Pár střípků z mozaiky – řecká Makedonie a Chalkidiki

 

                     Po ránu moc pěkný pohled

Letovisko Vrasna je roztažené do značné délky podél pobřeží Strymonického zálivu. Dlouhá řada jednopatrových domů, dole taverny, grily, hotýlky, několik kanceláří cestovek a obchody a obchůdky se vším možným. Stejný obrázek, jako ostatně v celém Středomoří. Suvenýry, potraviny, zlatnictví, nejrůznější cetky, spousta textilu. Levné i drahé. Taverny na přímořské promenádě mají přes ulici kryté sezení, sahající skoro až k moři. Docela příjemné. Jídelním lístkům ovšem není většinou rozumět. Skoro všude jsou psané pouze řecky. Málokterý jídelníček je dvojjazyčný. A když už člověk najde něco psané anglicky, tak u toho zase není cena. Spíš než anglicky, nebo německy by se tu člověk domluvil česky. Číšníci mluví podivuhodnou směsicí angličtiny, češtiny, polštiny, maďarštiny a chorvatštiny. A pochopitelně řečtiny. Ta angličtina je do toho přimíchána zřejmě proto, aby nevypadali jako burani. Protože angličtina je dnes něco jako esperanto. Neznamená to ovšem, že jsou tu na rekreaci Angličané. To ani náhodou. Nejsou tu ani Němci, ani nikdo z ostatní západní Evropy. Jsou tu jen Češi, Poláci, Maďaři a Chorvati. S úrovní místních služeb by se zhýčkaní západní turisté asi těžko smiřovali.
Tři malé obchody se smíšeným zbožím si honosně říkají Supermarkety. Konkurenční tlaky působí i tady. Některé ceny se dost výrazně liší. Hlavně ceny vína. Snažím se nápisy u zboží správně přečíst, ale řecké písmo znám mizerně. A jiné nápisy tu nejsou. Řekové jsou zřejmě velci patrioti a předpokládají, že když se turista bude chtít tady rekreovat, bude se nejdříve s velkou radostí učit řecky. Právě proto sem asi jezdí jen Češi a Poláci, kteří jsou značně otrlí a nejméně nároční. Správný Čech, vybaven potřebnou gestikulací a nacvičenou mimikou se ale neztratí ani v Řecku. Jsem toho živým příkladem. Poté, co jsem nakoupil třílitrovou lahev lehce kořeněného vína Choriatiko, zamířil jsem do trafiky koupit pohledy a známky. Pohledy jsem si vybral, protože ty jsou všude prozřetelně vystaveny na stojanech. Horší je to již s nákupem poštovních známek. Marně se snažím dívce za pultem vysvětlit anglicky i německy co chci, v zoufalství na ní mluvím i česky. Na konci této zcela neplodné konverzace mi dívka s vítězoslavným úsměvem podává kartáček na zuby. V této tragikomické situaci to konečně vzdávám a následující gestikulace zabírá okamžitě. Pak už si rozumíme a dívka mě posílá na poštu, která má být ve vedlejší ulici. Poštu jsem sice nenašel, zato jsem našel čarotavernu Pontos, kde točí řecké pivo a taky Heineken. Heineken je docela drahý a tak usedám pod slaměnou střechu taverny, pár metrů od moře a poroučím si místní domovinu. Pivo se stáčí přímo ze sudu na pláži z malé baterie, je studené a krásně voní po chmelu. Moře vedle mne šplouchá, a já koukám na děti, které si staví na břehu pískový hrad. Není to sice Gambrinus, ale v letním vedru je osvěžující. Pohoda na pokračování.
Na tomto místě je nutné se zmínit o další řecké specialitě a tou jsou papírové ubrusy. Je to nesmírně praktická věc. Teprve tady jsem pochopil smysl těch několika vět, které jsme si mohli přečíst v Průvodci Řeckem o kultuře stolování. Řekové, ani turisté si zde vrásky se stolováním skutečně nemusí dělat. Pokud chce někdo vědět jakoukoliv cenu, číšník ji napíše propiskou na ubrus. Když něco ukápne na stůl, nevadí. Když se cokoli nadrobí, nevadí. Když platíte, účet se napíše na ubrus. No a když odejdete, ubrus se prostě sebere se stolu i se smetím, zmuchlá se a hodí do koše. Místo něj se dá ubrus nový a vše se opakuje. A abych nezapomněl. Na ubruse je pochopitelně vytištěna firma, jméno majitele i taverny a telefonní číslo. Prostě úžasné.

