putování za faraony

Úvod
Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnatopísečná poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu, či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky.
Kdysi dávno, přibližně před 125 lety, plula po této řece trochu zvláštní loď. Na její přídi stál Emil Brugsch, zástupce ředitele káhirského muzea, vážnější, než kdykoli předtím, vědom si svého životního úkolu. Náklad, který převážel do muzea, byl skutečně mimořádný.
Tento příběh však má svůj začátek někdy v polovině 12. století př. n. l. Po éře silných vládců Ramesse II. a Ramesse III. moc egyptského státu pozvolna, ale jistě upadá. I Amonovi kněží postupně ztrácejí svou vážnost i moc. Egyptský stát ani sami kněží nedokáží již čelit stoupajícímu množství vykrádačů hrobek, kteří nehledě na posvátné prastaré tradice nemilosrdne vylupují a ničí hrobky vládců, které byly přeplněné drahocenostmi. Amonovi kněží však byli věrně oddáni staré tradici. Nechtěli za žádnou cenu dopustit, aby hrobky jejich vládců byly dále znesvěcovány a aby byl ohrožen jejich věčný život. Začali tedy mumie svých vládců stěhovat z místa na místo. To ale nešlo dělat do nekonečna. Rozhodli se proto pro konečné řešení. Nechali vykopat v posvátném okrsku Théb na svahu Dér el-Bahrí hlubokou studnu s chodbou a pohřební komorou. Do této komory v noci, tajně, při svitu pochodní, přemístili těla čtyřiceti svých panovníků i s identifikačními štíty kolem krku. Konečně měli mrtví vládci svůj klid. Tři tisíce let klidu. Ani důmyslní vykradači hrobů je neobjevili. Objevil je až v r. 1875 jeden mladý vykradač hrobů z blízké vesnice Gurnah a to zcela náhodou. Šest let se jemu a jeho bratřím dařilo tento nález utajit. Šest dlouhých let, ve kterých se bratrům dařilo úspěšně prodávat předměty z okradených mumií. Teprve po šesti letech byli dopadeni.
Těžko si vybavit pocity vědce, stojícího na prahu znovuobjevené pohřební komory, kterak ve slabém svitu pochodní objevuje pozůstatky velkých panovníků starověkého Egypta. Bylo jich čtyřicet. Ahmose I., zakladatel XVIII. dynastie, velký dobyvatel Thutmose III., Ramesse II., spoluautor první mírové smlouvy v dějinách, jeho otec Sethi I. a další a další. O pár dní později byly všechny mumie pečlivě zabaleny a dopraveny na nilskou loď. A ta se vypravila po proudu do Káhiry.
A pak se stala ta zvláštní, neuvěřitelná událost. Lidé, žijící v okolí Nilu se nějakým způsobem dozvěděli o transportu tři tisíce let starých mumifikovaných těl faraonů po řece. Taková událost se ani nedala utajit. A tak se ti obyčejní felláhové i se svými rodinami shromažďovali na březích Nilu, někteří stáli mlčky, někteří stříleli do vzduchu ze starých pušek a jejich ženy s pláčem si podle starého zvyku sypali na hlavu písek a prach.
Tak prostí Egypťané vzdávali čest svým pradávným vládcům.
Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své více než šestitisícové pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šestset sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé, žijící v jeho údolí na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velkou řeku. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není. Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil.

