Podivuhodný svět egyptského náboženství

I
Duchovní svět, který Egypťané v průběhu své mnoha tisícileté historie vytvořili, je fascinující a jedinečný v celých dějinách lidského náboženství. Polyteismus, jako již vyspělý typ náboženství, je vlastní všem velkým starověkým civilizacím. Tedy i Egyptu. Nikde na světě však nenajdeme tak pestrý a neobyčejně rozsáhlý a složitý náboženský systém, jako právě zde. Tisíce bohů v něm má svá jména, je jim dán i rozsah jejich působení, existují v různých podobách, jak v lidské, tak i ve zvířecí. Toto náboženství zahrnuje celý systém hodnot, dávných rituálů, soustavu bohů a jejich kulty, mytologii, smrt, posmrtný život a pochopitelně i dominantní úlohu panovníka.
Egypťané věřili, že na světě neustále zápasí síly chaosu a síly řádu. Aby mohl život dál pokračovat a aby mohlo slunce každý den vycházet, musí být mezi těmito silami dosaženo rovnováhy. Jako syn Boha slunce byl nejdůležitější osobností zajišťující rovnováhu faraon, který delegoval některé své pravomoci a povinnosti kněžím. 
Na rozdíl od jiných náboženských systémů, vezměme na příklad daleko jednodušší mytologický systém starořecký, je onen staroegyptský charakterizován obrovskou nesourodostí a početností postav. Význam i rozsah působnosti těchto postav se měnil jak geograficky, tak i postupem času. Tento složitý systém se pochopitelně nezrodil najednou a nezačal působit zároveň se sjednocením Horního a Dolního Egypta kolem r. 3000 př. n. l.
Ten se začal utvářet již v předdynastické době, tedy někdy již od pátého až čtvrtého tisíciletí př. n. l., kdy se objevují v údolí Nilu počátky organizované společnosti. Tehdejší společnost je organizovaná do množství malých státečků, z nichž každý má vedle svých vládců i svůj božský pantheon v čele s hlavním bohem. Tak jak se tyto státečky postupně vyvíjejí, spojují se, rozdělují, bojují spolu, nebo spolupracují, mění se i jejich božstva, mísí se spolu a mění se i jejich postavení v tehdejším náboženském životě. 
Při sjednocení Egypta se stává hlavním bohem Hor, od 4. dynastie je to bůh Ra a od 17. dynastie tuto roli přebírá Amon, jemuž se staví po celé zemi ty největší chrámy. Bozi tak na hierarchickém žebříčku stoupají a klesají, podle toho, jak kněží, kteří mají v systému egyptského života hlavní slovo, mění a upravují jejich zařazení a funkce. A často slučují bohy podobných charakteristik do jedné postavy. Např. Chnum-Re, Sobek-Re, Amon-Re, Re-Harachtej apod.
Zatím co se zařazení a postavení bohů často mění, to, co se nezměnilo po celou dobu trvání staroegyptského státu, to je náboženský systém, mytologie, zkrátka řád. Neměnný řád světa Maat. Nemění se ani role vládce, který má v tomto celém systému vůdčí postavení. Faraon, který se nástupem na trůn stává Bohem a tím zůstává i po své smrti.
Starořecký dějepisec Herodótos, který v 5. století př. n. l. cestoval po Egyptě, označil Egypťany jako nejzbožnější národ, který poznal. Přesto můžeme říci, že tehdejší náboženský systém nebyl pro obyčejného Egypťana příliš velkou překážkou, nebo omezením v jeho normálním životě. Byl to spíš souhrn mravních zásad. Jakýsi etický kodex. Ucelený filosofický systém. Jeho cíl byl jasný. Tím bylo posílení autority státu. Státu, který díky tomuto paradigmatu* přežil jako jediný celá tisíciletí.