 

                          Antické město Filippi

Ranní vstávání je občas náročnější. To když se hlásí únava z předcházejícího výletu. Dnes vane navíc velmi silný vítr od moře. Čekáme na objednané auto na předem plánovaný výlet do Amfipoli a Philippi. Kvůli větru je doma průvan, ze záchodu jsou cítit kanály a po bytě běhají dvoucentimetroví brouci. Když není na výlet nálada, nedá se nic dělat. Leda přeobjednat auto na jindy. Paní S. má s námi již jisté zkušenosti. S bohorovným klidem, se kterým se tu zřejmě řeší většina problémů, nám přeobjednává auto na čtvrtek. Chorvat by pravil :"Nema problema". Řek říká : "Oposdhipote". Slyšíte ten rozdíl? O co melodičtěji zní – nema problema. Už taky proto, že tomu člověk rozumí. Škoda, že nejsem polyglot. Ta komunikační bariéra mi zde dost vadí.
Auto je přeobjednáno a my se můžeme v klidu věnovat snídani a vlašťovkám. V hnízdě nic nového. Střídavě se venku objevují zobáčky a ocásky. Problémy s trávením zřejmě nemají žádné. Co brouk, to jedna padající kulička na hromádku dole.
Pláž je skoro prázdná. Vítr zdvihá v písku zastrčené slunečníky a honí je spolu s jejich majiteli po břehu. Voda je výrazně chladnější, i když vzduch je stále horký. Moc velkou pohodu z koupání proto nemáme. Raději vyrážíme do ulic. Vítr trochu polevil a je příjemně. Procházka po promenádě však končí pro mne hned na jejím počátku v Pontosu. Má žena s dcerou jdou dál probádat zbytek městečka. Jinými slovy to znamená exkurzi po obchodech. Já si dávám raději další správně vychlazený Mythos. Zlákala mne hudba. Řekněme spíše dvoučlenná kapela dvou postarších muzikantů, kteří sedí pod stříškou taverny a hrají řecké písničky. Jeden z nich sedí u zvláštního monstra, obsahujícího čtyři nástroje najednou a ten druhý hraje na kytaru a zpívá. Děda má fantastický hlas. Jeho měkký baryton se rozléhá po pláži a oběma to moc pěkně ladí dohromady. Je to docela pohoda. Žádná Kaťuša nebo Škoda lásky, jako při tom nepovedeném Řeckém večeru, organizovaném paní S. Jinak vždy skoro prázdný Pontos je také mnohem více obsazen. U vedlejšího stolu sedí řecká rodina a jejich stůl se prohýbá pod jídlem. A naproti sedí v hojném počtu Slováci a napájejí se nějakou kořalkou. A všichni společně posloucháme. Mythos je dopit, hudba dál hraje a moje děvčata se vracejí z procházky. Není kam spěchat. Na stole je další pivo, žena si dává frappé, dcera džus a posloucháme dál. Nemůžeme tu ale být do večera, protože chceme jít ještě do druhé části města. Číšník opět píše účet na ubrus, který zmuchlán končí v odpadkovém koši. Říká nám "evcharisto", děvčata říkají "chjerete" a já mu říká obyčejné ahoj. Už jsem tu vypil asi pět Mythosů, tak mám snad na tuto familiérnost nárok. Ostatně, on mě tak zdraví taky.