 charakteristický obrázek pobřeží Nilu poblíž Asuánu                                                                               

Když se řekne Egypt
Nejlepším způsobem, jak se seznámit s Egyptem, s  jeho bohatou a složitou historií, kulturou i současným životem, je nalodit se na jednu z  výletních lodí, které s  turisty celého světa v desítkách brázdí vody Nilu od Luxoru až po jihoegyptský Asuán. I v dobách faraonů to byl nejjistější a nejrychlejší způsob dopravy po celé rozlehlé říši.
Dávná minulost se zde bezprostředně prolíná s přítomností. Háje datlových palem se na obou březích střídají s políčky kukuřice, cukrové třtiny, nízkých banánovníků, či bambusu, s tisiletými  chrámy a žlutočervenošedou barvou skal Arabské pouště. Skrovné příbytky felláhů a rybářů z nepálených cihel, většinou bez střechy, nebo jen lehce pokryté rákosem či palmovými listy, při břehu ženy, peroucí prádlo a houf dětí, dovádějících v pobřežní mělčině. Stejný obrázek, jako před staletími. Poklidnou hladinu řeky občas rozčeří tradiční felúky s šikmými stožáry nebo výletní loď, jedoucí opačným směrem.
Retro styl, ve kterém je většina výletních lodí postavena, dřevěné schodiště s ozdobnými koncovkami zábradlí, stylový nábytek kajut i baru, těžké závěsy na oknech, i konečně nevtíravě diskretní a ochotný personál lodi, to vše evokuje noblesu doby Agáthy Christie a jejího hrdiny Hercula Poirota. Pohled na spolustolovníky v jídelně v podpalubí nás však vrací do doby až příliš současné. Na místo smokingů, obleků a kravat či společensky oděných dam dob bohužel již minulých tu jsou cestovatelé všeho věku, oblečeni do toho nejúspornějšího oblečení. A to zejména ti mladší. Ti starší přeci jen zachovávají jakési dekórum a přicházejí do jídelny oblečení více či méně společensky. Kdo ví, zda na ně krom neobyčejné atmosféry této plavby nepůsobí ještě i naplno běžící klimatizace, která ty starší nutí obléci se přeci jen trochu méně sportovně.
Kajuty sice nejsou příliš prostorné, ale za to je tu vše, co člověk k několikadennímu životu na lodním hotelu potřebuje. Nezbytná lednice, ve které se chladí krom obyčejné vody i neobyčejně dobrá vodka, přiměřeně vybavená koupelna s teplou vodou i televize s arabskými pořady. Televize je skvělý vynález. Nikoli ovšem kvůli arabským seriálům, či zprávám, ale kvůli tomu, že se na ní dá přehrávat a tudíž i přebírat množství fotografií a videí, natočených během dne. Pokud si ovšem cestovatel přibalí do zavazadla i potřebné propojovací kabely. Toto tedy v době Hercula Poirota nebylo možné. Domnívám se však, že tehdejší cestovatelé nebyli proto méně spokojení. Pokud nelezli po nejrůznějších památkách, tak se určitě věnovali duchaplné společenské konverzaci, či, jak nám sděluje spisovatelka Agátha Christie, vraždili své spolucestující. Toho se snad na našem krásném plavidle jménem „Crocodile“ obávat nemusíme. Cestující se většinou nevěnují duchaplné konverzaci. Dnešní doba je přeci jen trochu jiná. Ti otrlejší vylézají ve volných chvílích na horní palubu, od hlavy po paty naviksovaní krémy s vysokým faktorem a opékají se na prudkém slunci, hřejícím úměrně svému postavení na obratníku Raka. Naši přátelé, Marie s Julií i já se svoji ženou, máme ovšem jiné priority. Polední slunce, které žhaví naši nilskou odysseu do teploty mezi třiceti pěti a čtyřiceti stupni, nás, věkově trochu pokročilejší, zahání pod slunečníky horní paluby, nebo do přiměřeně klimatizovaného ovzduší kajuty ke kávičce, při nádherném pohledu na zvolna ubíhající břehy Nilu. Úžasná pohoda.
Když jsme se ještě doma, před odletem, připravovali na tuto cestu, nejvíce ze všeho jsem se těšil na tuto plavbu po Nilu. Mohu zodpovědně prohlásit, že pokud něco, na této naší egyptské cestě, naplnilo zcela mé představy, byla to právě tato nádherná, skoro pětidenní plavba po Nilu. Pochopitelně, že Egypt není pouze jen řeka Nil. Egypt je také prastará historie, jsou to chrámy, stavěné v  průběhu minulých tisíciletí. Jsou to sídla, stavěná okolo posvátných chrámů. Sídla, která přerostla do městských aglomerací dnešní doby. Jsou to i lidé, tvrdě bojující o svůj dnešní chléb vezdejší. Dnešní Egypt je poznamenám i arabskou revolucí, která zachvátila značnou část arabského světa. Prozápadní jistota mubarakovského Egypta je najednou ta tam a svět čeká, kam se arabský svět pohne. K demokracii, či ke xenofobnímu fundamentalizmu. Nedlouho před naší cestou vyvrcholily delší čas potlačované averze mezi asuánskými muslimy a koptskou křesťanskou menšinou. Zasáhla armáda a výsledkem jsou i mrtví na obou stranách. Zejména na straně křesťanských Koptů. Je starou pravdou, že s vojenskými režimy není radno si zahrávat. A nejen s těmi arabskými.

Nutno říci, že až na množství vojáků, hlídkujících na častých check pointech, byl všude klid. Velmi skrovné informace, které se objevily v našich médiích, však odradily celou řadu potencionálních zájemců o Egypt. Hotely v přímořských letoviscích jsou poloprázdné a z více než stovky nilských velkých výletních lodí je v provozu sotva čtyřicet. K naší velké radosti to bylo znát i při návštěvě velkých chrámů podél řeky. V Karnaku, Luxoru, i Edfu kotvilo vždy jen pár lodí a tak naše skvělá průvodkyně mohla v  poklidu spustit stavidla svých nevyčerpatelných znalostí.