*paradigma – soubor zkušeností a hodnot, ovlivňující lidské vnímání světa
II
Nechci se zde pouštět příliš hluboko do způsobu života starých Egypťanů. Za prvé to není záměrem této knihy a za druhé je to téma pro skutečné odborníky. Nikoli pro člověka, který až  s  laicky nekritickým obdivem prochází touto zemí a marně hledá slova a vhodné přívlastky pro věci a jevy, které mu přecházejí před očima. I když jsou ty oči otevřené a snaží se vnímat. Pro pochopení života starého Egypta chybí to podstatné.  A to především potřebné znalosti. A dlouholeté studium. Závidím lidem, kteří studiu historie věnovali celý život. A přesto si dovolím tvrdit, že ani oni nemohou obsáhnout vše. Poznání nemá a ani nemůže mít hranice. Poznávání je stálé dobrodružství. Kde jinde by toto mohlo platit víc, než právě v Egyptě. A tak zaplať bůh za nadšence, kteří se tomuto tématu věnují, ať už profesionálně, nebo amatérsky. Přibližují a popularizují nám svět, který je na hony vzdálen všemu tomu, co určovalo život a myšlení nejen evropského, ale třeba  i  antického člověka. Ta myšlenková bariéra je přímo úměrná i mnohatisícileté bariéře času, který nás dělí od doby této starověké velmoci.
Způsob myšlení obyvatelů starého Egypta je skutečně jedinečný a nemá obdobu ani u současníků, ani v pozdějších kulturách, které se na troskách starověku vyvíjely. Už jsem se zmínil o tom, že jedním z nejdůležitějších principů života starého Egypta byl řád Maat. Dodržování tohoto řádu mělo zajistit stabilitu a řádný chod jejich světa. Život může pokračovat jen tehdy, když bude slunce ráno vycházet a když bude dosaženo rovnováhy mezi silami chaosu a silami řádu. Nejen bozi, ale i prostí Egypťané měli ve svém životě dbát na dodržování řádu. Maat byl jejich duchovní potravou. Faraon měl v tomto systému svoji nezastupitelnou úlohu jako syn boha slunce. Nemohl pochopitelně garantovat vše a proto předává některé své úřední povinnosti kněžím a svým úředníkům. 
Silná vazba na minulost se projevovala především v náboženské oblasti, ale i v architektuře. Ještě za Ptolemaiovské doby byly stavěny chrámy podle prastarých vzorů a forem.
Božstvo je nadčasové a existuje věčně. Samozplozený první Stvořitel ustanovil pevný řád věcí Maat, který existuje nezávisle na čase. Věčnost a čas, který se neustále obnovuje, který umírá, aby se opět zrodil. Symbolika slunečního cyklu. Ráno se slunce rodí jako dítě, putuje po obloze, dospívá a sílí, aby  večer umíralo jako stařec. Cestou podsvětím se vrací ke své prvotní existenci. A ráno se opět zrodí a se svou sluneční bárkou stoupá na oblohu. Nekonečný koloběh existence, ve kterém je smrt nezbytnou podmínkou nového života.
I přes neustálé udržování kontinuity daného řádu, není tento archaický systém strnulý a neměnný. Je otevřen i novým podnětům, které však svou inspiraci hledají v minulosti a vždy jsou v souladu  s řádem a daným stavem věcí.
