Řeckou Makedonií

I. Thassos
Po dni odpočinku je těžké vstávat brzy ráno. Půjčujeme si budík s kýčovitými delfínky a v sedm ráno už stojíme před penzionem připraveni a zabalení na výlet. Nejedeme sami. Tu samou cestu jsou s námi připraveni absolvovat ještě starší manželé s devatenáctiletým synem. Sedmá hodina je dávno pryč a my stále čekáme. Nervózně přecházíme před domem a autobus nikde. Po půlhodině budíme rozespalou vedoucí. Ta hned volá mobilem průvodkyni cestovky. Paní Svatava na nás bohužel zapomněla. Autobus je v této chvíli již na půl cesty do Kavaly. Vedoucí navrhuje, že nám vrátí peníze. To se nám ale vůbec nelíbí. Sousedka je říčná vzteky a div že se na vedoucí nesápe. Vedoucí nakonec navrhuje, abychom si půjčili auto. Docela dobrý nápad. Nějakou praxi zde už máme. Sousedka ale neustále nadává, až je to protivné. V klidu u kafe probíráme podrobnosti. Do auta se vejde 5 lidí, ale nás je 6. Rozhodujeme se tedy pro dvě auta. Po tomto rozhodnutí se sousedka uklidnila a je schopna normální komunikace. Kdo ale bude řídit? Mladík sousedů je devatenáctiletý studentík se zcela čerstvým řidičákem. Jeho rodiče řidičák pochopitelně nemají. Nemáme to svědomí vyštvat hocha do tvrdé reality řeckých silnic a tak je to na nás. Jedno auto bude řídit moje žena a druhé já. Naše vedoucí objednává v půjčovně dvě auta a čekáme. Za chvíli zastavují před penzionem dva Athosy. Tentokrát jsou trochu silnější než ten, který jsme měli půjčený před pár dny. A také pochopitelně dražší. Neváháme ani chvíli. Není čas přemýšlet. 80€ se stěhuje z našich kapes do rukou majitelky půjčovny. Mobilem se domlouváme s paní Svatavou, což je ona příjemná dáma, která nás provázela již na Meteorách. Říká, že na nás budou čekat v 9,45 hod na parkovišti pod hradem v Kavale. Máme co dělat, tím spíš, že na rozdíl od ní neznáme cestu. Jedeme velmi ostře, s plynem u podlahy a s dopravními předpisy si neděláme příliš problémy. Přesto, že je silnice velmi dobře značená a z auta ždímeme, co se dá, přijíždíme do Kavaly 5 minut po odjezdu autobusu. Následuje druhý telefonát. Další a tentokrát bohužel konečné místo schůzky je trajektový přístav Keramoti, vzdálený od Kavaly asi 36 km. Šílená stíhačka pokračuje. Naše Atosy Prima jsou však skutečně prima. Do Keramoti dorážíme 5 min. před odjezdem trajektu. Paní Svatava na nás z mola zuřivě mává, celá šťastná, že jsme to stihli. S parkováním si neděláme problémy. Odstavujeme obě auta vedle přístavní taverny na prvním volném místě, které vidíme. Oba manželé vylézají trochu toporně a ve tvářích jim ještě dlouho zůstává vyděšený výraz. Ani nemluví a spěchají stejně tak, jako my k trajektu, který je připraven k odplutí. Trochu mi sice vadí žluté pruhy na silnici, tam, kde jsme nechali obě auta. Ale nemáme čas se takovou maličkostí zabývat. Od paní Svatavy dostáváme lístky a trajekt odráží. Teď už necháváme sousedy svému osudu a míříme pochopitelně do restaurace, abychom při frappé trochu zrelaxovali a vzpamatovali se z té stíhací jízdy. Při kávě mně však konečně došlo, že ty žluté pruhy tam nebyly jen tak pro nic a že pravděpodobně parkujeme špatně. Zapudili jsme však všechny negativní myšlenky a věnujeme se cestě. Dva místní šumaři se v rozlehlé restauraci trajektu v potu tváře snaží o jakýsi jazz. Dopili jsme kávu a jdeme raději ven. Přechod z klimatizované restaurace do tropického vedra venku je drsný. Slunce až neskutečně pálí. Ostrov Thassos se ale přibližuje. Dcera fotí a krmí racky a my se ženou stojíme na přídi a vychutnáváme si přibližující se panorama ostrova.

