Poslední nilský chrám - Philae

S pocitem nostalgie otevírám okno kajuty. Slunce, které pomalu vykukuje nad asuánskými domy, ozařuje již naplno skalní hrobky na západní straně řeky. Do kajuty pronikl příjemný, osvěžující vzduch. Pondělní asuánské ráno je stejné, jako ostatní naše nilská rána. A přeci je trochu jiné. Toto naše páté nilské ráno je definitivně již to poslední.

                   Asuán, typické nilské felúky
 

K zádi lodi na naší straně přirazil neuvěřitelně rezavý a oprýskaný nákladní člun. Několik mužů začalo zaplňovat plochou, plechovou střechu člunu plastovými pytly s lodními odpadky, které jim házeli naši lodníci. Pro ně končí jedna cesta. Jedna z mnoha, které absolvují za sezónu mezi Luxorem a Asuánem. Odpadky jsou naloženy a lodníci se nyní pustí do úklidu lodě. Třeba ji připravit na novou cestu. Pokud ovšem nějaká další cesta bude. Pokud bude mít majitel to štěstí, že agentura, se kterou spolupracuje, bude mít nějaké zájemce. Množství lodí, které zde stojí a minimum turistů, které v nilských chrámech potkáváme, však pro majitele lodí nevěští nic dobrého. To už se ale my nedozvíme.
Po snídani nasedáme do autobusu, který nás odváží do žulového lomu. Ten je ještě ve městě, jen malý kousek od Fryal garden, kde jsme se včera večer obdivovali večernímu panoramatu města.   Dávno se zde už netěží kámen. Oplocený areál s  kasou při vstupu napovídá, že se jedná o další asuánskou pamětihodnost.
Tento areál a ještě několik dalších starověkých lomů jsou dnes chráněny egyptskou vládou jako archeologické lokality. Šárka nás vede po kamenných schodech vzhůru k monstróznímu obelisku, který nebyl nikdy dokončen. Příčina byla velmi jednoduchá. Tehdejší kameníci si vybrali velmi špatný kus skály. Obelisk, který byl vytesáván přímo ze svého kamenného podloží a je s ním doposud svojí spodní částí spojen, má totiž uprostřed dlouhou trhlinu. Pokud by byl dokončen, byl by při své délce 52 metrů a váze přibližně 1200 tun, největším obeliskem, který byl kdy dokončen. Archeologové se domnívají, že byl původně určen pro Amonův chrám v Karnaku. Tento kus kamene nám však umožnuje poznat blíž, jaké pracovní techniky a nástroje tehdejší kameníci užívali. Je s podivem, jak dokázali jen s  jednoduchými dioritovými a měděnými nástroji  vybudovat tak velkolepá díla. Diorit, který se na egyptském území nacházel, je velice tvrdá hornina, složená z několika minerálů s  příměsí železa. A měď, která se tehdy v Egyptě těžila a dále zpracovávala, nebyla čistou mědí, ale měla v  sobě příměsi několika minerálů, které ji činily tvrdší. Na obrázku je pěkně vidět způsob štípání kamenných kvádrů ze svého skalního podloží. Na kámen byly nakresleny linky, podél nichž byly vytesány hlubší jamky. Do těch se vložily dřevěné klíny a zalévaly vodou. Jak dřevo bobtnalo vlivem vody, roztahovalo se a kámen se tak v požadovaném tvaru oddělil od podloží. A pak už se dioritovými a měděnými nástroji dokončila povrchová úprava.
Egyptská posedlost věčností, představa času, vycházejícího ze zcela odlišného pojetí smrti a posmrtného života způsobují, že Egypťané veškeré své duchovní schopnosti i hmotné prostředky investují nikoli do svého fyzického života, ale do života, který je čeká po smrti. Proto staví svá obydlí z toho nejjednoduššího, co jim jejich zem může poskytnout. Z cihel z nepálené hlíny jsou vystavěná nejen obydlí prostých lidí, ale i královských úředníků, vysokých hodnostářů i samotného faraona. Život zde na zemi podle nich trvá jen velmi krátkou chvíli a proto se vůbec nevyplatí stavět nákladná obydlí. Cílem života má být spravedlnost a dodržování řádu Maat. Aby památka mrtvých byla dlouho uchovávána v paměti těch, co žijí. Ten, kdo žije spravedlivě a podle řádu, má zcela určitě zajištěn bezproblémový přechod z pozemské pomíjivosti do posvátné existence posmrtného života. Tento odkaz je nutné vložit do něčeho, co přetrvá věky. A tím něčím je kámen. Egypt má nevyčerpatelnou zásobu kamene. Hnědý sienit, nejoddolnější žula, černozelený bazalt, vápenec, diorit. Z kamene se staví hrobky. Jednoduché i monumentální s nádhernou výzdobou. Z kamene se staví pyramidy. Docela malé, střední i ty největší, jimž dominuje dnes pyramida faraona Chufeva. Z kamene se staví obrovské chrámy, které nemají ve světě obdoby, staví se zádušní chrámy, monumentální sochy, obelisky. Všechny tyto gigantické stavby a sochy ční nad pozemským životem jako neochvějný symbol věčnosti. Po tisíce let. A tak tisíce a tisíce kameníků po celé věky mění tvář Egypta. A do egyptského kamene tesají věčnost.
Nápis z jedné hrobky z 15. století př. n. l. nám toto vše jasně dokládá :