                                       Filippi
Asi kilometr od našeho penzionu je Nea Vrasna. Původním cílem byla sice Asprovalta, ale jen proto, že tu není žádná pořádná mapa, podle které by bylo možné se orientovat. V celém Středomoří má skoro každé přímořské letovisko svou mapu, o oblastních mapách ani nemluvě. Jen tady dostanete pouze značně schematickou mapu celého Řecka s vyznačenými zajímavostmi a ještě o něco horší mapu poloostrova Chalkidiki s několika vyznačenými silnicemi. Takže je třeba se neustále ptát. A ptejte se, když vám tu nikdo nerozumí. Takže naše Asprovalta se po chvíli změnila na Nea Vrasnu, druhou část našeho letoviska. To pravé městečko Asprovalta leží ještě asi o 3 km dál k severu.
Cesta do Nea Vrasny je jen krátká. Za deset minut jsme v druhém centru městečka. Krásně upravená a vydlážděná promenáda je široká a od moře je oddělena travnatým pásem se vzrostlými stromy. Nezvyklá spousta zeleně, velké hotely, na promenádě kašna s vodotryskem. Gyros je vynikající a stojí stejně jako jedno pivo. To v Praze je dražší.
Dcera zazářila, když zjistila, že jakýsi děda tu prodává vařenou kukuřici. Ten děda se zjevně nudil. Zatím, co Maruška s blaženým výrazem hryže kukuřici, on běží do protější taverny a kupuje mi třetinku Amstelu. Amstel je vychlazený a skvělý. Inu je to značka. A tak sedíme s dědou na lavičce a pěkně spolu popíjíme a povídáme si. Já Amstel a on divoký mix Coca-coly a vína Retsina půl na půl. Vypráví mi, že je z Asprovalty a stěžuje si, že na kukuřici už nemá zuby. Když se dozvídá, že jsem na tom stejně, je zjevně potěšen a přiťukává si na to se mnou tou svoji strašnou směsicí. Děda mluví podivnou hatmatilkou. Je to směs řečtiny, angličtiny, němčiny a češtiny. Takové řecké esperanto. A docela to funguje.
Dorozumívání je tu skutečně problém. Lidé tu mluví většinou jen řecky a řečtina je hodně vzdálena jak slovanským, tak i germánským jazykům. A k tomu ještě to řecké písmo. Málokdo zde zná více, než pár slov anglicky. A už vzácnost je potkat někoho, kdo umí německy. A tak spíš znají pár slov česky, slovensky nebo polsky. Je to pochopitelné vzhledem ke klientele, která tu převažuje. Západní turisté tu nejsou. Slovan se však domluví všude. Tisíce turistů ze Střední Evropy, kteří tudy projdou od jara do podzimu, aby zde čerpali energii na studené zimní měsíce, jsou toho příkladem.
V záplavě řecké azbuky kolem se zcela ztrácí pár slov a nápisů, psaných latinkou. Jídelní lístky v tavernách zde většinou chybí, takže je nutné se ptát. A jak, když vám nikdo nerozumí. Ale o tom už byla řeč. Plno položek je na jídelní lístky dopisováno pochopitelně jen řecky. A psaná řečtina je pro nás něco jako čínské písmo. Řekové mají ještě co dohánět. Zaplať pánbůh toho tolik zase znát nemusíme. Těch pár nutných slov si člověk osvojí hned první den. Parakaló – prosím, pozdravy kaliméra a kalispéra, addio a chjerete – sbohem, evcharisto – děkuji a pochopitelně důležité slovo frappé. Když chcete pivo, můžete to říci i česky. Pivo je termín mezinárodní. Nu a pak je třeba ukazovat.
Vraťme se však z tohoto malého komunikačního exkursu do naší reality s dědou, kukuřicí a Amstelem. Děvčata se vrátila z procházky, já jsem dědovi koupil taky jeden Amstel a vracíme se zpět. Děda tam stojí s lahví v ruce a hledí za námi. Asi jsem mu vráceným dárkem zkazil radost. Ale to jsem vůbec nechtěl.

