Popolo ještě nemusí znamenat lid

 

Piazza del Popolo je zalité sluncem. V italštině popolo znamená lid. Tedy je to Náměstí lidu. Historikové s tím ale hrubě nesouhlasí a tvrdí, že název náměstí je odvozen od latinského populus, což znamená jak lid, tak ale i topol. A tak si můžete vybrat. Buď náměstí lidu, nebo náměstí topolů. Náměstí lidu zní ale lépe, už taky proto, že tu žádné topoly nejsou. Ale pravdu budou mít asi historikové. Dříve se pojem lid tolik nenosil.
Náměstí bylo odjakživa severní branou Říma. U Porta Flaminia začínala i nejdůležitější antická cesta na sever do Ariminia, dnešního Rimini. Ve středověku nemělo náměstí ale nejlepší pověst. Konaly se tu totiž veřejné popravy. Porta Flaminia se dnes pochopitelně nazývá Porta del Popolo. Všechno je tu popolo. Brána, náměstí i kostel, který leží přímo pod zahradami Pinci. Santa Maria del Popolo. Tak teď nevím, co zní líp – Svatá Marie lidová, nebo Svatá Marie topolová. Nechť každý posoudí.
Náměstí je ovšem velkolepé, jako všechna velká římská náměstí. Nechybí tu ani nezbytný obelisk, ani kašna. Náměstí tak trochu svým tvarem připomíná kruhové náměstí sv. Petra i s ulicí Conziliazione. Tu Mussolliniho ulici tady nahrazuje široká a dlouhá ulice Via del Corso. Jinak stejná dispozice, možná i rozměry.
Příjemná procházka nás vede vzhůru schody na vyhlídkovou terasu nad náměstím Popolo. Z terasy na Piazzale Napoleone je vidět Řím jako na dlani. Obrovské Piazza del Popolo s dvěma barokně symetrickými mariánskými kostely při začátku Via del Corso, v pozadí Vatikán se svatým Petrem a hned vedle je rozlehlý pahorek Janicolo.