                              příjezd do Asuánu

Z pohodlí klimatizované kajuty, či z pohodlného lehátka na horní palubě lodi jsou však problémy dnešního Egypta dosti vzdálené. Podstatně menší množství turistů oproti minulým létům egyptské hospodářství tvrdě postihlo. Vedle příjmů z prodeje ropy, příjmů z průjezdních poplatků Suezským průplavem je právě příjem z turistického ruchu nosným příjmem do státní pokladny. Důležitým příjmem jsou i peníze asi osmi milionů Egypťanů, žijících mimo svou zemi a kteří přeci jen občas nějaký ten peníz pošlou do své staré vlasti. Ostatní příjmy jsou zanedbatelné. Nevím, kolik lidí dnes živí turistický ruch. Ale asi hodně. Při menším počtu turistů to znamená pro tyto egyptské rodiny i nižší příjmy a živoření na pokraji chudoby. Mohli jsme to pozorovat při naší cestě na každém kroku. Ať v káhirském obrovském bazaru Chán al-Chalílí, který byl z večera poloprázdný a kde jen pár cizinců si nezúčastněně prohlíželo vystavené zboží. Bylo to patrné i v Luxoru i v Asuánu, kde se na nás ihned poté, co jsme vyšli na břeh, vrhli pouliční prodavači vody, nejrůznějších cetek, korálků, šátků a suvenýrů pochybné kvality a až neurvale nabízeli své služby. A vůbec nejdotěrnější byli drožkaři. Dva mladí drožkaři v Asuánu si po projíždce městem řekli o neobyčejně vysokou částku, tedy vysokou na jejich poměry. Tady spíše šlo o princip, ne, že by nás to zruinovalo. A tak se musím přiznat k tomu, že jsem občas, pod vlivem často prožívaných emocí, uvažoval nad šálkem kávy v poklidu klimatizované lodní kajuty i nad tím, zda si Egypťané vůbec zaslouží mít tak krásné památky. Emoce ovšem k cestování patří. I když, jako v tomto případě, byly moje emoce až nepřiměřeně velké.
Přirozená neobytnost a dotěrnost všech těchto lidí, jejichž rodiny jsou závislé na každé libře, kterou živitel přinese večer domů, je v této době pochopitelně násobena neobyčejně nízkým počtem turistů, kteří projíždějí turistickou trasou mezi Asuánem a Luxorem. Turista se musí již předem obrnit trpělivostí a hlavně klidem, aby nedošlo náhodou k nějakému konfliktu. Agresivní dotěrnost některých prodejců je vrcholně nepříjemná a tak by si měl člověk uvědomit, že je v jiném světě, v jiné kultuře, která má zcela jiný žebříček hodnost, než naše evropská měřítka.
Když jsem si po návratu domů sedl k počítači, obložil jsem se knihami, fotkami, Modrým Portugalem a s ním i možnou inspirací a začal jsem zpracovávat naši cestu do nějaké srozumitelné a čtivé formy. Tyhle chvíle mám nejraději. Opět cestuji a je to stejně, možná i více dobrodružné, než v reálu. Všechny zážitky se postupně vybavují a k nim je možné přidat i pár informací, které jsou na nejrůznějších webových stránkách, nebo v dostupné literatuře.  Jsem tak docela spokojený člověk. Při tom probírání se vzpomínkami na cestu jsem si však uvědomil jeden důležitý fakt. Ti lidé v Egyptě žijí na naše zvyklosti docela v bídě. Pokud je v zemi dostatek turistů, tak, jako to bylo běžné ještě za Mubaraka, mají se relativně dobře. Říkám relativně. Arabské revoluce však přinesly do oněch postižených zemí vedle velkého očekávání místních, také velký chaos, organizační zmatky, nejistotu, co bude dál a i potencionální nebezpečí pro turisty, kterých do těchto končin jezdí nyní sotva polovina. Všichni ti lidé, kteří jsou více, či méně nějak spojeni s turistickým ruchem, jsou najednou v obtížné situaci, jak zajistit pro své rodiny přiměřený výdělek. Turisté prostě nejsou. A tak se davy obchodníků, drobných prodejců i drožkařů vrhají až agresivně na prořídlé turistické davy a snaží se urvat, co se dá. Pro nás je to krajně nepříjemné.  Ale žít se musí.  A tak jsem mladému asuánskému drožkaři Hasanovi, i jeho společníku Alimu a konečně i jejich koníkovi Rambovi odpustil na dálku to, že nás stáhli o 100 liber, tedy o našich asi 350,- Kč. Žena to sice obrečela, ale snažil jsem se jí to už v Asuánu vysvětlit. Nakonec mi dala za pravdu. Ostatně, ten výlet drožkou byl docela pěkný.
Avšak, pak se zvídavý a občas i naštvaný turista vrátí na loď, sedne si na horní palubu s kafem a dívá se na to nádherné panorama nilských břehů s datlovými palmami, cukrovou třtinou, s rybáři na stařičkých felůkách a s pasoucími se buvoly a oslíky v pobřežních mělčinách. A rázem se ocitne v jiném světě. Na lodi, kde mu nic nechybí.  Na lodním hotelu s diskretní a vycvičenou egyptskou obsluhou a i s přiměřeným luxusem a skvělým jídlem. Pryč jsou dotěrní prodejci všeho možného a zůstává jen ten úžasný pocit pohody. A po pyramidách přicházejí i tisícileté chrámy a člověk má při tom náhle pocit, že se plaví nejen proti proudu Nilu, ale také proti proudu času. Vše obrovské, postavěné na věčnost, postavené svým bohům a vládcům. Obrovský zážitek. Pokud bych měl hodnotit naši cestu, musím ji tedy hodnotit jako celek. Ty drobné nepříjemnosti ji rozhodně nenarušily. Žádné nepříjemnosti, žádné demonstrace, žádné násilí, které tu bylo jen pár dní před naší cestou. Co není, však může být. Dva dny po našem návratu jsem se dočetl v online vydání Egypt news o havarii autobusu poblíž Hurghady. Výsledkem je 11 mrvých Maďarů a 25 zraněných. Egyptský řidič v nesmyslně vysoké rychlosti nezvládl řízení, když vezl Maďary na letiště. I to je Egypt. Egyptská doprava je vůbec kapitola sama pro sebe. Ale o tom bude ještě řeč. Nevím, jestli se do Egypta ještě někdy dostanu. Ale byl jsem rád za to, co jsme mohli vidět. Že jsem mohl na vlastní oči vidět hlavně onu patetickou monumentálnost staroegyptského státu. Kéž by ten dnešní, moderní Egypt byl alespoň zčásti takový. Přál bych mu to. A hlavně jeho lidem. Ať už bude v Egyptě jakýkoli režim, ať už ho ovládnou fundamentalisté, nebo nová arabská inteligence, jedno bude pořád jisté a neměnné. A to budou jejich památky. Ty byly postavené na věčnost. Na věčnost, která prostupovala celým staroegyptským životem.

