který mi sahá tak akorát po rameno. A je tak něžný a přívětivý. To něco, které slyší na jméno Věra.
Věra, Věrka, Věruš, Věruška.
V poustevně hoří nová svíce. Přibyli hosté. Srkáme pomalu bílé víno, tak pomalu, aby dlouho vydrželo. Aby vydrželo tak dlouho, než zmizí ten přízrak, který náhle spadl na celý park, přízrak, zahalený nocí jak rouškou tajemství. Melancholický dekameron, otevřený na první straně. A jeho nepopsané stránky se začínají plnit prvními písmeny.
Věra, Věrka, Věruš. V tisíci obměnách.
Připadá mi to dnes jako repriza. Ovšem. Premiéra byla přeci v Třebíči. Stejné světlé vlasy i postava, stejná všeobjímající noc, která vše zahaluje. Stejný park i lavička i sráz nad městem. I ta světla dole svítí. Jen ten zvon nezvoní. A já jsem už o pár let popošel. A namlouvám si, že jsem i o něco moudřejší. Kolem nás prolétlo v těsné blízkosti pár netopýrů. Věrka se polekala a přitiskla se ke mne. Hlavu si přitiskla na má prsa. Netopýři zmizeli někam do noci. Ale její hlava už na mých prsou zůstala. Příjemný pocit.
Kronika se plní. Listy se obracejí a příběhy na nich napsané pomalu vyblédají a stárnou. Proč to vše? Jen na chvíli zastavit čas. Jen na chvíli zastavit ten dialektický proces, kterému je podroben náš svět. Čas by se zastavil tam, kde je teď a my bychom věčně stáli v parku nad městem a dívali se na světla pod sebou.

Plzeň
 

Babí léto
     
Čekala na mne každý den před školou. Nehledíc na lidi kolem, pověsila se mi vždy na krk se spontánním nadšením svých šestnácti let. Šestnáct, nebo devatenáct. Jaký je v tom rozdíl? Svět se před vámi otevírá. Je těžké na to zapomenout. Večer v Krymu jsme tancovali až do noci. Druhý den jsem zpravidla usnul na přednáškách. Ani mi to nevadilo. Asistent něco vykládá a já myslím na večer, na lavičku v parku a na altánek, skrytý ve stínu stromů na vrcholu Lochotína. Hoši mne budí, jdu k tabuli, počítám složité vzorce a sám se divím, že je to skoro vždycky dobře.
Ten druhý okamžik byl na konci října. Byl krásný, slunečný den. Sedím v autobusu, bradu ve dlaních, ve kterých svírám kus pomačkaného papíru. Autobus odjíždí, domy se vzdalují a na té cestě v prachu leží moje srdce, zdeptané a nic nechápající.
Sbohem a podpis.
Jsem ještě mladá.
Ne, nevěřím, lžeš. Proč jsi to udělala?
Sbohem a podpis.