Promenáda zahrady Pinciů je lemovaná bustami slavných Italů. Jsou to jména většinou pro nás zcela neznámá, jen občas je možné vidět někoho, koho z historie známe. Tady na nás například hledí básník Petrarka s uraženým nosem. O kousek dál je fyzik Marconi. Ten je kupodivu celý. Je tu celá plejáda italských výtečníků. Jakýsi římský Slavín. Tenhle Slavín by chtěl ale trochu větší péči. Alespoň vyspravit rozbité nosy těch slavných. Zasloužili by si to.
Zahrada Pinciů je širokým mostem přes silnici spojena s obrovskou zahradou Borghese. Celá zahrada měří asi 6 kilometrů čtverečních. Na jednu malou procházku je to až dost. Je to takový římský Petřín. Po cestičkách se prohání mladíci ve vypůjčených čtyřkolkách, milenci posedávají na lavičkách pod stromy, jedna rodina piknikuje na louce ozářené sluncem a v malém romantickém jezeru s Aeskulapovým chrámem na břehu se společně prohánějí kachny a velká želví kolonie. Ruch a shon přeplněných ulic zůstal někde daleko za námi. Nebo spíše pod námi.
Mandarinkovníky jsou obalené dozrálými plody a v zahradě u Villy Borghese jsou drobné keříky, plné zralých citronů. Zkrátka idylka. Zahradu nechal zbudovat kardinál Borghese, synovec papeže Pavla V., někdy v 17. stol. Zahrada je plná uměleckých děl, ale moc času na ně nemáme. V severním cípu zahrady je dokonce malá ZOO, jinak nejstarší v celé Itálii. A tam právě zamířili naši přátelé, zatím co já se ženou zase hledáme galerii.
Nacházíme ji až úplně na konci areálu. Palác ze 17. stol. patřil kardinálu Scipionu Borghese spolu s vinicemi a velkým statkem. Interiér paláce je vyzdoben spíše jednoduše. Záměrem kardinála bylo nechat spíše vyniknout uměleckým dílům, která zde byla vystavena. V jeho sbírkách byla díla Rafaela, Parmigianina, Perugina, Reniho a v této vznešené umělecké společnosti byla i mistrovská díla Caravaggia a Berniniho. Jeden z kardinálových potomků Marc, nechal palác přestavět v klasicistním slohu a pokoje vyzdobil dekorativním štukem a malbami. Jeho zásluhou se stal i samotný palác vrcholným uměleckým dílem. Opět se tu setkáváme s Berninim. Stopy tohoto umělce najdeme v celém Římě. Jeho mramorové sousoší Apollona s Dafné až bere dech.
Dcera říčního boha Peneia Dafné se stala Apollonovou první láskou. Apollon ještě nestačil ani vyrůst z puberty a už zabil svým šípem draka Pythona. Trochu z toho zpychnul a svou nadutostí rozčílil bůžka lásky Erota. Ten vystřelil dva šípy. Tím, co probouzí lásku, zasáhl Apollona a tím druhým, co lásku odpuzuje, zasáhl nymfu Dafné. Zamilovaný bůh pak naháněl Dafné po lese. Tu už opouštěly síly a tak, když doběhla k rodné řece, poprosila otce, aby ji zachránil a raději ji proměnil ve strom.
To sousoší je skutečně nádherné. Apollon se ustrnule dívá na nymfu, které z prstů začínají rašit lístky, její nohy zapouštějí kořeny do země a prsa se obalují kůrou. Dafné se během chvíle proměnila ve vavřínový strom. A Apollon od té doby nosí na své lyře i na čele vavřínový věnec na důkaz své lásky. To jemné pletivo vavřínových lístků je skutečně z mramoru. Ani věřit se tomu nechce. Sáhnout si ale nelze.
Jmenujme ještě sochu Davida s prakem, nebo jeho sousoší Únos Proserpiny. Jsou to vrcholná díla.
Socha Paoliny Borghese je symbolem celé galerie. Paolina byla sestrou Napoleona Bonaparta a manželkou prince Camilla Borghese. Socha je dílem Antonia Canovy z r. 1808. Když člověk stojí vedle sochy, má skoro chuť si sednout vedle té krásky a odzkoušet měkkost mramorového lože. Paolina Bonaparte byla však zvyklá na jiné návštěvy. Možná, že čeká na manžela, nebo na milence. Kdo ví. Mít milence, patřilo v té době k bontonu. Ostatně, té dámě, co nás všechny teď bedlivě sleduje ze své židle v koutě sálu, by se to asi nelíbilo. Dalo by se pokračovat ve výčtu všech výjimečných děl. Dvacet sálů, plných nádhery. Benátská škola, Florentská škola, Sienská, Ferrarská, Lombardská, manýristé. Nepamatuji si už všechno. Dojmů je až přespříliš. Začíná se mi to splývat dohromady.
Je nejvyšší čas na přesun do kavárny. Bez kafe na závěr by byl každý zážitek stejně jen poloviční.
Přesto, že není víkend, po cestách v parku korzuje plno místních. Hlavně rodiny s dětmi. A opět mladíci na čtyřkolkách. Ti mají svůj vyhrazený prostor. Mezi chodce nesmí. Malý kousek od galerie hraje mladík na saxofon, v krabici uprostřed cesty se třpytí pár eur. Na výdělek to asi nebude. Ale na pár deci někde dole na náměstí Popolo to asi stačit bude.
„Já jsem ztratila Roma pass“, vykřikla náhle Eva, až jsem se lekl. 