Egyptské náboženství nelze uzavřít do jednoho uceleného systému. Je třeba si uvědomit, v jaké době vůbec vznikaly náboženské představy. Starověký Egypt byl rozdělen na množství okrsků – nomů, z nichž každý měl svůj vlastní božský pantheon. Dolní Egypt se skládal z dvaceti nomů a Horní Egypt ze dvaceti tří nomů. Už to samo o sobě přináší množství nejrůznějších bohů i různé mythologické systémy. Přestože měly jednotlivé nomy určitou samosprávu, jejich mytologické systémy se vzájemně prolínaly a kněží proto museli měnit čas od času postavení jednotlivých bohů, jejich charakteristiky, funkční náplně i jejich postavení na hierarchickém žebříčku. Často museli i slučovat několik bohů podobných charakteristik do jedné postavy. Ale o tom už tady byla řeč.
Egyptské náboženství tak bylo velkou soustavou mnoha náboženských systémů, které se mezi sebou velmi pružně prolínaly a doplňovaly podle toho, jaká byla momentálně potřeba.
Vraťme se teď ještě k samotnému konci lidské pozemské existence. Už zde bylo řečečno, že koloběh života a smrti byl podle staroegyptské symboliky nezbytnou podmínkou existence života a vlastně celého řádu. Nezlomná víra, prostupovala životem Egypťanů od okamžiku jejich zrodu až ke smrti, ta víra, která vylámala postupem času tisíce tun žuly, vápence i alabastru z  lomů podél toku Nilu, a postavila i monumentální chrámy, pyramidy i bludiště podzemních hrobek. A tato víra pomáhala prostému i vzešenému Egypťanovi překonat hrůzu ze smrti. Dávala jim naději, že tam, někde, za hranicí jejich pozemského života, bude jejich život pokračovat ve formě, podobné, ne-li lepší, tomu jejich pozemskému životu. I smrt byla součástí řádu Maat. A v náboženském systému nebylo opomenuto nic, co by mohlo přispět ke vzájemné  metamorfóze života a smrti.
Postoj ke smrti je krásně vyjádřen v jedné ze straoegyptských literárních památek, která byla pojmenována jako  „Rozmluva rozčarovaného člověka s jeho duší“ :
„Smrt stojí dnes přede mnou jako uzdravení z nemoci. Smrt stojí dnes přede mnou jako příjemná vůně, jako sezení pod plachtou ve větrný den. Smrt stojí dnes přede mnou jako vůně lotosu, podobná odpočinku na břehu hodování. Smrt stojí přede mnou jako konec nepohody, jako návrat člověka z cesty do svého domu. Smrt stojí dnes přede mnou jako přání člověka, vidět svůj dům po mnohých letech, která strávil ve vězení.“
Pochopitelně ani silná víra nezměnila nic na tom, že smrt člověka i tenkrát znamenala smutek a bolest blízkých. A lidé často pochybovali. Pochybovali o tom, co jim sdělovali kněží. V oné „Rozmluvě“ je  totiž na závěr psáno :
„Cožpak nejsi člověk? Což myslíš, že budeš věčně živ? Pohřeb je vyhnání člověka z jeho domu. Je to jeho odchod do nicoty. Nikdy již nevyjdeš na povrch země, abys uviděl slunce“.
Nemohu než opakovat zde stále jedno a totéž. Egypt vytvořil civilizaci, která byla fascinovaná věčností. S odstupem tisíciletí, která uplynula od zániku této obdivuhodné společnosti, se nám nyní zdá vše kolosální a nadlidské. Jako by ona věčnost byla zakleta ve všech monumentálních památkách, které dnes můžeme obdivovat. V pyramidách, vytvořených pro věčný život svých vládců a Bohů, i v desítkách chrámů, lemujících břehy Nilu až po samou hranici starověké říše. A všechny tyto památky lákají od nepaměti svým tajemným kouzlem, monumentalitou a možná i dodnes neodhaleným tajemstvím.
Stojí určitě za to, se do tohoto  tajemství na chvíli ponořit.