Proč vlastně? Učitel u tabule cosi vykládá, ale mně je to jedno. Hoši mně budí. Dejte mi pokoj. Na tabuli píši nesmysly.
To byla derniéra.
Je mi tě vlastně líto. Měla jsi málo štěstí.
Jsem nešťastná, Honzí, poraď.
Teď už je pozdě, sám potřebuji poradit.
Život mně nebaví, Honzí, co mám dělat? Můžeš mi odpustit?
Nabízím ti přátelství. Dávno jsem ti odpustil. Jsem jako ty a ty jsi jako já. Já ti vlastně nemám co odpouštět. Život máme před sebou.
Ale nevím, jestli můžeme ještě čekat.
Odpovědi jsem se nedočkal.
Život nám ale připravuje samá překvapení. Je třeba neustále hledat. Proto se musela konat repríza. Netřeba mluvit o derniéře. Repríza stejná v místě i ději. Jen pointa byla trochu jiná.
Babí léto už odchází. A s ním odchází i klid. Po ulicích chodí šusťáky a zimníky a chladná zima se vkrádá do těla a nutí ke kašli. Kolem mne klouzavě padají listy stromů. Žluté, hnědé, červené. Ne, tohle není Lochotín. Ani každodenní procházka uprostřed spadaného listí.
Mám rád podzim. Je smutný a melancholický. Mám ho rád od té doby, kdy jsem ji poznal. Mám pocit, že je to už celá věčnost.
„Bože, to to utíká“, říkávala babička. Je dva roky dlouho, nebo málo? Podzim byl tenkrát mimořádně krásný. Celý park byl úsměvný a milý. Jakoby nás vítal a chránil svými pažemi. Parčík nad botanickou zahradou se chvěl a svlékal se ze svého šatu. A my jsme stáli a dívali se dolů na město, na šňůru světel Škodovky a za hranice času.
Historie se opakuje. Repríza s malou záměnou. Místo a děj stejný. Jen pointa je jiná. Člověk mívá ten dar od přírody, že dokáže věřit a doufat. Proto ta repríza. Nevím, zda byla zdařilá. Střípek v mozaice života. Lásky přicházejí a odcházejí i přátelé přicházejí a odcházejí. Je to koloběh života. Nemůžeš dělat nic.  Jen se dívat.
Co je to vlastně za stav? Jak ho nazvat. Romantici ho kdysi nazvali „Modrým květem“. Dánský literární kritik Georg Brandes kdysi dávno tento stav výstižně definoval :
„Květina, již lidské oko nespatřilo, ale jejíž vůně naplňuje svět. Slavík se jí zpíjí, když při měsíci pěje a kvílí, jsou jí zmámeni ti všichni lidé podivní a pošetilí, kteří k nebi vzdychají a úpí v touze bolestné.“
Je zajímavé, že naplněním té touhy není myšlena jen Láska. Je to vlastně touha po touze, touha ani ne tak po konkrétní ženě, jako po ženě, vyabstrahované v  ideál. Ano. Modrý květ. Nesplnitelná touha po pozemském štěstí. A toto nepostižitelného popadne člověka vždy, když začne vzpomínat. Vzpomíná a touží se vrátit, on, bláhový človíček, touží po onom pocitu, po oné prchavé hodnotě okamžiku, za kterou by dal i kus svého života.

 

Stýskání
    Stýská se mi, dítě, stýská. Ale to Ti neřeknu. Možná by ses mi smála. Možná bys přestala věřit, že jsem muž na pravém místě, pořád tak sebejistý a silný. Život je velký otazník. Co mi můžeš říci, dítě? Vždyť Ty vlastně jsi ještě dítě. Co je to, Tvých šestnáct let? Šestnáct let, jak krásně to zní.
Co vlastně říkáš? Že vše byla jen hloupost? Ale pro těch pár okamžiků přeci stojí žít. Nechtěl jsem se Tě dotknout. Snad máš pravdu. A já jsem pořád tak sebejistý a silný. Kolikrát jsi se tomu obdivovala. A já jsem tomu i věřil. Řekni, co se vlastně změnilo? Asi mi  už neodpovíš. Vždyť tohle je jen monolog. Ale vím, co bys mi řekla. Pověsila by ses mi na krk a zeptala by ses: „Kam půjdeme dnes večer?“ A já bych byl opět tak sebejistý a silný, plácnul bych se přes prkenici a řekl bych : „To se uvidí“. A pak bychom šli na dvě deci bílého do Krymu, nebo si zahrát krabičky do Vídeňky. A potom možná do parku. A ty bys tam byla krásná a vůbec ne dítě. Zakrývala by ses hedvábným šátkem a v té tmě bych ani neviděl, že se červenáš.
Máme oba pravdu. Pro těch pár okamžiků přeci stojí žít. Třeba že se nevracejí. Ale přicházejí jiné. Jsou taky krásné. Sem, tam se možná mihne stín. Ale to je vše. Je to jen stín něčeho věčného. Stín věčnosti, možná sebeklam. Ale proč klamat sami sebe? Tys byla vždycky plná energie. Obdivoval jsem se Ti. To já jsem jen trochu zabloudil. Už se na Tebe nezlobím. Není vlastně proč. Odplouváš z přístavu a z lodi mává šátek. Zelená je barva naděje.
Usmíváš se. Tvé oči mne děsí. Tvých šestnáct let mne děsí. Už Ti vlastně není šestnáct. Trochu jsme zestárli. Však vlasy, úsměv, i oči máš určitě stejné jako dřív. I já jsem zůstal stejný. Jsou jiné okamžiky, pro které stojí žít. Jsou nové životy. Už Tě nebudu poučovat. Měl bych se vlastně učit od Tebe. A zatím jsem tak trochu sentimentální.
Jaké budou ty nové životy, dítě?
Budou lepší, než byl ten náš?

 

Edison
Člověk by mohl ležet a věčně poslouchat. Věčně snít nad slovy, která jsou jakoby z jiného světa. Která se vznáší nad námi, chimérická a nehmotná.