„Prosím tě, jak si ho mohla ztratit, když si ho ještě u kasy měla. A v galerii jsi ho neměla důvod vyndavat.“
„Ale ne tu kartu, ten třídenní lístek na metro.“
Vracíme se. U brány před galerií leží na zemi malý a úhledně složený třídenní lístek na římskou dopravu. I s tím správným jménem. Štěstí nám zkrátka přeje.
Jdeme pomalu zpět ke křižovatce. Naši přátelé nás už čekají u fontány uprostřed parku. K Andělskému hradu jdeme pěšky přes most na náměstí Cavour. Škoda jezdit podzemkou. Tam toho moc k vidění není. Masivní obrovitá budova Justičního paláce je sice zajímavá, ale daleko zajímavější pro nás je maličká pizzerie s jedním stolkem venku na ulici. Postarší dáma s nezaměnitelně jižanskou tváří má ve svém mini krámku neuvěřitelný výběr pizzy. A jak jinak než vynikající kávu. Takové nabídce se nedá odolat. Tím spíš, že času je víc než dost. Obrovská masa Hadriánova mauzolea už vykukuje za rohem Justičního paláce. Císař Hadrián ho začal stavět v r. 135 n.l. Bylo původně válcové na čtvercové základně, s rozsáhlou zahradou na střeše, ve které byl uprostřed chrám se zlatou quadrigou na svém vrcholu. Celá stavba byla původně obložena mramorem. Mauzoleum pochopitelně doznalo v průběhu staletí velkých změn. Jeho výzdoba byla hodně poničena při vpádu Visigótů do Říma v 5. stol. a při dobytí Říma Góty v 6. stol. Za jednoho z posledních císařů, Prokopia, bylo pak mauzoleum začleněno do římského opevnění. Poslední ránu této stavbě, ale třeba i Pantheonu i Koloseu, daly různé papežské stavby v období renesance a baroka, jejichž stavitelé neomaleně využívali hojných pozůstatků antiky jako levného zdroje stavebního materiálu a jejich architektonickou dekorativní výzdobu přenášeli do svých staveb.
Zlatá quadriga zmizela z vrcholu mauzolea někdy ve víru válečných časů ranného středověku. Dnes je na vrcholu socha archanděla Michaela někdy z 18. století. Císař Hadrianus, stejně jako jeho adoptivní otec císař Traianus, nebyl čistý Říman. Byl hispánského původu. Dostal klasické vzdělání a byl zaníceným obdivovatelem a znalcem řecké kultury. A proto nejvíce staveb po dobu jeho vlády vznikalo právě v Athénách. Hadrianus byl také vášnivým turistou a více než polovinu své dvacetileté vlády strávil cestováním po provinciích. Přesto toho ve zbývajícím čase své vlády stihl skutečně hodně. Jeho vláda byla stejně vyjímečná, jako byla vyjímečná i jeho osobnost. Historikové považují Hadriána za nejvšestranějšího ze všech římských císařů. Nejen, že prokázal široké znalosti a dovednosti ve všech uměleckých a intelektuálních oborech a činnostech, ale byl i vynikajícím organizátorem a administrátorem. Jeho vláda se natolik vymyká jakémukoli zaběhlému schematu, že si zaslouží zmínit se o ní podrobněji.
Hadrián, jako racionálně uvažující vládce, si dobře uvědomoval, že udržet pohromadě celou říši ve stavu, ve kterém ji převzal od svého předchůdce Trajána, by znamenalo pro stát značně vysoké výdaje, spojené především s udržováním vysokého stavu armády v těchto odlehlých končinách. A výdaje skutečně zbytečné, které Římu nic nepřinesou. Jeho cílem bylo vymezení přirozených a snadno hájitelných hranic. Nechal proto vyklidit velká území, především na východě. A s kmeny, žijícími na hranicích Římské říše se snažil uzavírat spojenecké smlouvy, aby si tak zajistil dostatečně velké nárazníkové pásmo v případě útoku zvenčí. Značná část nových hranic byla pak vyztužena důkladným opevněním. Předsunuté strážní věže a pevnosti byly obsazené posádkou a k nim byly vybudované silnice pro rychlejší přesun vojska a zásob. Tyto stavby jsou dnes známé jako Limes Romanus. Jsou na Dunaji i na Rýnu, jsou i v dnešní Velké Británii. Val, oddělující severní barbarskou Kaledonii od jižní části, která byla římskou provincií, se do dneška nazývá Hadriánův val. Hadrianova vojenská doktrina kladla důraz nikoli na expanzi, jak tomu bylo v minulosti, ale na strategickou obranu. K tomu měla sloužit i určitá reorganizace armády, která byla posílena pomocnými sbory, složenými z místních neřímských obyvatel. Výdaje na udržování armády tak výrazně snížil.
Hadriánus se osvědčil ale nejen jako reformátor armády a její strategie. Své, můžeme říci dnešní terminologií, manažerské schopnosti, uplatnil i při rozsáhlé reorganizaci císařského správního systému a veřejných financí. Zásadní reformou prošel především celý právní systém. Tady se nechci pouštět do podrobností, protože římské právo je nesmírně složitá a rozsáhlá disciplina a o tom tohle povídání ani není. Chci tady jen poukázat na to, jak neuvěřitelně široký záběr měl Hadriánus při své reorganizaci tehdejšího státu. Právě reforma celého právního systému byla jeho nejdůležitějším cílem. Římské právo je dodnes studováno jako klasický vzor právního jednání a myšlení.