                   Ankh - staroegyptský symbol života

III

O egyptských představách o podsvětí a posmrtném životě už tady byla řeč. Egyptská představa podstvětí však nebyla něco výjimečně krásného. Byl to podobný svět jako ten pozemský. Jen byl trochu větší. Větší bylo to dobré, ale také to špatné. Aby se člověk do tohoto světa po smrti dostal, muselo být nejen zachováno jeho pozemské tělo, ale jeho duše nesměla cestou na onen svět zabloudit. Proto byly do hrobů umisťovány tzv. Knihy mrtvých. Ty dávaly duši návod, jak jít tou správnou cestou. Jak se dostat k obřadu „vážení duše“.

Vůbec nejstaršími jsou Texty pyramid. Byly objeveny již na zdech pohřebních komor několika pyramid Staré říše. Jedná se o soubor asi 800 upozornění, nebo promluv, kouzel, těžko to přesně vyjádřit. Tyto texty měly napomoci králům Staré říše najít tu správnou cestu k posmrtnému životu. Tak, aby mohli stanout po boku svých Bohů. Ano, pouze králové měli ve Staré říši tu výsadu žít život i po smrti.

Texty opakovaně odkazují na kult slunečního boha. A některé texty odkazují na starobylé pohřební kulty, které v době pyramid již nebyly aktuální. Znamená to, že některé z textů pocházejí již z doby předdynastické, tzn. z doby před rokem 3000 př. n. l. Texty popisují zmrtvýchvstáni a posmrtný život faraona. V některých textech faraon cestuje sluneční bárkou boha Ra, někde letí k nebi v podobě sokola, nebo leze po žebříku na nebe. Cestou na onen svět pomáhají faraonovi nejrůznější bozi. Protože i na onom světě existují zloduši, kteří se snaží faraonovi v té cestě zabránit. Můžeme říci, že tyto texty pyramid jsou souhrnem několika předdynastických  teologických systémů. A představují základ pozdější náboženské literatury.

Koncem Staré říše a hlavně během Prvního přechodného období slábne centrální faraonská moc a sílí vliv a moc vládců jednotlivých krajů – nomů. Tito nomarchové doufali, že je na onom světě, stejně tak, jako faraony, čeká také další život. Neměli však k dispozici žádné texty, které by jim v tom napomáhaly.  Přisvojili se tedy Texty pyramid, a připojili k nim další formulace.

A tak se koncem Staré říše výlučný nárok faraona na posmrtný život pozvolna ztrácí. Archeologové proto mluví o „demokratizaci posmrtného života“. Nyní mají i obyčejní lidé nárok na posmrtný život. Znamenalo to ovšem, že kněží museli staré texty pyramid novelizovat. A dát nové návody pro cesty na onen svět a na život v něm. Tak se postupně zrodily Texty rakví, které obsahovaly více než 1000 promluv, návodů a kouzel. A právě v hrobkách nomarchů se Texty rakví objevily nejdříve. Tyto texty provází celou dobu trvání Střední říše.

Není tomu pochopitelně tak, že se vždy s přelomem historických period objevují náhle nové změny, nové texty. Změny se dějí plynule, bez náhlých přechodů. A tak se během Druhého přechodného období objevují texty, vycházející ze staré tradice dřívějších pohřebních textů, tedy textů pyramid a textů rakví. Tyto texty však nejsou psány na stěny hrobek, nebo rakví, ale na svitcích papyru, které jsou pokládány do pohřebních komor do blízkosti mumie, nebo přímo na ni. Kniha mrtvých je moderní název, který textům dali archeologové. Staroegyptské označení je „Říkadla pro vycházení na denní světlo“. Denní světlo, jako protiklad temnoty a smrti.

Knihy mrtvých byly zhotovovány na zakázku anebo předem a jméno zesnulého bylo dopsáno dodatečně. Nebyla to zrovna levná záležitost. Proto byly zhotovovány i kratší verze, cenově dostupnější pro chudší Egypťany. Některé papyry byly krátké jen jeden metr, některé byly dlouhé i několik desítek metrů.

Nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je asi kapitola, která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem. Z této kapitoly pochází  i tzv. „negativní zpověď“, to je to, co má zesnulý říkat při vstupu do síně „obou pravd“. V této síni zasedal Usírův soud a dotyčný musel soud přesvědčit o své nevině. Negativní zpověď byla docela dlouhá a obsahovala 40 hříchů. A tak zesnulý měl říkat např. :

“Nezhřešil jsem proti lidem, neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti, nikdo nehladověl mou vinou,” atd. I když řadu těchto hříchů třeba zesnulý spáchal, tímto prohlášením se před Usírem očistil a mohl vstoupit do jeho království.