                          Luxor, západ slunce na Nilu

Káhira
Je půl desáté večer. Rtuť teploměru, která se přes den držela něco nad třiceti stupni, teď klesá pomalu, ale jistě ke dvacítce. V káhirském bazaru Chan el-Chalílí je však živo, jako v  pravé poledne. Procházíme systematicky celým súkem, ale marně vyhlížíme jakoukoli turistickou tvář. Jsme tu docela sami. Kolem nás jsou už jen samí místní. Přitom je to prvotřídní turistická atrakce.
Historie tohoto největšího egyptského súku sahá až do konce 14. století, kdy zde nechal emir el-Chalílí postavit velký karavanserail. Tohle je hodně stará čtvrť. Většina staveb kolem nás pamatuje ještě fátimovský kalífát jedenáctého století a následné Ajjúbovce. Tedy doby před asi sedmisty až devítisty lety. Člověk neví, na co se tady má dříve koukat. Na vystavené zboží, jehož množství se ani nedá popsat, na krásné orientální oblouky fasád, na množství mešit okolo, nebo hlídat svou peněženku před nenechavýma
rukama všudepřítomných zlodějíčků. 

Největší káhirský bazar Chan al-Chalílí ve stínu dvou mešit – 

      mešita a universita al-Azhar z 10. století a mešita 

               Saedna al-Hussein z 12. století.
 