xxxxxx

Dlouhé ležení u vody mne nikdy moc nebavilo. A tak jsem nechal jednou svá děvčata na pospas moři a vyrážím na výlet. Mým cílem je archeologická lokalita Arethousa někde v kopcích. Někde, je ovšem velmi nepřesné určení cíle. Mám jen mizernou mapu a doufám, že se poptám. Několika řadami vilek se dostávám až na kraj městečka mezi olivové háje a zahrady. Zahrady ale po chvíli končí, končí i olivové háje. Cesta, vedoucí nyní mezi páchnoucími močály s kvákajícími žábami mne zavádí na okraj Stavrosu. Vycházím rovnou na silnici u benzinové pumpy. Umořen nesnesitelným žárem, jsem za pár centíků koupil třetinku nějaké minerálky. Po pár kilometrech jsem ale trpce litoval, že nemám té vody alespoň kanystr. Mám takový dojem, že mi slunce vysušuje i morek z kostí.
Asi po kilometru přicházím na velkou křížovatku. Před křižovatkou jsou kupodivu dvě informační cedule. Jedna řecká a druhá psaná latinkou. Jsem na hlavní silnici, vedoucí ze Soluně směrem na Kavalu a do Turecka. Po krátkém váhání jsem vyhodil směrovku doprava a mířím po silnici vzhůru do hor. Mapa je mi úplně k ničemu, protože na ní nejsou vyznačené kilometry a není tu ani měřítko. Vím jen tolik, že někde nahoře je veliké jezero Volvi a někde tam bych mohl potkat i tu hledanou Arethousu. Ptám se několika lidí dole ve Stavrosu, ale každý vrtí hlavou. Ptal jsem se i nějakého uhlíře, který obhospodařuje velký sklad s uhlím vedle silnice. Všechno marné. Nikdo nic neví. Mám za sebou asi deset kilometrů. Deset kilometrů v žáru, který v životě nepamatuji. Nohy mám spálené, jak se do nich zezadu opírá slunce a jazyk až na vestě. Jdu ještě asi kilometr vzhůru a pak marný boj s kilometry vzdávám. Jsem už hodně vysoko v horách a otáčím směr. Dolů to jde lépe. Kolem mne sviští desítky kamionů a stovky aut. Silnice je skutečně frekventovaná. Jsem docela unavený a tak se pokouším stopovat. Několik řidičů mi blahosklonně kyne na pozdrav. Mám chuť po nich hodit kamenem. Ostatní se alespoň nepitvoří. Pochopitelně nezastavil nikdo a tak jsem byl nucen těch zpátečních deset kilometrů zase ujít pěšky. Nešel jsem ale stejnou cestou. Dlouho byla silnice lemována hustým křovím. Využil jsem první úzký průchod, vedoucí do olivového háje a zmizel jsem z dosahu kamionů. Olivovým hájem jsem došel pomalu až na pobřeží. To už mě z dáli srdečně vítal reklamní poutač čarotaverny Pontos a s ním i dobře vychlazené pivo Mythos. Nebyla to žádná fata morgana. Pontos se stal skutečnou oazou v poušti. A já pil jako velbloud. Žena mi pochopitelně vynadala, protože měla strach, kde jsem. Dole na okně kanceláře jsem si hned prostudoval podrobnější mapu. Arethousa byla pochopitelně úplně jinde. Chyba se vloudila. Večer se ptám paní S.:
„Kolik bylo dnes vlastně stupňů?“
„Ani bych vám to neměla říkat“, odpovídá mi tak trochu nelogicky. „V poledne bylo 43 ve stínu“.

xxxxxx

Řekové jsou především národ velice religiózní. Věří úplně všemu, co se v kostele říká a věří také na zázraky. Bavit se s nimi o tom nemá vůbec žádnou cenu. Bůh je zkrátka Bůh se vším všudy. A pochybovat o tom je přímo zločin. Přednost víry před zdravým rozumem je zde tak evidentní, jakože sluníčko ráno vyleze z moře a večer zaleze někam za hory, které jsou vidět daleko na obzoru. Proto tu nejsou ani civilní sňatky. Řekové se žení a vdávají zásadně v kostele. Obřad křtu se odehrává o něco později než u nás. Dítka jsou pokřtěna až ve věku jednoho roku. Duchovní řecké církve žijí trochu jinak, než je zvykem u katolíků. Žijí s ostatními obyvateli ve vesnicích, pěstují ovce a kozy a obdělávají skromná políčka. Zbytek duchovních pak zaplňuje četné kláštery po celé zemi. Klášterů je v Řecku spousta. Tudíž je i spousta mnichů. Žijí docela izolovaně, neholí se a nestříhají a jenom meditují. Pokud možno si stavějí kláštery na vysokých kopcích, horách nebo skalách, aby byli blíže svému představenému, ke kterému se dnem i nocí neustále modlí.