                          Trajektem na Tassos
 

Přístavní městečko stejného jména jako ostrov je maličké a krásné. Konečně tu jsou staré domy a staré, úzké uličky, přecpané krámky, tavernami a lidmi. Nad městečkem se zdvihá do více než kilometrové výše masiv pohoří Ypsario a vypadá skutečně impozantně.
Dějiny tohoto města jsou skutečně velmi staré a pozoruhodné. Zbytky staveb, kolem kterých procházíme, jsou až ze 7. stol. před Kristem. Ostrov byl pořád osídlen. Takže vedle sebe najdeme zbytky staveb od starořeckých, přes starokřesťanské, byzantské až po turecké. Mix vší možné architektury. Prosperitě ostrova hlavně pomohla těžba zlata a vynikajícího mramoru. Zlato se tu sice již netěží, ale olivy a vinná réva se tu pěstují dodnes. Po anexi Římem se upadající ekonomika opět rychle zvedá. Hlavně díky velké produkci vína a také mramoru. Turecká vláda nad ostrovem znamená postupný úpadek. Turci nejsou tak štědří ke svým provinciím jako Římané. Vysoké daně přinášejí obyvatelům ostrova bídu a tak se ostrov pozvolna vylidňuje. Obrat k lepšímu nastává až od roku 1818, kde se stává guvernérem Thassosu a Kavaly egyptský paša Mohamed Ali. Zbavil obyvatele placení daní a udělil ostrovu vlastní samosprávu. Ono se toto zde stalo daleko víc. Nemá ale cenu dopodrobna rozebírat historii a osudy ostrova. Jen ještě jedna malá poznámka. Úplně na začátku historie Thassosu je vlastně doba mytologická. Vůbec jsem netušil, že tento ostrov je, nebo spíše byl v dávnověku ostrovem mytologických sirén. Napůl ženy, napůl ptáci, lákaly kouzelným zpěvem plavce, až se jejich lodě rozbily o skály. Odysseus byl ale chytřejší než Sirény. Přijel, slyšel, projel a klidně zase odjel. Byl to frajer.
Ale teď už definitivně do žhavé současnosti ostrova. Žhavé tedy doslova. Blízko přístavu je dole ve městě trochu rozsáhlejší areál, u kterého je i archeologické muzeum. Po návštěvě antických areálů v Amfipoli a Philippi však musíme trochu tlumit nadšení. Moc toho tu nezbylo. Rozsáhlé základy, pár sloupů, jedna korintská hlavice, rozlámaná kládí. Celý je tu jen informační panel, na kterém můžeme vidět, jak to tu kdysi vypadalo.

Muzeum je zavřené. Pro zvědavého turistu je to velmi skrovná nabídka. A tak po nezbytném focení opouštíme antický trh a začínáme stoupat do příkrého kopce vstříc tassoské akropoli. Paní Svatava je nabita vědomostmi a celou cestu nahoru nám vykládá o historii ostrova. Míjíme několik antických svatyň a asi uprostřed kopce se dostáváme ke starému a hodně poničenému divadlu, které je momentálně v rekonstrukci. Je to spíš divadélko, než divadlo. Nemá tu mnoho místa. Odbývaly se zde různé hry i zápasy gladiátorů se šelmami. Pod arénou jsou ještě zachovalé komory, ve kterých byly šelmy chované. I místnosti gladiátorů. Rekonstrukce je tady ovšem dělána trochu jinak, než jak jsme viděli v královském Filippi nebo v Amfipoli. Tady toho ze staré doby mnoho nezbylo a tak se aréna staví vlastně znovu z nových mramorových kvádrů, které přenáší vysoký mohutný jeřáb. Ta technika mi sem moc nepasuje. Není tu ani co fotografovat. Jak Filippi, tak i Amfipoli byly víc autentické. Vedro je ale nesnesitelné. Ještě nikdy jsem takové počasí nezažil. Vedle cesty dole pod skalou se perlí moře a v něm se koupou lidé. Docela jim závidíme. Ke koupání se dnes vůbec nedostaneme. Jsme závislí na trajektu jako všichni ostatní. A tak, zatím co nám po tvářích stékají úplné potoky potu, stoupáme vzhůru k nebi. Tedy k akropoli.