Osvětlené obchody září do noci a obchodníci se jeden jako druhý předhánějí ve svých nabídkách. Jakýsi arabský mladík v evropském oblečení se na nás hned na kraji súku pověsil a táhne nás kamsi do hloubi tržiště, stranou od centra. Komunikuje s ním a s  jeho mizernou angličtinou jeden neobyčejně dlouhý spolucestující z naší egyptské výpravy. Využili jsme se ženou jeho nabídky a s ním a jeho matkou jsme se sem nechali hned po večeři dovézt taxíkem z našeho hotelu kdesi na okraji Káhiry. Uličky súku se úží a postupně tmavnou, procházíme kolem hromad odpadků, pár staříků, sedících na okraji tmavého průchodu s nezbytnou šíšou v rukou, kolem prořídlých řad obchodníků kamsi do tmavého neznáma.
„Rozumíte mu, co chce?“ ptám se dlouhána.
„Právě, že moc ne,“ odpovídá.
„Podívejte,“ říkám. „Měli bychom se vrátit. Bůhví, kam nás chce zavléct. A kam to vlastně jdeme?“
„Slíbil nám, že uvidíme mešitu a v ní nějaký tanec.“
Na pokraji velmi spoře osvětlené ulice jsem se zastavil.
„Pro nás konečná, říkám. My to tu otáčíme. Nechci tu přijít o peníze.“
„Máte pravdu. Ani trochu se mi to nelíbí.“
„Pojď zpátky,“ přidává se matka. „Vždyť jsme mu pořádně ani nerozumněli.“
Naše společné rozhodnutí se ale příliš nelíbí arabskému mladíkovi. Cosi vykládá svou špatnou arabštinou a kadence jeho slov se zrychluje tím víc, čím rychleji se vracíme zpět do „civilizace“. Když pochopil, že má po kšeftu, natáhl podle egyptského zvyku ruku a žádá si peníz za svou námahu.
„Nic nedostaneš, ty starej šejdíři. Musíš si najít jinou oběť,“ říkám mu česky.
„Nothing,“ říká mu dlouhán a gestem ho posílá pryč. Mladík jde s námi ještě jednou ulicí a pak to definitivně vzdává. Konečně je klid.  
Dlouhán s matkou systematicky prolézá jedno zlatnictví za druhým. Když vyšli asi z třetího obchůdku, obrací se k nám omluvně:
„Sháním stříbrný rámeček. Kvůli tomu jsem sem také jel. Přeci neodejdu bez něho“.
Když rámeček, tak rámeček. Přejme mu ho. Ale my rámeček nechceme a docela nás ta jejich snaha zdržuje od prohlídky celého súku. Když vyšli podruhé z  toho samého zlatnictví, říká docela rozumně :
„Počkám až na závěr. Zatím slevil jen málo. Doufám, že nakonec sleví víc. Bude chtít přeci jen něco prodat.“
A dodává. „Měli bychom teď chodit nějak systematicky po ulicích, pěkně jednu za druhou. Tak nám nic neujde.“
Mladík se chová docela šikovně. Je vidět, že se vyzná. Když vychází již potřetí z toho samého zlatnictví, říká spokojeně :
„Už je nalomenej, už jde dolů s cenou. Ale ještě si počkám.“ 
Konečně vidíme i další dvě evropské tváře. Nejsme tu tedy sami. Těžko říci, co turisty od návštěvy bazaru více odradilo. Blížící se půlnoc, nebo současný obecný nedostatek turistů v Egyptě. Řekl bych, že dnes asi ta pozdní noční hodina. Najednou moje žena zbystřila pozornost.
„Hele, to je určitě to starožitnictví, kde jsem byla před šesti lety. Pojď se tam podívat.“ Šli jsme tam všichni.
Má to být údajně nejstarší obchod v celém súku. Nevyznám se natolik v arabské architektuře, abych mohl datovat stařičký dům, ve kterém se obchod nachází. Ale orientální oblouky s nádhernou barevnou rostlinou a geometrickou výmalbou svědčí dostatečně o stáří a významu tohoto sídla.
„Can we only look?“ ptám se distinguovaného pána středních let, který nám vyšel vstříc.
„Of course“, odpovídá a tak jsme se ponořili do neuvěřitelné změti skutečně všeho možného, naskládaného ve velkém množství na poměrně malém prostoru krámu.  Nejsme znalci ani jeden a tak bychom asi těžko rozeznali padělky od originálních kusů. Ceny ale, na rozdíl od většiny súku, zde příliš lidové nejsou. Raději jdeme pryč.
Prošli jsme větší částí bazaru a docela znaveni míříme do mumraje, soustředěného kolem velké kavárny před rozlehlou mešitou al-Azhar.
„Tedy v půl dvanácté na tom místě, kde nás vysadil taxík. Má tam na nás čekat,“ domlouváme se ještě s  našimi spolucestujícími, kteří míří zpátky do úzkých uliček súku.
Usedáme docela rádi k  prázdnému stolku. Přeci jen cítíme únavu. Číšník a pravděpodobně i majitel v jedné osobě nám po chvíli přináší objednanou kávu a karkade. Tady je doslova hlava na hlavě. Se zájmem se rozhlížíme kolem. Desítky nejrůznějších prodejců se vším možným se prodírají tím nepřehledným davem, který se jako živá masa přelévá náměstím, mladíci s vysokými koši čerstvě upečeného pečiva na hlavách úspěšně balancují mezi tím vším a kolem dokola rozlehlého náměstí jsou rozloženi se svým zbožím obchodníci, kteří se již nevešli do úzkých uliček súku. Pravá atmosféra orientu. Pro středoevropana úžasný zážitek.
