Úvodní stránka - O ZBYTEČNÝCH LIDECH

O ZBYTEČNÝCH LIDECH

07.07.2022 21:25

Když jsem krátce po maturitě jezdil dva roky do vysočanské Pragovky, objevil jsem kousek od nádraží, v Dlážděné ulici, antikvariát. Raději jsem si nechával ujet vlak domů, ale několik místností, plných knih, které jsem si mohl prohlížet a zase je vracet zpět a přitom nasávat tu zvláštní vůni, která prostupovala celým obchodem, to bylo pro mne příliš lákavé. A pokaždé jsem si nějakou knihu koupil. Především verneovky a cestopisy.

Velice brzy jsem tam ale objevil, formátem sice malé, ale krásnou, raženou celoplátěnou vazbou opatřené knihy. Jedna kniha za pět korun. Začetl jsem se tam do Čechovových povídek a byl jsem ztracen. Zpočátku jsem si vybíral Puškina, Čechova, Turgeněva, Gončarova, ale jak jsem postupně ruské autory poznával, během několika měsíců jsem jim Ruskou knihovnu vybral celou. Procházel jsem i druhý velký pražský antikvariát v ulici 28. října.
A ruské klasické literatuře jsem zcela propadl.

Skoro celé 19. století je dnes považováno za zlatý věk ruské literatury. Po skvělé době ruského romantického básnictví, ve třicátých a čtyřicátých letech, reprezentované především Alexandrem Sergejevičem Puškinem, Michailem Jurjevičem Lermontovem, později Nikolajem Alexejevičem Někrasovem a dalšími, přichází doba až drsně realistické „ruské klasiky“, která obohatila nejen ruskou, ale i světovou literaturu o celou řadu vynikajících spisovatelů.

V odborné literatuře konce 19. století se objevuje pojem „sedmihvězdí ruských spisovatelů druhé poloviny 19. století“. Uvádějí se tam tato jména:

Ivan Alexandrovič Gončarov, Ivan Sergejevič Turgeněv, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Michail Jefgrafovič Saltykov-Ščedrin, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij a Lev Nikolajevič Tolstoj. Ruská literatura 19. století však nebyla omezena pouze na toto uvedené sedmihvězdí. K těmto sedmi jménům je třeba přidat hvězd daleko víc:

Anton Pavlovič Čechov, Vasil Ivanovič Němirovič-Dančenko, Alexandr Ivanovič Gercen, Alexandr Sergejevič Gribojedov, Vladimír Galaktionovič Korolenko, Nikolaj Vasiljevič Gogol a celá řada dalších, méně známých spisovatelů a dramatiků. Ivan Alexandrovič Gončarov a Lev Nikolajevič Tolstoj dokonce dosáhli mezinárodního uznání a jejich novely byly prohlášeny za jedny z nejlepších, co byly do té doby napsané. Ruská literatura zažívá v té době značný rozmach, přestože je carským dvorem neustále omezována svoboda tisku a posilována cenzura.

Do literatury té doby vstupuje, kromě šlechticů, intelektuálů a nejrůznějších činovníků, s velkou silou a šíří i obyčejný ruský člověk. Mužik – nevolník či drobný obchodník a s nimi i život prostého lidu v tehdejší ruské společnosti. Literatura dostává sociální rozměr a objevuje se v ní láska k národu i víra v jeho skryté síly. Ale také lítost nad ponížením národa. Ruská literatura získává v té době definitivně přívlastek světová.

Jejím velmi rozšířeným fenoménem se stává nihilismus. Je tématem, které je v tehdejší ruské literatuře velmi rozšířené. Odráží až depresivní situaci carského Ruska, ubíjející bezvýchodnost provinčního života, vědomí existenční nejistoty a pocity smutku a marnosti z životních automatismů. Nihilismus odmítá zaběhlé životní hodnoty a jeho hlavním výrazem je skepse, prázdnota myšlení, vyhoření. V ruské klasické literatuře je to velmi palčivé téma. Objevuje se, více, či méně, u všech již výše zmíněných autorů. V jejich dílech se zobrazuje společnost, rozežíraná násilím, amorální nevolnickou kulturou, korupcí, společnost s negativním postojem k všeobecně přijímaným mravním a společenským hodnotám.