Kousek nad divadlem je krásný nový kostelík. Panorama moře s bílým kostelíkem přímo vybízí k focení. A v dáli je vidět přístav Keramoti. Podle paní Svatavy byl vybudován až po válce na památku řeckých bojovníků proti fašistům. Jednou do roka se zde koná pouť. A každý poutník tu dostává malé pohoštění od mnichů, kteří sami jídlo připravují. Asi kilometr před námi je malý a neobydlený ostrůvek, kterému se říká Ptačí. Sem se na noc slétají ptáci z celého okolí a taky je prý plný hadů. Nic pro nás. Trochu jsme se zdrželi fotografováním. Jen obtížně doháníme naši skupinu. Nechci přijít o výklad. Horko mne zmáhá. Cítím tlak na prsou a začíná se mi točit hlava. Ale nevzdávám se. Při pouti za poznáním je třeba něco vydržet. Čerstvá se zdá být už jen paní Svatava, která v Řecku ostatně již dvacet let žije. Ostatní jsou na tom podobně jako my. Manželé, co přijeli s námi autem, to vzdali již u divadla a vracejí se dolů do přístavu. Paní je trochu tělnatější a zjevně mele z posledního. Syn se ale zdá být ještě čerstvý a šlape s námi nahoru. Ostatně, v devatenácti nemá ještě nárok na únavu. Těsně pod akropolí jsou zbytky chrámu bohyně Artemidy. Vysoká skála, na které zbytky chrámu stojí, padá strmě dolů. Je odtud krásný výhled na moře a na město dole pod námi. Hluboko dole jsou v moři při pobřeží ještě vidět zbytky starého obchodního přístavu z antických dob. Přístav je sice zaplaven mořem, ale z této výšky jsou jeho obrysy krásně vidět. Znaveni jsme usedli na kameny kolem a posloucháme. Paní Svatava si chce sednou vedle nás na zídku, ale společný výkřik několika lidí ji zastavuje. Po zídce, na kterou chtěla právě usednout, se pomalu prochází obrovská, asi patnácticentimetrová housenka. Docela jí to vzalo a chvíli jen zírá, než opět nabrala dech k dalšímu výkladu. Ani se jí nedivím. Housenka končí nemilosrdně někde dole pod skalou a my se pomalu zdviháme k poslednímu úseku cesty.
Konečně akropole. Ne všichni se však tohoto cíle cesty dočkali. V různých fázích výstupu to většina lidí postupně vzdala. Nahoru se tak dostalo jen ono zdravé jádro, dychtící po poznání a nedbající na tropické vedro. Obcházíme akropoli a obdivujeme masivní stavbu. Tak jako i jinde, i tady hospodařili Byzantinci a na troskách antické stavby vybudovali strategickou pevnost. Při pohledu na zdi je krásně vidět, kde je zdivo antické s krásně opracovanými kvádry a kde je zdivo byzantské z lomového kamene. Za zdí ve starověké části je i královská hrobka a na zdi reliéf umírajícího panovníka. Ten napůl leží a vedle sebe má svého koně. Ten reliéf je krásný a neobyčejně zachovalý. Určitě by stálo za to ho snést se zdi a dát raději do muzea.
Já jdu ještě o kus dál ke svatyni boha Pana. Žena s dcerou se vracejí dolů. Socha Boha tam bohužel není. Zato je tam jeho fotka. Boha před časem vyloupli ze zdi a šoupli do muzea. A tak si ho pouze představujeme podle puklin ve skále, které se mu snad mají podobat.
Žena spěchá dolů. Má už toho žáru dost. Sestupuji osamoceně a mám docela obavy, abych se dostal zpátky bez pohromy. Mžitky před očima jsou stále častější a bolest na prsou sílí. Cesta dolů je ale přeci jen rychlejší, než nahoru. Z posledních sil jsem se dopotácel k nějakému sloupu na nábřeží. Křečovitě jsem se ho chytil a přístav se mi začal najednou ztrácet v mlze. To už konečně došlo i Evě, která stála s dcerou opodál, že je mi asi něco je a tak mne dotáhly do nejbližší hospody. Omývám se studenou vodou a pomalu se vracím zpět do normálu. Spíš ale než voda, mne vzpamatoval fakt, že by auto na zpáteční cestě řídil ten devatenáctiletý zelenáč. Terasa taverny je příjemně obrostlá nějakou popínavou rostlinou, takže sedíme v chladivém stínu. Pohled na jídelní lístek mne uzdravil dokonale. Když už jsme byli vlivem okolností takto vrženi do hospody, uvědomujeme si, že máme hlad. Není možné se živit pouze historií a tak si dopřáváme lukulské hody. Žena má telecí pečeni, dcera obrovskou pizzu a já si dávám musaku, která plave v oleji. Najedli jsme se parádně.
Vracíme se zpátky k přístavu opět tou krásnou uličkou, plnou obchodů a lidí. Prohlížíme si všechny obchůdky, protože je v nich příjemný chládek. Je tu všechno možné. Vedle kýčů, které jsou cenově docela dostupné, jsou tu však i krásné obrazy i keramika. Několikatisícové ceny jsou však mimo naše možnosti.