Poklidný relax u kávy a karkade uprostřed noční Káhiry je však po chvíli ten tam. Jakmile ti všichni potulní prodejci, prodírající se hlučícím arabským davem zjistili, že v kavárně nesedí pouze místní, ale nějací turisté, kteří mají určitě kapsy nadité zbytečnými librami, dolary a možná i eury, slétají se na nás jak vosy na med a strkají nám až pod nos své zboží. Korálky, šátky, fotografie, knihy v arabštině, dokonce i koberce. Vlastně většinu toho, co jsme mohli vidět už dříve v početných uličkách bazaru. Je po klidu. Bohužel však moje slovní zásoba nestačí k tomu, abych panu majiteli vysvětlil, že chceme vypít jeho kafe v klidu a bez všech těch vlezle otravných obchodníků. Uvědomujeme si, že by to byla stejně nesmyslná žádost. A tak raději rychle dopíjíme a voláme šéfa kvůli placení. Vzhledem k trochu více zjitřeným emocím jsem se přehmátl a místo egyptských liber podávám panu majiteli českou stovku. Ten ji několikrát obrátil v ruce a pak mi ji vrací zpět s trochu podrážděným vyjádřením v arabštině. Zřejmě to mělo znamenat ,koukej navalit nějakou slušnou měnu,. Česká stovka na něj žádný dojem neudělala. A tak jsem to rychle napravil. Než jsme se se ženou opět ponořili do toho hlučícího davu na náměstí, vrátil jsem se ještě k tomu Egypťanovi.
„Very sorry for my mistake“, říkám mu ještě. Egypťan se rozesmál a poplácal mně po ramenou.
„Nothing, nothing“ říká mi. A tak jsem ho poplácal po ramenou taky, a protože se čas už značně nachýlil, vykročili jsme se ženou ještě naposled směrem k súku. Poblíž nám již známého zlatnictví jsme potkali dlouhána s matkou. Tvářil se vítězoslavně a v ruce třímal cosi zabaleného. Když jsme přišli až k nim, začal vyskakovat jak pérák a při tom se plácal do stehen.
„Já mám rámeček, já mám rámeček,“ vykřikoval a připadal mi v té chvíli jako malé děcko, když dostane svou oblíbenou hračku. U metrákového chlapa, kterému do dvou metrů chybí skutečně jen malý kousek, to vypadalo ale trochu směšně. Jeho obchodní strategie postupného smlouvání a postupných odchodů a opět návratů však slavila úspěch. Nakonec dostal majitele zlatnictví skoro tam, kam původně chtěl. Při čtvrté návštěvě se už při popíjení ibiškového karkade dohodli na přijatelném kompromisu.
A tak jsme byli nakonec spokojeni všichni. Dlouhán měl svůj rámeček, jeho matka byla spokojena, neboť byl spokojen i její syn, a my se ženou jsme si maximálně užili ten neopakovatelně skvělý zážitek s pravým nočním arabským súkem.
Zbývalo nám skutečně už jen málo. A to přejít půlnoční hlavní ulici a pokusit se to přežít. Tento fakt si žádá malé vysvětlení. Když jsme před dvěma lety poprvé od svého příletu do jarního Říma zamířili do jeho rušných ulic, vzpomněl jsem si na varování, které jsem si přečetl před cestou na jednom cestovatelském serveru. Bylo tam psáno, že v  Římě je vlastně dopravní špička od samého rána až do pozdní noci a že přejít ulici je adrenalinový zážitek. Ten pisatel měl pravdu. Byl to skutečně zážitek.
Když jsme teď, v začínající káhirské noci, po více než hodinové jízdě taxíkem od gízského hotelu Oasis vystoupili na náměstí před mešitou Ali Mutahhar, zjistili jsme, že ten proslavený bazar Chan el-Chalílí je na druhé straně ulice. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že pisatel onoho římského varování zřejmě nikdy v životě nebyl v Káhiře. Mezi námi a bazarem byla totiž široká ulice, po níž se bez jakékoli možné mezery valila v nepřetržitém proudu auta v obou směrech. Vůbec se nedalo zjistit, kolik je tu vlastně jízdních pruhů. Auta byla těsně u sebe a využívala každé volné místo. Chvíli jsme bezradně stáli na pokraji ulice a sledovali provoz. Po chvíli se jeden odvážlivec s naší strany bez váhání ponořil do toho neustále plynoucího proudu aut. A po něm další. Dokonce i žena s dítětem. Auta před nimi zpomalila a těch pár se za neustálého troubení řidičů úspěšně dostalo na druhou stranu. Podívali jsme se všichni na sebe, já jsem pro jistotu vzal ženu za ruku a s obavami jsme se pustili do toho šíleného proudu aut. Jestliže byl přechod římské ulice adrenalinovým zážitkem, tak toto bylo doslova kličkování o holý život. Přežili jsme to. Auta troubila, kličkovala mezi námi a nakonec vše dobře dopadlo. Když jsme se úspěšně dostali na náměstí před mešitu Al-Azhar, přemýšlel jsem, jak asi dlouho bych zde tomuto provozu odolával se svým malým peugeotem, než by se z něj stala hromádka železného šrotu. Těžko to domýšlet.
Teď, když se blíží již půlnoc, jsme nuceni tuto ulici přejít zase zpátky k mešitě Ali-Mutahhar. Člověk se ale učí rychle. Ani chvíli jsme nezaváhali a ve zdraví se dostali na druhou stranu. Ani v této pozdní hodině proud aut nezeslábl. Kdyby měl každý z asi dvaceti milionů Káhiřanů své auto, asi bychom přešli těžko. Ještě, že jsou většinou tak chudí, že na auto nemají. To, co tu jezdí, však bohatě stačí na dopravní kolaps, který je zde každou chvíli. Dopravní zácpy jsou nekonečné, a když je jen trochu volná silnice, tak se sešlápně plyn a jede se, co to dá. Sledoval jsem v obavách našeho postaršího taxikáře při cestě do centra. Přesto, že jsem seděl na zadním sedadle, mnohdy mne až brněla noha, jak jsem se snažil za něj brzdit. Náš taxikář si však žádné problémy nepřipouštěl a s orientálním fatalizmem se v plné rychlosti pouštěl do mezery mezi dvěma auty před sebou, přestože ta mezera byla zcela jasně užší než jeho auto. A kupodivu se nestal žádný malér a dojeli jsme v pořádku. Ne vždy to však dopadne takto pohodově. Už jsem se výše zmínil o nešťastné havárii autobusu s maďarskými turisty. Jedenáct mrtvých a zničený autobus mluví za vše. Tentokrát řidič ten zmíněný arabský fatalizmus silně přehnal.