Vědomí nejistoty, neuchopitelnosti smyslu života, vede k pocitu smutku a pomíjivé marnosti, a konečně až k depresi z „mrtvého“ života. V ruské literatuře padesátých až sedmdesátých let tak můžeme pozorovat i určitý přesah ze starší literatury romantické. Dá se to zhruba vyjádřit jako bolest z poznání. Poznání toho, že se ztrátou víry v budoucnost ztrácí život svůj smysl a cíl. Velkolepá ruská klasická literatura se zrodila právě z těchto neutěšených poměrů carského režimu, který svou neomezenou mocí negoval jakýkoli progresivní vývoj.

Pokud bychom tyto skutečnosti zobecnili, můžeme říci, že existenčně těžká a depresivní doba s těžko odhadnutelným vývojem byla většinou živnou půdou pro zrod velkých osobností a velkých myšlenek, přesahujících rámec své doby. Hlubší pohled do historie tento fakt potvrzuje. A naopak, poklidná doba, probíhající bez velkých politických a ekonomických zvratů, jen těžko může velké myšlenky zrodit. Nabízí se tu právě paralela se vznikem
a vývojem německé klasické filozofie v druhé polovině 19. století, která se zrodila také v neutěšených poměrech tehdy roztříštěného Německa.

Nedílnou součástí ruské klasiky té doby a jakýmsi jejím spojovacím článkem se stává charakteristická postava „zbytečného člověka“. Tento pojem vnáší do ruské literatury poprvé Ivan Sergejevič Turgeněv svou novelou Deník zbytečného člověka.

„Lišnij čelověk – zbytečný člověk“ se v určitých rysech objevuje však již u ruských romantiků. Puškinův Evžen Oněgin je znechucený životem, ale touží po velké lásce. Prohrává ji však kvůli své povrchnosti, a tím ztrácí
i smysl života.

Lermontův Hrdina naší doby – Pečorin – prožívá mnoho romantických dobrodružství díky svým touhám, přesto mu život připadá nudný, kvůli jeho sobeckosti a sebeobdivu.

Naplno se tento charakterový typ člověka rozvíjí zejména v dílech Ivana Turgeněva a Ivana Gončarova. Turgeněvův Deník zbytečného člověka a román Rudin zobrazují charakteristické rysy šlechtické inteligence. Ušlechtilý původ, poskytující sociální privilegia, materiální bezpečnost, intelektuální rozvoj i určitý pocit nadřazenosti nad ostatními. Na druhé straně této povahy je ale cynismus, životní skepse a znudění bezcílným životem, povrchnost a vypočítavost. Takový člověk se sice snaží o naplnění smyslu svého života, prožívá četná dobrodružství i milostné příběhy, ale nemůže se zbavit pocitu zmaru kvůli svému povrchnímu přístupu k lidským hodnotám. Tato díla jsou výrazným obrazem ruské inteligence, která se těžko uplatňuje v nepříznivých společenských podmínkách ruského carismu.

Gončarovův statkář Oblomov je klasickou ukázkou mimořádně pasivního „zbytečného člověka“, který není schopen realizovat žádný ze svých životních plánů a cílů. Pojem „oblomovština“ se dostal až do obecného povědomí jako váhavost a trpné poddávání se nepřízni života.

Jako protiváha k tomuto typu bezcílného a egoistického ruského intelektuála se často vyskytuje v tehdejší literatuře typická ruská dívka, plná energie a životní síly. Tento krásný ženský typ můžeme pozorovat již u Puškinovy Taťány či Gončarovovy Olgy z Oblomova. Objevuje se i v Turgeněvových novelách.

Ruská klasická literatura nám dává monumentální obraz ruské společnosti 19. století. Mne zaujala již jako mladíka záhy po maturitě. A ten zájem o ni u mne přetrval až do dnešních dnů. Je to něco, co svým obsahem, zvláštní poetikou a výstižnou charakteristikou své doby nemá ve světové literatuře obdobu.