II. Kavala

Zpáteční cestu trajektem absolvujeme opět v restauraci. Při dobrém frappé jsem už docela fit. Dalekohledem vyhlížím naše auta. Jsou zaplaťbůh na svém místě uprostřed náměstí. Když se však k nim konečně dostáváme, objevujeme za stěrači pozdrav od místní policie. Špatné parkování. Pochopitelně. 61,5 €. To je částka, kterou bychom měli zaplatit. Nehodlám ovšem dotovat řeckou policii částkou 2000,- Kč a tak se raději ptáme průvodkyně, co s tím. Ta, znalá místních poměrů, nám radí nic neplatit a rychle z Řecka vypadnout. Policie tu totiž pracuje asi tak rychle jako u nás doma. Vzhledem k tomu, že se blíží i konec našeho pobytu, se urychlený odchod dá i docela dobře splnit. Loučíme se s příjemnou paní Svatavou. To, co víme o Řecku, do značné míry vděčíme právě ji. V přístavu se potloukají policajti a neustále kontrolují auta. Rychle nasedáme a dáváme se na kvapný ústup před mocí zákona. Zatím se nám to daří dobře. Oddechli jsme si, až už jsme byli několik kilometrů od Keramoti. Rychle se blížíme ke Kavale. Parkujeme na velkém parkovišti u přístavu. Přesně tam, kde jsme se měli setkat s autobusem. A zcela legálně. Parkoviště je skoro prázdné. Jen pár řeckých aut, žádné autobusy, žádní turisté. Vybíráme si proto pro parkování strategické místo před přístavní tavernou. Naši spolucestující jsou po cestě trochu vyjukaní. Ani se jim nechce mluvit. Nejsou zřejmě zvyklí jezdit tak rychle. Trochu jsme se ženou přišlápli plyn a tak konverzace alespoň v mém autě byla skoro nulová. Teď se rozhodujeme, jestli kafe hned, nebo až před návratem. Nakonec vyrážíme vzhůru do kopce a kávu si necháváme až nakonec. Od parkoviště zahýbáme doprava úzkými uličkami, které se v malebných zákrutách vinou stále vzhůru. Bílé vily a domy Starého města terasovitě pokrývají jeho svahy až po samý vrchol kopce. Je neuvěřitelné, že v těchto uličkách jezdí i auta. Jeden z místních obyvatel nám to právě předvádí. Máme přitom problémy, kam mu uhnout. Po každé straně auta má jen pár centimetrů a zatáčku musí tak brát na několikrát.
Konečně jsme v pevnosti. Vstupné 1€ je spíše symbolické. Kavalská akropole byla vybudovaná na základech staré byzantské akropole, zničené v r. 1392. To se ale město jmenovalo ještě Christoupolis. Celá stavba je vybudovaná z větší části ze žulových kvádrů, zčásti z cihel a mramoru. Hradby s cimbuřím a vnitřními ochozy, bastiony, rohové masivní věže, cisterna na vodu, chráněné zásobárny střelného prachu a potravy, obytné prostory. Zkrátka klasická ukázka středověké pevnostní architektury.
Běháme po hradbách, kocháme se pohledy na město i na moře a fotíme. Rodinné foto na závěr zhotovuje mladík od našich sousedů.
A jde se zpět. Cestou dolů míjíme jakousi mohamedánskou residenci, která se ale opravuje. Snažíme se alespoň něco zahlédnout otvory v plotu. Podle plánku města, který jsme dostali v pokladně pevnosti, se jedná o Imaret.  To, co je renovováno, vypadá ovšem velmi okázale. Imaret je vlastně obecné označení charitativní stavby, postavené na základě náboženského učení o chudobě a vůbec o pomoci chudým. Charita podle Koránu. Býval to mezi 14. A 19. stoletím v islámských zemích celý komplex staveb, zahrnujících hospice, karavanseráje, mešity i veřejné vývařovny pro chudé. Stavba Imaretů vychází z jednoho z pilířů islámské víry. Kavalský Imaret zde nechal postavit jako svůj dar městu v r. 1818 místní slavný rodák Mohamed Alí paša. V době, kdy se stal místním guvernérem. Pozdější místokrál egyptský, vojevůdce a také nemilosrdný diktátor. V Káhiře po sobě také zanechal příkladnou památku. Nádhernou alabastrovou mešitu, nesoucí jeho jméno. Kavalský Imaret je dnes luxusním hotýlkem pro horních deset tisíc. Možná že jenom pro pět. Těžko říci. Ceny tu jsou závratné. Kafe bych si tam dnes asi dát nemohl.
Opouštíme Staré město a blížíme se opět k přístavu. Jednu pozoruhodnost však nemůžeme opomenout. Je jí rozhodně turecký akvadukt, který se ve veliké výši doslova vznáší nad značnou částí města. Je to impozantní stavba. Několik spodních oblouků bylo postupem let zastavěno obytnými domy a vznikla tak docela malebná směsice staveb z nejrůznějších dob.