"Zbudoval jsem si znamenitý hrob ve svém místě plnosti času. Výtečně jsem vybavil místo své skalní hrobky v poušti věčnosti. Kéž mé jméno přetrvá na něm v ústech žijících, a ať je vzpomínka na mne dobrá u lidí po letech, jež přijdou. Jen malá část života je život vezdejší, věčnost je však v říši zemřelých."

Nasedli jsme opět do autobusu a ten nás odváží kousek za město, kde je poblíž hráze staré asuánské přehrady vybudován poměrně  velký přístav. Dlouhá řada nilských motorových člunů zde kotví u dlouhého mola a čeká na své zákazníky. U většiny z nich je cílem nedaleký ostrov Agilkia.

Asuán, lodě čekají na zákazníky         lodí ke chrámu Philae

Když v r. 1902 přehradili Britové Nil dlouhou hrází, stoupající voda začala ohrožovat řadu tamějších stavebních památek. Dotklo se to především ptolemaiovského chrámu bohyně Esety na ostrově Philae. Tento ostrov, zvaný Perla Egypta, byl chován ve velké vážnosti jak Egypťany ze severu, tak i Nubijci od jihu. Ne nadarmo byla umístěna svatyně Esety právě na ostrovcě Philae. Na vedlejším, daleko větším a vyšším ostrově Bigga ležel totiž jeden z hrobů Esetina manžela Usíra a jeho svatyně. Tyto svatyně vznikaly na všech místech, kam dopadly jednotlivé kusy boha Usíra, kterého jeho bratr Sutech rozsekal a rozházel po celém Egyptě.