Kniha Amduat – to, co je skryto v podsvětí – je nejdůležitějším pohřebním textem Nové říše. Na rozdíl od ostatních pohřebních textů byla kniha Amduat vyhrazena pouze faraonům a nejvyšším hodnostářům. Kniha vypráví příběh boha slunce Ra. Ten putuje podsvětím od okamžiku západu až do východu slunce. Podsvětí je rozděleno do dvanácti hodin a při každé další hodině čekají boha Ra nástrahy, připravené démony. Zároveň ho také čekají Bohové, aby mu byli při jeho cestě podsvětím nápomocni.  Hlavním cílem této knihy je poskytnout potřebné informace duchu mrtvého faraona, aby věděl, na koho se má obrátit s prosbou o pomoc.

Dalším pohřebním textem Nové říše je Kniha bran. Popisuje cestu zemřelého na onen svět. Tato cesta koresponduje s cestou boha slunce podsvětím během nočních hodin. Duše musí během této cesty procházet řadou bran. Každá brána je střežena velkým hadem a dvěma Bohy. Duše musí tyto  bohy poznat a popsat.

Nejzajímavější částí knihy je popis tehdy známých lidských ras. Některá vyobrazení, spojená s Knihou bran, se objevují v mnoha hrobkách Nové říše. Na obrázku, který je v  bohužel asi navždy uzavřené hrobce Sethiho I., jsou zobrazeny čtyři tehdy známé lidské rasy. Odleva – lybijská, nubijská, asijská a egyptská. Pro značnou podobnost s Knihou Amduat lze předpokládat, že obě tyto knihy mají svůj počátek již v době Střední říše.

Dalším důležitým pohřebním textem Nové říše je Kniha jeskyní. Tato kniha vznikla zřejmě v ramesovském období během 20. dynastie. Je to pravděpodobně nejlepší zdroj poznání o egyptských představách podsvětí. Kniha popisuje cestu boha Ra šesti podsvětními jeskyněmi. Hovoří také o osudu těch, kteří při své cestě selžou a podsvětím neprojdou a také o odměnách těm, kdo zdárně projdou všemi nástrahami. Pochopitelně popisy podsvětí vycházejí z líčení tohoto prostředí již v předcházejících knihách. Pokud duše člověka udělá někde chybu a podsvětím neprojde, tak má smůlu. Je sťata a její hlava spolu s vyrvaným srdcem je hozena do kotle.

Pohřebních knih a textů je pochopitelně daleko více. Nelze tady ani všechny jmenovat. Zmínil jsem se jen o těch nejdůležitějších. Každá z knih tvoří velice obsáhlý dokument. Dohromady tak tvoří neobyčejně rozsáhlou náboženskou literaturu, jež nám dává docela věrný obraz náboženských představ a rituálů starověkého Egypta.

Obřad vážení srdce

Duch zemřelého předstupuje před tribunál 42 bohů, jimž předsedá bůh podsvětí Osiris. Někdy také bůh Ra. A bohové kladou duši otázky. Na misku vah klade šakalí bůh mumifikace Anubis srce zemřelého. Na druhé misce je položeno pero bohyně spravedlnosti a řádu Maat. Někdy je na misce zobrazena přímo bohyně Maat. Výsledek vážení zapisuje a ohlašuje bůh moudrosti Thovt.Thovt bývá zobrazován i v podobě paviána. Po straně vas tojí bohyně Eset a Neptbeh. Pokud je odpověď lživá, srdce je těžší než pírko bohyně Maat a srdce zesnulého sežere obluda Amemait. Člověk tak podruhé a definitivně umírá. V opačném případě duše vstoupí do podsvětního věčného života, který je podoben pozemskému, ale ve všem je lepší. 

 

IV

Svět egyptského náboženství je skutečně podivuhodný. Je zaplněn stovkami Bohů, z nichž každý má svůj vlastní život, svůj vlastní příběh. Lidé se odjakživa snažili vysvětlit svět, ve kterém žili. Tedy i lidé ve starověkém Egyptě. Snažili se vysvětlit jeho původ, původ své vlastní existence, původ přírodních jevů.

