O cestování
Když člověk cestuje po světě a rozhlíží se kolem sebe, vstřebává značné množství informací. Většinou tyto informace hodnotí, analyzuje a ukládá si je do paměti k případnému využití. Pokud je ovšem nezapomene. Pak má smůlu. Ale i potom může být šťastný, pokud dokáže využít hodnotu toho kterého okamžiku. A radovat se z toho.
A proto, pokud jsme na cestách, jsou naše smysly v permanentní pohotovosti. Náš vrozený orientačně pátrací reflex nás honí po nejrůznějších zemích, nutí nás lézt po horách a po věžích a na jejich vrcholcích pak dát volný průchod svým emocím. Nutí nás prolézat hrady a jeskyně, koukat se na západy slunce nad mořem a taky lézt na Mount Everest. Ruský učenec I. P. Pavlov tento reflex nazval prostě „co to je?“ Projevuje se to přinejmenším jako prostá zvědavost. Jako snaha o poznání něčeho nového a neznámého. Překonat sám sebe. A je jasné, že to, o čem máme předem alespoň nějaké vědomosti, naši pozornost daleko více upoutá. Jako křečkové si ta poznání ukládáme někam do podvědomí, ti sklerotičtější, jako já, do daleko lepší paměti počítače. Pečlivě je ukládáme, abychom se k nim vrátili vždy, když bude třeba, aby obohatila naše poznání nová. Jedna naše přítelkyně dovedla onen orientačně pátrací reflex až k patologické dokonalosti. Rozsah a intenzita jejího úsilí o poznávání stále nových a nových míst na našem světě je skutečně obdivuhodná. Je to něco, co mne fascinuje. Měli jsme ji za to se ženou rádi.
Když si dovolím parafrázovat svého oblíbeného moravského spisovatele Skácela, musím konstatovat, že moje představy o světě byly vždy idylické, plné moře, historie a příjemné pohody u kávy na vrcholcích hor. Naše představy ale nejsou tak jasné, jako bývá skutečnost. Často jim chybí přesvědčení o tom, jak taková skutečnost vypadá. Ta moje představa však dokonale splynula se skutečností. Na našich cestách byla historie i nádherné výhledy na západy slunce nad mořem. Byli tam velbloudi na horké poušti i kávička na terase horské chaty v Alpách. Vše bylo namícháno v úžasném koktejlu, který nám byl servírován s grácií vrchního v Hiltonu. A tak jsme chodili po zemi, lezli na kopce a na věže a procházeli města. Stupeň našeho poznání se přece jen o hodně rozšířil. Rozšířil se však tím i obzor našeho pohledu. A tak člověk zjišťuje, že to, co dnes ví, co dosud stihl poznat, mu pouze umožní konstatovat, že je čím dál tím víc toho, co ještě nezná.
A tak můžeme než souhlasit se známým výrokem řeckého filozofa Sokrata, který prohlásil: „Vím, že nic nevím.“ Sokrates tím ovšem chtěl říci i to, že se tím liší od těch, kteří sice také nevědí, ale myslí si, že vědí.
