O slunci a o moři

 Až se jednou znovu narodím a poprvé otevřu oči, abych se rozhlédl, do jakého světa vlastně přicházím, budu asi nejdřív vidět maminku. Tu tvář, která pro mne zůstane už navždy stejná, tak jako v  té jedinečné první chvíli. A pak začnu nadšením řvát, že jsem konečně na světě. 

Ale hned potom chci vidět moře. Modré moře a nad ním modrou oblohu se žlutým a horkým sluncem. Tak horkým, že budu nadšeně kopat nožičkami a hlasitě křičet. A maminka si bude myslet, že mám hlad, strčí mi do pusy něco moc příjemného a já to budu cucat a potichu křičet, že vidím moře. A taky, že vidím slunce.

A až budu větší, už nebudu řvát, ale o to víc se budu dívat. Slunce se bude odrážet od malých vlnek a bude s nimi závodit, kdo dosáhne dřív břehu. A já budu závodit s nimi a honit se s mořskými vílami a delfíny.

A večer budu sedávat na břehu se svými  kamarády Julesem Vernem a Pierrem Loti a budeme si povídat o moři, o kapitánu Grantovi, o tajuplných ostrovech a tahitské královně Pomaré.  A moře nám bude omývat nohy a vonět dálkami.