Egypťané chovali k psaným textům až posvátnou úctu. Písmo, zejména hieroglyfické, bylo pro ně „písmem Božích slov“. Proto se nám v rozsáhlé staregyptské literatuře dochovalo i velké množství náboženských mýtů.

Starověký Horní i Dolní Egypt se členil ještě na čtyřicet tři menších administrativních celků – nomů. A každý z těchto nomů měl svůj vlastní božský panteon a proto také i svůj vlastní mytologický systém. Měl svého samozplozeného Boha Stvořitele, který nejprve stvořil ostatní Bohy a potom i lidský svět. Tyto mytologické systémy se vzájemně prolínaly, a podle toho, která oblast Egypta byla právě u moci, měnily se i postavy prvního stvořitele a pochopitelně zároveň s  tím i náplň jednotlivých mýtů. Jedině ti nejvyšší kněží se v tomto spletitém náboženském systému mohli orientovat a také ho přizpůsobovat i požadavkům tehdejší doby. Díky dochované a velice rozsáhlé staroegyptské literatuře se nám na starých papyrech, či na stěnách hrobek a chrámů, dochovala řada velkých i docela malých příběhů, často si vzájemně odporujících, často se doplňujících, ale dohromady tvořících zvláštní, tajemné mystérium, určující po tisíciletí běh života podél Nilu.

Egyptské mýty sahají od nejvýše postavených Bohů v  jejich metafyzické existenci, vzdálené od pozemského světa, přes Božstva, bezprostředně ovlivňující dění na Zemi až po bytosti, žijící ve světě pozemském. Tři nejdůležitější mýty vznikly v kultovních střediscích bohů Raa, Thovta a Ptaha, tedy v Heliopolisu, Hermopolisu a Memfisu. Tyto názvy jsou již pořečtěné. Ve starém Egyptě se tato města nazývala Iunu, Khnum a Mennofer. Nejstaršími z těchto mýtů jsou mýty heliopolské, týkající se slunečního boha Raa, které se objevují již v textech pyramid. Můžeme tedy klást dobu jejich vzniku zcela určitě již do 4. tisíciletí př. n. l. Mýty hermopoliské, jejíž středem je bůh Thovt, se objevují ve Střední říši. Zdrojem informací o nich jsou texty rakví. Mýty memfidské pocházejí z doby Nové říše a doby pozdější. Všechny tyto mýty tak pokrývají celé historické období trvání staroegyptského státu.

Heliopolský mýtus stvoření.

Na počátku existovalo jen nekonečné, bezbřehé pravodstvo – Nun. Nun v sobě obsahoval zdroj života, veškerou kvalitu bytí. Nun, to je mnohotvárný vesmír ve svém zárodečném stavu. Nun ze svého nitra uvolňuje jakýsi tvořivý princip, jako veškerý zdroj života. Egypťané ho nazývali Atum. Atum zde působí jako aktivátor životodárného potenciálu Nunu. Postupně se odlišuje od Nunu a identifikuje se jako samostatná tvořivá síla, která uskutečňuje  vznik vesmíru. Atum se tak stává Cheprerem, to je tím, „jenž vzniká“. Cheprer byl ve starém Egyptě symbolizován broukem skarabem. Atum se pak v podobě Cheprera - skaraba vynořuje z Nunu jako velká pevnina. Na břehu prvotní země vyraší rákosí a na něj usedá velký pták světla, který přilétl z temnoty. Je to první forma boha Ra. A do velké temnoty přináší světlo.

V Knize mrtvých je psáno:

 "Jsem božskou duší Reovou, který povstal z Nunu... Sám jsem povstal uprostřed vod Nunu pod svým jménem Cheprer..."

Tady je způsob myšlení starých Egypťanů těžko pochopitelný. Čtyřjediná božská existence – Nun-Atum-Cheprer-Ra, tato metafyzická transformace, je obecně specifikým rysem egyptské mytologie. Tato transformace se objevuje v různých podobách po celou dobu trvání egyptského státu a je velmi vzdálená jakékoli realitě.