První chrám tady byl postaven za Nachtenebefa I. z  poslední egyptské dynastie před nástupem makedonských Ptolemaiovců. Primární bohyní, která byla na ostrově uctívána, byla Isis. Hlavní stavební práce však byly provedeny až za helénistických Ptolemaiovců. Tak, jako i v ostatních nilských chrámech, tak i zde se drastickým způsobem na reliefní a sochařské výzdobě chrámového komplexu podepsali fanatičtí Koptové, kteří si chrám přeměnili na křesťanský kostel.  Zde bylo jejich působení o to horší, že na rozdíl od chrámů, stojících na pevnině, nebyl zdejší chrám ani zčásti zasypán pouštním pískem. A tak Koptové s kladivy a majzlíky se tady vyřádili. Jejich ranné působení v Egyptě se dá srovnat snad jedině se vpádem kobylek do kultivované krajiny. Proti fanatizmu víry je každý argument zbytečný. Vysoká míra tolerance egyptské a antické společnosti je tak definitivně pryč a tehdejší svět začíná být ovládán xenofobními ideologiemi křesťanství a islámu.
Zaplavení ostrova Philae po dokončení přehrady působilo pochopitelně velmi negativně na všechny památky, zejména na barevnou výmalbu stěn a sloupů. Vlhkost, která se dostala do stěn a sloupů barevnou výzdobu skoro celou zničila. Nilská voda zničila i veškerou vegetaci, která na ostrově byla. V  r. 1960 začala organizace UNESCO se záchranným projektem, podle kterého měl být celý chrám rozřezán a přenesen na nedaleký vyšší ostrov Agilkia. Kolem celého chrámu byly do země zaraženy dvě řady ocelových stěn, mezi které byl navezen písek. Poté byl chrám očistěn od nánosů nilského bahna, rozřezán na 40000 dílů a znovu na ostrově Agilkai postaven.
A k tomuto chrámu bohyně Isis – Esety míří nyní, za hlasitého kraválu starého motoru,  náš již trochu obstarožní člun. Proplul úzkou úžinou mezi dvěma ostrovy, aby  asi po čtvrthodině plavby zakotvil v  malém přístavu na jižní straně ostrova Agilkai.
I tady bývá večerní „Sound and light“. Když jsme vyšli po pár schodech od přístavu na plochu ostrova, máme přímo před sebou řady sedadel, ze kterých je pěkná vyhlídka jak na Trajánův kiosek, tak i na masivní průčelí prvního pylonu. Pro anglicky, německy, nebo španělsky mluvící turisty je to asi zážitek. I když poněkud drahý. Při kvalitě mé angličtiny a hlavně mého mizerně sloužícího sluchového orgánu bych z toho stejně moc neměl. Ale stejně bychom neměli jistotu, že se dostaneme právě na anglicky namluvené představení. Pár lidí z naší skupiny, kteří si zaplatili toto představení u pyramid v Gíze, se na anglickou verzi nedostalo a museli vzít zavděk představením ve španělštině. Vrátili se docela otrávení.
Oželíme tedy večerní Sound and light ve Philae a buďme rádi, že jsme viděli v krásném večerním osvětlení alespoň luxorský chrám i ptolemaiovské Kom Ombo.
Dlouhé nádvoří s  kolonádami po obou stranách nás přivádí před první pylon. Z oken, proražených ve zdi západní kolonády, byl původně vidět ostrov Bigga s hrobem Usírova srdce. Ostatně, Eset tam údajně jezdila každých deset dní. Mezi tím mohla klidně z těchto oken pozorovat ostrov. Dnes je okny vidět taky nějaký ostrov, ale mnohem menší. Jeho jména jsem se bohužel nedopátral.
První pylon je, jak už to bývá u nilských chrámů zvykem, obrovsky monumentální. Výška 18 metrů a šíře 37 metrů. Proti 113 metrům karnackého pylonu je to sice málo, ale na malém ostrově Agilkai je to tak akorát. Reliefní výzdoba všech chrámů je vždy poplatna jak faraonskému stavebníkovi, tak pochopitelně bohům, kterým je chrám zasvěcen. V případě chrámu ve Philae ve výzdobě jednoznačně dominují výjevy z  usírovské legendy. Pochopitelně doplněné „hrdinnými“ činy tehdejších faraonů. Proto je na vnější straně prvního pylonu zobrazen král Ptolemaios XII. Neos, kterak pobíjí své nepřátele a u toho asistují bohové – Eseta, Hor a Hathor.
Prošli jsme pylonem a jsme na velkém nádvoří, lemovaném s obou stran kolonádami. Z těch se pak dostaneme do další prostor chrámu. Na západní straně nádvoří je tzv. Mamissi. V ptolemaiovských  chrámech je to vždy svatyně, kde se oslavuje narození nějakého Boha. V místním mamissi se bohyni Esetě narodil malý Hor.
Tentokrát nemusíme s prohlídkou spěchat. Času je dost. Pomalu jsme prošli chrámem až po nejzazší svatyni, kde bývala uložena Esetina bárka. Uvědomuji si, že tento chrám a chrám v Edfu, je taková labutí píseň starého Egypta. Helénističtí Ptolemaiovci se snažili mermomocí ještě pozdvihnout pomalu vadnoucí slávu třítisícileté říše. Ze všech sil se snažili zachovat vše, co znamenalo tradiční egyptskou kulturu. Podle prastarých tradic stavěli chrámy a dodržovali náboženské rituály. Římská anexe však zasadila této snaze vážnou ránu. Milostný románek Kleopatry VII s římskými vojevůdci Gaiem Juliem Caesarem a poté i s Antoniem byl už jen posledním vzepjetím, poslední snahou o udržení samostatného egyptského státu. Ostatně, chrám ve Philae sehrál svou poslední velkou roli právě v době Caesara. Zde, v tomto chrámu, uzavřel Gaius Julius Caesar dle egyptského zvyku manželský svazek s egyptskou královnou Kleopatrou VII.
Nastupující křesťanství však znamenalo rychlý úpadek egyptské civilizace. Do nilských chrámů se nastěhovali xenofobní křesťané, kteří zničili, co mohli, ve svatyních egyptských bohů si vystavěli své oltáře a  chrámoví kněží byli vyháněni a zabíjeni. A s nimi také zemřela celá egyptská vzdělanost, jíž byli právě tito kněží nositeli. Co je vlastně na světě věčného? Starověký Egypt, který vedl po tisíciletí tvrdý boj s pomíjejícností života, nakonec logicky podlehl neúprosnému vývoji. Jen ty nesčetné kamenné monumenty, rozeseté podél břehů Nilu od jeho delty až po Nubii, jsou dnes památkou a  duchovním odkazem této obdivuhodné civilizace.
Monumentální tzv. „Trajánův kiosek“ ční nad řekou jako nejkrásnější dominanta ostrova. Je připisován plánované návštěvě římského císaře Trajána, která se však nikdy neuskutečnila. Pravděpodobně ale byla tato stavba určena k uschování posvátné bárky bohyně Esety. 14 sloupů, každý s jinou kompozitní rostlinou hlavicí, nesou architrávy, na kterých byla, v egyptském stavitelství docela nezvykle, dřevěná střecha. Uvnitř jsou reliéfy, znázorňující Trajána jako faraona, jak přináší oběti Esetě, Usírovi a Horovi.