Hotel Oasis je ponořen do spánku. Jen u bazénu s barevnou fontánou je cedule se zákazem koupání. Pro jistotu. Kabel, napájející barevná světla uprostřed bazénu, je totiž volně položen ve vodě. Orientální fatalizmus tak opět slaví své vítězství.

                             Hotel Oasis Káhira

Maat  -  všeobjímající, neměnný řád života

"Nedávej se do sporu s násilníkem
a neútoč na něho slovy.
Buď trpělivý před nepřítelem
a podvol se tomu, kdo se chová urážlivě.
Nepřihmuřuj oči kvůli vášnivci,
ale před rozvášněným vášnivcem ustup
a ponech ho jeho zvůli;
Spravedlivý, tichý člověk se drží stranou;
je jako strom, který vyrostl v zahradě:
Zelená se, nese dvojnásobné množství plodů,
je před obličejem svého pána,
jeho ovoce je sladké, jeho stín je příjemný
a jeho konec je mu připraven v zahradě.
Všichni tiší v chrámu říkají:
´Veliká je sláva Reova!´
Přidrž se mlčenlivého;
najdeš život a budeš zdráv na zemi."
Výňatek z nauky Amenemopovy
/staroegyptská literatura/

    Žádná ze starověkých kultur netrvala neuvěřitelně dlouhých třitisíce let, tak jako ta egyptská. Třitisíce let, po kterých se příliš neměnil ani princip fungování státu, ani lidé, ani podstata jejich náboženství. Při pohledu na obrovské monumentální chrámy, rozeseté podél Nilu od Nubie až po nilskou deltu, si člověk musí nutně položit otázku, co bylo tím hlavním, nosným pilířem dlouhověkosti egyptské kultury a moci. Té kultury, která svou velikostí ovlivňovala ostatní kulturní společnosti své doby, zejména pak pozdější kulturu helénistickou. Pokud se hlouběji ponoříte do tohoto problému, nutně narazíte na pojem ŘÁD.
     Staroegyptský pojem Maat, jako neměnný řád, stejně tak jako pojem věčnosti, prostupuje všemi fázemi vývoje egyptské společnosti již od Staré říše. Slovo maat znamená ve staroegyptštině základnu, nebo podstavec. Stabilitu, harmonii. Tento pojem představoval universální a neměnný řád světa, kterému byl podřízen i sám panovník. Tento řád byl reprezentován i stejnojmennou bohyní, jejímž symbolem byla čelenka s pštrosím pérem. Maat byl základním kamenem nejen egyptského náboženství, ale vlastně celé egypské kultury. A každý panovník, byť byl chápán jako zosobnění Boha a jako Bůh sám, byl především zodpovědný veškerým svým jednáním za dodržování tohoto řádu. Maat zahrnuje svět lidí i svět bohů, jejich vzájemné propojování a závislost, neměnné přírodní cykly, zejména cykly sluneční a lunární, zahrnuje všechny mýty a legendy, řádné fungování státu a jeho institucí, patřilo sem i zachovávání daných společenských pravidel. Pokud se Maat zhroutí, nastane všeobecný chaos a konec světa. Zjednodušeně řečeno, Maat byl pevný řád lidského bytí, přírody i společnosti. Je třeba žít v souladu s kosmickým řádem, což nám umožní ovládnout i naše bytí. Tak se mi zdá, že tato myšlenka, tyto ideové zásady staré již pět tisíc let, nám mohou i dnes mnohé říci. Jen škoda, že podobnou úroveň obecně etického myšlení nesdílely i ostatní starověké civilizace té doby. Pochopení principu Maat je velmi důležité k pochopení faktu, proč se egyptská společnost v průběhu svého, více než třítisíciletého trvání, prakticky v zásadních věcech neměnila a když, tak jen velmi zvolna. Je třeba jen se držet daného kosmického řádu, nic neměnit a nic nenapravovat. Jakákoli změna je počátek chaosu. Veškerý egyptský život a dění nebylo tedy založeno na víře v Boha, či v Bohy ve smyslu pozdějších monoteistických náboženství, ale na podřízenosti onomu principu Maat, tedy na podřízení kosmicko-etické harmonii lidského bytí. Největším cílem života bylo překonání smrti a dosažení posmrtného klidu a blaženosti.
Žádné náboženské systémy pochopitelně nemohou opomenout problémy eschatologie*. Názory na smrt a posmrtný život se v Egyptě přeci jen měnily a vyvíjely s postupem času. Egypťané věřili na posmrtný život.  Věřili tomu, že duše zemřelého bude žít dál, když bude zachována jeho tělesná schránka. Proto byl vyvinut i složitý a velmi dokonalý proces mumifikace těl zemřelých. I když se pohřební zvyklosti a rituály v průběhu doby přeci jen měnily, jedna myšlenka však zůstala všem vývojovým etapám egyptské historie společná.
Podle této myšlenky má člověk tři části. Fyzické tělo, duši – Ba a ducha -  Ka. Duše Ba znamená životní sílu, universální podstatu všeho živého. Naproti tomu duch Ka určuje individualitu, myšlení a konání konkrétního člověka.
Ve chvíli, kdy tělo člověka opustí duše Ba, nastává smrt. Poté tělo opouští i duch Ká a od bohů dostává nové tělo. Duše zemřelého se nevrací do jeho těla, existuje mimo tuto zachovanou tělesnou schránku, zůstává však s ní v určité spojitosti. Další existence Ká je tedy podmíněna zachováním tělesné formy těla.
Víra v posmrtný život je vlastní všem náboženským eschatologickým systémům. Tato víra měla zbavit člověka strachu před samým koncem jeho dnů a podporována kněžími a zavedenými rituály podporovala tím i moc a autoritu nejen státu, ale i kněžského stavu. Pro člověka tak má být smrt nikoli koncem, ale jen vstupem do dalšího života. Do toho lepšího. Smrt tak znamená jen proměnu jeho stávající formy bytí.
Egyptský svět podsvětí byl jen odrazem skutečného světa pozemského. I tam tekla řeka Nil, po které se plavil Bůh Rá na své sluneční bárce, rolník dál obdělával své políčko, řemeslník se dál věnoval své obvyklé práci. Vše bylo stejné. Ale na lepší úrovni.
Ne každý ovšem sdílel tyto názory na posmrtný život. V každé společnosti se občas vyskytnou lidé s vysloveně kacířskými názory, které se hodně rozcházejí s oficiální ideologií. V ustrnulém náboženském úzu starého Egypta může pro toto sloužit jako příklad tzv. „Píseň harfenistova“. Byla objevena vytesaná na stěně hrobky sochaře Paatonemcheba, žijícího někdy ve 14. století př. n. l.
„Jaký je smysl pohřebních obřadů, jestliže mrtvý neslyší nářku? Jeho srdce nebije a žádný pláč nikoho nevrátí zpět z hrobu do života. Nelze věřit kněžím to, co vyprávějí o podsvětí. Vždyť odkud by jim to vše bylo známo. Nikdo se odtamtud nevrátí, aby mohl říci, co se s ním dálo. Je proto nutno starat se nikoli o život po smrti, ale toliko zde na zemi uskutečnovat své skutky…“
Těch příkladů je v staroegyptské literatuře pochopitelně více. I tehdy existovali lidé, jejichž myšlení nepropadlo dogmatu a kteří pragmaticky pojímali smrt jako definitivně konečnou. Důležité je jen to, co člověk vykoná dobrého, či zlého ve svém životě. To, co se nepodaří v reálném životě, to už nemá nikdo možnost napravit.
Myšlenka, či vlastně epitaf sochaře Paatonemcheba je silně nadčasová. Platí pro staroegyptský filosofický systém stejně tak, jako pro dnešní monoteistická náboženství. I když nutno říci, že v případě křesťanství je představa posmrtného života přeci jen trochu odlišná.  Křesťané nevěří v reinkarnaci, ale ve vzkříšení. V okamžiku smrti se člověk odevzdává do náruče Bohu. Spravedlnost a život  věčný  přichází  dle  křesťanského pojetí právě skrze Krista. Všem těmto systémům je však společné jedno. A to přednost víry před rozumem. Credo, quia absurdum. Tento, více než 1800 let starý Tertullianův oxymoron* je kupodivu do dnešních dob stále živý.
Vraťme se však zpátky k pohřebním zvyklostem starých Egypťanů. Od období Nové říše vstupuje do egyptské mytologie nový prvek. Je to obřad „vážení srdce“. Duch zemřelého předstupuje před tribunál 42 bohů, jimž předsedá bůh podsvětí Osiris. Někdy také Bůh Ra. A bohové kladou duši otázky. Na misku vah klade šakalí bůh mumifikace Anubis srdce zemřelého.  Na druhé misce je položeno pero bohyně spravedlnosti a řádu Maat. Pro lepší ilustraci výjevu je zobrazována někdy na misce přímo bohyně Maat. Výsledek vážení zapisuje a ohlašuje bůh moudrosti a písma Thovt. Na našem obrázku výše Thovt sedí na vahách v podobě paviána. Po levé straně vah stojí bohyně Eset a Neptbeh. Pokud je odpověď lživá, srdce je lehčí než pírko bohyně Maat a srdce zesnulého sežere obluda Amemait. Člověk tak podruhé a definitivně umírá. V opačném případě duše vstoupí do podsvětního věčného života.