„Bylo tu však něco těžkého co drtí
Smutek stesk a úzkost z života i smrti „

Každý den bych mohl poslouchat ta slova. Vlastně každý večer, až vše ztichne a jde spát a z rádia se line proud krásy. Nerušený a vtíravý.
To vše je Nezvalův Edison.

Pohádka o víle Naději
     
   Kdysi jsem měl hlavu plnou nápadů. Plnou až po okraj. Plnou ideálů a velkých plánů. Byl jsem idealistou. Budiž. Vždyť je to tak trochu hrdinství být dnes idealistou. Čas ale jde dál. Naše ideály vyrůstají z krátkých kalhot a stárnou a scvrkávají se na to obyčejné a všední, co jde s námi, vážně a pomalu, zavěšené do nás jako nutná přítěž. A my mlčky závidíme dětem jejich sny, touhy, jejich ideály, ono hrdinství, které vlastně již není hrdinstvím, ale něčím velikým a krásným. V tom jsou daleko před námi, dospělými.
Kdysi jsem býval takovým idealistou. Otevřeně a sebekriticky se k tomu přiznávám. Možná, že ve mně ještě trochu těch ideálů přeci jen zbylo. Ale slibuji, že se budu snažit to realisticky překonat.
Kdysi jsem byl takový. Vzal jsem si kus čistého papíru a pečlivě jsem na to napsal všechno, co mně napadlo, že bych mohl někdy v budoucnu napsat. Pak jsem si to spokojeně ještě přehlédl a schoval. A měl jsem takový až vznosný pocit, že něco jsem. Ten pocit ale trval jen do té doby, než na mne padl zase nějaký mindrák a v tu ránu bylo po pocitu. Plod své namáhavé duševní práce jsem strčil někam do šuplíku a život šel dál. Bez ohledu na ony šuplíkové ideály. Tuhle jsem ty staré zápisky našel. Odpočívaly pod zaprášenými knihami na dně staré zásuvky, odevzdaně čekajíce na svůj osud.
Spěte zas dál, jako jste spaly doposud. Škoda vás budit. Jenom vás láskyplně opráším a uložím zas ke spánku. Maně mi tak napadá pohádka o Šípkové Růžence. Jednou se snad k vám prosekám, šedovlasý princ z pohádky, políbím vás na čelo, tedy na omšelé stránky a pak vás zase uložím. Tady se to trochu liší od té známé pohádky. Snad se toho dožiji. A už vím, co udělám. Napíši jednu velkou a krásnou pohádku o zakletém deníku v začarovaném šupleti, který hlídá hrozný kouzelník Čas. Pohádku o krásné víle Naději, která tam strádá s ním, objímajíce ho svým závojem.
A možná, že to ani nebude pohádka.

 

Werher

„Příteli, člověk je člověk a ta troška rozumu, kterou má, platí málo nebo nic, když vášeň zuří a hranice ho tísní“.
Johann Wolfgang Goethe : Utrpení mladého Werthera

      Tuhle jsem potkal na ulici Werthera. Vypadal smutně. Asi na něco vzpomínal. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatoval. Smeknul jsem klobouk a řekl tiše :
„Dobrý den, pane Werther.“
On se na mne podíval tak nepřítomně, tak, jako se díváme ve snu do modravých dálek. Bylo mi ho líto.
„Kdepak jsme se už viděli,“ ptám se nesměle.
Aha, už si vzpomínám. Bylo to jednou v létě, v zaprášeném hotelovém pokoji. Přešel jste jako stín kolem a ani jste nenahlédl dovnitř nedovřenými dveřmi. Přešel jste kolem a já vstal od stolu, pokrytého dopisem a díval se, jak otevíráte okno. Byl večer a začalo pršet. A den, plný světla je najednou ubrečený a smutný. A hloupé myšlenky se mísí s deštěm a rozplývají se na špinavé zemi.
Zavřete okno, pane Werther.
A po druhé, vzpomínáte si? Bylo to v malé kavárničce v jednom velkém městě. Seděl jste tak sentimentálně nad sklenkou vína a vedl s ní filosofický rozhovor. A pak jsme se spolu bavili o životě. O touze a o štěstí  a  ztracené  víře.
Venku zatím doznívá podzim. Sychravá rána zalézají pod kabát a parku voní tlející listí. Lavička zapadla, světla uhasla a tajemný přízrak bloudí tmou. A Werther odchází bez rozloučení do zšeřelého ticha
„Co vlastně chcete, pane Werther?"
Odchází. Pod dlouhým pláštěm se mu leskne pistole.
„Haló, pane Werther,“ volám úzkostlivě. Neslyší mne. Jde. Ztrácí se.
Odpusťte mi, pane Werther. Raději se už nevracejte.