xxxxxx

Neméně zajímavá je řecká doprava. O dopravě hromadné toho mnoho nevíme. Po jednom svezení linkovým autobusem nelze dělat ukvapené závěry. Faktem je, že cizinec se musí pořád ptát. A o srozumitelnosti komunikace už tady řeč byla. My jsme se ovšem zeptali, porozuměli, nasedli a v pořádku i dojeli. A to nám řidič ještě zastavil mezi stanicemi, abychom to měli blíž domů. Zkuste to u nás. Něco jiného je ovšem poznávat svět řeckých silnic za volantem auta. Pro turistu, neznalého poměrů, je to zážitek. Ale i tento zážitek, veskrze osobní, jsme absolvovali a ve zdraví i přežili. Dovolenou to rozhodně obohatilo o řádnou dávku adrenalinu.
Zajímavé je, jakým způsobem jsou zde využívány odstavné pruhy na hlavních silnicích. Řečtí řidiči, bez ohledu na plnou čáru, omezenou rychlost a nejrůznější jiná omezení, jezdí nejraději s plynem u podlahy a předjíždějí, kde je to právě napadne. Jakmile však předjedou, disciplinovaně se zařadí na odstavný pruh, po kterém jedou až do dalšího předjetí. Uvolňují tak prostor pro ještě větší blázny, než jsou oni sami. Je to docela praktické a s chutí jsme si to i sami vyzkoušeli při naší stíhací jízdě do přístavu Keramoti. Jezdit rychle je tu docela lákavý sport. Snížená rychlost je skoro všude. U benzinek, u odboček, parkovišť a já nevím, kde všude ještě. To by se nikdo nikam nedostal. A tak to ani nikdo nedodržuje. Přes tuto divočinu jsme zde neviděli ani jednu bouračku. Ale abych nelhal. Pozůstatek jedné havárie jsme přeci jen viděli. Auto bylo na odpis a mělo pražskou SPZ.
Ještě jeden zajímavý úkaz můžete na řeckých silnicích vidět. Místní řidiči totiž dokážou zastavit i na těch nejnemožnějších místech, kde každému překáží. A také neustále troubí. Hlavně ti mladí mají v oblibě velký kravál. S oblibou se předvádějí před děvčaty na motorkách s odstraněnými tlumiči. Čím větší kravál, tím větší frajer.

xxxxxx

Dost ale o dopravě a řidičích. Zajímavé je i řecké stavebnictví. Při našich cestách Řeckem nás zaujalo množství rozestavěných domů, ze kterých trčely dráty armatury. Už moje žena po svém návratu z Korfu loni říkala, že ten, kdo v Řecku staví, má úlevu na daních. Tuto skutečnost nám potvrdila i paní Svatava cestou na Meteory. Některé stavby se proto vlečou dlouhá léta a jsou celé zarostlé křovím. Základem je masivní železobeton, vnitřní příčky se staví z cihel. Stavba musí vydržet 8° Richterovy stupnice, protože Řecko je v tektonickém pásmu. Zajímavé je hlavně to, že kdyby se při zemětřesení dům poškodil, tak jde stavitel před soud.

xxxxxx

Obchod a služby jsou zřejmě největším problémem pro běžného turistu. O tom už ale byla také řeč. Pochopitelně mohu mluvit pouze o této části pobřeží, kde člověk nepotká jediného západního turistu. Jsou tu jen Češi, Poláci, Maďaři, Slováci a sem tam nějaký ten Chorvat. Zkrátka lidé, zvyklí z minulého režimu si vždycky nějak poradit. Turista ze Západu, navyklý na běžný standard luxusních hotelů, by tu byl nešťastný. O to víc je nutné ocenit schopnost místních číšníků se domluvit v každém případě. Z každé řeči totiž něco pochytili a mluví podivuhodnou směsicí všech možných jazyků. Ostatně, pokud chcete znát v taverně cenu, stačí udělat prsty mezinárodně srozumitelný pohyb a číšník napíše cenu na papírový ubrus. Papírové ubrusy jsou vůbec praktický vynález. Na konci stolování se ubrus spolu se všemi napsanými cenami i zbytky jídel prostě zmuchlá a vyhodí. A je uklizeno. Na stůl se dá ubrus nový a vše se opakuje. S přehnanou etiketou si tu člověk alespoň nemusí dělat starosti.
Trochu lepší už je to při nakupování v samoobsluze. Ceny jsou všude uvedeny a orientace je proto docela dobrá. Ostatně vedoucí ze samoobsluhy Tassos se naučil za ta léta již natolik česky, že domluva s ním je bez problémů. Horší je tu už v ostatních obchodech, protože zboží ve výlohách není označeno cenami a tak je nutné se opět ptát. Těch starších, co pamatují válku a umějí trochu německy, tu bohužel už moc není.
Řecko je krásná země. I přes řadu problémů, s kterými se tu člověk běžně potkává. Otázkou je, co tu vlastně hledáme. A na jaký standard máme a na jaký jsme zvyklí. Nepříjemná je jen komunikační bariéra. Ale teplé řecké moře a třítisíciletá řecká historie, to jsou skutečnosti, které jsou pro Středoevropana velkým lákadlem. 

xxxxxx
Dobře vychlazená Apélie se přestěhovala z bezpečí ledničky na potemnělou terasu penzionu. Přes množství drátů elektrického vedení fotím mnohobarevný západ slunce nad Strymonickým zálivem. Poslední siesta řecké noci. Asi to bude chtít retuš.

          Apélie na terase chutná skutečně skvěle

Řecko, Chalkidiki, červenec 2003

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/