Určitě zajímavé je porovnání mytologického systému egyptského s  náboženským systémem antického Řecka. Homérovi bohové jsou jak duševně, tak i tělesně podobni člověku. Jsou jen dokonalejší. Jsou krásní, věčně mladí a nesmrtelní. Stejně jako lidé však potřebují jídlo, pití a spánek. Nejsou ale všemohoucí ani vševědoucí. Jsou omezeni prostorem a časem. A stejně jako lidé podléhají i stejným slabostem. Je to zkrátka něco, co si člověk může představit a pochopit.

Symbolizmus egyptského náboženského systému, vysoká míra jeho abstrakce a transformace jednotlivých božských postav a jejich významu a úlohy v systému, to je egyptská specialita.

Vraťme se však k příběhu slunečního boha Ra. Poté, co se sluneční pták – skarab – identifikoval jako stvořitel Ra, zrodila se dvojčata Shu, jako bůh vzduchu a Tefnut, jako bohyně vlhka. V literatuře je vesměs uváděno, že se tato dvojčata zrodila z Raových slin, které vyplivl. Pomíjí se ale další motiv, který je popsán v Textech pyramid.

„Jsem ten, který se uskutečnil jako Atum. Bylo to v Heliopoli, kde se ztopořil můj falus. Uchopil jsem jej a pocítil orgasmus. A tak byla zrozena dvojčata Shu a Tefnut.”

Tímto aktem božské masturbace, nebo vyplivnutím, jak se to komu líbí, počíná v heliopolských mýtech evoluční proces zrodu Bohů. Jak Shu, tak i Tefnut, jsou vlastně zosobněním vzduchu a vlhkosti. A ten tvořivý princip, jenž povstal z pravodstva Nunu jako sluneční bůh Ra, v Textech pyramid říká:

“Vyzářil jsem ze sebe bohy Shua a Tefnut. Tím jsem se z jednoho stal Třemi.”

Ze spojení Shua a Tefnut se zrodil bůh země Geb a nebeská bohyně Nut. Geb a Nut, kteří se zrodili ve vzájemném spojení jsou oddělení Shuem a tak vzniká Nebe odděleně od Země vzduchem - Shuem. Oddělením Geba a Nut vznikají čtyři děti. Usír, Eset, Sutech a Nebhet. A svět se začíná osidlovat Bohy.

Do té doby žili bohové sami bez lidí. Ra proto stvořil ze slzí svého oka lidi. A každý den se plaví ve své sluneční bárce tělem Nut do náruče Duatu – podsvětí. Aby se opět s novým dnem zrodil z Nut a rozzářil svět. Jako Bůh stvořitel a jako otec, spíše jako děd Nut a zároveň jako její syn. Jeden z mnoha paradoxů egyptské mytologie.

Příběh boha Ra a jeho stvoření světa a lidí je nesmírně dlouhý. Nemá cenu to zde  podrobně rozepisovat. Chtěl jsem jen na tomto příkladu trochu osvětlit podivuhodný a v dějinách lidstva zcela ojedinělý mytologický systém.

Hermopoliský mýtus stvoření.

Zde byl hlavní postavou bůh měsíce Thovt, zpodobňovaný většinou jako muž s hlavou ptáka ibise. V těchto mýtech vystupuje Thovt jako universální iteligence, která stvořila vesmír a stará se o jeho uspořádání. Pán slov, sčitatel hvězd a země, univerzální božský princip – Logos. Je zcela logické, že jeho ženou byla bohyně řádu a spravedlnosti Maat.

I v hermopolských mýtech figuruje na samém počátku praoceán Nun. Z něho Thovt oddělil čtyři bohy a čtyři bohyně. Těchto osm božstev pod vedením Thovta vytváří kosmické vejce, ze kterého se zrodí bůh Ra jako světelný pták, nad jehož hlavou vztyčuje Cheprer – skarab sluneční kotouč.