                             Philae, Trajánův kiosek

Jdeme pomalu nazpět k východu. U hlediště pro světelnou show je malý bazar s běžnými cetkami a suvenýry. A taky s  restaurací s krásným výhledem na řeku. Posadil jsem se na lavici hlediště, zatím, co má žena šla obhlédnout, co je v bazaru zajímavého. Přeci jen něco objevila. Dříve, než jsme se pod vedením Šárky zdvihli k  odchodu, objevila se Eva, vítězně třímajíc v ruce barevný  šátek.
Opět jsme se nalodili a rozhrkaný člun nás dovezl opět na přístaviště poblíž staré hráze.
Třičvrtěhodinová projížďka felúkou byla poslední a docela příjemnou tečkou za naším asuánským pobytem. Sotva jsme však odrazili od přístavního mola, jeden z  Egypťanů vyložil na prostřední lavici obvyklý sortiment suvenýrů, korálků, šátků a nejrůznější cetek, zkrátka vše to, co jsme mohli již vidět po celé naší  pětidenní plavbě po Nilu. A vlastně již u pyramid. Každá libra pro rodinu je přeci dobrá. Náš lodník si vybral ale špatný čas. Naše cesta končí a ten, kdo si chtěl koupit nějaký suvenýr, si ho už koupil v minulých dnech. Dokonce ani dlouhán s matkou nic nekupují. A to už je co říci. Ti kupovali všude. Teď už není žádný zájem. Jeden z lodníků proto s orientálním fatalismem zase pečlivě zabalil všechny cetky do kusu látky. Felúka se přiblížila k našemu Crocodilovi a opatrně manévruje k jeho říční straně. U recepce jsou již složena naše zavazadla. Neklamné znamení rozloučení s Asuánem. Poslední oběd v lodní jídelně jsme si ani pořádně nevychutnali. Je čas jít. Na nábřeží už čeká autobus. Rozhlížím se kolem, jestli někde neuvidím Hasana s jeho Rambem. Jeho štafl je ale prázdný. Asi někde jezdí a svou špatnou angličtinou se snaží poznáníchtivým turistům trochu přiblížit město a hlavně ulehčit jejich peněžence.  Je to jeho město. Jeho Asuán. Už mne ani nemrzí těch sto liber. Ať si je užije. Mrzí mne daleko více, že odjíždíme. Nahlédnutí do tajemného světa starověkého Egypta bylo velice příjemné. Bohužel ale krátké. Byl to však fascinující pohled.
Asuán zůstal daleko za námi. Kolem autobusu ubíhají dozadu dlouhé pásy pečlivě obdělávaných políček, která se střídají s plantážemi datlových palem. Tak jako tomu bylo již za starého Egypta. A za nimi je Nil. Životodárná řeka, líně plynoucí tímto úrodným pásem země. Kolébka lidské kultury a civilizace s pozůstatky dávných dob, rozesetých podél jejích břehů. Dvě časové roviny se zde prolínají. Dnešek, s  narůstajícími problémy arabského světa a dávná minulost záhadné, mysteriozní civilizace. Dvě časové roviny, mezi nimiž není bohužel žádný most.

Philae, chrám bohyně Esety, přenesený na ostrov Agilkia

harfeníkova píseň, 2100 př. n. l.
Od nepaměti jiní přicházejí za ty, kdo odejdou.
Králové dávní, slavní dnes v pyramidách leží
a v pyramidách spočinou vznešení mužové i hodnostáři.

Co dnes je s těmi, kteří stavěli pyramidy?
Co je s nimi? Kde jsou?

Tam odtud k nám se nikdo nevrací,
nikdo nám nevypoví, ach, jak žijí tam a po čem touží,
nikdo nás neuklidní dřív, než i my odejdeme tam,
kam všichni odcházejí.