POTULKY RÁJEM

 PROLOG

Všechny následující texty i básně vznikly mezi mým šestnáctým a osmnáctým rokem. S velmi malými úpravami, zejména krácením, jsem je zařadil do své vzpomínkové knihy Návraty.

 

              zasl.umělec František Hora : České středohoří

Ve stínu ráje

Víte vy vůbec, že ráj přeci jen existuje? Neříkejte, že ne. Každý z nás má přeci nějaký ten svůj ráj. A proto je každý z nás tak trochu věřící. Kdyby bylo Bohem vše krásné, co je kolem nás, byl by ze mne ten nejortodoxnější věřící na světě. Chci tímto jen dokázat, že ráj skutečně je. Že existuje. Můj, možná, že i váš malý ráj, kam se uchylujete, který vzýváte a na který vzpomínáte.

Jeli jste někdy malou lokálkou z Lovosic směrem na Most? Jestli ne, tak nasedněte. Až vyjedete z  města a zbavíte se nepříjemně vyschlého vzduchu, nasáklého prachem a pachem chemičky, až přejedete silnici a vjedete doprostřed polí a květů, otevřte okno. Ovane vás teplý závan jara a jakási těžká vůně. To voní stráně a zahrady a nahoře na zvlněných ladech voní rozkvétající jabloně a žluté trsy hlaváčku.Ani se nestačíte vynadívat kolem a vystupujete. Neuvítá vás ale nic zvláštního. Jen malé a tiché provinční městečko. 

A přeci tu něco zvláštního je. Je to neviditelné, nedefinovatelné a je to všude kolem vás. Prostupuje to celou vaší bytostí, dýchá to na vás z ulice, ze vzduchu. A vy, lidé z města, unavení prací a každodenním shonem, otevíráte najednou všechny póry těla a napínáte všechny smysly, abyste toto nedefinovatelné kouzlo zachytili. A pak vyrazíte vzhůru. Na Košťálov, Kozihorky, na Skalku, na Oltařík. Budete procházet krajinou a dýchat těžkou vůni jara.

Pochopitelně nemusí být vše tak ideální, jak tady líčím. Může vás přitom zastihnout déšť, kdo ví? V tom případě si asi sednete do Radnice na pivo, nebo na kávu a budete trpělivě čekat, až přestane. Můžete se přitom dívat na dešťové kapky, stékající po okenním skle a poslouchat při tom rozhovor místních fotbalových odborníků o tom, jak dopadne letošní liga. Nic zvláštního. Tak, jako všude. Jen s malou krajovou obměnou.Přestalo pršet. Vycházíte ven. Ze vzduchu zmizela ta těžká omamná vůně, po které až hlava bolela. Vzduch je prosycen jarní vláhou a vůní slunce, vůní tisíců květů na svazích kopců a rozkvetlými lady. A člověk, brouzdající se tím krásným, rozkvetlým jarem mezi kopci a vesničkami na jejich úbočích, má určitě pocit sváteční. A rád by řekl, nebo napsal něco velkého a krásného. Ale protože ne každý je spisovatelem, sedne si někam do vesnické hospůdky, dá si turka a napíše dopis, nebo alespoň lístek. Že sluníčko svítí, že ho bolí nohy a že je tu přeci jen ráj na zemi.

Třebenice 1960  /psáno v 16 letech/

 

Jarní opojení

V poledním žáru
srdce moje plane.
A vysoko,
tam nad vrcholky,
bělostné věnce mráčků visí.
Brodím se šťastně v rozpálené vůni
a opíjím se kvetoucími lady.
A dívám se,
jak dobrá kouzelnice Vesna
otevírá poslední květy hlaváčku.

 

Středohorské putování s otcem

Stoupáme s otcem zvolna do táhlého svahu, přes pole a louky, plné rozkvetlých stromů. Celý Raškovec tone v záplavě květů. Slunce zvolna stoupá po obloze, na které není ani jediný mráček. Ptáci zpívají jako o závod a vzduch je prosycen vůní, táhnoucí se z rozkvetlých lad. Vzpomněl jsem si opět na Miladu. Bylo by docela pěkné, kdybychom tudy mohli jít spolu a užívat si vůni jara. Její zlaté vlasy by krásně ladily se záplavou bíločervených jabloňových květů. A její oči by byly určitě modřejší, než dnešní obloha. Vytáhl jsem zápisník a znamenám si pár dojmů. Trochu jsem se přitom zamyslel a otec se mi mezi tím trochu vzdálil.

„Pojď už, nezdržuj, ještě máme hodně před sebou,“ volá mě k pořádku.

Vzduch se rozechvívá tisíci tóny. Slyšíme zpívat ptáky, včely s temným bzukotem létají rozvážně s  květu na květ a velcí poletující chrousti mne děsí, když se při své letové dráze příliš přibližují k mé hlavě.