Císař Hadrián chtěl předejít především různému výkladu zákonů a zneužívání úředních pravomocí. Pověřil proto nejlepšího právníka té doby, Salvia Juliána, sepsáním všech tehdejších právních norem – prétorských ediktů i ediktů prétorů cizineckých. Vydáním jednotného ediktu – edictum perpetuum hadriani – zrušil normotvornou iniciativu prétorů a edilů a podřídil všechny zákony císařské kontrole. Tento soubor Římského práva, v podobě pozdější úpravy za císaře Justiniána, přešel postupně jako vzor i do právních systémů všech evropských států a udržel se tam až do 19.století.
Proměnou prošla i přebujelá administrativa. Kompetence úředníků byly přesně vymezeny a byl jim přidělen stálý plat.
Hadriánus nechal provést i audit státních financí, který zjistil obrovské daňové nedoplatky. Císař v tomto případě udělal velké gesto. Všechny záznamy o dluzích byly veřejně spáleny, čímž si u obyvatel vysloužil velkou popularitu. Škoda, že náš berňák není někdy stejně velkorysý.
Při svém putování po odlehlých částech říše se císař snažil pozvednout úroveň jednotlivých provincií. Na jeho cestách ho doprovázeli úředníci, stavitelé a architekti. Navrhovali budovy, zakládali osady, zkrášlovali města. Jeho snahou bylo zrovnoprávnit ostatní části říše s mateřskou Itálií. To se pochopitelně ne vždy líbilo římskému senátu. Ale císař je císař. Nenechal si do ničeho moc povídat. A proto se mu také dařilo své reformy realizovat. Na rozdíl od dneška, kdysi řada lidí plete demokracii s anarchií a kecá do všeho.
Jako velmi vzdělaný člověk obdivoval a také podporoval všechny podoby umění v celé říši. V Římě nechal obnovit Pantheon, který se do dnešního dne zachoval ve stejné podobě, nechal dostavět Trajanovo fórum, které obohatil o velký Trajanův chrám. A na Fóru Romanu nechal vystavět velkolepý chrám Venuše. Největším jeho dílem je však rozsáhlý soubor staveb a zahrad, vybudovaných v římském Tiburu, dnešním Tivoli. Dnes je Hadriánova vila z větší části zničena, přičemž velkou část viny nese výstavba renesanční vily pro kardinála d Este. Kardinál nechal totiž pro větší efekt svého letního sídla rozebrat velkou část Hadriánových staveb, zejména mramoru, který byl při stavbě paláce použit jako výzdoba. Antické stavby byly vůbec vítaným zdrojem kvalitního stavebního materiálu při stavbách nejrůznějších šlechtických a církevních sídel. A netýká se to jen Říma. Např. stavební kámen z pulského amfiteátru na chorvatské Istrii byl převážen loděmi až do Benátek, kde byl použit pro stavbu místních paláců. Stejně tak bylo rozebíráno i římské Koloseum. Z jeho kamene byl postaven i palác Farnese a palác Venezia.
Na ploše asi 120 hektarů se v antickém Tiburu rozkládala velkolepá císařská rezidence s fontánami, vodotrysky, paláci, chrámy, zahradami a nádhernými mozaikami. Vzorem byly Hadriánovi stavby starověkého Egypta a antického Řecka. Výzdobu tvořily repliky slavných egyptských a řeckých děl.
Svým zaměřením byl Hadrianus spíše humanista. Jeho filosofické postoje se odrážely i v jeho snahách o zlepšení životních podmínek obyvatelstva. Zakázal například mučení otroků a zlepšil jejich životní podmínky. Budoval divadla, lázně, akvadukty a knihovny.
Císař Hadrianus tak úspěšně pokračoval v reformách, které započal již jeho předchůdce Trajanus. Podporoval i „státní alimentární fond“, zřízený již Trajanem, podle kterého dostávali děti nemajetných rodičů a sirotci podporu ve výši 16 sesterciů, což byla například čtvrtina platu písaře. Asi 200 000 chudých občanů dostávalo pravidelné příděly potravin. A tak bychom mohli pokračovat. Konec jeho vlády byl poznamenám jeho těžkou chorobou, kvůli které byl často náladový a krutý. Byl to však velký císař. Prakticky to samé se dá říci o jeho předchůdci císaři Trajanovi a o jeho nástupci císaři Antoniu Piovi. 64 let, tj. doba, po kterou trvala vláda těchto tří císařů, bylo pro Řím dobou relativního klidu, rostoucího blahobytu a upevňováním jeho moci a slávy.
Hadrianus se dokončení svého mauzolea už nedočkal. Umírá v r. 138, tedy asi rok před jeho dokončením. To se stalo až za císaře Antonia Pia, který nechal Hadrianovy ostatky spálit a uložit v jeho mauzoleu. Doba císařského Říma je doba, která fascinuje dodnes. A kde jinde by si tohle vše měl člověk připomenout, než právě ve zdech, které tuto dobu římské slávy a moci pamatují.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