Memfidský mýtus stvoření

Hlavní postavou Boha stvořitele je zde bůh Ptah. V této memfidské kosmogonii představuje Ptah princip absolutního Božství, obsaženého ve všem pozemském. Důraz je zde kladen na přítomnost absolutního božského ducha při zrodu vesmíru. Tento božský duch je přítomen ve všem pozemském. Ptah je ten, který vytváří osobně pozemský svět. Tady se přímo nabízí myšlenková podoba s novozákonním evangeliem svatého Jana, kde se říká :

„Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo od Boha. To slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“.

Svět se zrodil nejprve v myšlence boha Ptaha a vyslovením oné myšlenky, vyslovením božského slova – Logu, byl stvořen svět. Činností Ptaha vznikl jak praoceán Nun, tak i prvotní pahorek, který se z Nunu vynořil. Ptah je absolutní duch. Je to onen božský Logos.

Prvními bytostmi, které Ptah stvořil, bylo společenství Bohů. Na rozdíl od kosmogonie heliopolské, kde jsou Bohové na různé duchovní úrovni odděleni od svého prvotního stvořitele Ra, v kosmogonii mennoferské jsou všichni Bozi duchovně svázáni se svým stvořitelem Ptahem a jsou jeho pouhými nástroji ve vytváření hmotného světa. Jejich význam je tak potlačen, aby vynikla úloha a zodpovědnost jediného hlavního tvůrce vesmíru. Ptaha.

Na žulové desce z doby faraona Šabaka z dvacáté páté dynastie  je možné číst zřejmě daleko starší text  :

„A tak stvoření všeho, včetně stvoření bohů, musí být přisouzeno Ptahovi. On je Prvotním pahorkem, který přivedl bohy k bytí, a z nějž vše povstalo, ať již pokrm, boží živobytí či kterékoliv jiné dobré věci."

Ptahova účast, co by tvůrce, není však omezena jen na hmotný svět. Je mu připisováno i utváření sociálních a náboženských vztahů, zbudování měst a chrámů i způsoby uctívání Bohů. Ptah určuje, co je správné a co špatné i v mezilidských vztazích. Tento smysl pro detaily je právě pro mennoferskou kosmogonii typický.

Srovnáme-li tyto tři mytologické systémy, můžeme pozorovat, že se nijak proti sobě nevymezují. Spíše můžeme říci, že se vzájemně doplňují do širokého schematu egyptských představ o vzniku světa. Každá z těchto kosmogonií jen zdůrazňuje jinou část božského tvůrčího působení při vzniku vesmíru.

Tyto tři kosmologické systémy jsou jen malým zlomkem v rozsáhlé egyptské mytologické literatuře. Velmi dlouhý je na příklad příběh boha Ra. Není to zdaleka jen mýtus stvoření. Dramatický je třeba příběh boha Usíra a jeho věrné manželky Esety. Je zde i příběh o tom, jak bůh Chnum zachránil Egypt před hladomorem. Těch příběhů, které se dochovaly na nejrůznějších stélách, na stěnách chrámů, či na papyrových svitcích, je celá řada. A ne vždy v nich figurují bozi egyptského pantheonu. Jsou to i příběhy faraonů, jejich dětí i obyčejných lidí.

„Písmo Božích slov“, bylo, jak jsem již v úvodu napsal, pro Egypt posvátné. Proto se nám do dnešních dob zachovalo značné množství nejrůznější literatury. Zaplať bůh, že náboženské cítění fanatických Koptů urážely jen reliefní podoby bohů a faraonů, vytesané na zdech nilských chrámů. Písmo jim nevadilo.

Nechme ale egyptské Bohy teď odpočívat v šeru jejich polozborcených chrámů. Ještě jednou se s nimi potkáme. Ještě jednou a naposled. Naše krásné putování po Nilu pomalu, ale jistě končí. Ještě nás čeká poslední nilský chrám.

 

Literatura:

Encyklopedia Wikipedia.org

Richter Stanislav, Říše faraonů. Vyšehrad 1973

Wilkinson, Lidé starého Egypta. MF

Siliotti Alberto, Egypt. Rebo Productions Praha, 1996