 

Otevřený dopis
     Nechci začínat nějakou otřepanou frází, ale přejdu hned k věci. Chci s Tebou trochu polemizovat. To nikdy nevadí. A tak Ti říkám hned v úvodu – jo, děvče, život není žádná sranda. Jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Je to jak na houpačce. Jak na spiritistické seanci. Vyvolávání dávno ztracených vzpomínek. Vzpomínek a dávno ztracených iluzí. Jak už jsem Ti kdysi napsal. Zbude pár vzpomínek, trochu stesku a trochu vzteku. Na sebe, možná i na vše kolem sebe. Roky ubíhají jak na pláži písek mezi prsty. Chceš zavřít dlaň a nemůžeš, chceš zastavit čas, ale on se Ti směje do tváře. To, co my žijeme, je jen odraz věčného světa idejí, které vládnou nám i světu. Chceme na ně dosáhnout, ale ony vždy ucuknou, když se k nim přiblížíme moc blízko. Ten pocit se snad ani jednoduše vyjádřit nedá.
Nemám rád dramatické závěry. A o rady do života určitě nestojíš. Ani nevím, jak a jestli bys je vůbec přijala. Ostatně, kdo poradí mně? Život je schizofrenní záležitost, děvče. A ty se mýlíš. Přes propasti přeci vedou mosty. Stačí je jen chtít postavit.
Ale Tobě je to přeci jen volný, ne? On ten život je docela sranda, viď?

Věruš,
    
divíš se možná, že Ti ještě píši. Sám ani nevím proč. Snad jsem si vzpomněl na majáles a na večer v altánku, snad jsem si vzpomněl na těch pár chvil, které jsem mohl s Tebou strávit. Nechci se ale příliš rozepisovat. Myslím, že mně to tehdy docela vzalo u srdce. Ne, nesměj se. Pochopitelně jsem věděl, na čem jsem. Byl jsem však šťastný, že mohu patřit do oné početné obce Tvých ctitelů. Neber to, prosím Tě, jako pozdní výlev citů. To ne. Spíš jako konstatování něčeho, co bylo moc hezké, ale co trvalo příliš krátkou dobu.
Když teď tady sedím, uprostřed učení a nudy, cítím pořád, že mi tu cosi schází. Snad je to ten život v koleji, kamarádi, snad škola, snad nějaká dívka, snad i Ty. Mohl bych pokračovat. A věř mi, člověku je z toho pocitu někdy až smutno. Prázdniny nebyly skoro žádné, jen pár dní, musel jsem se učit na opraváky. Ale mám to už vše za sebou, jsem v Brandýse, máme vojnu a hrajeme si na vojáčky. Bude mi chvíli trvat, než si tady zvyknu. S Plzní se to pochopitelně nedá srovnávat. Tohle město je docela díra. Sotva jsem se tu usadil, už lituji, že jsem nezůstal tam u vás. Kdyby to bylo možné, vrátil bych se hned. ….
Brandýs nad Labem, září 1965

