O vesnickém blbovi

Vesnický blb Žambůrek chodil pravidelně po vsi, žvýkal uslintaný provázek, měl hlavu na stranu a smutný pohled. Děti, které dovedou být k takovým lidem často velmi kruté, se mu už ani neposmívaly. Zvykly si. Obecní blb Žambůrek patřil zkrátka k vesnici, tak jako starosta, tedy správněji předseda místního národního výboru, tak jako listonoš, převozník Hlaváček nebo jako vilná dcera správkyně zámku, která si postavila v zámecké zahradě stan, aby se nemusela doma hádat s matkou o občasné milence.

Žambůrek patřil zkrátka k našemu vesnickému koloritu. Při každém pohřbu šel s křížkem v čele průvodu, hlavu měl ještě víc na stranu a jeho pohled byl ještě smutnější než obvykle. Když došli ke hřbitovu, opřel si křížek o zeď a bedlivě poslouchal proslov faráře. Když farář domluvil, tak se pokřižoval a hodil hrst hlíny do hrobu na rakev. Byl to spokojený a hodný blb. A hlavně důležitý. Žádný pohřeb se bez něj neobešel. Nevím, jak si ve vesnici poradili, když Žambůrek zestárnul a posléze umřel. Sám sobě si křížek nést nemohl. Ale to už jsem ve vsi nebyl, protože mě různá zaměstnání honila po Čechách.

A pak byl ve vsi ještě jeden zvláštní člověk. A my děti jsme se domnívaly, že je to taky blb. Nežvýkal sice provázek a nenosil hlavu na stranu, ale zato uměl strašně rychle utíkat. A tak došlo místnímu fotbalovému Slavoji, že by bylo dobré ho angažovat do fotbalové jedenáctky. O místním fotbale by se dala napsat nejen malá glosa, ale hned celý román. Tak byl tento fotbalový mančaft proslavený po celém okrese.

Poté, co byl Artik angažován do místní fotbalové jedenáctky, my děti jsme nevynechaly jediný místní zápas. Byla to vždy atrakce. Dokonce jsme jezdily i na zápasy venkovní, nacpány na korbě náklaďáku.

Ten člověk, o kterém jsme si myslely, že je blb, neuměl ovšem vůbec hrát fotbal. Ale zato utíkal tak rychle, že by nás mohl s klidem reprezentovat na olympiádě. Když se někdo z protihráčů utrhl a prošel náhodou naší občas děravou obranou, z lavičky, kde seděl trenér, se vždycky ozval výkřik.

„Artiku, vem si ho!“

A Artik jen sklonil hlavu, aby měl menší odpor vzduchu a vyrazil skutečně jak závodní chrt. A všichni diváci, co měli síly, volali spolu s trenérem – Artiku, vem si ho. Ani jednou se nestalo, že by uhánějícího protivníka nedostihl. A protože fotbal hrát moc neuměl, protihráče občas zlikvidoval i tím, že mu podrazil nohu. Když po červené kartě, kterou za ten zákrok obvykle dostal, kráčel do šatny, měl ve tváři vítězný pohled.

Já jsem si ho tehdy zařadil do kategorie venkovských blbů. Spolu se Žambůrkem. Ale myslím, že Žambůrek byl pro vesnici přece jen potřebnější. Nosil přeci křížek při pohřbu.

Ke svému velkému překvapení jsem se po letech dozvěděl, že Artik, který se vyučil pouze černému řemeslu, byl jmenován ředitelem největší místní továrny. Ale když o tom dnes přemýšlím, tak to zase takové velké překvapení nebylo. Tehdejší doba vesnickým blbům a dělnickým kádrům zkrátka přála. A nejen těm vesnickým. Jen Žambůrek pořád chodil s uslintaným provázkem a smutným pohledem po vsi. Žádné funkce se nedočkal.

* * *