Vítr se do nás najednou opřel plnou silou a rozevlál nám pláště. Míjíme starý, opuštěný lom a jsme konečně na vrcholu. Lehounká mlha visí na okolních kopcích, které jako věnec vroubí naše stanoviště na vrcholu Kozí horky. Rozhlížíme se po kraji. Kolem dokola jsou jen lesy a kopce s kvetoucími lady a vesničkami, stulenými na jejich úpatí. Celý kraj se doslova utápí v záplavě květů. Z bílého moře dole pod námi vykukují červené střechy dlažkovických stavení. Celý kraj leží pod námi jako na dlani. Celý ten kraj, mně již od dětských let tak známý. Pohled, který nikdy nezevšední. Stále a stále se musí člověk do tohoto kraje vracet. Stále se musí vracet, přesvědčen, že na světě není krásnější pohled, než pohled na jarní krajinu s vrcholu Košťálova, že není příjemnější procházka, než procházka po rozkvetlých středohorských ladech.

Je to rodný kraj.

Třebenice, květen 1960  

 

          Zasloužilý umělec František Hora : Košťál

 

Středohorský podzim

Silueta Košťálova se noří z ranní mlhy a zvonec kostelíka rozechvívá vzduch. Stále stejné. Letos, jako loni, nebo před léty. Zas padá listí se stromů, klouzaje přitom sem a tam a místa známá jsou stejná jako kdysi. Stejná od věčnosti i do věčnosti. Když jdeš po ladech, nebo i po silnici za městečkem, podívej se kolem sebe a stráně na tebe dýchnou klidem staletí. Bezděky si člověk v těchto místech vzpomene na Máchova slova :

„Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil.“
To jsou slova klasika. A ani se mu nemůžeme divit. Cítím to podobně.
Nedělní klid se rozprostřel nad celým krajem. Slunce vrhá poslední zoufalé paprsky na chladnoucí svahy, vítr si hraje v prořídlých korunách stromů a listí poletuje sem a tam, bez cíle. Vedle mne běží potok a zpívá svou nekonečně monotónní píseň. Jak dlouho ji asi zpívá?
Na okolních kopcích visí lehounká mlha. Vylezl jsem na nějaký vršek. Vše je teď blízké. Natáhni ruku a do dlaně sevřeš celý kraj. Vpředu se tyčí Košťálov a město dole pod ním, stříbrná stužka Labe v dáli a šedý závoj mlhy. Celý ten kraj.
Kdybych mohl, pozval bych vás sem všechny a řekl :
„Podívejte se, tady žili Adam a Eva.“
Ne každý ale věří na ráj. Ale já zase říkám, že je to pravda. Můžete se o tom přesvědčit. Stačí si jen sednout do malé lokálky, výpravčí zvedne ruku a ta lokálka vás zaveze přímo před bránu ráje. Nečeká vás tam ani svatý Petr, ani poletující andělé. Jen přísní a vážní strážci, mlčenlivé kolosy s hávem lesů, splývajících jim po ramenou. Dnes, jako před tisíci léty.
Sestupuji dolů se svahu. Polonahé stromy vztahují své rachitické paže v zoufalé modlitbě za umírající léto. Teď je to smutný ráj. Melancholický. Melancholická je i vůně, která umírá i potok Modla, který pospíchá a neví kam. Vše je tiché. Kříž u cesty, mlýn na potoce i nedaleká hradní věž.
Je to melancholický ráj. A člověk tudy jde a dýchá zhluboka, jako by chtěl vdechnout i ten pokoj a mír, klid staletí i hradních zdí a možná i slova Máchova :
„Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír.“
A těm, kteří věří, říkám rovnou :
„Podívejte se, tady žili Adam a Eva.“

Třebenice,  podzim 1961  /psáno v 17 letech/

 

tento obrázek  kreslil ještě můj otec někdy ve třicátých letech 20. stol.

 

Středohorské jaro

Opět je tu jaro. Přišlo s celou svou nádherou probouzející se přírody. S rozkvetlými zahradami, zelenými loukami a vlahými večery, tak stvořenými ke schůzkám milenců.

Tentokrát jdu sám. Bez otce. Jdu pomalu tímto lyrickým krajem, ve kterém se čedičové velikány, porostlé lesy, střídají s velkými zahradami ovocných stromů. Jaro ve Středohoří vrcholí. I jabloně jsou už v plném květu a celým krajem se šíří až omamná vůně, tak specifická pro tento krásný kousek země. A pro tento roční čas.

Tento kraj miloval i Karel Hynek Mácha, velký pěvec svobody a lásky. Sedával na nedalekém Radobýlu, díval se do kraje a psal tam i některé své básně. Jen těžko lze vylíčit jednoduchými slovy pocity poutníka, který prochází tímto kouzelným krajem. Velebný klid a mír narušuje jen bzukot poletujících včel a chroustů, ale to jsou opět jen zvuky přírody.

Po kolikáté už takhle tudy chodím? Už ani nevím. Zdá se mi ale, že jsem součástí tohoto kraje. Když se teď dívám přes rozkvetlé stromy na namodralou v dálce siluetu Milešovky, prostupuje mne jakýsi zvláštní pocit sounáležitosti s touto malou částí naší země. I když bych šel už po sté těmito tak důvěrně známými místy, pokaždé budu slyšet ten hlas. Hlas, který vychází z vrcholků hor i z vesniček na úpatí, ten tajemný hlas, kterému budu stále rozumět.

Třebenice, 1962

                Kresba můj otec, velký středohorský patriot