O jednoduchosti

Jednoduchost může být jednoduchá jen zdánlivě. V jednoduchosti se kupodivu může skrývat i krása. A také síla a údernost. Jednoduchost má i větší šanci na život. Pokud tím ovšem nemyslím jednoduchost našeho myšlení, ale jednoduchost konání. I historický vývoj nám názorně ukazuje přednosti jednodušších společenských struktur, které byly daleko životaschopnější. 

Jednoduchost je hodně obecný pojem. A může se týkat celé řady lidských aktivit. Ale pokud zúžím tento pojem na oblast literatury, musím se zmínit především o jednoduchosti či rozvláčnosti v literatuře.

Pokud píši glosu či fejeton, musím své občasné sklony k rozvláčnějšímu vyjadřování hodně mírnit. Když dopíši, nechám text nějaký čas uležet a pak se k němu vracím s „Occamovou břitvou“ v ruce. Tedy, spíš v hlavě. Taková břitva je perfektní nástroj. Jednoduše řečeno, takto se odborně nazývá princip logické úspornosti v literatuře, omezení zbytečných adjektiv, užívání jen tolika argumentů, které jsou nezbytně třeba k vysvětlení nějakého jevu, zbytečné neroztahování popisných líčení a soustředění se na hlavní dějovou linii.

Krásně a srozumitelně tyto postupy vysvětluje spisovatel Josef Formánek v jedné kapitole své knihy „Syn větru“. Cituji:

„Po dopsání se z vás musí stát řezník – ořezejte text. Nechte uležet, protřepat, nemíchat. Minimálně měsíc. Jen hlasité čtení odhalí opakující se slova, tak zvané dvojáky a další kostrbatosti.

Vaši nepřátelé jsou: prostě, jakoby, potom, pak, náhle, najednou, která, který, ten, takovýhle, ta, to, já a další. Nevyhnete se jim, ale je to plevel. Za přídavná jména si rovnou sekejte prsty na rukou.“       

Spisovatel Formánek je příjemný a moudrý muž. Před několika lety, na prezentaci svých knih v litoměřické knihovně, mi podepsal právě již zmíněnou svou knihu Syn větru a prsatý muž.

Ta jeho doporučení beru, neboť mají patu a hlavu. Zkušenou hlavu. I když jsou prezentována s velkou mírou nadsázky. Jen s tím sekáním prstů budu opatrný. Těžko bych pak mohl jeho rady realizovat.