Naši sousedé jsou již trochu unaveni a tak si domlouváme sraz za hodinu u aut. Poté vyrážíme za obchody nové části města. Nevidíme tu ale nic jiného, než jsme viděli v jiných městech, ať už na Thassosu, ve Vrasně, nebo ve vnitrozemské Dramě. Vracíme se tedy zpět k autu a těšíme se na frappé. Únava doléhá pochopitelně i na nás. Sousedé se již vrátili a odpočívají na lavičce na nábřeží. My si užíváme siestu u kávičky v chladivém stínu přístavní taverny.
Čas neúprosně běží. Obě auta jsou tentokrát v pořádku a tak startujeme na cestu zpět. Jedu jako první a můj orientační smysl si zřejmě v této chvíli vzal dovolenou. Eva na mne sice zezadu bliká, ale protože nevím proč, jedu dál. Výsledkem toho je okružní cesta Kavalou, protože jsem se vydal opačným směrem. Teprve až jsem zastavil a konzultoval další cestu s Evou, jsme vyrazili správným směrem. Pro jistotu jede ovšem jako první Eva. Sotva jsme však vyjeli z města, Evu posedly, pod vlivem dcery, jakési závodnické touhy a začala mi ujíždět. Pár kilometrů jsem ji ještě viděl, ale pak zmizela nadobro. Na tachometru mám permanentně 120 a žena nikde. Ujela mi. A to vše na normální silnici. Teprve pár kilometrů před Vrasnou jsem je zahlédl i s Atosem na parkovišti, kde na nás čekaly. Už zdálky se na mne šklebily, ale já měl spíše vztek. Nikoli proto, že byla rychlejší, ale proto, že jsem měl docela normální strach, co s nimi je. Ani jsem neměl čas sledovat při jízdě své spolucestující. Ti byli celou cestu tiše, ani nedutali. Myslím, že by s námi už podruhé nejeli.
Majitelka půjčovny nás vítala s širokým úsměvem a byla viditelně ráda, že má obě auta bez pohromy zpět. Nepoškozené. Potěšila se i paní Soukupová, když zjistila, že se další malér už nekonal. O té pokutě jsme jí ale raději neřekli. Už by to bylo na ni zřejmě příliš. Vlaštovčata na terase nás přivítala štěbetáním. Hromádka pod jejich hnízdem zase o kousek narostla. Všechno, jak má být. Vrhli jsme se s ženou na zbytek dobře vychlazené Apélie. Únava z cesty na nás pomalu, ale jistě dolehla. Na terase je příjemný podvečerní chládek, Maruška srká kotel horkého čaje, my s Evou dobrou kávičku se smetanou a zapíjíme ji červenou Apélii. Večerní větřík, vanoucí od potemnělého Strymonického zálivu zdvihá karty se stolu a k dokonalé siestě vůbec nic nechybí.

/z knihy Středomořský kaleidoskop/