                              obřad vážení duše

Starý Egypt nám nezachoval pouze gigantické zříceniny, čnící vysoko vzhůru k modré nilské obloze. Nejen tajemné pyramidy, obestřené tajemstvím a věčnou pozorností stovek záhadologů, hledajících v nich skryté poselství dávnověku. Egypt nám vedle svých stavebních památek také zanechal příklad kultury, která svou komplexností a svým důrazem na věčnost a ustálený řád světa zůstala až do helénistické doby zcela jedinečná a ojedinělá v celém starověkém světě.
Etický kodex starých Egypťanů, na rozdíl od jejich tehdejších sousedů a současníků, byl na vysoké úrovni a obsahoval v sobě výrazné humanistické prvky. Egyptská kultura byla na rozdíl od východních sousedů daleko jemnější, propracovanější a kladla důraz hlavně na povahu lidského chování a mezilidských vztahů. Tím se výrazně odlišovala od současných i pozdějších kultur celého Předního východu.

*/oxymoron – spojení slov, jejichž význam se vylučuje/

*/eschatologie – učení o posledních věcech světa i člověka/

/výňatek z knihy Putování za faraony/
 

Literatura:

Encyklopedia Wikipedia.org

Richter Stanislav, Říše faraonů. Vyšehrad 1973

Wilkinson, Lidé starého Egypta. MF

Siliotti Alberto, Egypt. Rebo Productions Praha, 1996