              Ponte Sant Angelo s Andělským hradem

Podvečerní Řím ožívá a ulice i kavárny jsou plné lidí. Naši přátelé u Andělského hradu vzdávají další procházku. Stanice metra Ottaviano není odsud daleko a tak míří raději do pohodlí našeho přechodného domova. Plni dojmů z mauzolea pomalu kráčíme se ženou přes Most andělů směrem k Piazza Navonna. Už po druhé si můžeme vychutnat jeho večerní kouzlo. Pouliční kejklíři, stepující dívky, rychlomalíři, hloučky mladých, sedících na dlažbě, dívky před San Agnese hrají karty a nikdo nikam nespěchá. Proč taky. Vždyť kde tohle člověk zažije!

Borrominiho Svatá Anežka je právě otevřená. Tato nádherná barokní basilika z poloviny 17. století je Borrominiho vrcholným dílem. Stavbu si objednal papež Inocenc X, jehož náhrobek je uvnitř kostela. Římský rod Pamphili, z něhož papež Inocenc X pocházel, vlastnil velký palác hned vedle stavby. A tak kostel, který k paláci přiléhal, měl být jakousi jeho privátní kaplí. Tedy trochu větší kaplí. Unikátní je výzdoba kostela. Nejvzácnějším dílem je mramorová plastika na hlavním oltáři, která znázorňuje svatou Anežku. I na bočních oltářích jsou místo obrazů krásné plastické sculptury, znázorňující život a smrt některých světců.

 

              

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                   Náměstí umělců - Piazza Navonna 

          stará žebračka si klidně ulevila na chodníku                                

 

Stará žebračka, sedící opřená o zeď malého krámku na Piazza di Cancelleria si malý kousek od nás najednou stáhla kalhoty a ulevila si klidně na chodníku. Vlastně ani nevím, jestli byla stará. Její prapodivný úbor, který ji zahaloval, nám nedal možnost identifikovat její věk. Než jsem se vzpamatoval ze šoku a sáhl po foťáku, už si natáhla kalhoty a opět se posadila na svůj štafl a nepřítomně hleděla do prázdna. Co asi musí s člověkem život provést, aby se stal takovouto troskou, ovládanou jen svými pudy. Nicméně, trochu rozumu jí asi přeci jen zbylo. Než si totiž ulevila, tak si stáhla kalhoty. I to je Řím. Civis Romanus sum – jak říkávali staří Římané. A říkali to s hrdě vztyčenou hlavou. Jsem římský občan. I ta žebračka si to možná říká. Tahle druhá tvář Říma ale není tak pěkná. Patří však k životu velkoměsta. I tato žebračka, i bezdomovci, polehávající po lavičkách v zahradě Borghese.

