O paměti

O paměti se dá psát skutečně dlouze. Jak teoreticky, což je nám většinou houby platné, protože nám to paměť nezlepší, tak i o paměti vlastní, trápené, vzhledem k pokročilému věku, celou řadou neduhů. Paměť je ošidná veličina. Ale veličina moc potřebná.

Rádi bychom určitě zapomněli na některé nepříjemné chvíle v minulosti, ale ony se občas vynořují z hloubi naší paměti jak nežádoucí stigma, které se zapomenout vůbec nedá. Jsou totiž bezpečně uložené v  naší šedé kůře v nezahladitelných stopách. Ještě že tam jsou uložené i ty chvíle příjemné, na které se vzpomíná rádo. To je ten vzpomínkový optimismus, který nutně zažívá občas i ten, který nám bude usilovně tvrdit, že žije pouze přítomností a budoucností a že ho minulost nezajímá. Jací jsme dnes, za to vděčíme naší minulosti. Průběh našeho života nás zformoval do dnešní podoby. Ale to jsem trochu odběhl od paměti.

Když jsem psal své vzpomínkové knihy, moje šedá kůra se najednou kupodivu pootevřela a asociace začaly naplno pracovat. Vzpomínky se počaly vynořovat z hloubi času, nějak samy od sebe, i v časových souvislostech, a já ani nemusel příliš přemýšlet a mohl jsem klidně psát. A byly to vzpomínky nejen příjemné, ale i ty, které byly příjemné méně, spíše bych mohl říci, vzpomínky zlé.

V životě jsem přečetl spoustu knih. Jen k maturitě jsem odevzdal seznam jednoho tisíce knih. Nemohu pochopitelně tvrdit, že si je všechny pamatuji. Ale určitou a hlubokou stopu v  mém vědomí zanechaly. Proto si troufám tvrdit, že moje paměť je spíše logická, než názorná. Na její současnou úroveň se ale musím dívat s mírným despektem.

Díky své dobré paměti jsem procházel základní školou bez větších problémů a s jedničkami. Ale čas běží, člověk stárne a jeho paměť doznává určitých změn. Starořímský filozof, dramatik a senátor, Lucius Annaeus Seneca, to charakterizoval lapidárně. Napsal: 

„Nejdřív starcům slábne paměť.“

 Smutně pravdivé. Čím jsem starší, tím víc je mi houby platné zpytovat úroveň své dlouhodobé a krátkodobé paměti. Poměrně slušná dlouhodobá paměť je mi většinou k ničemu v praktickém životě. Dobře však slouží v mých literárních aktivitách. K čemu mi je, že si pamatuji, jak jsme si, jako předškolní dítka, hráli se sousedovic Jiřinkou na doktory, jak jsem utíkal v první třídě ze školy, protože omezovala moji svobodu, jak jsem se tehdy vítězně popral s  daleko silnějším spolužákem, pamatuji si dobře i na svá četná první rande, na plzeňská studia, ale zapomínám na zcela běžné věci, nutné pro normální život. To je realita. Vzít si ven brýle na dálku a ne na čtení, nezapomenout doma zuby nebo doklady, nezapomenout dát Britney na ven košík a hlavně – nezapomenout se probudit. Ale to už by mi, vzhledem k hodnocení své paměti, bylo asi jedno.