  Klikatosti života  
„Jsme tu jen proto, aby nás pavoučice snědly“
Jan Havlasa

Jsme tu ale opravdu jen proto? Podívejme se na malého pavoučka. Ten ve vrcholném vzepětí smyslů propůjčuje sílu novému životu, aby sám nato zahynul v čelistech své vyvolené. Nejen v říši těchto drobných broučků. I v životě lidském jsou dilemata, ne nepodobná osudu onoho pavoučího milence. Každý z nás měl, tedy předpokládám, že každý, tedy, každý z nás měl v životě lásku, která byla pravděpodobně jeho největší. Která ho provázela životem, někdy šťastně, někdy nešťastně. Lásku, která ho žrala, užírala a pomaloučku stravovala. Ne každému se ale splnilo to, co si předsevzal v mládí. Ne každý je ale s daným stavem věcí spokojen. Mohu zde ocitovat slova francouzského romantika Chateaubrianda: „Ale což ví člověk vždy, co chce a je si vždy jist tím, co myslí?“ Ne, do poslední chvíle to mnohdy neví. Když přejde všechna úskalí života, překoná nebezpečenství strží i nebetyčných skal, zeptá se zpravidla, zda již dosáhl všeho. A najednou, ač je to paradoxní, se zatouží vrátit. Zatouží se vrátit, on, bláhový človíček, touží zas po onom pocitu, po oné prchavé hodnotě prvního okamžiku, za kterou by dal i kus svého života. Kdo vyjde vítězně z té bitvy duše? Někdy se zahojí rány, utržené v boji. Možná, že ano, vlastně spíš určitě. Zbude jen malá, docela malá vzpomínka na něco, co se už nevrátí. A tak srdce pláče, ale oči zůstávají suché.
Ale jelikož člověk stále něco hledá a v něco věří a doufá, snaží se i on v skrytu duše věřit v něco lepšího, co snad ještě přijde. I když si to často ani nepřiznává. A tato, až ortodoxní víra, má zpravidla za následek pravý opak. Literární historik Voborník ve své knize o Karlu Hynku Máchovi o tomto stavu výstižně říká :
„Jeho mladistvá touha byla květem tužeb hlubokých, po štěstí dalekém, vysněném a neskutečném, byla Květem modrým.“
Modrý květ je zde chápán jako symbol nesplnitelné touhy po pozemském štěstí. A tento romantický Modrý květ se vznáší ve vzduchu jako Damoklův meč, hrozící spadnutím na toho, kdo příliš často hledá. A kdo se příliš vzdaluje realitě života.
Člověk žije vlastně dvojí život. V jedné části se musí chovat tak, jak společnost vyžaduje a dodržovat konvence a společenské předpisy. Druhé vlastní já proti tomu protestuje, někdy, pravda, jen pro formu, jindy však velice vehementně a chce se vymanit z té společnosti, která mu určuje cestu. Je to vlastně smrt touhy, která v konfrontaci se skutečností neobstojí. Každý hledá svůj vztah k životu. A občas upadáme i do extrémů. Pro někoho je smyslem života rodinný přístav, do kterého se může vždy uchýlit v těžkých chvílích. Pro jiného je to individuální vzpoura proti společnosti, která má jak své kladné, tak i záporné formy.
Smysl života hledali, hledají a hledat určitě budou lidé, pokud budou existovat. Smysl života je ovšem příliš relativní pojem a každý si ho vykládá jinak. V tomhle svět příliš nepokročil. Platón dobře věděl, jakou že to má věčnou pravdu, když říkal, že svět je jen stín něčeho věčného. Odraz idejí, které jsou nehmotné a přesto vládnou světem. Ideje, jinými slovy náš smysl života, který řídí a určuje běh světa nezávisle na přírodních zákonech. A my ty ideje chceme dosáhnout, ale ony se vznášejí stále výš a výš. Natahujeme k nim dlaně, ale ony nám unikají, vždy jen o chloupek a znovu se vracejí, aby uniknuly vždy, kdykoli se k nim budeme navracet. To pravé, skutečné je někde v luftě a pro nás terra incognita. Marné je Tantale tvoje snažení.
Jak jsem již řekl. Někdo hledá smysl života v rodinném krbu, druhý v bohatství, v dobrém postavení a já nevím, v čem všem ještě. Smysl života je vysněný ideál. Pro někoho chiméra, bublina na vodě, která stoupá vzhůru k hladině, sebevědomá a majestátní, roste a rozpíná se, aby nakonec přeci jen praskla. Pro jiného je to realita všedního dne, o které ho nenapadne ani přemýšlet. Pro někoho je to Láska. Všechno je však míjivé. Člověk i Láska. Co po nich vlastně zůstane? Po Lásce vzpomínky, po člověku popel a prach. Ale člověk by v něco věřit měl. Třeba v Lásku. Byť i ta pomíjí. A já chci věřit. Proto teď poklekám před jejím oltářem a s devótností kajícníka jí tiše šeptám  své  Miserere.
Tato potřeba Lásky je snad nejkrásněji vyjádřena v biblické epištole sv. Pavla ke Korintským, v kapitole 13, verš druhý :

„A kdybych měl tak velikou víru,
Že bych hory přenášel,
Lásku pak kdybych neměl,
Nic nejsem.“

Jsme vlastně všichni herci velkého dramatu. A jednání se střídají a lidé přicházejí a odcházejí. I Láska přichází a odchází a člověku je to vlastně líto. Ale přesto zkusme věřit. Věřit, i když je to jen sen.
 

Credo, quia absurdum.

Plzeň, podzim 1965