                       Pouliční prodavač deštníků
 

Campo dei Fiori má být nejhezčí mezi desátou dopolední a jednou hodinou po poledni. A hlavně v úterý. To mají náměstí obsazené trhovci a dostanete tu údajně vše. Maso, zeleninu, ošacení a zkrátka všechno možné. Pochopitelně taky květiny. Vždyť je to Květinový trh. Teď je ale středa a k tomu večer. Trhovci tu už dávno nejsou, není tu kupodivu ani moc lidí. Jen venkovní kavárničky jsou obsazené a Římané mají poledne. Ale ten filosof v kutně, stojící na vysokém piedestalu na okraji náměstí, se k hlučné zábavě raději otočil zády. Měl za svého krátkého života tu smůlu, že si navzdory církevním dogmatům dovolil samostatně myslet. To se těžko odpouští mnohdy i dnes. Natož v r. 1600. A tak je tu kvízová otázka. O kom je tu asi řeč? Napovím. V tom roce 1600 ho tady přivázali ke kůlu a jak už bylo u inkvizitorů dobrým zvykem, dali kolem něj pár otýpek dříví a pak to vše podpálili. A chudák Giordano Bruno tady shořel i se svým světonázorem. Ano, neboť to byl ten blázen, co prohlašoval, že ani naše Země, dokonce ani Vatikán nejsou středem vesmíru, který nikde nekončí. A říkal to i na hranici. Dnes žádné hranice nehoří. I když se občas v předvolebním klání zdá, že k tomu není daleko.
Řím nám na naši podvečerní procházku namíchal úžasný koktejl omšelých paláců, úzkých uliček, troubících motorek a živé zábavy, končící až někdy nad ránem. Koukám na ceduli na rohu náměstí. Piazza Farnese. To tedy znamená, že tenhle monstrozní barák naproti nám je Palác Farnese. Krásný příklad renesanční architektury. Vždyť se na něm vystřídali taky ti z nejlepších. Da Sangalo syn, Michelangelo a Giaccomo della Porta. Každý postavil kus. A tohle je výsledek. To, že je v téhle stavbě značný kus Kolosea, to těmto výtečným stavitelům určitě nevadilo. Ostatně nejedou v tom sami. Památkáři tehdy ještě nebyli a stavebníci šetřili stavební náklady. Dělali to všichni. A z antického Říma se stávaly postupně ruiny. Co nestihli za římských dob Vandalové a Gótové, to dodělali Borromini, Michelangelo, Della Porta, Bernini a mnoho a mnoho dalších. Budiž jim sláva za to, co postavili, ale nikoli za to, z čeho to postavili. Ještě že ten antický Řím byl tak obrovský. A že bylo pořád kde brát. A pořád toho ještě dost zbylo. Malý příklad máme teď před sebou. Fontána v rohu náměstí bývala kdysi vanou v Caracallových lázních. V masivní nádrži z egyptské žuly se možná koupávali vážení páni senátoři a lovili zde rozumy pro své nekonečně dlouhé a většinou i nudné řeči v senátě. Neboť lázně, to byla společenská záležitost. A lázeňští hosté, to byl hlas lidu. A jak se říká dodnes. Vox populi, vox dei – hlas lidu, hlas boží. A v druhém koutě náměstí je ještě jedna podobná fontána. Kupodivu tyto fontány nezhotovil ani Della Porta, ani Bernini, ale nějaký Rainaldi. Neznám toho pána. Ale udělal to pěkně. K lepšímu dojmu mi tu ale chybí ti koupající. Nemuseli by to být ani senátoři, jako ve starém Římě. Mohla by to být třeba ta dvě děvčata, co si právě opřela své bicykly o klandr a šla se bavit. Vstupné bych rád zaplatil.
Via Giulia by se klidně mohla jmenovat ulicí starožitníků. Tady jsou snad starožitníci z celého Říma. Jeden krámek mne ale zaujal trochu víc. Připomněl mi tak trochu moje mladá léta. A malé kramářství a železářství pana Čapka na rohu za Týnským chrámem blízko pražského Staromáku. Sbírka všeho možného i nemožného, věci, které nikdo nikdy nebude potřebovat, staré železné předměty, svícny, věci roztodivných tvarů, šicí stroj. I starý pan Čapek to haraburdí po léta pilně sháněl a s láskou opatroval.
Palác Spada, který je hned vedle Piazza Farnese, bychom velice rádi navštívili, kdyby ovšem nebyla noc. Je jen o pár let mladší, než Farnese, ale stejně renesanční a stejně obrovský. Nad branou visí totiž velký plakát a láká nás dovnitř na Tiziana a Rubense. Tak to už dnes určitě nestihnem. Je mi to líto.
Došli jsme k Tibeře. Noc sice pokročila, ale na dopravě po nábřeží Vallati to není vůbec znát. Městský autobus nás odváží k metru. Ale malý kousek toho nočního Říma si  vezeme s sebou.

 

                          Slavná Fontána di Trevi

 

 Řím, červen 2009

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/