O LITERÁRNÍM NEPOKOJI

Psát, či nepsat, toť otázka přímo hamletovská. Možná přeháním, ale někdy se mi zdá, že čím víc píši, tím méně mě to baví. Dám si proto den nebo dva pauzu a najednou jsem z  toho až nervózní a cítím, že mi chybí rozsvícená obrazovka počítače, téma ke psaní, jednoduše řečeno, nějaká tvůrčí aktivita. Sednu si tedy do pracovny, z obrazovky na mne vykoukne několik rozpracovaných textů a život se vrací opět do normálních kolejí. Vrací se klid a zvláštní vnitřní nepokoj nachází konečně své uplatnění.

Ten literární nepokoj mě pronásledoval už od dětských let. Do notýsku jsem si psal citáty z  knih, k tomu maloval obrázky. Když mi bylo čtrnáct, patnáct let, pořídil jsem si tlustý sešit a začal jsem psát texty svoje. A básničky. To, co právě tížilo moji stále nepokojnou duši. V tom sešitě a také v malém zápisníku se střídaly texty, které jsem si opisoval z  knih, s  mými autentickými postřehy a poznámkami o životě a mých myšlenkách.

Už tehdy jsem možná až moc přemýšlel o všem možném, a zápisník se tak plnil pocity a náladami kluka, který už sice vyrostl z dětských let, ale který měl do dospělosti ještě velmi daleko. Skoro bych řekl, že jsem tehdy svěřoval papíru jakési své životní krédo, podpořené neobyčejným množstvím knih, které jsem si půjčoval jak v  knihovně obecní, tak i ve skromnější knihovně otcově.

Tyto knihy ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu. Při čtení jsem už nevnímal jen obsah, ale postupně i formu
a stylistické zpracování. A strašně jsem chtěl taky něco podobného psát.

Přestože jsem nebyl žádný zručný kreslíř, občas jsem neumělou rukou nakreslil do svého malého zápisníku obrázek, který mě při čtení knih zaujal. A tak se v textu jednou objevila i kresba múzy. Problém byl v tom, že tato múza byla velmi úsporně oblečená. Jak už to u múz obvykle bývá. Překreslil jsem ji skutečně věrně. Moje matka ovšem velmi bedlivě dbala na moji mravní výchovu, a tak občas moje poznámky potají kontrolovala. Když objevila onu múzu, vzala tužku a ten nemravný obrázek začernila. Marně jsem jí vysvětloval, co ta ženská postava představuje.  Maminka byla sice skvělá hospodyně, ale o inspirativním působení múz a jejich existenci nevěděla vůbec nic. A ani vědět nechtěla. Jejím krédem nebyla literatura, ale domácnost. Od té doby jsem si zápisník i onen sešit pečlivě schovával.

Mé první písemné pokusy měly hned dva inspirační zdroje. Ten první souvisel s dospíváním a děvčaty. Psal jsem sladkobolné básničky a texty a pečlivě jsem je ukrýval před rodinou, aby se mi nevysmála. Druhou inspirací, a mohu popravdě říci, že zřejmě silnější, byla krajina Českého středohoří. Krajina, odkud pocházeli moji rodiče a kterou jsem při pochůzkách s otcem důvěrně poznával.

Moje literární aktivita dostávala přesnější obrysy i lepší formu v dobách blížící se maturity a později při plzeňských studiích. Je spíš zázrak, že tyto poznámky a texty přežily všechna moje stěhování až do doby, kdy jsem některé z těchto textů vložil do své vzpomínkové knihy Návraty.

Pozdější léta nebyla pro soustavné psaní příliš inspirativní. Náročná zaměstnání i starost o rodinu moji tvůrčí aktivitu výrazně omezily. Zůstaly mi však všechny poznámky, úvahy i básně z  let mého mládí. Bylo na co navázat. A s přibývajícími léty se vrátila chuť, a hlavně čas a možnost opět začít psát. Stalo se. Dá se říci, že to v mém případě byl až únik ze životní reality.

Začal jsem tedy opět psát a počítačové texty přibývaly. Hlavou vířily všechny možné i nemožné myšlenky a nápady a často se mi honily hlavou i při takové neinspirativní činnosti, jako je vaření. Důsledkem toho bývalo někdy i připálené jídlo. Přiznám se, že psaní jsem definitivně propadl. Když už bylo těch různých textů až příliš, začal jsem je tematicky organizovat a dávat do knižní podoby.

Starosti o domácnost a nemocnou ženu mne donutily přesunout své literární aktivity do pozdních večerních a nočních hodin. Přece jen takové psaní vyžaduje soustředění a v nočních hodinách, kdy vše, včetně psa, už spí, je vytoužený klid. Klid pro život, klid na práci, klid třeba i na psaní. Když se ale ohlédnu zpět, za svou dosavadní literární tvorbou, tak mě napadá, zda ten klid, který hledáme a po kterém naše duše touží, je tím hlavním motivujícím faktorem naší aktivity. V nočních hodinách jsem tento klid paradoxně našel. Možná, že to bylo i díky občasné sklence vína, která byla svědkem zrodu několika, dnes již vydaných, knih.

Bludný kruh se uzavírá. Něco mi stále hlodá v duši, a tak se ocitám u jakéhosi paradoxu života. Co je to vlastně klid? A co mě nutí ke psaní? Je to ten žádaný životní klid, bez stresových situací, anebo občasný vnitřní nepokoj, který žene člověka kupředu? Ten nepokoj, který mi bere spánek a který mě občas nutí uprostřed noci se zvednout, rozsvítit obrazovku a poznamenat si novou myšlenku. Zase ten paradox, který mi do cesty klade samé překážky. Duše a rozum se tak střetávají v každodenním boji. Máme duši, ale spíš duše má nás.